Co to je anarchofeminismus?

Ačkoli opozice vůči státu a všem formám autorit měla silný hlas už mezi prvotními feministkami v 19. století, teprve pozdější feministické hnutí, které začalo působit v 60. letech 20. století, bylo založeno na principech anarchismu. Odtud pochází výraz anarchofeminismus odkazující na ženy-anarchistky, které pracují v rámci feministických a anarchistických hnutí, aby jim připomněly jejich podstatu.

Anarchismus a feminismus byli vždy úzce spjaty. Mnoho významných feministek bylo také anarchistkami, včetně průkopnice Mary Wollstonecraft (autorky knihy A Vindication of the rights of women [Obhajoba ženských práv]), komunardky Louise Michel, Voltairine de Cleyre a neúnavné bojovnice za ženská práva Emmy Goldman (viz. např. její slavné eseje „The traffic in woman“, „Woman suffrage“, „The tragedy of woman’s emancipation“ , „Marriage and Love“ a „Victims of morality“). Freedom, nejstarší anarchistické noviny na světě, byly v roce 1886 založeny Charlotte Wilson. Navíc všichni přední anarchističtí myslitelé podporovali rovnost žen (kromě Proudhona). Klasickým příkladem žen anarchistek organizujících se na obranu svých základních svobod a snažících se o vytváření společnosti založené na ženské svobodě a rovnosti bylo hnutí Mujeres Libres (Svobodné ženy) během Španělské revoluce.

Anarchismus a feminismus toho měly v historii mnoho společného, zabývaly se osobní svobodou, rovností a důstojností pro členy ženského pohlaví (ačkoli, jak vysvětlíme podrobně níže, anarchisté byli vždy velmi kritičtí k mainstreamovému, liberálnímu feminismu). Proto není udivující, že nová vlna feminismu v šedesátých letech se představila v anarchistickém duchu a inspiraci čerpala od anarchistických osobností, jako byla např. Emma Goldman. V té době Cathy Levine upozorňuje na to, že „začaly fungovat nezávislé skupiny žen bez struktury, vůdců a ostatních poskoků tolik známých z mužské levice. Tvořily tak – nezávisle a souběžně – organizace podobné těm anarchistickým z mnoha regionů a období. A to není žádná náhoda.“ (Clifford Harper: Anarchy: A Graphic Guide).

Feminističtí odborníci a odbornice si všimli, že to není náhoda. Ženy byly prvními obětmi hierarchické společnosti, která začala vznikat s růstem patriarchátu a ideologií nadvlády koncem mladší doby kamenné. Marylin French tvrdí, že první rozsáhlejší sociální rozvrstvení lidské rasy se uskutečnilo, když muži začali vládnout ženám. Z žen se stala „nižší“, „podřadná“ sociální třída.

Peggy Cornegger přikládá pozornost silnému propojení mezi feminismem a anarchismem v teorii a praxi. Radikálně feministická perspektiva je téměř čistě anarchistická. Základní teorie považuje nukleární rodinu jako základ všech autoritářských systémů. To, co se děti učí od otce až po učitele, šéfa, boha, je uposlechnout mocný anonymní hlas autority. Postupný přechod z dětství k dospělosti znamená stát se „zánovním“ automatem, neschopným ptát se nebo dokonce jasně přemýšlet. Podobně The Zero Collective tvrdí, že anarchofeminismus spočívá v rozpoznání anarchismu ve feminismu a v jeho následném vědomém rozvíjení. (The Raven, č. 21)

Anarchofeministky upozorňují na to, že autoritářské rysy a hodnoty, jako jsou např. nadvláda, vykořisťování, agresivita, soutěživost, ctižádostivost, znecitlivění apod., jsou vysoce ceněny v hierarchických civilizacích a jsou obvykle považovány za maskulinní. V kontrastu neautoritářské rysy a hodnoty, jako jsou spolupráce, sdílení, empatie, citlivost, vřelost atd., jsou obvykle považovány za femininní a jsou podceňovány. Feminističtí myslitelé vysledovali tento fenomén z rozvoje patriarchální společnosti v rané době bronzové a podmanění organických společností založených na spolupráci, ve kterých byly femininní vlastnosti převládající a respektované. I přes drobná vítězství začaly být tyto hodnoty považovány za podřadné, a to zejména muži, od doby, kdy muži přijali nadvládu a vykořisťování ve jménu patriarchátu. Od té doby se anarchofeministky odvolávaly na vytvoření neautoritářské anarchistické společnosti založené na spolupráci, sdílení, vzájemné pomoci atd. jako na tzv. „feminizaci společnosti“.

Anarchofeministky poukazují, že feminizace společnosti nelze dosáhnout bez samosprávy a decentralizace. To proto, že patriarchální autoritářské hodnoty a tradice, které si přejí svrhnout, jsou ztělesňovány a reprodukovány v hierarchiích. Tudíž feminismus znamená decentralizaci, která zase předpokládá samosprávu. Mnoho feministek k tomuto závěru došlo, když reflektovaly své pokusy s kolektivními formami feministických organizací, které odstraňovaly hierarchické struktury a konkurenční formy rozhodování. Některé feministky dokonce tvrdí, že organizace založené na přímé demokracii, jsou právě ženské politické formy (např. Nancy Hartsock). Jako všichni anarchisté, i anarchofeministky uznali, že klíčem k ženské rovnosti je sebeosvobození, a tudíž je i klíčem ke svobodě. Emma Goldmann říká:

Její rozvoj, svoboda, nezávislost, musí vycházet z ní a skrze ni. Zaprvé, pomocí uplatňování se jako osobnosti a ne jako sexuálního zboží. Zadruhé, odmítnutím práva kohokoli na ovládnutí svého těla, odmítnutím rození dětí, pokud je sama nechce, odmítnutím být služkou boha, státu, společnosti, manžela, rodiny apod., odmítnutím zjednodušování si svého života a snahou učinit ho hlubším a bohatším. To znamená pokusit se poznat smysl a podstatu života v celé jeho složitosti; snažit se osvobodit se od strachu z veřejného mínění a veřejného odsouzení.“ (Anarchism and other essays)

Anarchofeminismus usiluje o to, aby feminismus nebyl ovlivňován a ovládán autoritářskými ideologiemi, ať už zleva nebo zprava. Předpokládá přímou akci a svépomoc namísto masových reformistických kampaní upřednostňovaných „oficiálním“ feministickým hnutím, které je tvořeno hierarchickými centralistickými organizacemi a iluzí, že víc ženských šéfek, političek a vojaček je krokem k rovnosti. Anarchofeministky poukazují na to, že takzvaný „management“, který se ženy musí naučit, aby se mohly stát manažerkami v kapitalistických společnostech, je v podstatě sada postupů pro kontrolování a vykořisťování námezdních pracovníků v korporacích, zatímco feministická společnost požaduje odstranění kapitalistické otrocké práce a manažerské nadvlády úplně. Anarchofeministky si uvědomují, že učit se, jak se stát efektivním vykořisťovatelem a utiskovatelem, není cestou k rovnosti (jak se vyjádřila jedna členka Mujures Libres: „nechtěli jsme nahradit mužskou hierarchii tou ženskou“ [Martha A. Ackelsberg: Free Women of Spain])

Proto je anarchismus tradičně nepřátelský vůči liberálnímu (nebo mainstreamovému) feminismu, zatímco podporuje osvobození a rovnost žen. Federica Montseny (čelní představitelka španělského anarchistického hnutí) tvrdila, že takový feminismus prosazuje rovnost pro ženy, ale nijak nevystupuje proti stávajícím institucím. Říká, že mainstreamový feminismus má „jediné přání, a to dát ženě z konkrétní třídy možnost podílet se plněji na stávajícím systému výhod,“ a pokud tyto instituce „jsou nespravedlivé, pokud z nich mají muži prospěch, budou stejně nespravedlivé, i když z nich budou mít prospěch ženy“. Martha Ackelsberg si všímá, že v historickém anarchistickém hnutí, byl liberální/mainstreamový feminismus pokládán za „příliš úzce zaměřený jako taktika k ženské emancipaci, boj pohlaví nemůže být oddělen od třídního boje nebo od anarchistického programu jako celku“. Anarchofeminismus pokračuje v této tradici tím, že říká, že všechny hierarchie jsou špatné, ne pouze patriarchát, a feminismus je v konfliktu se svými vlastními ideály, pokud touží pouze po tom umožnit ženě mít stejné šance stát se šéfem jako muži.

Anarchofeministky jako všichni anarchisté oponují kapitalismu, jakožto popření svobody. Myšlenka, že kapitalismus „rovných příležitostí“ může osvobodit ženu, ignoruje skutečnost, že jakýkoli podobný systém stále disponuje pracující třídou žen utlačovanou šéfy (ať jsou to muži či ženy). Pro anarchofeministky nemůže být boj za ženské osvobození oddělován od boje proti hierarchii jako takové. L. Susan Brown říká:

Anarchofeminismus jako výraz anarchistické citlivosti aplikovaný na feministické problémy, bere jednotlivce jako svůj výchozí bod a v opozici ve vztahu k nadvládě a podřízenosti prosazuje neinstrumentální ekonomické formy, která zachovávají individuální existenciální svobodu jak pro muže, tak pro ženy.“ (The Politics of Individualism)

Anarchofeministky v mnohém přispěly k našemu chápání původu ekologické krize v autoritářských hodnotách hierarchické společnosti. Například řada feministických myslitelek říká, že nadvláda nad přírodou je paralelní s nadvládou nad ženami, které byly po celou historii ztotožňovány s přírodou (např. Carline Merchant v The Death of Nature). Jak ženy, tak příroda jsou obětmi posedlosti kontrolou, což poukazuje na autoritářský charakter. Z tohoto důvodu si rostoucí počet radikálních ekologů a feministek uvědomuje, že hierarchie musí být v zájmu dosažení svých vlastních cílů odstraněna.

Kromě toho nám anarchofeminismus připomíná důležitost rovného zacházení s ženami a muži, ale zároveň respektování ženské odlišnosti. Jinými slovy uvědomění si a respektování odlišnosti mužů a žen. Velmi často se mnoho mužů-anarchistů domnívá, že pokud jsou (teoreticky) proti sexismu, že nejsou sexisté ani ve skutečnosti. Taková domněnka je ale chybná. Anarchofeminismus přináší do popředí sociálního aktivismu otázku konzistence teorie a praxe a připomíná nám, že musíme bojovat nejen proti vnějším omezením, ale také proti těm vnitřním.


Vyšlo v 1. čísle anarchofeministického časopisu Přímá cesta (listopad 2001), který vydávala Feministická skupina 8. března. Zdroj: www.anarchistfaq.org. Překlad: Katka. Redakčně upraveno.


Související odkazy:
Mezinárodní den žen 2022
Mezinárodní den žen 2021
Postavme se v ulicích za ženská práva
Její tělo – její volba
Ženy za pultem
Chilské feministky jsou odkazem budoucnosti
Chilské feministky jsou odkazem budoucnosti (II.)
Pomalu, ale kupředu
Rote Zora č. 3
A3: Proti kultuře znásilnění
Strajk kobiet bez hranic
Proti patriarchátu
Boj za chléb a růže