Filtry:
Akce
Ze světa
Z domova
Protesty
(další)
- Kultura
- Represe
- Publikace
- Válka
- Antifašismus
- Teorie
- Squatting
- Historie
- Osobnosti
- Práce
- Samospráva
- AF/IFA
- Ekologie
- Rasismus
- Recenze
- Gender
- DIY
- Ekonomika
- Volby

O anarchismu v Palestině/Izraeli

Rozhovor s izraelským anarchistou Ilanem Shalifem

Řecký antiatoritářský web Autolexi přinesl 19. května rozhovor s izraelským anarchistou Ilanem Shalifem, historickou postavou tamního libertinského hnutí, což navazuje na snahu webu dávat slovo lidem, kterých se současná situace v Palestině/Izraeli přímo týká, a svobodomyslným hlasům z regionu.

* * *

Shalif se narodil v roce 1937 a můžeme ho označit za živoucí historii anarchismu v Izraeli. Byl členem izraelské socialistické organizace Macpen (1962–1983, dokumentární film o skupině Macpen s anglickými titulky ZDE) – kolektivu, který se svým duchem podobal jiným významným a vlivným revolučním kolektivům té doby, jako byly Socialismus nebo barbarství (SoB) či London Solidarity (LS). Všechny tři tyto iniciativy také spojovaly určité vazby – zejména Akiva Orr, který byl členem Macpenu i LS a spolupracoval s Castoriadisem ze SoB. Macpen nabízel izraelské společnosti rozchod se stalinismem, slepou loajalitou k Sovětskému svazu a sionismem a místo toho prosazoval nedogmatickou libertinskou vizi. Členové Macpenu představili nové radikální myšlenky jako kolektiv i jako jednotlivci. Akiva Orr přeložil do hebrejštiny Castoriadisův esej Řecká polis a zrod demokracie, zatímco Ilan Shalif přeložil Bookchinovu knihu Sociální anarchismus nebo anarchismus životního stylu: Nepřekonatelná propast.

Po rozpuštění Macpenu pokračoval Shalif ve svých aktivitách a podílel se na dalších iniciativách v Izraeli, jako byli Anarchists Against the Wall (Anarchisté proti zdi) a dnes již zaniklá anarchistická federace Ahdut (Jednota). I přes pokročilý věk zůstává ve svých politických myšlenkách nezlomný a ve své aktivitě pokračuje i dnes, účastní se solidárních akcí s palestinským lidem i probíhajících demonstrací proti Netanjahuovi spolu s dalšími anarchisty*kami a aktivně se podílí na webu A-Infos. Je autorem řady článků o přímé demokracii, protimoci a psychologii. Je také autorem románu Záblesky roku 2100 (50 let po revoluci) – příběhu o životě v budoucí společnosti přímé demokracie.

* * *

Začněme tím, co se dnes děje v Gaze. Svět je svědkem masakru obyvatel celého regionu, zatímco hlavní mocnosti Blízkého východu jsou, jak se mnozí obávají, na pokraji rozpoutání širší války (především Izrael a Írán, ale také Turecko a Saúdská Arábie, za souhlasného přihlížení Ruska a USA). Jak hodnotíte tuto situaci?

Izrael pokračuje v terorizování a masakrování obyvatel pásma Gazy. Stále doufá, že donutí co nejvíce lidí opustit Gazu, ale ve skutečnosti jen zdržuje a vyhýbá se okamžiku, kdy přizná porážku, kdy bude muset propustit palestinské vězně výměnou za izraelská rukojmí a kdy umožní správu pásma Gazy nové administrativě, která nebude v jasné opozici vůči palestinské správě na Západním břehu Jordánu.

Izrael nemůže rozsáhlejší válku, nebo dokonce větší konfrontaci zahájit bez souhlasu USA. Války nízké intenzity mezi Tureckem a Kurdy, mezi Hizballáhem (využívaným Íránem) a Izraelem a Izrael působící jako zástupce zájmů Spojených států, které se snaží vytlačit ruské vojenské síly ze Sýrie, nejsou předpokladem pro vypuknutí světové války.

Jaké může být řešení této chmurné situace? Jaký byl původní návrh židovské levice pro Palestinu?

Do roku 1948 Ha-Šomer ha-ca’ir, hlavní levicově-sionistická síla té doby, říkala, že je pro dvounárodnostní stát, avšak pod podmínkou, že v něm budou dominovat Židé. O skutečné rovnosti tedy nelze hovořit. Po roce 1948 podporovali odebírání půdy vysídleným Palestincům za účelem vytvoření dalších kibuců. Jejich levicovost měla spíše oklamat mladé Izraelce narozené v zemi, kteří se přikláněli k levici, aby je udržela v sionistickém rámci. A je pravda, že se jim to na chvíli podařilo.

A pak přišel Macpen…

Skupina Macpen je něco úplně jiného. Začala jako malá tendence v rámci Komunistické strany Izraele, která se stavěla proti dominantní sionisticko-marxistické orientaci strany, její nezpochybnitelné podpoře Sovětského svazu a stalinismu. Kvůli těmto neshodám byli lidé, kteří tuto tendenci reprezentovali, ze strany vyloučeni a založili Macpen jako antisionistickou a antikapitalistickou organizaci.

V následujících letech se kvůli nedostatku jiných antisionistických organizací k Macpenu připojili další antisionističtí Židé patřící k různým tendencím: trockisté, maoisté, anarchisté. Naše organizace tak získala zcela odlišný a autonomní politický charakter, což později vedlo k odštěpení části internacionalistů, trockistů a maoistů od Macpenu. Ale i po tomto rozkolu v organizaci zůstali někteří trockisté spolu s ostatními levičáky a anarchisty.

Macpen byl během své existence nejradikálnější levicovou a antisionistickou revoluční organizací v Izraeli.

Jakou alternativu Macpen navrhoval? Nějakou konfederační alternativu založenou na autonomních komunách, které se organizují ve federaci?

Navrhovali jsme regionální revoluci (neomezenou národními hranicemi) a to, že po této revoluci budou komuny bez jakékoli vlády nebo národního útvaru organizovat společnost zdola. Trvali jsme na tom, že pro národní celky není místo. Jedinou životaschopnou alternativou je konfederovaná společnost pro Palestince a Židy (a další menšiny) bez národních entit.

Osobně však raději používám jiný termín než konfederace, protože když se mluví o federacích, lidé to často špatně chápou a mají na mysli buď svazky národních států, nebo nezávislé entity, které nejsou součástí závazného celku. Už jsem dal najevo, že odmítám to první, ale s tím druhým mám také problém, protože to implikuje volný způsob organizace světa.

Společnost však nemůže být organizována volně. Musí být organizována skutečnou a důslednou libertinsko-komunistickou víceúrovňovou přímou demokracií – s různými úrovněmi výborů, které věci koordinují, zatímco rozhodování vždy zůstává na shromážděních komunit zdola. To je moje představa alternativy k současnému řádu, ne proto, že jsem ji prožil v rámci kibuců, ale proto, že to lze udělat.

V Autolexi studujeme projekt přímé demokracie podobně jako vy, ale myslíme si, že konfederalismus je užitečný termín, i když souhlasíme, že se používá různými, často protichůdnými způsoby. To znamená, že na jedné straně máme národní státy, které si tuto terminologii přivlastnily, aby mohly své centralizované byrokracie označovat za federace (čímž nemyslíme nic jiného než údajně „federální“ USA nebo Rusko). A na druhé straně ji používají někteří lifestyloví anarchisté, kteří termínem konfederace označují dobrovolnou síť, v níž rozhodnutí nejsou nikdy závazná.

Vezměme si příklad klimatické změny a to, jak ji způsobuje roztříštěná, konkurující si kapitalistická třída. K řešení takové krize nelze mít volnou organizaci. Potřebujete koherentní, přímodemokratický systém rovnosti, abyste zabránili zničení našeho světa. Ne náhodou jsem si ve svém románu vybral, že se revoluce odehrává v době, kdy je svět na pokraji klimatické katastrofy. Tváří v tvář tomuto nebezpečí byli lidé postaveni před nutnost organizovat se demokratickým způsobem, aby zachránili svět. Nejde o to, aby se ta či ona skupina organizovala tímto způsobem a vytvářela mezi sebou volné vazby.

Odhlédněme od měřítka planetárních hrozeb a vezměme si například jakékoliv středně velké město – má kanalizaci, elektrický systém a další kritickou veřejnou infrastrukturu. Ty nelze spravovat na volné bázi. Rozhodně potřebujete víceúrovňovou přímou demokracii městské komunity.

Existovala spolupráce mezi Macpenem a socialistickými skupinami složenými z palestinských Arabů?

S Macpenem spolupracovalo několik arabských aktivistů, které přitahovala naše antisionistická orientace. V reakci na to se nás komunistická strana snažila obvinit ze zrádcovství a spolupráce s tajnými službami. Spolupracovali jsme s Araby volně spojenými s hnutím Al-Ard – hnutím, které se točilo kolem myšlenky, že Palestinci, Židé a další etnické skupiny budou žít v demokratické a sekulární zemi. S takovými arabskými aktivisty jsme byli v kontaktu.

Hodně jsme také pracovali s vesnickými komunitami. Tehdy tam byla vesnice jménem Tira, která se od té doby rozrostla na město. A místní obyvatelé tam žertovali, že kdyby se jednoho dne Tira stala městem, zvolili by mě starostou, protože jsme tam velmi často jezdili pořádat politické akce a prodávat výtisky časopisu Macpen, který byl psán částečně hebrejsky a částečně arabsky. Arabové v těchto komunitách nás brali jako politické přátele.

Když byl jeden z našich členů zatčen, pomáhali nám sbírat podpisy za jeho propuštění. Pomáhali nám a měli s námi dobré vztahy, protože nás přijímali jako partnery v boji proti sionismu.

Jaké další autonomní a svobodomyslné organizace vznikly po rozpuštění Macpenu?

Po celá ta léta existovaly malé skupiny anarchistů životního stylu. Organizovaly se hlavně kolem práv zvířat a hnutí Anonymous. Počátkem roku 2000 vznikla kolem anarchistů za práva zvířat a sociálních anarchistů iniciativa Anarchisté proti zdi, která působila až do konce roku 2010. V průběhu roku 2010 existovala po určitou dobu také anarchistická federace Ahdut (Jednota), kterou založili Židé ruského původu. Podílelo se na ní i několik Palestinců (jeden nebo dva), ale je třeba mít na paměti, že pro Araby bylo příliš nebezpečné se do podobných aktivit zapojovat, takže i když se našli další, kteří by měli zájem, obecně se organizování v Ahdutu vyhýbali. Žel federace fungovala jen šest nebo sedm let a pak se rozpadla. Když mě poprvé kontaktovali, řekl jsem jim, že bych měl zájem pouze v případě, že by se jednalo o seriózní organizaci, která by pořádala pravidelné sjezdy. Po nějaké době se začali organizovat vážněji, tak jsem se k nim přidal. Naneštěstí se po nějaké době začala federace postupně rozpadat.

V současné době existuje aktivní anarchistická skupina, opět složená převážně z ruských Židů, která se jmenuje Kompass. Je to ale relativně nová skupina…

Zapojil jste se také do organizace Anarchisté proti zdi?

Ano, v minulosti jsem se aktivně zapojil do Anarchistů proti zdi. Ačkoli v ní působili anarchističtí aktivisté (z nichž mnozí nebyli zastánci sociálního, proorganizačního typu anarchismu, k němuž se hlásím), ve své podstatě to nebyla anarchistická iniciativa. Vznikla z řady společných akcí židovských aktivistů (z nichž někteří byli anarchisté) a palestinských Arabů proti okupaci. Jedna z těchto akcí byla organizována pod heslem „Anarchisté proti zdi“. Mělo to velký ohlas, a tak se rozhodli ponechat si tento název, protože předtím byla každá akce nazvána jiným heslem. Byla to tedy především protisionistická iniciativa, nikoli anarchistická. Postupem času se však někteří neanarchističtí účastníci Anarchistů proti zdi stali vnímavějšími k libertinským myšlenkám, někteří se dokonce začali nazývat anarchisty.

Znáte nějaké anarchistické skupiny na Západním břehu Jordánu nebo v Gaze?

Vím, že existuje několik Palestinců, kteří se drží anarchismu, ale bojí se organizovat, protože je to pro ně na obou stranách zdi příliš nebezpečné. Když ještě působila anarchistická federace Ahdut, setkali jsme se v některých vesnicích na okupovaných územích s palestinskými aktivisty, kteří se k naší činnosti stavěli pozitivně. Když jsme vytiskli (a přeložili) naše stanovisko ke konfliktu v regionu a dali jeho kopie aktivistům v palestinské vesnici Bil’in a aktivistům společného boje z jiných míst, téměř všichni vyjádřili souhlas s naším anarchokomunistickým postojem.

Obecně si myslím, že většina Palestinců v celém regionu (v Gaze, na Západním břehu a uvnitř Izraele) souhlasí s určitou formou soužití s Židy, ne proto, že by nás měli příliš rádi nebo tak něco, ale protože taková je současná realita. Nesouhlasí s návrhem radikálních islamistů vyhnat všechny Židy.

Před říjnovým útokem proběhl v Gaze průzkum, který ukázal, že asi třetina jejích obyvatel je pro společnost, v níž zůstanou Židé.

Existuje však „palestinská“ skupina, která se vydává za anarchistickou – Fauda. Nejsou to ale anarchisté. Mluví například o Bohu. A nejsou to ani Palestinci. Jsou to podvodníci. Je to skupina, která předstírá, že je palestinská a zároveň anarchistická. Je na nich vidět příliš mnoho znaků, které ukazují tímto směrem. Nevím, jestli je to jen banda bláznů ze zahraničí, nebo jestli jsou výtvorem zpravodajských služeb. Upřímně řečeno, nevím.

A co probíhající masové demonstrace proti Netanjahuově vládě, které začaly už loni? Vidíte v nich potenciál pro víc než jen výzvu k výměně jednoho politika za jiného?

Probíhající masové demonstrace vyjadřují umírněnější sociálnědemokratický sionismus proti tomu pravicovému, který má spíše šovinistický až fašistický charakter a je zastáncem extrémního neoliberálního kapitalismu. Nicméně antiautoritářské perspektivy se mohou objevit na každé masové demonstraci a přímé akci, takže ano, účastníme se shromáždění. Trváme na tom. Hlavní sionistická část demonstrací si na nás zvykla a málokdy se s námi pouští do sporů. Na demonstracích bylo několik stovek lidí z radikální levice, kteří se také postavili proti okupaci. Na začátku jsem osobně napočítal 20–30 anarchistů, ale účastnili se neorganizovaně. Asi rok jsem na těchto demonstracích chodil s velkou černo-rudou vlajkou úplně sám. Postupně mě následovali mladí ruští Židé, a dokonce i někteří mladí ruští aktivisté z Kompassu přišli také se svými transparenty. Výsledkem bylo, že na letošní prvomájové demonstraci jsme poprvé od rozpuštění Ahdutu měli opět anarchistický blok.

A co si myslíte o nadvládě Hamásu v Gaze až do říjnového masakru?

Jednoznačně si myslím, že horší už to být nemůže. Není samozřejmě žádná lež, že Izrael usnadnil nástup ortodoxních muslimských radikálů k moci v pásmu Gazy a pomohl tak vytvořit Hamás, přičemž sledoval svou vnitřní politiku proti palestinské samosprávě.

Co si myslíte o „demokratickém konfederalismu“ – politickém projektu, který teoreticky i prakticky rozvíjí kurdské osvobozenecké hnutí a komunity v Rojavě? Jaké jsou podle vás jeho vyhlídky v širším blízkovýchodním regionu?

Boj v Rojavě začal jako sebeobranný boj proti ISIS, v jehož čele stála kurdská PKK s novou Ocalanovou ideologií. Je to boj za autonomii s feministickými a socialistickými rysy. Je to dobrá věc, něco jako zapatistický Chiapas, který může sloužit coby edukační nástroj proti kapitalismu a fašismu.

Ale pokud jde o jeho možné praktické vyhlídky v širším blízkovýchodním regionu, nejsem tak optimistický. V tomto mnohorozměrném konfliktu by tento experiment mohl přežít díky částečné podpoře USA (jako účinné síly proti ISIS) a toleranci Asada, protože se nespojily s těmi, kdo chtěli svrhnout jeho režim. Podle mého názoru neexistuje možnost rozšíření tohoto programu na další země v regionu, a to ani na kurdský region v Iráku.

Nyní změňme téma. Žil jste v kibucech. Můžete nám o životě v kibucech říct víc?

Mějte na paměti, že kibucy byly dotovány kapitalistickou židovskou elitou, protože představovaly nejlevnější způsob osídlení Palestiny. Ale uvnitř kibucových komunit ve skutečnosti existovala určitá míra přímé demokracie – od každého podle jeho schopností, každému podle jeho potřeb. Až do roku 1948 obvykle fungovaly bez námezdních pracovníků. Dnes je však jen málo těch, kteří se i po privatizaci kibuců nadále drží starého způsobu jejich organizace.

Kdy začal úpadek kibuců?

Víte, v roce 1948 se změnila ekonomika. Existovalo mnoho možností, jak využít levnou pracovní sílu migrantů, a některé komunity kibuců toho využily. Po roce 1977, kdy levicová strana Mapai (která byla v sionistickém projektu po mnoho let dominantní: od doby před vznikem Izraele v roce 1948 až do roku 1977) ztratila parlamentní moc, začali kapitalisti tlačit na to, aby se většina kibuců stávala stále závislejší na zahraničním kapitálu. Většina kibuců působila v zemědělském sektoru a příliš se jim nedařilo, protože jim byly zastaveny dotace. Byla to nová éra, velmi odlišná od té z roku 1948, kdy asi 75 % hospodářství vlastnila družstva a socializované podniky.

Takže to bylo svým způsobem jedno z omezení kibuců – že byly velmi malé a navzájem izolované, což je činilo příliš závislými na kapitálu a státních zdrojích? Kvůli tomu si nemohli vytvořit vlastní systém?

Problém byl v tom, že od počátku byli dotováni sionistickým systémem. Několik z nich finančně prosperovalo, ale většina z nich fungovala na hranici bankrotu. V kibucech se totiž levičáci označovali za sionisty-marxisty (ve skutečnosti však byli spíše sionisté než marxisté) a jen málo z nich se hlásilo k myšlenkám libertinského komunismu. Víte, v padesátých letech došlo v komunistické straně, která byla součástí sionistického establishmentu budujícího Izrael, k rozkolu kvůli rozhodnutí establishmentu spojit se s USA v korejské válce. Tak se objevil trend, kdy marxisté-leninisté opouštěli většinovou sionisticko-marxistickou komunistickou stranu. Kvůli tomu následovalo masové vyhánění marxistů-leninistů z kibuců. Vyhoštěných bylo pravděpodobně několik stovek. Lidé, kteří v těchto kibucech pracovali a žili mnoho let, byli bez milosti vyhozeni – prostě proto, že se odmítli přizpůsobit sionismu.

Byl jsem pravděpodobně jedním z posledních lidí, kteří byli z kibucu vyhozeni, a to za velmi radikální levicové názory a protisionistické aktivity. Ale vzhledem k tehdejšímu politickému prostředí a pokračujícímu pronásledování politických disidentů v Rusku se vyhazování lidí na základě jejich názorů stalo nepopulárním. V kibucu tak došlo k několikaměsíčnímu konfliktu mezi těmi, kteří mě chtěli vyloučit, a těmi, kteří nechtěli.

Přestože se mé libertinsko-komunistické myšlenky ostatním nelíbily, patřil jsem k největším dříčům na poli a byl jsem třikrát zvolen do čela zahraničního politického výboru našeho kibucu. Nakonec však zvítězila sionisticko-marxistická strana, pro mé vyloučení hlasovalo 60 % komunity, a tak mi kibuc musel vyplatit odškodné. Myslím si však, že po mně už nikdo další nebyl z kibucu vyloučen, protože platby odškodného se zvyšovaly a způsobovaly problémy v rozpočtech kibuců.

Existovaly v kibucech nějaké neshody ohledně začlenění palestinských Arabů?

Kibucy, protože byly od počátku spjaty se sionistickým systémem, téměř nikdy nepřijímaly arabské členy, a to ani ty nejlevicovější kibucy. Mezi Araby existoval trend přijímání sionismu, a někteří z nich dokonce žili uvnitř kibuců, ne jako členové, ale jako stážisté. A jakmile jejich výcvik skončil, bylo jim členství odepřeno. Nikdo jim nedal půdu ani podíl na rozpočtu.

Závěrem můžeme říct, že přes všechny tyto nedostatky byl kibuc laboratoří, kde se skutečně testovaly určité libertinské myšlenky a postupy, ale v omezeném prostorovém a časovém měřítku.

Díky za váš čas.