Anarchistická federace

Škrtnuto cenzorem

Rozhovor s Václavem Tomkem o anarchistické publicistice před více než sto lety.

1904

Anarchistická publicistika v Čechách má bohatou tradici. Na přelomu 19. a 20. století vycházely desítky periodik. Kdo by nám tuto tradici mohl přiblížit lépe než Václav Tomek, který se coby akademik dlouhá léta věnuje působení anarchistických myšlenek v českém prostředí a přílohou jeho knih byl nejednou podrobný přehled českých anarchistických tiskovin, které vycházely jak u nás, tak ve Vídni či ve Spojených státech?

Věnujete se historii českého anarchismu už dlouho a intenzivně. Proč právě anarchismus?

V době, kdy jsem se začal věnovat českému anarchismu (v 70. letech), bylo toto téma téměř neexistující a zároveň téměř nepatřičné. Ve škole se nanejvýš zmínilo v souvislosti s životopisnými epizodami několika dobře známých básníků a spisovatelů (např. S. K. Neumanna, F. Šrámka, K. Tomana, kteří se později dopracovali k titulům národního umělce, či dávno zemřelého, ale stále čteného a vydávaného F. Gellnera). Fascinovaly mě osobnosti, které na přelomu 19. a 20. století vybočovaly svým radikalismem z běžného jednání a smýšlení, ale fascinovala mě také bílá místa na tušené mapě naší moderní literatury. A ještě v jedné oblasti, ačkoli tehdy tolik frekventované, zela prázdná místa po některých osobnostech a některých událostech, bez nichž se líčily dějiny dělnického hnutí jako „zákonité“, „nevyhnutelné“ dění, směřující k socialismu a komunismu. Nanejvýše byly tyto osobnosti zmíněny jako „nepřátelé“, kteří stáli v cestě tomuto směřování. Tak byl tehdy také nastaven rámec, v němž mohla být daná problematika vůbec prostředkována. Koncem 60. let se téma anarchismu objevilo v několika diplomových či dizertačních pracích. Pouze některé práce ještě stihly spatřit světlo světa jako publikace (R. Wohlgemuthové, T. Hudečka) a také vyšly některé práce související s problematikou anarchismu (např. F. Buriánek, Generace buřičů; S. K. Neumann, Stati a projevy I.–V.)

Při bližším pohledu, který umožňuje původní česká anarchistická publicistika, se otevírá pestrá oblast názorů, polemik, překladů, aktuálních výpadů i osobních útoků, jež skýtají otevřený obraz jednoho velmi zajímavého sociálně politického směřování na přelomu 19. a 20. století.

Systematicky zpracováváte právě anarchistickou publicistiku, která je v řadě ohledů dodnes podnětná. Čím byla tehdy přínosná nebo důležitá pro anarchistické hnutí?

Anarchistické listy a časopisy koncem 19. a počátkem 20. století zprostředkovávaly názory zahraničních osobností anarchismu, ať už z minulosti (M. Bakunin, P.-J. Proudhon, M. Stirner, B. Tucker) nebo ze současnosti hnutí (P. Kropotkin, J. Most, É. Reclus, J. Grave, F. Ferrer, L. Tolstoj, E. Malatesta, J. H. Mackay, M. Nettlau), ale hlavně tříbily názory na současné problémy hnutí, jeho směřování, velmi často v polemickém střetávání se sociálnědemokratickými názory a praxí. Tím se anarchistické hnutí utvářelo a v kontextu s touto publicistikou dotvářelo svůj obsah a tvar. Anarchistické noviny, časopisy, kalendáře byly živnou půdou hnutí a jeho sjednocujícím prvkem. Prostřednictvím redakcí se také organizovaly různé protesty, vyhlašování a podpora stávek, sbírky pro stávkující či pro rodiny vězněných anarchistů. Kolem redakcí se shromažďovali anarchističtí aktivisté, ale i obyčejní lidé, kteří v prezentovaných názorech spatřovali odpovědi na své problémy a v korespondenci je také často vyjadřovali. Ačkoli noviny a časopisy měly často krátký život, ať už z důvodů perzekuce formou cenzury (vytištěný exemplář byl předkládán k cenzuře a po případném zásahu cenzora muselo být vydání opakováno s příslušnými mezerami, čímž se vydávání prodražovalo) nebo v horším případě policejním zásahem v samotné redakci, kdy byly četné materiály zabavovány, případně byli členové redakce postaveni před soud, nebo prostě z nedostatku finančních prostředků. Ty se shromažďovaly formou sbírek mezi prostými sympatizanty hnutí. Nezřídka šlo také o názorově vyostřené polemiky mezi postoji jednotlivých redakcí, které někdy dostávaly i osobní charakter. Ale v běžné praxi upozorňovaly časopisy a noviny na nová čísla jiných anarchistických listů, včetně jejich obsahu, případně na nové samostatné anarchistické publikace.

V čem se lišila anarchistická publicistika vznikající v pražském okruhu a na severu?

Velmi zhruba řečeno by se dalo říci, že anarchistická publicistika vycházející v severních Čechách rezonovala s problémy, které se týkaly tohoto regionu. Jednalo se zejména o oblasti hornictva a textilního dělnictva, ale nelze říci, že by se zde vycházející noviny a časopisy omezovaly pouze na zdejší problematiku. Snažily se udržovat obecnější rozhled a informovat o problémech v českých zemích i v zahraničí. Ale není náhodou, že právě odtud se později také šířila a prohlubovala anarchistická odborářská problematika, jež později nacházela odezvu v anarchosyndikalismu… Vycházela zde např. periodika jako Omladina, Bezvládí, Proletář, Pokroková Omladina, Duch českého severu, Generalstreik!, Horník, Nová Omladina či Hornické listy.

V Praze vycházela periodika anarchistických literátů a intelektuálů, orientovaná více na otázky anarchistické ideologie a teorie, ale i na literaturu a esejistiku, na překlady i původní české texty osobností shromažďujících se kolem těchto redakcí (Nový kult, Anarchistická revue, Anarchistické kalendáře, v prvních ročnících z 90. let se to týká Moderní revue). Významným centrem tohoto zaměření byla olšanská vila č. 45, která se stala pojmem literárního a intelektuálního života, v níž kolem sebe S. K. Neumann shromažďoval celou řadu tehdy anarchisticky orientovaných literátů, novinářů, intelektuálů v devadesátých letech a na samém přelomu století. K návštěvníkům olšanské vily patřila řada tehdy známých osobností, zejména básníci F. Gellner, F. Šrámek, L. Freimuth, V. Dyk, J. Karásek, K. Hlaváček, K. Toman, J. Mach, O. Theer, redaktor J. Stivín, spisovatelka M. Majerová, novinář A. P. Veselý, literární a výtvarný kritik A. Procházka, redaktor A. Bouček, spoluzakladatel Moderní revue Hugo Kosterka, novinářka H. Malířová, její sestra herečka R. Nasková, redaktor anarchistických listů M. Kácha, spisovatelé J. Mahen a R. Těsnohlídek, sochař J. Štursa, malíř B. Hnátek, grafik V. H. Brunner, výtvarník J. R. Marek a další. Zde se diskutovalo o politických i uměleckých otázkách a tříbila se anarchistická stanoviska. Tady také vznikalo pět ročníků Neumannova anarchisticky zaměřeného literárně kritického, politického a uměleckého časopisu Nový kult. Ale v Praze vycházela také periodika orientovaná více na praxi hnutí a aktuální a bezprostřední problémy, ovšem některá zároveň neodhlížela ani od literárních a uměleckých ambicí (Práce, Šibeničky). A dělnické oblasti Prahy, nebo tehdy kolem Prahy, jako Žižkov, Smíchov, Nusle, Libeň nezůstávaly bez odezvy v anarchistické publicistice. Vycházela zde např. následující periodika: Pokrok, Nuselské listy, Omladina, Předvoj, Práce, Přímá akce, Předzvěst, Volný duch, Volné listy, Zádruha či Červen.

Když se na počátku století začaly tvořit anarchistické odborové organizace jako nový prostředek praktického přímého boje (v protikladu k sociálnědemokratickému nepřímému, politickému, parlamentárnímu boji), jako výraz utvářejícího se anarchosyndikalismu, ne náhodou vycházela tato iniciativa z hornického severu, neboť odborové požadavky byly nejblíže chápání a praxi dělnictva, jejím výrazem byla Severočeská federace horníků (1903), později šíře pojatá Česká federace všech odborů (1904). Světonázorový akcent spíše intelektuálně orientovaných pražských periodik však nesměřoval k izolování od dělnictva, ale naopak spatřoval svou činnost v překonávání individualismu, v nalezení širší sociální báze, v identifikaci světonázorové orientace v širším zázemí praktického hnutí neodvislého dělnictva. „Vycházejíce hledat spolubojovníky, považujeme za nejpřednější svou povinnost postaviti zdatnou inteligenci do služeb neodvislého dělnického hnutí“, nalézt své místo „po boku dělnictva“, v „příslušnosti k hnutí jako celku“ (Neumann, Nový kult, 1900). Jakýmsi ideově a teoreticky orientovaným ekvivalentem této severočeské anarchosyndikalistické iniciativy v pražských periodikách se stala Česká anarchistická federace (1904), jež měla sjednocovat vyspělé a uvědomělé přívržence anarchismu, šířit a rozvíjet jeho myšlenky v agitaci mezi dělnictvem i inteligencí, neboť „anarchismus není hnutím výlučně dělnickým, je výrazem touhy po všeobecné svobodě“ (R. Těsnohlídek, Práce, 1906). Tak obě orientace anarchismu nalezly paralelní vyjádření svých stanovisek, jedna prakticky, syndikalisticky „má býti pevným odborovým sdružením dělnickým… má býti pěstí českého anarchismu“, druhá světonázorově orientovaná „má býti volným sdružením anarchistických pracovníků ze všech vrstev, má hlavně udržovati zájem pro mravní a kulturní snahy anarchismu, má býti výborem inteligentních pracovníků, má více vzdělávati a prohlubovati. Může se stát… mozkem [anarchismu].“ (Neumann, Omladina, 1905). Zároveň je třeba si připomenout, že pražští intelektuálně orientovaní představitelé anarchismu nezůstávali omezeni pouze na jakási „svá“ periodika, nýbrž příspívali do řady jiných, prakticky orientovaných, i mimopražských.

Dá se vysledovat obecnější dopad anarchistické publicistiky na tehdejší společnost?

Běžná anarchistická periodika rezonovala s náladami, atmosférou a myšlenkami radikálně orientovaných horníků, dělníků, mládeže. Anarchismus prostředkovaný a formulovaný v anarchistických listech a časopisech odpovídal na dobový marasmus nejen radikálním odporem k rakouskému státu, jeho byrokratismu, policejnímu a vojenskému aparátu, církevní struktuře a náboženskému konzervatismu, ale rezonoval u mladé generace i svým odporem vůči autoritativním ambicím politických stran včetně sociální demokracie. Anarchismus pohrdal parlamentarismem stávajících politických stran, odmítal militarismus, prosazoval individuální svobodu člověka, představoval radikální odmítnutí stávajícího společenského pořádku, a místo revoluční fráze zdůrazňoval nutnost činu. S těmito snahami rezonovaly i tendence mladých umělců a literátů 90. let, kteří uvažovali o potřebě „útoku na líný a zbahnělý náš svět“. To by mohlo být východisko – „něco jako spásný otvor z nynější mizérie, partaj-mizérie“ (Manifest české moderny, 1895).

Mladými literáty byl odmítnut literární a folkloristický nacionalismus, šovinismus a patriotismus, v jehož jménu byly infikovány davy a páchány zločiny v dosavadní lidské historii, znevažována lidská individualita a pomíjeny masy „vyhublých rukou, vyhublých tváří, hořících však zraků, vzbuzené vnitřní síly“. Proti „ztřeštěnému nacionálnímu šovinismu“ byla postavena myšlenka internacionalismu chudých a podrobených. Časopis Moderní revue (založený 1894) byl v jistém smyslu intelektuální a kritickou ozvěnou své doby, vytvářel společný myšlenkový prostor této literární generace, která naopak určitou měrou tuto společnost ovlivňovala. Moderní revue „předně tehdy představovala krajní levici duchovní a literární, podruhé seznamovala vřele s vybranými osobnostmi literárními, jež nutně činily mocný dojem na embryo intelektuála (Nietzsche, Przybyszewski, Munch, Huysmans atd.), potřetí byla mladistvě bojovná a drzá na tehdejší dobu tápavého procítání z idylického maloměšťáctví“, psal ve svých vzpomínkách Neumann o tehdejší duchovní atmosféře. „Ale zároveň mne sblížila Moderní revue poprvé s anarchismem, a já prožíval pak zase jeho etickou krásu s Kropotkinem a Gravem, jeho hlučnou slávu, provázenou výbuchy pum… prožil jsem s Moderní revue, která přese vše byla součástí pokrokového hnutí z let devadesátých, malou revoluci intelektuální…“ vyslovil se Neumann i za četné příslušníky své generace. (Vzpomínky) Anarchismus se prezentoval nejen jako široký duchovní proud, „myšlenkové naladění, duševní uzpůsobení, stav vnitřního člověka“, ale i jako odpor proti umrtvující šabloně průměrnosti a nivelizujícímu tlaku davu, jako snaha „znovu vynajít i význam a hodnotu člověka jako jediného“, „očistit pojem svobody“, „přehodnotit zesocialistněné duchy“, „budovat na chrámě individuelní svobody“ ve jménu anarchie. (Neumann, 1897)

Tento široce založený radikalismus mladé generace literátů spojoval i ty její představitele, kteří se přímo programově k anarchismu nehlásili nebo kteří ho chápali především jako ducha doby. „Ale anarchistická ideologie, s kterou Moderní revue také poněkud koketovala, počínala mne zajímati stále více, a nakonec z toho vzešel Nový kult (1897)“, který Neumann několik let redigoval. (Vzpomínky) A postupně se tento anarchismus intelektuálů stále více přihlašoval k praktickým snahám jeho početně širšího hnutí.

Myšlenkový vliv uplatňovaný v Moderní revui seznamoval i s evropskými anarchistickými autory. „Byli jsme tehdy v Moderní revui nejen aristokraty, ale také anarchisty… Tehdejší mladé anarchistické hnutí sympatizovalo s Moderní revue a mezi odběrateli jsme měli mnoho anarchistických dělníků, hlavně v severních Čechách… Byli jsme důkladně spojeni se životem, reagovali jsme na přítomnost, nejen jsme ji kritizovali, ale také jsme na ni měli vliv“, napsal Jiří Karásek ve svých Vzpomínkách. Tady se setkávaly obě podoby anarchismu, jeho praktické stránky hnutí s ideologickou a teoretizující stránkou jeho myšlení. „Bez intelektuelních uvízlo by anarchistické hnutí v mrtvém bodě, jako bez dělníků byly by myšlenky neplodné,“ uvedl Neumann o pár let později (1905). Tak byl konečně prezentován anarchismus jako jeden celek: „individualismus uznáván za duševní (filozofickou) stránku, volný komunismus pak za podklad hospodářský“. V tom se naplňovala sjednocující tendence anarchistických intelektuálů a literátů s dělnickou základnou jeho hnutí, zejména severočeských horníků a dělníků, ale i pražského proletariátu.

Jak tehdy prakticky probíhalo vydávání a šíření anarchistického tisku?

Vydávání anarchistických periodik probíhalo spontánně, v anarchistických sdruženích, která se kolem periodik utvářela, na různých místech zejména v severních Čechách, samozřejmě v oblastech, kde se nejvíce soustřeďovala nespokojená radikální mládež, kde se nejvíce vyhrocovaly problémy dělnictva, a v oblasti Prahy a jejího bezprostředního okolí. Vzhledem k častým problémům anarchistického tisku (nedostatek finančních prostředků, cenzurní zásahy, policejní perzekuce) měla anarchistická periodika nejednou krátký život, nebo měnila svůj titul i místo vydávání. Noviny byly distribuovány prostřednictvím – ne vždy včas – předem platících odběratelů nebo dobrovolnými kolportéry, k jejichž pomoci při rozšiřování, ale také včasnému placení, často redakce vybízela. Opakovaná výzva odběratelům ať už ve formě celého úvodního článku nebo později v tučně vysázeném upozornění se objevila např. v několika číslech Volných listů (1897): „Našim odběratelům! Z příčin často uvedených, nastala nám bezvolná pauza a změna tiskárny. Přátelé, tak to na dlouhou dobu nepůjde. Počínáme jako znovu, ale nesmíme započít znovu listy bráti a o placení jich se nestarati. Také máme před sebou jiné úkoly, které vyžadují muže celé, a proto budem počítati pouze se soudruhy, kteří na nás chtí, abychom konali své, ale při tom nezanedbali také své povinnosti. Nejblížeji přikročíme k vydání knihy o kooperatismu, k němuž nám francouzští bratři dali autorizaci, a bude třeba, aby nám zbylo na penězích, a ne ubylo. Prosíme tudíž každého, aby se neohlížel na to, stojí-li to za to, neb ne, a poslal, co poslati má na penězích neprodleně, neboť někdy pro zlatku nelze dostihnout, čeho třeba, a nežli se ta sejde, jiné výlohy nás překvapí. Nenechte se zahanbiti! Administrace.“ Ale rovněž často opakovaně redakce vybízely své kolportéry, že dosud neodevzdali peníze za rozšiřovaný tisk. Ve Volných listech (listopad 1897) můžeme číst: „Naše přátele, kolportéry a prodavače upozorňujeme, že tentokráte očekáváme neprodlené vyrovnání účtů, jinak nadále nebude se zasílati. Totéž platí o abonentech, kteří dluhují delší dobu. Kdo do příštího čísla nebude s redakcí vyrovnán nebo nedorozuměn, ten další čísla více nedostane.“ Jinde, např. v Práci (říjen, 1905) se uvádí: „Dluhy u kolportérů rostou utěšeně. Jak máme zaplatiti dlužný obnos tiskárně, vyhověti žádostem o rozšíření obsahu a jiným potřebným změnám, když nemají kamarádi ani tolik smyslu pro solidaritu, aby zaplatili odebraná čísla. Kolportáž klesá následkem zvrhnutí vší místní práce na jednoho kamaráda. Kolportáž může jen za účinnosti všech býti upravena a tak každý stane se propagátorem našich idejí tiskem.“ Nebo Komuna (listopad 1907) píše stručně: „Prosíme o vyrovnání nedoplatku za časopis, brožury a knihy! Kdo otálí s placením, pomáhá policii nás utloukat.“ Některé listy přikročily až ke zveřejňování jmen dlužníků i s adresami: „Na pranýř! Dlužníci našeho listu:“ [následuje výčet jmen a míst] A závěrem: „Kolikrát se necháš upomínat o zaplacení??? Nestydíš se??“ To napsalo Bezvládí (únor 1907). Často byly redakcemi uveřejňovány s poděkováním i sebedrobnější částky, které běžní anarchisté na podporu „svých“ periodik do redakcí odevzdávali. Zároveň redakce upozorňovaly na právě vyšlá čísla jiných českých anarchistických listů a jejich obsah.

Přiblížil byste charakter rakousko-uherské cenzury a boj s ní?

Nezřídka se v anarchistických časopisech setkáváme se stránkami nebo částmi stránek, které jsou pouze označeny slovem ZABAVENO. Všechny tiskoviny byly předkládány tiskovému úřadu, který teprve rozhodoval o tom, co z daného tisku nebo článku může být uveřejněno, případně bylo zabaveno celé číslo. V prvním případě to znamenalo, že časopis musel být znovu vytištěn bez zabavených míst, případně mohly být na zabavených místech vytištěny jiné texty. Ale již tato cenzurní praxe znamenala pro vedení a financování časopisu další komplikace, uvážíme-li, že anarchistické časopisy a noviny vycházely na samém pokraji možností financování, často z haléřových sbírek čtenářů a sympatizantů, včetně příspěvků od českých anarchistů ze zahraničí. (Zároveň samy redakce časopisů a novin organizovaly sbírky pro rodiny stávkujících dělníků či těžce nemocných dělníků.) Ovšem jindy mohl být volán k zodpovědnosti redaktor, který nesl případně trestní následky. Někdy také docházelo k policejním prohlídkám redakcí a k zabavování materiálů a podle jejich závažnosti pak byli redaktoři obžalováváni. Podle otevřené dikce četných článků v anarchistických časopisech lze sotva říci, že by v některých vyjádřeních a formulacích fungovala autocenzura, že by se autoři cenzuře poněkud přizpůsobovali. Alespoň z dnešního pohledu působí vyjadřování anarchistů většinou přímo a nesmlouvavě. Kromě toho lze předpokládat, že pro běžné čtenáře anarchistických periodik, horníky, dělníky i mládež by byla sotva srozumitelná nějaká jinotajná vyjádření, která by obcházela cenzorovu pozornost, a pro autory bylo sotva přípustné pouštět se do takových kompromisů. Důsledky cenzury tedy často znamenaly, že četná anarchistická periodika záhy zanikala, vycházela pod jinými tituly nebo vycházela s delšími či kratšími přestávkami. A také se měnila místa redakcí téhož periodika.

Cenzura po roce 1918 vycházela z legislativy zavedené za monarchie. V čem byl praktický rozdíl pro anarchisty, resp. pro radikální levici? A kam postupně anarchisté zmizeli?

Jeden rozdíl byl podstatný v tom, s jakým očekáváním, respektive nastavením přicházeli anarchisté v nové, poválečné době. Již před válkou se anarchisté – byť ne všichni s nadšením a už vůbec se souhlasem – rozhodli akceptovat koncepci, s níž přišel Bohuslav Vrbenský, aby se anarchisté od někdejšího nezávazného skupinkaření přece jen organizovali jako „politická strana svérázná“. Pro tradiční anarchisty to byl protimluv, pro Vrbenského potřeba brát v úvahu nejen „důvody zásad“, ale i „důvody praktické“. A zatímco se před válkou po rozsáhlé diskusi přece jen přihlásili na konferenci k Vrbenského koncepci politické strany českých anarchistů-komunistů, v průběhu války se ještě proměnila celková politická situace a anarchisté se na jaře roku 1918 dohodli na spojení s Českou stranou socialistickou, protože se jim zamlouval její revoluční program budoucí socialistické společnosti. Sloučení neproběhlo bez odporu a diskuse. A anarchisté obelhávali sami sebe, když si slibovali, že budou hájit anarchismus uvnitř této strany a jako její levé křídlo. Posléze se anarchokomunisté s nadšením podíleli na vzniku Československé republiky a jejich představitelé zaujali dokonce i místa ve státní správě. Později, po jednání na anarchistickém sjezdu (v únoru 1919) již bylo opatrněji formulováno, že „proto jsme se spojili s takzvanými národními socialisty, když přijali snesitelný socialistický program“. Přesto Vrbenský tvrdil, že vláda je „vskutku revoluční“ a že se anarchisté nezpronevěřili anarchismu a že on jako ministr hájí ve vládě anarchistické zásady. Ať už byly další peripetie českých anarchistů jakékoli (nejdříve levé křídlo s Neumannem, později i pravé křídlo s Vrbenským), celkově směřovali od anarchismu ke komunismu. Zmizel onen tradiční odpor k vládě a státu, a anarchismus se nakonec rozplynul v komunistické straně. Tato proměna stanoviska znamenala i proměnu postojů. Posledním ostrovem českého anarchismu se stalo Volné sdružení anarchistů, jež zastávalo tradiční anarchistické zásady. Když byla Vrbenského skupina vyloučena ze socialistické strany, návrh Volného sdružení anarchistů na sloučení s Vrbenského skupinou byl odmítnut. A v Bezvládí (1923), časopise tohoto sdružení, opět cenzura vyškrtávala některé sloupce a části článků, aniž by na jeho stránkách odkazovala na c. k. zákony, zatímco časopis po půlroce zanikl.

Které osobnosti spojené s anarchistickými nakladatelskými aktivitami vám připadají nejzajímavější a čím?

S. K. Neumann si od svých mladých let udržoval velký přehled v dobové publicistice, literatuře, sledoval i výtvarné umění, čile překládal publikace, které považoval za důležité pro anarchistické směřování i pro základní orientaci v současné myšlenkové atmosféře. Působil v celé řadě anarchistických periodik, nejen v těch, které vydával (Nový kult, Anarchistická revue, anarchistické kalendáře), ale i v těch mimopražských. Jistě nebylo náhodné, že tehdejší mladé politické a literární diskuse se odehrávaly za takové široké účasti celé řady později významných osobností naší kultury právě u Neumannů v olšanské vile, kde jeho tehdejší žena Kamila Neumannová vydávala knižní řadu pokrokových autorů, a to i poté, co se Neumann odstěhoval.

Michael Kácha je pozoruhodná postava našeho anarchistického hnutí, původně švec, s upřímným zájmem o anarchistické ideály a hnutí, samouk, člověk s přirozenou inteligencí. Když čteme jeho polemické připomínky k Vrbenského návrhu na utvoření „politické strany svérázné“, Káchovy argumenty jsou velmi oprávněné a v řadě případů anticipují obavy o anarchistické hnutí, které se bohužel naplnily. Působil v řadě anarchistických periodik, takže byl zřejmě o hnutí a jeho teoretických zásadách značně poučený a podílel se v rámci redakčních prací také na vydávání samostatných publikací. Co se týká oné zmíněné kritiky Vrbenského návrhu, byl Kácha důkladný a na svém stanovisku upřímně zainteresovaný; není náhoda, že jeho kritika je delší než Vrbenského návrh. Jen mi nejde do hlavy, že se nakonec tehdy v r. 1914 prosadila Vrbenského koncepce. Když se na celou věc podíváme ze zpětného pohledu, totiž od „splynutí“ anarchistů s komunistickou stranou, pak je celá záležitost ještě osudově o to smutnější. Kácha později mohl zúročit své redakční a nakladatelské zkušenosti v anarchistických redakcích z předválečných let a věnoval se vydávání knih a uměleckých publikací. Byl skromnou osobností hodnou připomenutí.

Jak může dnešní čtenář přistupovat k dobové anarchistické publicistice?

Anarchistická publicistika může být velmi poučnou čítankou, na které lze pozorovat, jak se z nespokojenosti, pocitů nespravedlnosti, radikálního odporu vůči „oficiální societě“ (Neumann) rodila touha po svobodě, jak tato svoboda byla „vydupávána ze země“, a to v dobách pocitu zmaru, v atmosféře politické i sociální bezvýchodnosti, pro určitý okruh společnosti v dobách dekadence, ale i hledání nových východisek… Může-li člověk procházet alespoň některými anarchistickými periodiky, může být svědkem toho, jak se takříkajíc z ničeho, nejprve v nejistých obrysech, ale také v předpokládaných budoucích nadějích utvářelo volné společenství lidí, kterým se idea svobody postupně jevila nejen jako ideál, ale i jako možné, uskutečnitelné společenství svobody. O to cennější, že to nebyla idea vycházející z pouhého rozmaru sytého světa, ale z touhy světa zbídačovaného jako životní potřeba a s tím vědomím, že tato svoboda není, a nemůže být, „shora udělována“, „poskytována“, nýbrž že musí být obtížně vymáhána či vybojovávána.

V čem podle vás spočívají paralely tehdejších a dnešních nakladatelských aktivit anarchistů a antiautoritářů?

Právě při sledování oné dobové publicistiky, ale i osudů jednotlivých aktérů anarchistického hnutí mohou vyplynout mnohé paralely nejen nakladatelských aktivit, ale i paralely narůstání a utváření vědomí svobody. Mohou však také vyplynout rozdíly v tom smyslu, v jakém se vědomí svobody dnes nepozorovaně ztrácí, zužuje, omezuje, v tom smyslu, v jakém se svobody bezděky zříkáme. Co se týká tehdejších a dnešních nakladatelských aktivit, zdá se, že oproti řadě rozdílů, spočívajících v cenzuře, pronásledování, zabavování, domovních prohlídkách, soudech, věznění, v perzekuci zůstává dnes paralelou – a sice v jiných, nesrovnatelných rozměrech – ekonomický faktor nakladatelských aktivit. Nedovedu posoudit, do jaké míry je rozdílem mezi tehdejšími a dnešními nakladatelskými aktivitami čtenářský zájem o jejich výsledky. Zda se totiž zájem, respektive starost o svobodu dnes nejeví řadě lidí již jako zbytečný.

 

Vyšlo v Existenci č. 3/2013 věnované tématu „anarchistická publicistika“.


Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Podporujeme