Pierre-Joseph Proudhon vyjadril presvedceni, ze je mozne takove socialni usporadani, kde je socialismus naplnenim svobody bez potreby autority statu, vladnouci moci, nebot „nejvyssi dovrseni spolecnosti spociva ve spojeni poradku a anarchie.“ Proudhon byl prvnim myslitelem, ktery se v tomto pozitivnim smyslu oznacil za anarchistu.
Nechci ani vladnout, ani byt ovladan!
140 let od smrti Pierra-Josepha ProudhonaVaclav Tomek
Pierre-Joseph Proudhon vyjadril presvedceni, ze je mozne takove socialni usporadani, kde je socialismus naplnenim svobody bez potreby autority statu, vladnouci moci, nebot „nejvyssi dovrseni spolecnosti spociva ve spojeni poradku a anarchie.“ Proudhon byl prvnim myslitelem, ktery se v tomto pozitivnim smyslu oznacil za anarchistu.
Zabyval se podstatou soukromeho vlastnictvi, s nimz souvisi i autorita, takze dosel k zaveru, ze s negaci vlastnictvi je spojena i negace autority, a tudiz ze skutecna reforma vlady znamena anarchii.
Otazka vlastnictvi byla predmetem Proudhonovy prace Co je vlastnictvi? z roku 1840. „Kdyz na otazku: Co je otroctvi? kratce odpovim Otroctvi je vrazda!, pak bude mym myslenkam porozumeno.(…)Proc bych tedy take na otazku: Co je vlastnictvi? nemohl prave tak dobre odpovedet Je to kradez!, aniz bych zustal nepochopen? … Chci zkoumat vlastnictvi, zaklady naseho statu a nasich instituci.“ Kritizoval panujici vlastnicke pomery, hospodarskou a socialni nerovnost ve spolecnosti. Podle Proudhona je nejvyssi naplneni spolecnosti ve spojeni radu a anarchie. „Vlastnictvi vytvari nutne despotismus, vladu rozmaru, panstvi libovule… Je pravem uzivani a zneuzivani.“ Proti soukromemu vlastnictvi jako zdroji vykoristovani kladl individualni vlastnictvi, ktere mu bylo zarukou svobody jednotlivce, nebot mohlo zabranovat utokum na tuto svobodu a snaham vyuzivat hmotne zavislosti cloveka. Individualni vlastnictvi tak bylo zakladnim kamenem v autorove vizi spolecnosti svobodnych jedincu. Soukrome vlastnictvi tedy utlacuje, individualni vlastnictvi chrani. Proudhon hledal takove principy, ktere by vlastnictvi ucinily vseobecnym a vedly k rovnosti. Podstatou zachovani osobnosti a spolecenskosti cloveka je svoboda: „Svoboda je rovnost, protoze svoboda existuje jen ve spolecenskem stavu a mimo rovnost neni zadna spolecnost. Svoboda je anarchie, protoze ona nepripousti panstvi libovule, nybrz pouze autoritu zakona, to znamena nutnosti.“ Pohorseni, ktere spis vyvolal, znamenalo zastaveni stipendia a skoncilo soudem, u nehoz byl vsak Proudhon osvobozen.
V praci O vytvareni radu u lidstva aneb Zasady politicke organizace (1843) vylozil svou teorii vyvoje lidske spolecnosti ve trech fazich – nabozenske, filozoficke a vedecke, v nichz se vyjadruji tri momenty lidskeho poznani a predstavuji proces spolecenskeho pokroku, pricemz teprve ve treti fazi sveho vyvoje bude lidstvo vedeno myslenim, jez bude odpovidat technickemu, prirodovednemu a prumyslovemu vyvoji a ekonomickym, socialnim a kulturnim potrebam 19. stoleti.
V letech 1844-1845 se Proudhon v Parizi seznamil se svym pozdejsim velkym nasledovnikem Michailem Bakuninen, ale take se svym pozdejsim protivnikem Karlem Marxem. Toho puvodne nadchlo Proudhonovo Co je vlastnictvi?, o nemz napsal, ze je „prvnim vedeckym manifestem francouzskeho proletariatu“. Rudolf Rocker uvedl, ze prave toto dilo definitivne privedlo Marxe k socialismu a ze prave z nej Marx vychazel pri formulaci svych mnohych teorii, a Marxovy pozdejsi prudke utoky proti Proudhonovi vysvetloval snahou „skryt, co Proudhonovi dluzil“. V kvetnu 1846 Marx oslovil dopisem Proudhona s nabidkou na dopisovatele Nemecko-francouzskych rocenek, ktere zamyslel jako zaklad pro mezinarodni diskusi a spolupraci socialistu. Proudhon ve sve odpovedi sice souhlasil, zaroven vsak formuloval sve namitky: „chranme se toho, abychom se vynorili jako vudci nove intolerance, jen proto, ze stojime na cele hnuti: nepocinejme si jako apostolove noveho nabozenstvi… Chtejme povzbudit, uvitat vsechna otevrene vyslovena stanoviska; karejme ale vsechna prohlaseni, ktera neco vylucuji… Za teto podminky vstoupim s potesenim do Vaseho spolecenstvi, jinak ne!“
V roce 1846 uverejnil Proudhon praci System ekonomickych protikladu aneb filozofie bidy, v niz podaval svou teorii hospodarskeho a spolecenskeho vyvoje. Pokusil se zachytit hlavni znaky spolecnosti, ktere produkuji a vymenuji zbozi a v nichz dochazi k protikladnemu a nerovnomernemu rozdelovani spolecenskeho bohatstvi, a to na ukor vetsiny lidi. Analyzoval fenomeny konkurence, monopolu a volneho obchodu. Oproti praci Co je vlastnictvi?, v niz bylo vlastnictvi prirovnavano ke kradezi, zde vyslovil tezi, ze vlastnictvi je svoboda, pricemz jde o dve soucasne platne teze, dve stranky vlastnictvi, ktere vyplyvaji z jeho povahy.
K unorove revoluci r. 1848 se stavel se skepsi, nebot revoluce vede k vystridani politickych spicek, nesplnuje vsak ocekavani revolucionaru na zmenu hospodarskych a politickych pomeru, jakkoli se zmenila monarchie v centralistickou republiku. Uvedl, ze „revoluce, k niz prave doslo, se snadno muze stat napriste pouhou mystifikaci.“
Na jare 1848 Proudhon zacal pracovat v redakci novin Representant du Peuple, kde prosazoval sve predstavy o ekonomicko-socialni revoluci vedene vetsinou obyvatelstva na rozdil od revoluce zamerene pouze na politickou zmenu ve state. V cervnu 1848 byl zvolen do Narodniho shromazdeni. Pred svymi volici prohlasil: „Rikam-li, ze vlastnictvi je kradez, pak tim nestavim princip, nybrz vyslovuji zaver. Vy, volici, okamzite pochopite ten enormni rozdil.“ Pozdeji sve kratke pusobeni v roli poslance velmi kriticky reflektoval: „Kdyz pomyslim na vsechno, co jsem behem deseti let napsal a vydal o roli statu ve spolecnosti, o podrizenosti moci a o revolucni neschopnosti vlady, svadi me to myslet si, ze me zvoleni bylo dusledkem nepochopeni ze strany lidu…“ V breznu 1849 byl vsak Proudhon odsouzen za „podnecovani k nenavisti a opovrhovani vuci vlade“ ke trem letum vezeni, odkud take ridil nove zalozeny list Voix du Peuple.
Pokusil se rovnez o prakticke provedeni svych predstav o ekonomicko-socialni revoluci zalozenim uverove Lidove banky organizovane na rovnostarsko-mutualisticke bazi, ktera mela umoznovat hospodarskou cinnost lidem jen s malym kapitalem ci vubec bez kapitalu. Brzy vsak musel svuj projekt vzdat.
V listopadu 1849 byla vydana jeho autobiograficka Vyznani revolucionare, v nichz se zabyval reflexi predchozi revoluce. Napsal, ze k selhani revoluce doslo proto, ze se omezila na vymenu statnich instituci; monarchie z cervna 1830 byla roku 1848 vystridana jakobinskou statne centralistickou republikou. A pritom nebyla zbavena moci velkoburzoazie. Ve Vyznanich dosel Proudhon k zaveru, ze „prava forma vlady je an-archie, tedy nepritomnost panstvi.“ S tim pak souvisi jeho vyjadreni: „Nechci ani vladnout ani byt ovladan!“
V dalsi praci Myslenka revoluce 19. stoleti (1851) shrnul svou teorii spolecenske smlouvy a asociaci v budouci spolecnosti, coz budou dobrovolna sdruzeni jednotlivcu a skupin, spolupracujicich na zaklade vzajemnosti a spolecenske dohody. Namisto politicke vlady se bude uplatnovat myslenka smlouvy, kterou budou prijimat svobodni a rovnocenni lide.
V padesatych letech pracoval Proudhon na rozsahle praci O spravedlnosti v revoluci a v cirkvi. Etudy prakticke filozofie (1858), jiz provokativne venoval kardinalovi z Besanconu a cirkvi vubec, v reakci na pomlouvacnou brozuru s kardinalovou predmluvou. Proudhonova koncepce spolecnosti je zde postavena v zasadnim protikladu vuci koncepci nabozenske hierarchizace katolicke cirkve, a tedy na pojeti spolecnosti a cloveka zcela autonomniho. Autor byl za „znevazovani politicke a nabozenske moralky“ odsouzen v cervnu 1858 ke trem letum vezeni, utekl vsak do Belgie, kde zustal az do roku 1862.
V roce 1861 se podarilo vydat v Parizi Proudhonovu praci Valka a mir, v niz se zabyval podstatou valky a poukazal na vlastni lidskou podstatu valecnych konfliktu. Z ekonomickeho zakladu valecnych konfliktu Proudhon odvozoval, ze reseni spociva v moznosti prevedeni konfliktu do jine roviny – v konecnem dusledku do podoby hospodarske souteze.
V praci O federativnim principu a nutnosti znovu vybudovat revolucni stranu (1863) se zabyval zakladni politickou otazkou – centralizace a decentralizace. Vychazel z toho, ze evropska rovnovaha spociva na dvou zakladech – na postupujici decentralizaci velkych statu a pokracujici federalizaci malych statu – coz vede k vlastnimu mirovemu vyvoji samotnych statu a ke vzajemnemu mirovemu vyvoji mezi zememi. Zakladni myslenka prace spociva v odmitnuti centralistickych sjednocenych narodnich statu, jez uplatnuji uvnitr nadvladu centralnich politickych organu na ukor autonomie ruznych hospodarskych a spolecenskych uskupeni a navenek tihnou ke stale nicivejsim vzajemnym konfliktum.
V roce 1864 pracoval Proudhon na svem poslednim dile O politicke schopnosti pracujicich trid, jez se stalo jeho socialne politickou zaveti. Zabyval se otazkou obsahu a utvareni „delnicke myslenky“ a systemem vzajemnosti, ktery predpoklada svobodneho cloveka, a kde neni spolecnost organizovana na zaklade hierarchie, nybrz na zaklade rovnovahy mezi svobodnymi lidmi. Prace byla zaroven jakymsi shrnutim jeho myslenek.
Proudhon zemrel 19. ledna 1865. Jeho originalni myslenky mely znacny vyznam pro rozvoj socialistickeho mysleni a zaroven pro jeho zasadni diferenciaci. Proudhon poukazal na socialne politicke rozliseni a pozdeji spor mezi zastanci centralistickeho, autoritarskeho socialismu a socialismu volneho, federativniho, anarchistickeho. Pro anarchisty byl Proudhon inspirativni svym odmitnutim ruznych podob autority a konceptem federalismu. Ukazal, v jakem smeru by se mohl socialisticky model vyvijet - jako svobodny socialismus.
Pryc s vudci! Ondrej Slacalek
Pripominame-li si Pierra Josepha Proudhona, nemel by zustat stranou pozornosti ani jeho soucasnik Joseph Dejacque. I on byl predchudce anarchismu, zaroven se ale od Proudhona v mnohem lisil. Vedle umirneneho myslitele tu je ucastnik revolucnich boju a militant, vedle prosazovatele volnych hospodarskych sdruzeni nachazime anarchistickeho komunistu. Proti Proudhonovi, jehoz patriarchalni nazory znechucovaly nejen pozdejsi anarchisty, stoji clovek, ktery s nim o roli zen ostre polemizoval.
Joseph Dejacque neziskal formalni vzdelani, pracoval jako malir pokoju. Vzdelaval se sam a mel literarni sklony, projevujici se psanim versu. V letech 1841-1843 slouzil Dejacque u vojenskeho namornictva, ovsem zlomem pro jeho vyvoj byla az revoluce 1848, v niz bojoval. Podilel se na socialistickych i feministickych aktivitach, pro ktere byl i veznen. Kdyz jej zacali stihat pro revolucni poezii, utekl do Svycarska (v nepritomnosti byl odsouzen ke dvema rokum vezeni). Jeho dalsi cesty vedly na ostrov Jersey a nakonec do USA.
Zde se vyrovnaval se zkusenosti neuspesne revoluce. V eseji „Pryc s vudci!“ (1854) kritizoval autoritarske revolucionare i moc jako takovou. „Tak jako jsou kurtizany na schodech trunu kralovstejsi nez kral, tak jsou republikansti delnici na stupnich oficialni nebo zakonne moci mestactejsi nez mestaci... Osvobozeny otrok, ktery se stal panem, vzdy prehani nepravosti sveho plantaznika, ktery ho vychoval... Diktatorsky vybor slozeny z delniku je bezpochyby tim, co je nejvic nabobtnale nedostatecnosti a nicotnosti, je tudiz nejvice protirevolucni... Je lepe mit u moci pochybne nepratele nez nejiste pratele...“
Revoluce uvazla podle Dejacqua v puli cesty, protoze se nebyla schopna oprostit od predstavy revolucni diktatury. Proti ni stavel pouhy vliv myslenek. Prikladem mu byl v revolucni Francii Proudhon (ovsem „v lidu a ne ve snemovne“) – Dejacque se ptal, zda by mel vetsi vliv, kdyby sedel ve vlade. Prave naopak: ztratil by tim svou skutecnou moc, vychazejici ze souzneni s lidem. Z diktatury chtel ponechat jen iniciativnost, jiz obsahuje, tu chtel ale zevseobecnit, ne omezovat na predvojove mensiny: „Je zapotrebi tolik diktatoru, kolik je ve spolecnosti myslicich bytosti, muzu nebo zen, kteri by s ni zatrasli, pobourili ji, aby ji probudili z netecnosti.“
Tehoz roku (1854) v brozure „Revolucni otazka“ odmitl nabozenstvi, rodinu, vlastnictvi a vladu. Prostredkem k osvobozeni od nich bylo „prime zakonodarstvi“, ktere mu bylo „tou nejdemokratictejsi formou vlady po dobu cekani na jeji uplne zruseni.“ Nezrikal se ale ani radikalnejsich prostredku, „hrubych jako sam proletariat“. Hlasal nasili, ktere by provadely skupinky revolucionaru, dokud se bohati nevzdaji privilegii vymenou za hole zivoty.
Roku 1857 publikoval Dejacque polemiku s Proudhonem o zenske emancipaci. Dejacque chapal osvobozeni zen jako cast revolucniho boje a pozadoval rovnost pohlavi. Jeji upirani pokladal za dukaz toho, ze Proudhon neni anarchistou, za nehoz se prohlasuje. Ironicky mu predhazoval jeho radikalni vyroky jako „Vlastnictvi je kradez“ nebo „Buh je zlo“ a ptal se, kdy zacne rikat, ze „muz je zlo“ – vzhledem k tomu, ze muzi disponuji nelegitimni autoritou a narokuji si privilegovany pristup ke vzdelani a vykoristovatelskou roli v partnerskych vztazich. Postoj k rovnosti zen byl pro Dejacquea ale jen tim nejukazkovejsim prikladem Proudhonovy polovicatosti. Dejacque napadl i Proudhonovu obhajobu smeny – a tedy uchovani autority. Vlastnictvi a smena nebyly pro Dejacqua zarukou svobody. Bud svobode nic neprinasely (u vlastniku), nebo ji naopak omezovaly (u nemajetnych): „Budte proto uprimne a cele anarchistou, a ne jen ctvrtinovy anarchista, osminovy anarchista nebo sestnactinovy anarchista... Zajdete az ke zruseni smlouvy, ke zruseni nejen mece a kapitalu, ale take vsech forem vlastnictvi a autority. Dospejte k anarchicke pospolitosti, ktera je stavem spolecnosti, ve kterem by clovek mohl svobodne vyrabet a spotrebovavat podle sveho prani a fantazie...“ Dejacquova „anarchicka pospolitost“ mela byt rovnostarska, mela ovsem ocenovat, uznavat a rozvijet svobodu: „V opravdove anarchii, v uplne svobode, by bezpochyby existovalo tolik rozdilu mezi lidskymi bytostmi, kolik by tato spolecnost mela clenu – rovnost neznamena uniformitu.“
Dejacque a Proudhon predstavovali odlisne vize. Rozdil ovsem spocival v prostredcich (v usporadani spolecnosti), ne v cilech (zakladnich principech teto spolecnosti, jimiz pro oba byly svoboda a rovnost).
V teto polemice se poprve objevil pojem le libertaire (libertarian), Dejacqueuv novotvar, oznacujici lidi pozadujici svobodu od jakehokoli donucovani a zaroven ke svemu podilu na sprave spolecnosti. Toto slovo zacal znovu koncem 19. stoleti pouzivat anarchista Sebastian Faure a rozsirilo se. Ve francouzstine a spanelstine se stalo v podstate synonymem slova anarchista, v anglofonnim prostredi si jej ovsem osvojili jak anarchiste a jim blizke proudy v socialismu, tak i pravice touzici po kapitalismu bez statu nebo s maximalne omezenym statem. Cestina pro tento pojem dosud nema obecne prijimany ekvivalent.
Roku 1858 zacal Joseph Dejacque vydavat v New Yorku casopis Le Libertaire. Vychazel do roku 1861. Uvodni clanek v prvnim cisle se jasne vyjadril o vychodiscich – odmitl „monarchistickou, nabozenskou a burzoazni vetes“ a „patrioticka a autoritarska bozstva a svatostanek s hostii civilizace“ a vyjadril se pro „jeden a hlavni“ princip, kterym mu byla „svoboda ve vsem a pro vsechny, ktera neuznava zadnou jinou autoritu nez autoritu pokroku...“ Pokracoval tim, ze „Le Libertaire nema zadnou vlast - jen cely svet. Je nepritelem hranic: hranic mezi narody, temi majetky statu; hranic mezi poli, domy, dilnami a soukromym majetkem; hranic v rodine, tom majetku otce a manzela... Pokud jde o nabozenstvi, zadne nema; je protestantem proti vsem...“
Na pokracovani zde vychazelo Dejacquovo stezejni dilo. „Humanosfera – Anarchicka utopie“ byla uvedena slovy: „Tato kniha neni literarnim dilem, ale dilem pekelnym – krikem vzpoury otroka.“ Slo o odvaznou vizi, inspirovanou Fourierem, ale prodchnutou svobodomyslnym presvedcenim sveho autora. Dejacque si predstavoval lidstvo za tisic let – v roce 2858. Tehdy by podle nej revolucni boje i technologicky vyvoj mohly vytvorit lidskou pospolitost, v niz budou spolecnost jako celek i kazdy jeji clen schopni ovlivnovat svuj osud, bez utlacovatelskych instituci minulosti.
Nova lidska pospolitost mela byt ekonomicky organizovana podle komunistickych principu: „Neni to produkt jeho ci jeji prace, nac ma delnik ci delnice pravo, ale uspokojeni jeho ci jejich potreb, at uz je jejich povaha jakakoli.“ Prace mela nadale byt pritazliva – nerozvijejici drinu mela nahradit cinnost, ktera bude cloveka bavit a obohacovat, a jiz bude vykonavat dobrovolne. Touto dobrovolnosti mely byt prodchnuty i humanosfery, jednotky o peti az sesti tisicich lidech.
Neslo jen o ekonomiku, Dejacque predjimal hlubokou civilizacni promenu. Jedinec mel byt zcela svobodny k utvareni sveho vlastniho zivota i vuci zbytku spolecnosti. Melo dojit k rozbiti klasicke rodiny a osvobozeni lasky i pece o deti.
V ramci uvazovanych zmen by zanikla i dosavadni velkomesta a nahradily by je obrovske mistnosti (tzv. Cyclideon) pro setkavani, schopne pojmout az milion lidi, coz by byly prostory celosvetovych vystav a oslav. Zakladni ‚spravni‘ jednotkou a mistem pro setkavani by ovsem byla stale humanosfera. V ni melo fungovat rozhodovani zalozene na ucasti vsech a prekonani jakekoli nadvlady: „Ani vetsina ani mensina nikdy netvori zakony. Pokud se kolem nejakeho navrhu shromazdi dostatek delniku, aby jej uskutecnili, je uskutecnen bez ohledu na to, zda tvori mensinu nebo vetsinu, a jedna se podle nej, dokud je v souladu s vuli tech, kdo jej podporuji.“ Jinymi slovy, jedinym omezenim by v takove spolecnosti byly moznosti, „jedinou autoritou je statisticka kniha.“
La Libertaire ale otiskoval take basne a dokonce na pokracovani jednoaktovou divadelni hru.
Roku 1861 casopis zanikl. Dejacque byl zklaman z rozporu mezi svymi vizemi a jejich malym ohlasem. Touzil po navratu, a tak vyuzil amnestie, opustil Novy svet a vratil se do Francie. Stopy po jeho politicke aktivite zde konci a protireci si i skoupe zpravy o jeho osobnich osudech. Pravdepodobne ale dozil v chudobe, zesilel a zemrel roku 1864.
Dekuji Jirimu Hnilicovi za poskytnuti rukopisu prekladu eseje Pryc s vudci! a Katarine Potfajove za korekturu mych vlastnich prekladu z francouzstiny.
14.2.2005
