Osobní vzpomínka na kamaráda

Přišla smutná zpráva –1. července zemřel Václav Tomek. Na podzim by mu bylo osmdesát let. Jako historik zapálený pro anarchismus zprostředkoval nově se rodícímu hnutí po roce 1989 historii zdejšího anarchismu a následně i toho světového. Napsal o něm doslova stohy knih, které vydával nejčastěji v nezaměnitelné vlastní typografické úpravě ve svém nakladatelství Manibus propriis. Název nakladatelství znamená „vlastníma rukama“ a pro ideově spřízněné lidi ze zdejší akademické scény to byl krásný příklad DIY aktivity. Většinu výtisků pak daroval hnutí. I když totiž působil v akademické instituci, komerční uvažování a placený servis, které byly zdejším intelektuálům s návratem kapitalismu vnuceny, mu zůstaly cizí. Včetně byrokraticko-komerčního přístupu – jeho kolegové mu třeba vyčítali, že zapomíná své publikace uvádět v oficiálních výkazech, podle kterých je příslušná instituce hodnocena (a autoři bonusově honorováni). Byl z jiné generace. Šlo mu zkrátka hlavně o to, aby zaplnil tu letitou mezeru, kdy se o anarchismu mlčelo. Mimochodem, příznačné je, že beznadějně vyprodaná a nedostupná je kniha Anarchismus: svoboda proti moci, kterou napsal Václav Tomek s Ondrou Slačálkem a kterou vydalo nakladatelství Vyšehrad (hlásící se dnes hrdě ke své flanďácké minulosti a pověsti, takže tenhle ediční paradox už asi nehodlá zopakovat a udělat dotisk). A nebyly to jen akademické knihy a články – Václav Tomek šířil povědomí o anarchismu a jeho idejích i prostřednictvím popularizačních textů nebo třeba rozhovorů ve veřejnoprávním rozhlase.

S Václavem jsem se osobně setkala vlastně jen párkrát, bylo to spíš takové to kamarádství na dálku. Přátelská spolupráce a plány, velké plány, co všechno ještě uděláme. A jistota, že se zase sejdeme… Je to už pár let, co jsme seděli u piva a ty plány probírali. Jeho elán byl nakažlivý, v tu chvíli se nic z toho nezdálo nemožné. Václav byl veselý, žertoval i o své vracející se nemoci a absurdních nežádoucích účincích léčby. Obdivovala jsem lehkost, s jakou to bolavé tělo snáší. Dal nám tehdy knížku, do které sebral linorytová péefka, která skoro padesát let tvořil. Vybral k nim básně ze svých sbírek (poezii a výtvarné činnosti se věnoval celý život). Až při jejich čtení mi došlo, že s nemocným tělem se nikdy nežije snadno – čím pozdější ty verše byly, tím víc v nich bylo melancholie.

Řádky vrásek,
jizvy událostí,
bolesti čerstvých ran…

Čeho se dočteme,
na jakou paměť se rozpomeneme,
jaké čerstvé rány se obáváme…

Václave, díky za všechno! RIP.

Související odkazy:
Pierre Joseph Proudhon a Joseph Dejacque - dva predchudci anarchismu
Anarchismus v českých zemích?
Příběh anarchismu
Anarchismus na prodej
Anarchismus v proměnách 20. století
Anarchismus v konfrontaci
Škrtnuto cenzorem
Slovem a činem

9.7.2022 -dm-

Люди