Reportáž z 11. ročníku Anarchistického festivalu knihy

O posledním květnovém víkendu se konal v Praze již 11. ročník oblíbeného Anarchistického festivalu knihy. Vedle anarchistického Prvního máje jde asi o jedinou další významnou akci, která je každý rok (když nepočítáme dobu covidovou) nedílnou součástí „anarchistického kalendáře“. Již na začátku můžeme říci, že letošní ročník se vyvedl, byl skvěle organizačně zvládnutý, mohl se pochlubit bohatým a zajímavým programem, stejně jako velkým zájmem návštěvnictva. Pojďme se na jeho průběh podívat podrobněji.

Warmup

Nepřímo začal festival už v pátek 24. května. Z iniciativy Nakladatelství Anarchistické federace, které se cítilo při organizaci akce poměrně nevyužité, padl návrh na uspořádání rozehřívací besedy mimo prostor festivalu, jenž byl v té době plný chystání a příprav. A tak se v pražském komunitním centru Trhlina v podvečer konalo „Setkání s vydavatelstvy“. Účastnilx se ho zástupci*kyně publikačních kolektivů Neklidu, Nevim, Utopia Libri a Nakladatelství AF.

Smyslem setkání bylo dát prostor novinkám (jelikož na festivalu je jich představeno vždy jen pár vybraných), ale také plánům do budoucna, a zároveň rozšířit prostor pro interakci mezi vydavatelskými kolektivy vzájemně i se čtenáři*kami. A to vše v klidu mimo hlavní program festivalu. Uvedená nakladatelství se také snažila odpovědět na otázky svého fungování, způsobu výběru jednotlivých titulů, žánrového a tematického zaměření a uchopení vlastního poslání a záměru své činnosti. Díky tomu bylo možné vysledovat společné i rozdílné přístupy a způsoby práce. Padaly otázky na akademičnost a srozumitelnost některých publikací, a odtud na cílové skupiny, na něž se zaměřujeme. V této souvislosti byla akcentována potřeba dostat srozumitelnou cestou myšlenky, o které jde především, mezi pracující a bylo diskutováno, kde je překážka toho, že se nám to nedaří. Nepočetné návštěvnictvo se zajímalo např. o proces tvorby překladů. Vydavatelstva zas diskutovala o tom, co je pálí nejvíc, zejména šlo o problémy s distribucí a možnosti, jak ji zlepšit. Jedním z okruhů besedy bylo získávání zpětných vazeb na naši publikační činnost. Ukázalo se, že ani zde na tom nejsme nejlépe. A tak se mluvilo např. o potřebě či smyslu recenzí, o způsobech, jak získávat interakci se čtenářstvem. Odtud se pak přešlo k zajímavé úvaze o hmatatelných otiscích některých knih a myšlenek či inspirací v nich obsažených.

Ač byla beseda spíše komornějšího charakteru, nijak jí to neubíralo na živosti. Hned je totiž poznat, když lidé hovoří o něčem, co dělají s radostí a vášní. K příjemné atmosféře přispělo i nachystané občerstvení v podobě chlebíčků, na jejichž přípravu bylo mimo jiné užito jarních výpěstků samozásobitelských aktivit.

Žižkostel

Samotný festival začal v sobotu 25. května od 11.00 v prostoru žižkovského komunitního centra Žižkostel. Mnozí*hé z nás tam bylx poprvé a nutno říci, že prostor byl pro bukfér, jak o festivalu lidově mluvíme, jako ušitý – velikostí, kapacitou, kompozicí i zázemím. Před vchodem se nacházel informační stánek, kde si každý mohl vzít program festivalu a doptat se na informace, jež potřeboval*a. V přilehlé zahrádce objektu se nacházela kuchyně Food not Bombs Praha, kde bylo průběžně stále něco na zub. K dispozici byla kasička na dobrovolné příspěvky za jídlo, aniž by kdokoli kontroloval, zda strávnictvo něco přihazuje či nikoli. Přesto, jak už na podobných akcích bývá zvykem, se kasička velmi rychle plnila. A výběr byl široký. V sobotu na svačinku: chlebíčky s vegan pomazánkou a jarní oblohou, muffiny, lemon cakey, tiramisu; a z teplých jídel zeleninové curry s rýží či jumbo hot dog. V neděli byly vedle chlebíčků úžasné banánové řezy a další sladkosti a pro větší hladovce výborný veganský guláš s pečivem. Provozovatelstvo objektu pak nabízelo různé nealkoholické teplé i studené nápoje a vedle toho se čepovalo pivo. Na zahrádce instalované stoly a lavice pak přímo lákaly posedět a klábosit na čerstvém vzduchu. A kdo chtěl, mohl se tu zabavit u sítotiskové dílny.

V ústředním velkém sále, jenž byl efektně vyzdoben množstvím transparentů a vlajek, se nacházely řady stolů s nabídkou jednotlivých nakladatelství a kolektivů. Bylo jich opravdu mnoho, takže se předem omlouváme těm, které případně opomeneme. Vezmeme to od našeho stánku, který se nacházel zastrčený trochu bokem, ale o to větší prostor jsme mělx k tomu pořádně si nám přidělený kout vyzdobit. Na stánku jsme prezentovalx vedle publikací z předchozích let také nové číslo Existence na téma Východoevropské anarchistky a tři knižní novinky, které bylx obrazně ještě teplé z tiskárny. Šlo o tituly Václav Tomek pro anarchistický tisk, Charlotte Wilson. (Ne)známá anarchistka a Bezvlastie. Z historie anarchistického hnutí v Bulharsku. Kdo měl zájem, mohl si je pořídit za výhodnou cenu ve speciálním „novinkovém balíčku“. Skvěle nám zafungoval rozpis služeb na stánku, kterých se účastnilo jak členstvo, tak sympatizantstvo. Na naše distro přímo navazoval stánek našich přátel z Kolektivů solidarity. Mělx na něm zejména benefiční materiály, jako jsou tematické pohlednice od ukrajinského umělce Davida Čičkana či trička a mikiny. Jedinou knihou na stole pak byla ukrajinská mutace knihy Igora Oliněviče Jedu do Magadanu, kterou jsme hned vedle nabízelx v českém překladu.

Když jsme vyrazilx od našeho stánku do sálu, narazilx jsme na širokou nabídku anarchistické literatury od Active Distribution v angličtině. Jde o pravidelný a oblíbený stánek festivalu, jenž byl doplněn o anarchistická puzzle. Odtud se návštěvnictvo dostalo přes stůl undergroundového nakladatelství Pravěk k Salé distribuci nabízející publikace v českém i anglickém jazyce, nízkonákladové brožury a plakáty. Přes roh se nacházel merch klimatické iniciativy Limity jsme my, sousedící s nakladatelstvím Neklid, které coby své novinky nabízelo na první pohled krásně provedené knihy Historická úloha státu od Petra Kropotkina a rozhovor s Davidem Graeberem Když se řekne anarchie. Vedle pak nakladatelství Utopia Libri vystavovalo své nové tituly: Jestli mám zemřít, ať je to příběh, Bílí, ale ne tak docela a Autobiografie chobotnice. Anarchističtí akademici navázali stánkem s novými, anarchismu věnovanými, čísly časopisu Kontradikce a publikací Nečekáme nic od reforem. A poslední stůl v této řadě patřil nakladatelství Alarm, jeho publikacím a merchi. Poslední obvodová řada patřila literárnímu časopisu Plav, na dalším stole se skvěly krásné praktické i teoretické publikace Walden Pressu, vedle nichž se představily brožury anarchistické organizace z Budapešti Varjú Kollektíva. V neděli tu také přibyl stánek našeho kamarádstva z kolektivu Dekonstrukce s novými brožurami Out! a Jak kapitalismus upálil ženám práva. Řadu zakončila produkce od Kudla Werkstatt. Za průchodem na zahrádku a k baru se nacházel stánek Kolektivu 115. Vedle hlavního vchodu pak stůl s tinkturami ze Solidární Apotéky doplněný o trička s tematikou Anarchistického černého kříže a sousedící s materiály Iniciativy nájemníků a nájemnic.

Vnitřní kruh (tedy obdélník) začínal naproti hlavnímu vchodu distrem nakladatelství Broken Books. Po pravici pokračovaly stánky brněnského nakladatelství Nevim, které je součástí tamního kolektivu Tří Ocásků, a nakladatelství Adolescent, byly tu zastoupeny podpůrné iniciativy na pomoc aktivistům a aktivistkách v Rusku a v Bělorusku: Zóna solidarity a Anarchistický černý kříž – Bělorusko, či nakladatelství Radikální teorie a praxe. Tradičně se účastnil environmentální časopis Sedmá generace. Prezentoval se tu časopis The Anarchist Review of Books a francouzská odborová organizace CNT. Malá česká nakladatelství reprezentovalo Rubato se svou bohatou nabídkou. A nakonec jmenujme další stálici festivalu – skupinu Kolektivně proti kapitálu. Vedle toho v samostatné místnůstce působilo Spink distro, které na místě a bez bot tisklo své brožury.

Vedle hlavního sálu, který jsme právě obešlx, se odehrával program ve sklepě pod ním a v menších sálech nazvaných pro tuto příležitost „Bakunin“ a „Emma“. Zde se pak odehrávaly přednášky a diskuse, z nichž se pokusíme několik přiblížit.

Sobotní program

Sobotní přednášky odstartovaly hodinu po poledni. Vždy probíhaly dvě současně, takže člověk musel vybírat, kterou oželí. Nutno říci, že časový harmonogram se podařilo skvěle dodržovat, takže i když jste chtělx na následující přednášku, vždy jste mělx aspoň půlhodinku času na regeneraci, občerstvení, protažení a osvěžení na čerstvém vzduchu.

Mezi prvními body programu bylo představení nových čísel akademického časopisu Kontradikce věnovaných anarchismu. Výkonný redaktor Jiří Růžička představil koncepci časopisu, který se věnuje radikálnímu a kritickému myšlení v prostoru střední a východní Evropy (CEE). Navázal na něj Ondřej Slačálek a k číslům o anarchismu doplnil, že jsou kolektivním úsilím lidí, kteří jsou z hnutí a zároveň se věnují výzkumu. České číslo je věnováno aktuálnosti anarchismu a anglické anarchismu v CEE. Představil oblast výzkumu nazvanou anarchy studies a její dva základní trendy. Popsal vše, co se v obou číslech lze dočíst. Poukázal na regionální odlišnosti v reakcích na ruskou invazi na Ukrajinu a pokusil se definovat, v čem vězí. Mluvil tedy o interimperialitě, kdy je region utvářen vlivem impérií, o odlišné dynamice vztahu socialismu a svobody a o rychlosti společenských změn. Podrobněji pohovořil o anketě s 14 jednotlivci a kolektivy a některých postřezích, které z nich vyplynuly. Jedním z nich je řešení otázky, co je v rusko-ukrajinské válce v sázce a kde je anarchistická pozice. Dalším uvězňování současných diskusí v debatách minulosti, přičemž nejlepší by bylo vnímat nové situace opravdu jako nové. Téma zakončil citátem z odpovědi Zosii Brom: „Co však bude mít trvalý dopad, je jádro skutečné anarchistické politiky: posuzovat věci takové, jaké jsou, naslouchat lidem, kterých se přímo dotýkají, dělat, co je v našich silách, abychom pomohlx ostatním v jejich boji s utlačovatelskou mocí, a prakticky přispívat tím, čím můžeme. Pokud se nám to podaří, budeme mít šanci stát se významnou silou. Pokud to nedokážeme, staneme se – nebo v některých případech zůstaneme – společenským klubem pro lidi, kteří rádi čtou staré knihy.“ Následně se slova ujal Michael Polák a přednesl úryvky ze tří textů severočeských anarchosyndikalistických horníků – o strastech hornického života, o pojmenovávání dětí a o antikoncepci. Jiří Růžička nakonec přečetl úryvek z analýzy protestů v Bělorusku o kontraproduktivní snaze protestů po deeskalaci a anarchistickém důrazu na potřebu radikálních akcí i navzdory pokojné menšině, jelikož cílem musí být skutečné svržení diktatury. Následně zaznělo několik dotazů z publika, například na autonomii ideových hlasů v CEE nebo na to, proč anarchistvo nedokáže ovlivnit to, co přichází po pádu diktatur.

V sále Bakunin zatím No Borders Team z Polska hodnotil v přednášce nazvané „Migrace v době destabilizace“ situaci na polsko-běloruské hranici, hovořil o novém migračním zákoně, strategiích EU a kladl si otázku, zda je zodpovědná migrační politika v kapitalismu vůbec možná.

Od tří začal druhý blok. Ve Sklepě hovořilx Kolektivně proti kapitálu / Mouvement communiste o stávkové vlně ve Spojeném království v letech 2022–23, a to opět velmi věcně a analyticky, jak mají ve zvyku. Tato vlna představovala důležitý restart třídního boje a je bezesporu dobré pokusit se porozumět, co může znamenat pro budoucnost bojů v zemi i v širších souvislostech.

Bakunin hostil panelovou debatu „Nakládání, publikování a distribuce radikální literatury“, které se účastnilx zástupci*kyně kolektivů nakladatelství Neklid, Salé distribuce/Roleta2, Safe space bookstore a Utopia libri, jenž debatu také moderoval. Velmi zajímavé bylo hned na začátku povídání o Safe spacu, a to jak o prvotní myšlence založit knihkupectví zaměřené na feminismus, tak o zkušenostech s útoky bulváru, o získání prostředků, přidružené veganské kavárně, pocitu podpory od lidí ze scény či získávání know-how nebo o důležitosti intersekcionality. Salé distribuce pohovořila o různých zkušenostech ze své dlouhé historie a představila nový prostor Roleta2. Neklid zas mluvil o počáteční potřebě vydávat nedostupnou překladovou literaturu, o praktickém chodu nakladatelství a zapojení jednotlivých lidí, kteří často za svou práci nechtějí žádné peníze. Je vůbec důležité nezatahovat do těchto aktivit kapitalismus. Dále se v panelu řešily otázky, jak podpořit vznik původních titulů nebo jak efektivně distribuovat radikální literaturu v ČR. V tomto bodě byly popsány problémy s velkými komerčními distribučními společnostmi, ale také vize založení distribučního družstva malých nakladatelů, které by bylo férové jak vůči vydavatelům, tak knihkupcům. Když se nevytváří potřebné struktury, není se o co opřít. Je tedy potřeba se potkávat a síťovat. Diskutovalo se také, zda by byla kapacita na zřízení vlastní družstevní tiskárny. Došlo i na dotazy z publika, a to třeba ohledně digitálních formátů či zřizování knihoven radikálních publikací.

Třetí blok, jenž začínal v pět, uvítal organizaci IuRe (Iuridicum Remedium), která se věnovala otázce kapitalismu dohledu, kdy jsou masově shromažďovaná osobní data využívána k cílení reklamy. Zároveň se snažila poradit, jak vytvářet co nejmenší datovou stopu a vyhnout se tak chapadlům cílené reklamy.

Paralelně s tím se ve Sklepě chopil slova editor ruskojazyčného nakladatelství RTP Books (zkratka znamená Radikální teorie a praxe), aby představil knihu Skinhead Sokrates: Život ruského antifašisty. Zároveň s tím také uvedl další knihu, a to o aktuálních zkušenostech z války. Kniha o Alexeji Sutugovi přezdívaném Sokrates byla vydána na počest antifašistům zabitým v Rusku a Bělorusku. Vydavatel promluvil o současném antifašistickém hnutí, kdy mnoho jeho protagonistů sedí ve vězení nebo je v exilu. Přiblížil Sokratův život – aktivistické začátky, podíl na organizování ekologických kempů, konflikty s neonacisty, pobyty ve vězení… Sokrates se zkrátka stal symbolem, aniž by o to nějak stál. Na knize o něm se podílelo více než 40 lidí a je svým způsobem i jakýmsi představením historie tamního hnutí. Její součástí jsou vedle vzpomínek také rozhovory se samotným Sokratem. Přednáška se dotkla i zkušenosti vydavatele s exilem v Německu, kde panuje přesvědčení, že Rusko je daleko. Přitom by se lidé měli poučit z chyb v Rusku a Bělorusku. I v ČR bychom mělx být připraveni na eskalaci situace. Vždyť podobně v klidu si žilx donedávna na Ukrajině. V knize jsou popsány chyby, které by se neměly opakovat, jako špatná kultura komunikace nebo neexistující vnitřní infrastruktura či absence mluvení o emocích a oproti tomu stahování se hnutí do sebe. Zaznělo toho ještě dost. Pro naše nakladatelství je důležité, že jsme si během bukféru potvrdilx dřívější záměr na český překlad knihy (ta zatím vyšla vedle ruského originálu také anglicky a polsky), jenž je ale poměrně náročný (chceme-li maximálně zachovat její autentičnost) vzhledem k množství slangových a hovorových výrazů vyskytujících se v jednotlivých vzpomínkách.

Závěrečný večerní blok byl asi návštěvnicky nejvýživnější. V sále Bakunin od sedmi proběhlo představení knihy od nakladatelství Utopia Libri Jestli mám zemřít, ať je to příběh. Prostřednictvím rodinných příběhů několika Palestinek žijících v Česku nebo Čechů s kořeny v Palestině popisuje palestinský pohled, který je v českém veřejném povědomí zoufale málo zastoupen. Několik dalších autorů a autorek potom v knize zprostředkovává další kontext o povaze okupace, židovské zkušenosti ve vztahu k Izraeli nebo o střetu dvou historických pamětí – kolonialismu a holocaustu.

Ve sklepním sále se slova ujaly dva lidé z autorstva dlouho připravované knihy o českém anarchismu Nečekáme nic od reforem – Ondřej Slačálek a Arnošt Novák. V prezentaci se dynamicky střídali a doplňovali, což hezky udržovalo pozornost po celém tom přednáškovém maratonu. Prvně představili kolektiv autorstva i to, jak kniha vznikala na pomezí dvou světů – aktivistického a akademického. Zajímavá byla reflexe práce na obsahu, kdy bylo potřeba znovu si prožít některé debaty, například tu vždy nejúmornější, kdo je tady ten správný anarchista. Ti z autorstva, kteří byly přímými účastníky někdejších sporů, tak museli přistoupit ke sledovanému tématu s pokorou. Texty navíc byly vystavovány kolektivní diskusi, a to i mimo autorský kolektiv. Mimo jiné se ukázalo, nakolik je těžká práce na interdisciplinárním sbližování autorstva. Kniha se skládá ze dvou částí, stejně jako dějiny českého anarchistického hnutí. První se věnuje období vymezenému roky 1877–1928 a druhá novodobému hnutí, jehož počátky datuje až k roku 1979. Podle řečníků ale nejde ani náhodou o definitivní dějiny hnutí, nýbrž o jeho konkrétní kapitoly, přičemž z každého období bylo vybráno pět takových. Byl také představen koncept, jímž se v knize přistoupilo k definici anarchismu. Ten je v ní popsán coby průsečík šesti konceptů: antiautoritářství, přímé akce, solidarity, sebeorganizace, utopie a revoluce. Následně více či méně stručně představili jednotlivé kapitoly, načež dostaly prostor otázky z publika. Ty směřovaly k otiskům anarchistických aktivit ve společnosti, k historickým proudům předcházejícím anarchismu, k úspěchům hnutí v posledních letech, k ekonomickým teoriím anarchismu či k chybějící kapitole o třídní politice novodobého českého anarchistického hnutí.

Večer se rozprostřel do mnoha volných debatních kroužků, kde se při pivu či nealku hovořilo vážně i nevážně. A na své si přišlx i hudební nadšenci na sklepní afterparty, kterou zahájil zpěvem Prague Revolutionary Choir, po němž nastoupil Kpt. Krab následovaný Glitch Katz & Hopsando Dupando Djs.

Nedělní program

V jedenáct dopoledně už bylo v hlavním sále opět živo, i když se zdálo, že neděle přilákala o trochu méně návštěvníků než předchozí den. V poledne pak začal další přednáškový maraton. Ve sklepě se hovořilo na téma „Odpor proti diktatuře v Bělorusku v době války“. Kamarádstvo z Anarchistického černého kříže – Bělorusko se pokusilo předestřít obraz země pod Lukašenkovým jhem. Soustředilo se na odpor lidí v těžkých politických podmínkách a na život ve vězeních anarchistických a antifašistických kamarádů*ek. Na konci zazněl hezký a především nepatetický dovětek o tom, že i když teď mnoho z nás má pocit, že je to všechno úplně na houby a marné, je to přesně ten moment, kdy je třeba něco dělat namísto kňourání, že je všechno špatně.

V sále Bakunin se paralelně s tím ujal slova Kolektiv 115 s prezentací „Co znamená antifašismus dnes?“ s cílem nastínit, jak kolektivně vzdorovat fašismu v jeho současných podobách a jaké strategie můžeme jako hnutí v tomto boji použít. Mluvčí se snažilx vést spíše diskusi než striktní přednášku, což však při ne zrovna ideálním moderování vedlo místy ke zbytečnému protahování, a to zejména v otázce definování pojmů fašismus a postfašismus. Došlo i na hru s publikem, kdy nám byl přečten (fašistický) výrok některého z politiků (Fiala, Drobil, Babiš) a my mělx hádat, kdo to řekl (nejčastěji padal Okamura, pak Konvička a Bašta). Debatovalo se nad otázkou, proč si fašisti vybrali za cíl zrovna téma genderu, nebo také nad různými formami boje s fašismem.

Od druhé hodiny se opět začínalo na více místech. Bakunin hostil prezentaci knihy Jestli mám zemřít, ať je to příběh, sborníku vydaného v Utopia Libri, jenž vznikl jako reakce na v Česku neviditelné utrpení Palestinců, jako součást kulturní intifády proti snaze vymazat palestinský příběh. V sále Emma se mohlx zájemci a zájemkyně zúčastnit workshopu facilitace a kolektivního učení, kde Kruh Intersekce mimo jiné ukázal možnosti diskusí ve skupině a metodiky pomáhající soudržnosti kolektivu. Největší pozornost ale bezesporu přitáhl sklepní blok „Anarchisté ve válce“ pořádaný Kolektivy solidarity. Jejich zástupce nejdříve pustil rekapitulační videa za roky 2022 a 2023, která okomentoval a dodal jim širší kontext. Mluvil například o chystaném zákonu o mobilizaci, který je hodně přetřásán. Zhodnotil ho v zásadě jako politickou záležitost, která nebude mít na průběh války (ani situaci obyvatel) zas takový vliv, protože Ukrajina nemá dostatečné trénovací kapacity, tj. reálně stejně mobilizovat nemůže. Vyslovil myšlenku, že jde o krok, který má částečně uklidnit vojáky již nasazené na frontě, kteří jsou oprávněně nasraní, že společnost nebere situaci dost vážně. Představil různé aktivity Kolektivů solidarity, kupříkladu podporu bojujících, humanitární aktivity např. v Lymanu a nově výrobu FPV dronů pro antiautoritářské bojovníky. Potom začalx přítomní tak nějak samovolně klást otázky, zčásti konstruktivní (např. na udržování nehierarchie a boje s autoritami na frontě), zčásti neplodné (např. klasické „ale anarchisti v armádě, to je přece protimluv“), žádná konfliktní situace však nenastala, zástupce Kolektivů solidarity zodpověděl vše dost věcně a srozumitelně. Na přednášku rovnou navázala část, kde se řešily možnosti zapojení lidí v Česku. Při té příležitosti byl na pódium pozván zástupce Anarchistické federace, který stručně promluvil o tom, jak nakupujeme auta pro antiautoritářstvo na Ukrajině, a vybídl publikum, aby případně psalo na federační e-mail, kdyby měl někdo nějaké užitečné dovednosti nebo kontakty. Po AF se představilo zástupectvo Resistance Support Clubu, které popsalo zas svoje aktivity – mluvilo se tedy především o stavění dronů a o sbírce na protidronové vybavení. Po skončení bloku na místě někteří zůstalx a ještě nějakou dobu diskutovalx.

Závěrem

Co říci závěrem? Na prvním místě poděkovat, a to jak pořadatelstvu a všem, co zajišťovalx vše, co bylo k hladkému chodu a spokojenosti potřeba, tak všemu vystavovatelstvu a přednášejícím, ale i návštěvnictvu, které opět dokázalo, že má o anarchistickou publicistiku zájem. Na akci se během obou dní protočily stovky lidí, takže jejich celkový počet si vůbec netroufáme odhadnout. Rádi jsme vidělx známé tváře a debatovalx s těmi novými. Jsme moc vděční, jak za Anarchistickou federaci i pracovní skupinu nakladatelství, že jsme opět mohlx být toho všeho součástí. Přišlo nám, že festival měl zas o něco větší mezinárodní rozměr, a to zejména s ohledem na prostor CEE. Navíc je skvělé, že se v této široké, avšak poněkud odstrkované evropské geografické oblasti konala ve stejném termínu další obdobná akce, a to anarchistický knižní veletrh v Rize.

Těšíme se opět příště na shledanou.

11.6.2024 AF

Z domova Akce Kultura