Tématem Literárních novin 2/2008 je "Český anarchismus a jeho perspektivy". Zde je úvodní článek od historika Václava Tomka, zaměřený především na vývoj anarchistického hnutí na přelomu 19. a 20. století.

Anarchistické hnutí počátku dvacátého století zaniklo tím, že jeho představitelé podlehli ideologii bolševismu. Současný anarchismus navazuje na dobu před tímto zhoubným omylem, a přitom se snaží odpovídat na situaci jednadvacátého století.

Nejen podíváme-li se na současnost, ale i ohlédneme-li se trochu do minulosti, řekli bychom, že kdyby anarchismus nebyl, museli by si ho naši předchůdci vymyslet. Ostatně to, co se u nás koncem devatenáctého století prezentovalo jako anarchismus, nebylo přebíráním sociálně politického a kulturního usilování odjinud, ale bylo nalezením pojmenování pro něco, co nám zde v českých zemích již bylo vlastní a nyní mohlo souznít i s vlivem evropským. Vždy bylo tolik důvodů k nespokojenosti, k odmítnutí, ale i mnoho důvodů pro vymanění se z pout a pro touhu po svobodě. Tak jako se setkáváme s letitou tradicí hierarchie a poslušnosti, tak se zároveň potkáváme s tradicí vzdoru a touhy po volnosti.
A anarchisté se k tradici hlásili: „Ideje českých revolucionářů 15. století, nejkrajněji levého jejich křídla – táboritů, byly svou podstatou anarchistické a komunistické. Ideové proudění, jemuž položil základ Petr Chelčický a jehož nositelem byl kulturní výkvět našeho národa ve století 15., 16. a 17. – Jednota českobratrská – bylo anarchistické a komunistické. Ideje anarchismu jsou vlastně ideami oživujícími v 15. a 16. století všechen politický a kulturní život národa českého a námitku cizoty za nás vyvracejí dějiny (…) Anarchistický socialismus není tedy rostlinka cizí, k nám podloudně importovaná, nýbrž vrací toliko cizina, co jí národ český dal ve století 15., 16. a 17.: český socialismus, tj. socialismus anarchistický.“ (Karel Vohryzek, Komuna, 1907).

Zatímco ideové diferenciace a spory, které se odehrávaly na kongresech prvních internacionál (marxisté versus anarchisté) a kolem nich, nám zůstávaly vzdáleny, tak trochu za „hradbou“ německého a rakouského dění v dělnickém hnutí, uvnitř české sociálněpolitické arény se přece jen vytvářely tendence, které anarchismus anticipovaly a mohly si s ním posléze porozumět a navázat na jeho principy. Jestliže se v devadesátých letech devatenáctého století setkáváme s hnutím mladých neodvislých socialistů, byl k tomu důvod nejen ve vzdoru a odmítnutí vůči usazujícím se sociálnědemokratickým straníkům a partajním funkcionářům, kteří jako zastánci a údajní mluvčí obyčejných lidí-dělnictva hledali kompromisy a porozumění na bázi široké politické strany po vzoru svých německých sociálnědemokratických soudruhů. A mladí neodvislí socialisté pociťovali stále více potřebu distancovat se od nich svými stanovisky a svým radikalismem. Potřebovali být neodvislí. „Strana neodvislých vznikla proto, že program hainfeldský nevyhovuje, neboť činí ze socialistů nohsledy měšťácké demokracie. Není dále možno působit v sociální demokracii, kde místo volnosti vládne disciplína a centralizace, místo rovnosti autorita a místo účelu liché prostředky. Neodvislí socialisté v Rakousku chtějí se domáhat: úplné mravní a sociální svobody každého individua a jejich organizace bude rozhodně federalistickou. Strana neodvislých socialistů je stranou lidu pracujícího (…) Může k ní náležet každý (…) kdo usiluje, aby nynější výrobní forma kapitalistická zúplna ustala, aby zespolečenštěny a přístupny každému byly prostředky produktivní, tak jako aby každému jednotlivému individuu plné rovné právo a svoboda poskytnuty byly.“ (Nový věk svobody, 1892). A v době, kdy hrůzy anarchistického terorismu v podobě „propagandy činem“ otřásaly Evropou a kdy „konečně platil v Rakousku terorismus za anarchismus“ (A. Krčal, K dějinám dělnického hnutí v Rakousku 1867–1894, 1898), stalo se nakonec slovo neodvislý také výrazem nezávislého ducha volajícího po svobodě, „ano v té době slovo ,anarchie‘ bylo v Rakousku zločinem; vzdor tomu, byli jsme anarchisty,“ vzpomínalo na neodvislý socialismus Bezvládí (1905).

Obrázek z Kalendáře revolucionářů 1903

Ale navzdory tažení vlády, policejním perzekucím i cenzuře se čeští anarchisté přihlásili i k vlastnímu pojmenování ve svém Manifestu anarchistů českých (1896), byť i zde se vymezovali vůči sociální demokracii: „stavíme se vedle ní jako samostatný proud, s vlastními a rozdílnými zásadami (…) Svobodu vidíme jen, kde není autorit – v anarchii (…) Snažíme se jen svobody a vymanění z kapitalistického područí dosáhnouti.“ Současně s tímto hnutím zdola nalézal anarchismus sympatie a porozumění, ale i prostor k šíření svých zásad a principů mezi mladými literáty a umělci. Ti vyjadřovali svou revoltu proti potlačujícím autoritám, represivním úřadům a svazující měšťácké a náboženské morálce a touhu po volnosti a nezávislosti nejen svými literárními a uměleckými projevy, ale i anarchistickou publicistikou a zprostředkováváním anarchistických myšlenek známých anarchistických autorů (Most, Bakunin, Stirner, Kropotkin, Reclus, Mackay). Anarchimus se v Čechách stal významným kulturním a uměleckým fenoménem části jedné generace literátů a umělců, prostředkem pro vyjádření jejich radikálních myšlenek a touhy po neomezované svobodě, výrazem nové senzibility a smyslem politického činu. Byl odmítnutím hierarchických autorit politických i organizačních, náboženských i etických.

Onen „spodní“ proud českého anarchismu, mohli bychom říci plebejský, dělnický, stejně tak jako ten, kterým se vyjadřovali umělci a literáti vedle svých časopisů a revuí, se vymezoval tradičně vůči vládnoucím autoritám, vůči autoritám hospodářské moci, vůči církevním autoritám i vůči duchovnímu autoritářství náboženství. A od samého počátku se také vymezoval vůči autoritářství té politické strany, která chtěla mluvit jménem dělnictva, sbírat jeho volební hlasy, „zastupovat“ dělnictvo v parlamentu… A proč právě vůči sociální demokracii? Protože chtěla oslovovat právě tentýž lid, tytéž dělníky, ke kterým se hlásili anarchisté. A protože v očích anarchistů sociální demokracie deformovala a špinila ideály lidské svobody a zatahovala je koneckonců do stejně autoritářských vod jako vládnoucí vrstvy, jen pod jinými jmény, pod jinými nálepkami…

Stejně tak šlo o pár let později oběma protikladným politickým postojům i o odbory, kde organizace již existovaly, a nyní se jednalo o jejich ideové zaměření. Když se nakonec samotným anarchistům zdálo, že tradiční anarchismus se svou původní rezervovaností vůči organizování a se svými skupinami kolem časopisů nemá příliš silnou bázi, začali se přiklánět ke snahám o rozšíření své základny prostřednictvím odborů, jejichž bezprostřední snahy byly široce srozumitelné i bez vykládání dalších zásad a principů… A když se čeští anarchisté vymanili ze své domácí skořápky a zprostředkovali svým čtenářům a příznivcům zprávy, zkušenosti a překlady z okruhu evropských anarchistů (zejména francouzských, německých, italských), rozšířili i vzájemné kontakty rovněž účastí na některých mezinárodních kongresech. Tak se také na evropské i domácí půdě stal rozmáhající se syndikalismus polem anarchistického zájmu. Výsledkem byl kompromis, který proměnil zásadová stanoviska za kvantitu odborářů usilujících v první řadě o ústupky zaměstnavatelů, o „nějakou“ dohodu s nimi. A anarchosyndikalismus si ponechal revoluční perspektivu neomezované svobodné společnosti až na pozdější dobu, jakoby až na druhém místě. Neboť povzbuzující pro hnutí byla nyní masa anarchistických odborářů. Když ale anarchismus v Evropě i v Čechách nakročil tímto směrem, nezůstalo jen u tohoto prvního kroku.

Mezinárodní anarchistický kongres (1907 v Amsterdamu) se dohodl na dalším kroku – kompromisu: od anarchistických odborů k neutrálním, tedy k bezbarvým, aby syndikalistickou kvantitu neohrožovala jakási anarchistická neorganizovanost volných sdružení a skupin či anarchistická principiálnost. I když se tak u nás zčásti podařilo někdejší zejména severočeské anarchistické dělníky a horníky přivést k této myšlenkové bezbarvosti, nebylo ušetřeno na policejní perzekuci. Ale takové zamlžení anarchistických zásad, takové bezprostřední požadavky na úkor dlouhodobého cíle přivedly mladší generaci anarchistů před první světovou válkou ke snaze o oživení a „modernizaci“ hnutí. Jejím výrazem se stal kompromisní návrh na utvoření politické strany anarchistů – toto v anarchismu contradictio in adiecto – s vysvětlením, že půjde o „politickou stranu svéráznou“ (Bohuslav Vrbenský, 1913), v níž „důvody zásadní“ ustupovaly „důvodům praktickým“. Když se v diskusi uvnitř hnutí střetla dvě protichůdná stanoviska: proti návrhu Vrbenského kritika návrhu Michaela Káchy, bylo nakonec podpořeno ono „modernizační“, již samo o sobě svérázné (1914). Kompromis byl přijat – i když ho okolnosti následující světové války již neumožnily realizovat. Což, jak se posléze ukázalo, už nebylo tak rozhodující. Anarchisté se rozhodli pro politickou stranu – a když ke konci světové války socialistická strana v roce 1918 prezentovala svůj revoluční program, rozhodli se anarchisté připojit k ní. Nevadilo už ani, že to není „politická strana svérázná“. Umožnila další kompromis iluze, nebo naivita? Nakonec se ukázalo, pod vlivem převratné doby a revolučních událostí, jako by vítězily činy na úkor zásad a principů.

„Dnešní okamžik revolučních pohybů není přízniv čistému myšlení (…) nastala doba uskutečňovací akce (…) Jisté teorie a zásady byly odsunuty, zavrženy, korigovány.“ (Neumann, 1919) Nyní stačila už jen politická strana s revolučním programem a s iluzorní představou, že anarchisté budou uvnitř strany prosazovat anarchistický program: „Můžeme s nimi sloučiti své teoretické odstíny a detaily…“ (Neumann) Ale tito anarchisté, toto levé křídlo socialistické strany, pouze dále zakoušelo plody svých kompromisů. Po založení Československa přijímali vysoká místa ve vládě nové republiky, včetně ministerského. A anarchisté v socialistické straně? Záhy odešla menšina – bývalí anarchisté sdružení kolem S. K. Neumanna v roce 1920, aby spoluzakládali KSČ: „Kdo je dnes proti státu? Anarchisté? Komunisté? Bolševici? Nikdo.“ (Neumann, 1920) Druzí byli později vyhoštěni – většina bývalých anarchistů sdružených kolem Vrbenského – aby založili efemérní politickou stranu. Takovou modernizaci jako by anarchisté již před válkou anticipovali, a před jejími důsledky varoval Kácha. Mluvíme-li nyní již o bývalých anarchistech, pak jen dodejme, kam až tito čeští anarchisté svou minulost zatratili, čím ji zmarnili. Při oslnění činem, revoluční praxí doby se stal anarchismus „šedivými teoriemi, mrtvými zásadami“, „starou ideologií anarchistickou“ proti realitě „socialismu činu“ s „výchovou davů v určitých formách socialismu autoritářského“. Byl akceptován režim, který šel zcela proti anarchistickým zásadám a rozhořčil mnoho anarchistů – bolševická diktatura. A tak proti ústřední zásadě, jež odmítala autoritativní moc, byl akceptován naprostý opak. A čeští anarchisté na počátku dvacátých let objevili přitažlivé kouzlo autoritativní moci a politické strany. Když mladí anarchisté ve Volném sdružení anarchistů (1923), kteří viděli onen sebezáhubný trend a chtěli ještě zachránit, co se dá, a oslovili bývalé anarchisty kolem Vrbenského, byli odmítnuti. Korigující slovo a zpochybňující myšlenka tak samy sebou, svým vnitřním „modernizačním vývojem“ nakonec zcela anulovaly ideu anarchismu. Přitažlivé kouzlo autoritativní moci znamenalo, že s vlastním zatracením ideje anarchismu jeho vlastními nositeli ztratila v Čechách tato „levá autoritativní moc“ korigující kritiku, a zbavena pak překážek zprava mohla v dalších obdobích hypertrofovat.

V tolik změněných podmínkách na konci dvacátého století, kdy byla v podstatě vyloučena jakákoliv kontinuita, byly oživovány anarchistické myšlenky. Nebyly vydupávány ze země jen proto, že pominuly totalitaristické poměry takzvaného reálného socialismu. V nových historických podmínkách se restaurovaly staré poměry, které dostávaly podobu jakéhosi novotvaru mezi divokým prvotním kapitalismem a „sofistikovaným“ kapitalismem pozdní doby.

A anarchismus v Čechách? Objevování a pojmenovávání předmětu odmítnutí, vyjasňování nebo diferenciace koncepcí uvnitř znovu vznikajícího hnutí. Orientace v anarchistických myšlenkách konce dvacátého a počátku jednadvacátého století, ale také orientace v dávno zasuté vlastní české minulosti (zejména časopisy A-Kontra a Autonomie, Svobodná mysl a Svobodná práce, Akce, Existence, Konfrontace, Přímá cesta). A předmět odmítnutí, vzdoru a revolty? Tržní a konzumní společnost, prohlubující se sociální a ekologické problémy, globalizace kapitalismu, skrytý militarismus, posilování hierarchické moci státu, policejní násilí špatně skrývající pochopení pro demonstrace pravicového aktivismu, nacionalismus či neskrývaný rasismus… Musili by být anarchisté v této době slepí, hluší a němí, aby neměli zapotřebí prezentovat a manifestovat své názory. Nebo by snad musili být jen staří, nahluchlí, napůl slepí a zamlklí? Ale oni se prezentují svými tiskovinami, svými pouličními protesty, svými hlasy, které bychom neměli přeslechnout, přehlédnout ani zamlčet.


Václav Tomek je historik.
Text vyšel v Literárních novinách 2008-2 na straně 1.
Publikováno online 8.1.2008 ZDE