Válka a anarchisté: antiautoritářský pohled na Ukrajinu

Ukrajinští anarchisté analyzují vývoj hnutí a jeho možnosti tváří v tvář hrozbě války s Ruskem.

S vypuknutím bojů na Donbase se v roce 2014 antifašistická a částečně i anarchistická scéna rozdělila na ty, kdo podporují svrchovanost Ukrajiny, a ty, kteří stojí za takzvanými lidovými republikami (Doněckou lidovou republikou – DNR a Luhanskou lidovou republikou – LNR), samozvanými státními útvary, jež za ruské podpory vedou vleklý boj s ukrajinskou armádou.

V prvních měsících války se na alternativní a punkové scéně rozšířil postoj „říci válce ne“, ten však neměl dlouhého trvání. Dynamika situace vtáhla mnoho aktivistů a vedla k vytvoření poměrně stabilního proukrajinského a proruského tábora. Ty nyní zanalyzujeme.

Proukrajinský tábor

Někteří z hnutí se rozhodli aktivně zapojit do probíhajícího konfliktu na straně Ukrajiny. Vzhledem k absenci masové organizace odcházeli první anarchističtí a antifašističtí dobrovolníci do války na Donbase jako jednotlivci, vojenští medici a další dobrovolníci. Pokusili se vytvořit vlastní oddíl, ale kvůli nedostatku znalostí a prostředků neúspěšně.

Jsou antifašisté, kteří se dokonce připojili k ultrapravicovému batalionu Azov [mezinárodní pluk, který se zapojil do řady vojenských operací; přinejmenším část bojovníků jsou prokazatelně neonacisté – oddíl má ostatně ve znaku wolfsangel, nacistický symbol; Úřad komisaře pro lidská práva OSN spojuje Azov s válečnými zločiny včetně drancování, mučení a znásilňování – pozn. překl.] a k OUN (Organizaci ukrajinských nacionalistů). Důvody byly prozaické: šlo o nejdostupnější jednotky. V důsledku někteří konvertovali k pravicové politice.

Lidé neúčastnící se bojů shromažďovali finanční prostředky na zotavení zraněných z Donbasu či na stavbu protiatomového krytu v mateřské škole poblíž frontové linie.

V Charkově také existoval squat Autonomie, otevřené anarchistické sociální a kulturní centrum; v té době se soustředil na pomoc uprchlíkům z východu. Zajišťoval bydlení, vzdělávací aktivity a stálý freeshop, sloužil jako informační bod pro nově příchozí. Kromě toho se stal místem teoretických diskusí. Žel v roce 2018 zanikl. Podobné akce byly individuální iniciativou konkrétních lidí a skupin, neděly se v rámci jednotné strategie.

Jedním z nejvýznamnějších fenoménů byla dříve velká radikální nacionalistická organizace Autonomnij Opir (Autonomní odpor, AO). V roce 2012 se začala přiklánět k levici, do roku 2014 se posunula natolik, že se jednotliví členové dokonce označovali za „anarchisty“. Tito aktivisté svůj nacionalismus rámovali jako boj za „svobodu“ a protiváhu nacionalismu ruskému, za vzor si brali zapatistické hnutí a Kurdy. Ve srovnání s ostatními organizacemi byli anarchisty vnímáni jako nejbližší spojenci, takže s nimi někteří spolupracovali, zatímco jiní takovou spolupráci i AO samotný kritizovali.

Členové AO se aktivně účastnili dobrovolnických praporů a snažili se mezi vojáky rozvíjet myšlenku „antiimperialismu“. Hájili právo žen na účast ve válce, členky AO se podílely na bojových operacích. AO pomáhal výcvikovým střediskům v přípravě bojovníků a mediků, dobrovolně se hlásil do armády a organizoval sociální centrum Citadela ve Lvově, kde byli ubytováni uprchlíci.

Prorusky orientované síly

Moderní ruský imperialismus je postaven na představě, že Rusko je nástupcem SSSR – nikoliv jako politického systému, ale na územním základě. Putinův režim vnímá sovětské vítězství ve druhé světové válce nikoli jako ideologický triumf nad nacismem, ale jako vítězství nad Evropou, které ukazuje sílu Ruska. V Rusku a jím ovládaných zemích má obyvatelstvo menší přístup k informacím, takže Putinova propagandistická mašinerie se neobtěžuje vytvářet komplexní politickou koncepci.

Narativ je v podstatě následující: Rusko je nástupcem SSSR a celé území bývalého SSSR je ruské. Sovětské tanky vjely do Berlína, což znamená, že „to zvládneme znovu“ a ukážeme NATO, kdo je tady pánem. Důvodem, proč se Evropa „rozkládá“, je to, že se tam vymkli kontrole všichni ti homosexuálové a imigranti.

Ideologickým základem udržujícím proruský postoj levice bylo tedy dědictví SSSR a vítězství ve druhé světové válce. Protože Rusko tvrdí, že se vlády v Kyjevě zmocnili nacisté a junta, označovali se odpůrci Majdanu za bojovníky proti fašismu a kyjevské juntě.

Tato rétorika vyvolala sympatie autoritářské levice – na Ukrajině například organizace Borotba. Během nejvýznamnějších událostí roku 2014 zaujala nejprve vlastenecký, později proruský postoj. Několik jejích aktivistů bylo zabito při nepokojích v Oděse [brutální a chaotické střety pro- a protimajdanských sil kulminující 2. května 2014, kdy bylo zastřeleno šest lidí a desítky dalších vážně zraněny; konflikt vyvrcholil zatlačením proruské strany do budovy, která následně (zřejmě kvůli házení molotovů z obou stran) vzplála a 42 osob zde zahynulo – pozn. překl.]. Část skupiny se také účastnila bojů v Doněcké a Luhanské oblasti, někteří aktivisté tam zahynuli.

Členové Borotby popisovali svou motivaci jako boj proti fašismu. Vyzvali evropskou levici, aby solidarizovala s DNR a LNR. Poté co byl hacknut e-mail Putinova politického stratéga Vladislava Surkova, vyšlo najevo, že aktivisté z Ruska obdrželi finanční prostředky a byli pod dohledem Surkovových lidí. Ruští autoritářští komunisté se separatistickým republikám věnovali z podobných důvodů.

Mezi ukrajinskými antifašisty se nacházeli i „apolitičtí“ antifašisté: subkulturně spříznění lidé, kteří měli negativní vztah k fašismu, „protože proti němu bojovali naši dědové“. Jejich chápání tématu se neslo v abstraktní rovině, sami byli často politicky nesoudržní, sexističtí, homofobní, s vlasteneckými city k Rusku a podobně. Apolitické antifašisty k podpoře DNR a LNR motivovala přítomnost krajní pravice na Majdanu. I část z nich se účastnila bojů v Doněcké a Luhanské oblasti, někteří tam padli.

Myšlenka podpory samozvaných republik získala v Evropě širokou podporu mezi levicí. Nejvýznamnějšími stoupenci se stala italská ska-punková kapela Banda Bassotti a německá strana Die Linke. Kromě shromažďování finančních prostředků podnikla Banda Bassotti turné do „Novoruska“.

Die Linke, přítomná v Evropském parlamentu, všemožně podporovala proruský narativ a pořádala videokonference s proruskými bojovníky, jezdila na Krym a do neuznaných republik. Mladší členové Die Linke, stejně jako stranická Nadace Rosy Luxemburgové tvrdí, že postoj nesdílí všichni partajníci, ale zjevně jej zastávají nejvýznamnější členové strany, jako je Sahra Wagenknechtová a Sevim Dağdelen.

Mezi anarchisty si proruský postoj popularitu nezískal. Z jednotlivých prohlášení byl nejviditelnější postoj Jeffa Monsona, bojovníka MMA z USA, který má tetování s anarchistickými symboly. Dříve se považoval za anarchistu, ale v Rusku otevřeně pracuje pro vládnoucí stranu Jednotné Rusko a je poslancem Dumy.

Shrneme-li proruský levicový tábor, vidíme práci ruských zvláštních služeb a důsledky ideologické neschopnosti. Ukázkou je, jak po okupaci Krymu oslovili pracovníci ruské FSB [Federální služba bezpečnosti navazující na sovětskou KGB, hlavní domácí „protiteroristická“ kontrarozvědka zabývající se mimo jiné šikanou opozice – pozn. překl.] místní antifašisty a anarchisty a nabídli, že jim umožní pokračovat v činnosti, pokud budou napříště propagovat myšlenku, podle níž má být Krym součástí Ruska.

Na Ukrajině existují malé informační a aktivistické skupiny vydávající se za antifašisty, vyjadřující ale hlavně proruské postoje. Mnoho lidí je podezřívá, že pro Rusko pracují. Jejich vliv je minimální, ale dotyční slouží ruským propagandistům jako ti, co „autenticky“ upozorňují na nešvary Ukrajiny.

Existují také nabídky „spolupráce“ ze strany ruského velvyslanectví a proruských poslanců, jako je Ilja Kiva. Snaží se hrát na negativní postoj k nacistům typu praporu Azov a snaží se aktivisty uplácet. V současné době se k takovému přijímání peněz otevřeně přiznala pouze Rita Bondar. Dříve psala pro levicová a anarchistická média, ale kvůli potřebě financí psala pod pseudonymem pro mediální platformy spojené s ruským propagandistou Dmitrijem Kiselevem.

V samotném Rusku jsme svědky likvidace anarchistického hnutí a nástupu autoritářských komunistů, kteří vytlačují anarchisty z antifašistické subkultury. Jedním z nejpříznačnějších momentů poslední doby je loňské uspořádání antifašistického turnaje na památku „sovětského vojáka“.

Anarchistický postoj k otevřené válce s Ruskem

Ještě před deseti lety by se myšlenka na plnohodnotnou válku v Evropě zdála šílená, protože si sekulární evropské státy jednadvacátého století hrají na „humanismus“ a své zločiny maskují. To, co nyní mění situaci, je Rusko.

Byli jsme svědky okupace Krymu a následných zfalšovaných referend, války na Donbase a sestřelení letadla MH17. Ukrajina neustále zažívá hackerské útoky a bombové hrozby, a to nejen ve státních budovách, ale i uvnitř škol a školek.

V Bělorusku se proruský diktátor Lukašenko v roce 2020 drze prohlásil za vítěze zmanipulovaných voleb. Následné povstání naštvané, prodemokraticky naladěné společnosti, jím otřáslo. Situaci změnilo přistání letadel ruské FSB, běloruské vládě se podařilo protesty násilně potlačit. Podobný scénář se odehrál v Kazachstánu: režimem otřásly prudké lidové protesty, v rámci Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti ale přijely armády Ruska, Běloruska, Arménie a Kyrgyzstánu poskytnout „bratrskou pomoc“, aby povstání, již tak zasažené tvrdou represí, dorazily.

Ruské speciální služby vylákaly uprchlíky ze Sýrie do Běloruska, aby vyvolaly konflikt na hranicích s Evropskou unií. Byla také odhalena skupina FSB, která se zabývala politickými vraždami za použití známého „novičoku“. Kromě Skripalových a Navalného zabíjeli v Rusku i další politické osobnosti. Putinův režim na všechna obvinění reaguje slovy: „My za to nemůžeme, všichni lžete.“ Současně se snaží, aby se obvinění nepotvrdila.

Mezitím sám Putin před půl rokem napsal text, v němž tvrdí, že Rusové a Ukrajinci jsou jeden národ a měli by být spolu. Vladislav Surkov (politický stratég ruské státní politiky spojený s vládami loutkových republik na Donbase) zveřejnil článek, kde prohlásil, že „impérium se musí rozšířit, jinak zanikne“.

Když to vezmeme kolem a kolem, pravděpodobnost plnohodnotné války je teď vysoká – letos ještě o něco vyšší než loni. A ani ti nejbystřejší analytici pravděpodobně nebudou schopni předpovědět, kdy přesně začne. Napětí v regionu by možná zmírnila revoluce v Rusku, jak jsme však psali výše, tamní protestní hnutí bylo zadušeno.

Anarchisté na Ukrajině, v Bělorusku a v Rusku většinově přímo nebo nepřímo podporují ukrajinskou nezávislost. Je to proto, že i přes veškerou nacionální hysterii, korupci a velký počet nacistů vypadá Ukrajina ve srovnání s Ruskem a jím ovládanými zeměmi jako ostrov svobody.

Země si zachovává takové – na poměry postsovětského regionu tak unikátní – výdobytky, jako je možnost vyměnit prezidenta, parlament s větší než nominální mocí a právo na pokojné shromažďování. V některých případech, byť podle toho, jak moc dává veřejnost pozor, fungují soudy podle pravidel.

Neřekneme nic nového, když konstatujeme, že ve srovnání s Ruskem je nám lépe. Jak napsal Bakunin: „Jsme pevně přesvědčeni, že i ta nejnedokonalejší republika je tisíckrát lepší než nejosvícenější monarchie.“ Ukrajina má mnoho problémů, ale ty se spíše vyřeší bez zásahu Ruska než s ním.

Máme tedy v případě invaze bojovat s ruskými vojsky? Domníváme se, že odpověď zní ano. Mezi možnosti, které ukrajinští anarchisté v současné době zvažují, patří vstup do ozbrojených sil Ukrajiny, zapojení do teritoriální obrany [místně formované dobrovolnické oddíly, které mají teoreticky sloužit k boji s menšími útvary nepřítele, jako jsou výsadky a sabotérská komanda, pozn. překl.], partyzánství a dobrovolnictví.

Ukrajina je nyní v čele boje proti ruskému imperialismu. Ten má dlouhodobé plány na zničení demokracie v Evropě. Víme, že tomuto nebezpečí je zatím věnována malá pozornost. Pokud však sledujete výroky vysoce postavených politiků, krajně pravicových organizací a autoritářských komunistů, časem zjistíte, že v Evropě již existuje rozsáhlá špionážní a kolaborační síť. Například někteří vrcholní představitelé po odchodu z funkce získávají místo v ruské ropné společnosti (Gerhard Schröder, François Fillon).

Hesla „Řekni ne válce!“ nebo „Je to jen válka impérií, USA a Ruska“ považujeme za neúčinná a populistická. Anarchistické hnutí nemá na proces, kterým se konflikt zrodil a probíhá, žádný vliv, podobná prohlášení prostě nic nezmění.

Náš postoj vychází z toho, že nechceme utíkat, nechceme být rukojmími a nechceme se nechat zabít bez boje. Stačí se podívat na Afghánistán a pochopíte, co může znamenat „ne válce“: když Tálibán zvítězil, lidé hromadně prchali, umírali v chaosu na letišti a ty, kteří zůstali, zasáhly čistky. To se děje i na Krymu – a můžete si představit, co se bude dít po invazi Ruska v dalších oblastech Ukrajiny.

Co se týče postoje k NATO, autoři tohoto textu se dělí podle postoje. Někteří z nás mají v dané situaci k alianci pozitivní přístup. Je zřejmé, že Ukrajina nemůže Rusku čelit sama. I když zohledníme velké počty dobrovolníků, jsou zapotřebí moderní technologie a zbraně. Kromě NATO nemá Ukrajina žádné spojence, kteří by jí s tím mohli pomoci.

Zde můžeme připomenout příběh syrského Kurdistánu, Rojavy. Místní obyvatelé byli nuceni spolupracovat s NATO proti takzvanému Islámskému státu, jedinou alternativou byl útěk nebo smrt. I díky tomuto případu ale dobře víme, že podpora ze strany NATO může velmi rychle zmizet, pokud Západ získá nové zájmy nebo se mu podaří vyjednat s Putinem nějaké kompromisy.

Případná ruská invaze zkrátka nutí Ukrajince hledat spojence. Ne na sociálních sítích, ale v reálném světě. Anarchisté nemají na Ukrajině ani jinde dostatek prostředků, aby mohli účinně reagovat na invazi Putinova režimu. Proto je třeba uvažovat o přijetí podpory od NATO.

Na druhou stranu je část autorů toho názoru, že NATO i EU posílením svého vlivu na Ukrajině upevní současný systém divokého kapitalismu a dále zhorší možnosti sociální revoluce. V systému globálního kapitalismu, jehož vlajkovou lodí jsou USA jako vůdce NATO, je Ukrajině přisouzeno místo skromného pohraničníka: dodavatele levné pracovní síly a zdrojů.

V této perspektivě je důležité, aby si ukrajinská společnost uvědomila potřebu nezávislosti na všech imperialistech. V souvislosti s obranyschopností země by se neměl klást důraz na význam techniky NATO a podporu pravidelné armády, ale potenciál společnosti pro partyzánský odpor zdola.

Válku považujeme především za válku proti Putinovi a jím ovládaným režimům. Kromě prozaické motivace nežít pod diktaturou vidíme potenciál v ukrajinské společnosti, která je jednou z nejaktivnějších, nejnezávislejších a nejvzpurnějších v regionu. Dlouhá historie odporu obyvatelstva za posledních třicet let je toho pádným důkazem. To dává naději, že u nás mají živnou půdu koncepty přímé demokracie.

Současná situace anarchistů a nové výzvy

Naše postavení outsidera během Majdanu i války mělo na hnutí demoralizující vliv. Osvětová činnost byla ztížena, protože ruská propaganda si monopolizovala slovo „antifašismus“. Vzhledem k přítomnosti symbolů SSSR mezi proruskými bojovníky byl postoj ke slovu „komunismus“ krajně negativní, takže i spojení „anarchokomunismus“ se vnímalo negativně.

Stín pochybnosti na anarchisty vrhala v očích obyčejných lidí i prohlášení proti proukrajinské ultrapravici. Existovala tu nevyřčená dohoda, že fašisté nebudou útočit na anarchisty a antifašisty, pokud nebudeme vystavovat své symboly na shromážděních a podobně. A pravice měla v rukou spoustu zbraní, situace vyvolávala pocit frustrace.

Policie pořádně nefungovala, takže mohl být leckdo bez následků snadno zabit. Například v roce 2015 byl zastřelen proruský aktivista Oles Buzina [otevřeně proruský publicista angažující se dlouhé roky v nejrůznějších veřejných kauzách – deklarativně antifašista, ale kritizován za sexismus a homofobii; podezření za vraždu padlo na ukrajinskou ultrapravici – pozn. překl.].

To vše povzbudilo anarchisty, aby k věci přistupovali vážněji. Od roku 2016 se rozvíjel radikální underground. Radikálnější anarchistické zdroje vysvětlovaly, jak si pořídit zbraně a zakládat skrýše – v minulosti přitom zmiňovaly maximálně Molotovovy koktejly. V anarchistickém prostředí se stalo přijatelným mít legální zbraně, začala se objevovat videa z anarchistických výcvikových táborů.

Dozvuky těchto změn zasáhly Rusko a Bělorusko. V Rusku FSB zlikvidovala síť anarchistických skupin, které měly legální zbraně a cvičily airsoft. Zatčené mučili elektrickým proudem, aby se přiznali k „terorismu“, výsledkem byly tresty od 6 do 18 let vězení. V Bělorusku byla při pokusu o překročení hranice z Ukrajiny zadržena skupina anarchopartyzánů vystupující pod názvem Černý prapor. Měli u sebe střelnou zbraň a granát; jeden ze zatčených, Igor Olinevič [v kauze s tím spojené byl v Bělorusku odsouzen na 20 let vězení – pozn. překl.], uvedl, že si zbraň koupil v Kyjevě.

Pouliční antifašistické skupiny obnovily činnost a zapojily se do odvetných akcí proti neonacistickým útokům. Mimo jiné uspořádaly antifašistický turnaj bojových umění „No Surrender“, natočily dokumentární film s názvem Hoods, který vypráví o zrodu kyjevské Antify. Anarchisté se také věnují monitoringu ultrapravice.

Antifašismus nabyl důležitosti i proto, že k již tak velkému počtu místních ultrapravicových aktivistů sem přibylo i mnoho známých neonacistů z Ruska (Sergej Korotkič, Alexej Levkin), zbytku Evropy (Denis „White Rex“ Kapustin), a dokonce z USA (Robert Rando).

I v takových podmínkách existují aktivistické skupiny různého druhu (klasičtí anarchisté, queer anarchisté, anarchofeministky, Food Not Bombs, ekoiniciativy a podobně), stejně jako malé informační platformy. Nedávno se objevil politicky nabitý antifašistický zdroj na Telegramu, @uantifa.

Dřívější napětí mezi jednotlivými skupinami postupně vyprchává, probíhá mnoho společných akcí a jednotná účast na sociálních konfliktech. Mezi největší z nich patří kampaň proti deportaci běloruského anarchisty Alexeje Bolenkova (kterému se podařilo vyhrát soud s ukrajinskými speciálními službami a zůstat na Ukrajině) a obrana jedné z kyjevských čtvrtí (Podil) před policejními nájezdy a útoky ultrapravice.

Změnil se také zastaralý přístup anarchistů k ekonomické agendě: jestliže dříve většina pracovala na špatně placených místech „blíže utlačovaným“, nyní se mnozí snaží najít práci s dobrým platem, nejčastěji v IT sektoru.

Na společnost jako celek máme stále velmi malý vliv. Je to do značné míry proto, že samotná myšlenka organizovaných anarchistických struktur byla dlouho ignorována nebo popírána – na tento nedostatek si ve svých pamětech ostatně stěžoval už Nestor Machno. Anarchistické skupiny byly v minulosti velmi rychle rozmetány SBU (Bezpečnostní službou Ukrajiny) nebo krajní pravicí. Nyní jsme se dostali ze stagnace a rozvíjíme se, a proto očekáváme nové represe a nové pokusy SBU o kontrolu hnutí.

Naši roli lze v tuto chvíli označit jako vytváření nejradikálnějšího křídla demokratického tábora. Zatímco si liberálové jdou v případě útoku ultrapravice nebo policie stěžovat té samé policii, anarchisté raději nabízejí v podobných situacích ostatním skupinám spolupráci a přicházejí bránit místa a akce, kde útok hrozí.

Snažíme se vytvářet horizontální vazby ve společných zájmech tak, aby komunity mohly řešit vlastní potřeby včetně sebeobrany. Tím se výrazně lišíme od běžné ukrajinské politické praxe, kde je obvyklé se sdružovat kolem centrálních organizací, lídrů nebo policie – a tyto organizace či vůdci jsou často podplaceni a jejich následovníci oklamáni. Policie může například chránit akce LGBTQ+ komunity, ale rozzlobí se, pokud se tito lidé připojí ke vzpouře proti policejní brutalitě.

Vlastně právě proto vidíme v našich myšlenkách potenciál – ale pokud vypukne válka, hlavní bude znovu schopnost účastnit se ozbrojeného konfliktu.

Zdroj:
Úryvek z CrimethInc.: War and Anarchists: Anti-Authoritarian Perspectives in Ukraine; přeložená pasáž navazuje na zevrubné převyprávění politického vývoje, který vedl k aktuální situaci.
Redakčně upraveno a kráceno

Související odkazy:
Ukrajina mezi mlýnskými kameny
Občanská válka na Ukrajině – její důvody a důsledky
Zdola č. 09/2015: Válku válce!
Existence č. 4/2014: Válka
K výročí Majdanu
O událostech na Ukrajině: Majdan 2013
Válku válce!
Válku válce II.