Článek ruského historika a anarchosyndikalisty Vadima Damjeho z listopadu 2014.

Problematika ukrajinské krize a občanské války na Ukrajině je různorodá a složitá. Není možné analyzovat všechny rozdílné aspekty událostí v jednom textu. Proto se zde omezíme na představení těch nejpodstatnějších pro pochopení toho, co se na Ukrajině děje.

Než ale přejdeme k podstatě věci, je třeba hned na začátku upozornit na jednu věc: pozice, kterou zastáváme, není proruská, ani proukrajinská, ani prozápadní. Je antinacionální. Propagandistická hysterie kolem současné krize jde za všechny myslitelné meze; je zcela srovnatelná s válečnou propagandou období první světové války, s příslušnými obrazy nepřítele. Velmi rozšířené jsou duální normy. Vzájemná obviňování jsou dost často absurdní a hloupá. Tak v tuto chvíli bývalý ukrajinský ministr obrany Geletěj sdělil, že ruští vojáci v průběhu bojů v Lugansku používali taktické jaderné zbraně. Na druhé straně ruská propaganda považuje celou politickou elitu Ukrajiny za „fašistickou“. Obě strany se vytrvale pokoušejí vysvětlit ukrajinskou krizi výhradně vnějším vměšováním. Ukrajinská propaganda popírá samu existenci občanské války, vykládá veškerou nespokojenost na východě země s převratem z Majdanu pouze jako projev vměšování ze strany Putinova režimu. Ruská média jsou naopak náchylná vysvětlovat protesty na Majdanu a svržení prezidenta Janukovyče komplotem ze strany USA a EU. Převládající metoda obou variant je absolutizace jednotlivých faktorů a událostí a jejich začlenění do obvyklého primitivního výkladového modelu.

Ale právě takovému přístupu je nutné se vyhnout, pokud chceme pochopit skutečné prolínání různých a různorodých faktorů. Pokusíme se ukázat, že současná krize se svým původem jeví jako vnitroukrajinská, i když byla posléze silně umocněná a zostřená jednáním jiných států a jejich politikou imperialistických zájmů.

Opozice proti Janukovyčovi

Především je třeba vysvětlit, co se vlastně odehrálo na kyjevském Majdanu nezávislosti, o jaké protestní hnutí šlo a kde se vzalo. Někdo tomu říká „lidová revoluce“, někdo mluví o „fašistickém puči“. Obojí je chybné. Přitom je třeba rozlišovat povrchní podněty od skutečné zápletky daných událostí. Ve skutečnosti to byl státní převrat, o nějž už dávno usilovala opozice. Tato opozice byla reprezentována třemi politickými stranami: pravicově populistickou Baťkivščynou (Otčinou) bývalé předsedkyně vlády Julie Tymošenkové; liberálně pravostředovou Ukrajinskou demokratickou aliancí pro reformy (UDAR) Vitalije Klička (bývalého mistra světa v boxu a dnes primátora Kyjeva) a tzv. stranou Svoboda Olega Ťagniboka. Ta poslední je pravicově radikální, krajně nacionalistická a antisemitská a využívala silovou podporu zvláště v západních oblastech země.

Ukrajinská opozice skutečně obdržela určitou finanční a morální pomoc od Západu prostřednictvím různých fondů a nevládních organizací. Především se to týkalo Baťkivščyny a zvlášť strany UDAR, jejíž lídr Kličko po léta udržoval těsné vztahy s Německem a byl podporován německou konzervativní Křesťansko-demokratickou unií.

Tři strany, které vytvořily velký opoziční blok, hledaly už několik let jakoukoli možnost, aby destabilizovaly Janukovyčovu vládu. Používaly přitom nejrůznější záminky: od prohlášení o údajném zfalšování parlamentních voleb v roce 2012, o korupčních skandálech nebo kampaně za osvobození odsouzené Tymošenkové, až po organizování bouřlivých masových protestů proti vládnímu zákonu o jazyce, který uznal práva jazyků menšin. Během posledního (jazykového) konfliktu opozice přiživovala nacionální hysterii, když se pokoušela ukazovat Janukovyčův režim jako protiukrajinský a proruský.

Boj oligarchických klanů

Tento boj stran však vytvářel jen politickou hladinu událostí. Po rozpadu Sovětského svazu se Ukrajina podle ústavy stala státem zastupitelské demokracie, ale ve většině zemí mimo oblast západních politických tradic to o máločem vypovídá, protože pod povrchem fungují různé klany a zájmové skupiny, které vlastně rozhodují a tato rozhodnutí institucionalizují skrze stranicko-politické kanály. Ukrajina je zemí s obrovskou sociální polarizací: vedle nezměrné chudoby většiny obyvatelstva je naprostá většina ekonomiky a majetku soustředěna v rukou několika málo oligarchických skupin. Tyto skupiny se objevily v 90. letech v těsné spolupráci s mafií, a reálná historie Ukrajiny od dob získání nezávislosti je historií nekončícího boje mezi těmito klany a ekonomickými elitami. Zpočátku vítězila Doněcká skupina, vedená multimiliardářem Rinatem Achmetovem. Nicméně nová hlava státu učinila pokus o přerozdělení nejdůležitějších kontrolních funkcí, majetku a ekonomiky ve prospěch zcela úzkého kruhu svých příbuzných a známých, což ji dovedlo ke konfliktu se všemi dalšími oligarchickými skupinami, včetně té Achmetovovy. Přitom se stalo cosi nového: kdysi neúprosně navzájem soupeřící oligarchické skupiny se v průběhu roku 2013 nečekaně sjednotily a společně se postavily proti Janukovyčovu režimu. Do té doby si nikdo neuměl představit, že takoví protivníci jako Porošenko, Kolomojskij, Achmetov, Pinčuk, Firtaš, Taruta a další se mohou spojit. Ale stalo se to. Oligarchové nejen financovali protesty na Majdanu, ale právě jejich neformální setkání v lednu 2014 se stalo rozsudkem smrti Janukovyčově režimu.

Neoliberalismus

Uskutečnění převratu se ukázalo tím snazší, že se Janukovyč nemohl opřít o širokou podporu ve společnosti. V době svého mocenského působení neustále prováděl reakční neoliberální politiku v sociální oblasti. Je fakt, že rozsah sociální demontáže v oblastech vzdělávání, zdravotnictví nebo pracovního práva byl menší než například v Rusku, ale byl stejně podstatný. Mzdy přitom zůstávaly nižší než v Rusku: podle oficiálních údajů byl průměrný měsíční plat nižší o 400 dolarů. Nezaměstnanost se oficiálně držela kolem 8 % a normálně placenou práci bylo velmi těžké najít. V hlavní oblasti těžby uhlí v Donbasu na východě země byly mnohé doly uzavřeny a těžilo se v nich částečně nelegálně. Na západě země se zastavily mnohé staré podniky. Miliony lidí hledaly práci za hranicemi, buď v zemích EU (ti ze západu Ukrajiny), nebo v Rusku (ti z východních oblastí). Státní aparát ničila obludná korupce.

Proto neměli pracující důvod podpořit Janukovyčův režim. Většina obyvatel však nepodpořila ani opozici v době protestů na Majdanu. Když opozice na konci roku 2013 vyzvala ke všeobecné protivládní stávce, zůstala tato výzva bez odezvy. Protesty na Majdanu od samého začátku do konce zůstávaly věcí vytrvalé a postupně se radikalizující menšiny.

Euromajdan, zájmy západních velmocí a plány MMF

Protestní akce na kyjevském Majdanu začaly koncem listopadu 2013 prostřednictvím skupiny studentů a dostaly označení Euromajdan, protože hlavním požadavkem protestujících byla asociační dohoda Ukrajiny a EU. Celá tato problematika si zaslouží důkladnější analýzu, protože za ní stojí mocensko-politické zájmy různých imperialismů.

Existuje výrazně rozšířený názor, který šířila i tehdejší ukrajinská opozice, že Janukovyč byl otevřeně proruským politikem. Ovšem ve skutečnosti je řeč jen o propagandistickém mýtu, který neodpovídal realitě. Janukovyč praktikoval politiku lavírování mezi Západem a Ruskem a byl připraven spolupracovat s oběma stranami, ale více s tou, která mu víc nabídne. Mluvil o principiálním odhodlání jak pro asociaci s EU, tak pro spolupráci s Celní unií v čele s Ruskem. Všechno záviselo na konkrétních podmínkách. Janukovyč chtěl vyjednávat a počkat, kdo mu udělá lepší nabídku. Tato hra mu zlomila vaz.

A jaké byly nebo zůstávají zájmy zahraničních velmocí, pokud jde o Ukrajinu a její okolí? Mají především geograficko-strategický, vojenský a ekonomický charakter. Přitom různé imperialistické velmoci mají zájem na tom, aby dostaly Ukrajinu pod svou kontrolu.

Přestože by státy EU svými rozhodnutími a sankcemi chtěly ukázat, že jsou v otázce Ukrajiny zcela zajedno s USA, ve skutečnosti tomu tak není. V reálu mají některé evropské státy větší zájem na upevnění svého vlivu na Ukrajině než jiné. Zvláštní zájem na prozápadní a k Rusku vlažné vládě v Kyjevě mají Německo, Polsko a pobaltské země. Přitom jestliže se východoevropské státy prostě jen bojí silného Ruska (zčásti z důvodů daných historicky), pak například aspirace vládnoucích elit Německa se v dalekosáhlé míře shodují se zájmy, plány a kalkulováním vlivných frakcí nadnárodních a evropských koncernů, byrokracie EU a struktur NATO.

Z ekonomického hlediska je Ukrajina důležitým tržním partnerem Německa. Německé investice na Ukrajině v rozsahu 6,6 miliard dolarů představují 16,5 % všech přímých zahraničních investic. Podle deníku Handelsblatt fungovalo na Ukrajině kolem 400 německých firem. Německé společnosti projevují zájem o tradiční ukrajinské oblasti strojírenské výroby, elektronický průmysl, částečně o kovozpracující průmysl. Navíc Ukrajina představuje velké potenciální odbytiště. A potenciálně přitažlivé může být pro zahraniční investory i frakování břidlic na Ukrajině.

Západní firmy a koncerny byly připraveny investovat na Ukrajinu ještě víc, ale chtěly větší politickou, finanční a ekonomickou stabilitu. A ta se v současném světě jak známo spojuje s dalšími a hlubšími neoliberálními ekonomickými reformami. MMF vypracoval před několika lety své požadavky vzhledem k Ukrajině jako předběžné podmínky pro poskytnutí šestnáctimiliardového úvěru. Zahrnovaly zvýšení věku odchodu do důchodu, snížení penzí, mezd a podpory v nezaměstnanosti, drastické zvýšení poplatků za plyn a elektřinu a cen léků, zrušení sociálních výhod pro jednotlivé skupiny obyvatel, omezení sociálních výdajů a práv, odmítnutí zvyšovat životní úroveň, provedení masové privatizace, zavedení volného rozprodávání půdy atd. V průběhu jednání o asociaci v roce 2013 požadovala EU od Ukrajiny dosažení shody s MMF.

To si ovšem Janukovyčova vláda nemohla dovolit. Je jasné, že ne proto, že by principiálně byla proti neoliberálním reformám – sama je prováděla. Jenže natolik rychlá a drastická opatření by pro ni mohla být smrtelná s ohledem na prezidentské volby v roce 2015. Vláda by za sebou byla táhla katastrofální zhoršení sociální situace širokých vrstev obyvatelstva, zvláště v uhelných a metalurgických regionech na východě země, kde měla Janukovyčova Strana regionů základní voličskou podporu. Navíc mohla jednostranná asociace s EU ohrozit tradiční ekonomické vazby východních regionů na Rusko. Janukovyč prohlásil, že je připraven podepsat úmluvu o asociaci, ale požadoval mnohamiliardovou kompenzaci od EU. A začalo smlouvání, při němž Janukovyč požadoval 50krát vyšší sumu, než plánovali evropští experti. Podepsání úmluvy bylo odloženo, což vyvolalo protestní akce Euromajdanu. To byl začátek celého představení.

Ekonomické zájmy a nároky neoliberálních reforem nebyly ovšem jedinými hnacími motivy západních elit, pokud jde o kontrolu nad Ukrajinou. Přes tuto zemi procházejí plynovody, které zásobují Evropu životně důležitým plynem, a to především z Ruska. Kontrola nad přepravou v energetice je v současném světě nejen výhodná, ale i důležitá ze strategického hlediska. A co se týče vládnoucích elit USA a kruhů NATO, pro ně je nadvláda na Ukrajině nejdůležitější částí strategie rozšiřování tohoto vojenského bloku na východ. Přítomnost na Ukrajině by umožnila nejen odstranit ruskou vojenskou námořní základnu na Krymu, ale i vytvořit nepřerušené pásmo k Severnímu Kavkazu a dále přes Gruzii a Ázerbájdžán na Blízký a Střední východ. Tak by se Ukrajina stala pro NATO takříkajíc cestou do Asie, kde USA nejen vedou válku se svými protivníky na Blízkém a Středním východě, ale připravují se i na budoucí konfrontace s Čínou, jež rozšiřuje vliv na západ v rámci doktríny „Velké hedvábné stezky“.

Zájmy ruského imperialismu

Zájmy vládnoucích elit Ruska, hledících na svou zemi jako na místní supervelmoc, jsou v naprostém protikladu k takovým záměrům západních států. Ruský stát a ruský kapitál mají také rozmanité zájmy na Ukrajině. Celá Ukrajina a Krym zvláště mají pro ruský stát velký vojenský význam. Po rozpadu Sovětského svazu disponuje Rusko už jen omezeným přístupem jak k Baltskému, tak k Černému moři. Na Krymu jsou umístěny hlavní základny ruské Černomořské vojenské námořní flotily, ale v roce 2017 by smluvní lhůta o její přítomnosti na Ukrajině mohla vypršet. (V dubnu 2010 byla podepsána dohoda na dalších 25 let po skončení platnosti smlouvy, ale Janukovyčova opozice se netajila záměrem dohodu anulovat.) Ze strategického hlediska je poloostrov Krym, zasahující daleko do moře, pro přístup k Černému moři klíčový. A možná perspektiva členství Ukrajiny v NATO ruskou vládu děsí.

Pro hegemonické snahy ruského státu a kapitálu na Ukrajině byly i ekonomické důvody. Rusko bylo hlavním obchodním partnerem Ukrajiny: v roce 2012 se Ukrajina podílela 27 % na exportu a 32 % na importu Ruska. Přímé ruské investice na Ukrajině v roce 2013 představovaly podle oficiálních zdrojů téměř čtyři miliardy dolarů, ale ve skutečnosti přesáhly osmnáct miliard. Obzvlášť atraktivní byly pro ruské koncerny takové oblasti jako telekomunikace, banky, energetika a hutnictví. Přes Ukrajinu ostatně vedou z Ruska do Evropy již zmíněné plynovody. Krym reprezentuje pro Rusko zvláštní ekonomický zájem. Ruští kapitalisté uskutečňovali na poloostrově svoje operace a měli tam nemovitý majetek. Po přičlenění Krymu k Rusku se plánovaly nové výdělečné projekty. Ruské ministerstvo pro ekonomický rozvoj už na konci února 2014 vyzvalo ruské byznysmeny, aby vložili do projektů na Krymu pět miliard dolarů. Šlo především o rozšíření infrastruktury přístavů a rekonstrukci důležité silnice.

Dodatečný rozruch způsobila informace o údajných bohatých zásobách plynu a ropy v moři nedaleko krymských břehů. Zájem o ně projevil jak Gazprom, tak západní firmy, jako například Exxon Mobil, Shell a Eni.

Podobná situace změnila Ukrajinu v zónu konfliktu mezinárodních imperialistických bojů mezi Ruskem a EU. Jako protiváhu plánu asociace Ukrajiny a EU Moskva prosazovala členství jižního souseda ve svazu, jehož hegemonem je, tj. v Celní unii. Rusko si z logiky věci nepřálo současnou antiruskou vládu v Kyjevě.

Svoji roli v době krize kolem Kyjeva a východní Ukrajiny sehrály i vnitropolitické motivy kremelské administrativy. Ruská vláda provádí stále aktivněji neoliberální politiku ekonomické „optimalizace“, a to na pozadí už teď velmi nízké úrovně mezd. Mnozí analytikové ještě začátkem roku 2014 vycházeli z toho, že se v zemi prohloubí ekonomická krize v situaci neustálého poklesu světových cen ropy. Rozdmýchávání národnostní a vojenské hysterie slouží jako prostředek k přesměrování nepokojů obyvatelstva, které je tak postrkováno k tomu, aby se vlastenecky semklo v řadách kolem vlády. A západní sankce tomu v pravý čas napomohly.

Čím byl Majdan?

Ale vraťme se k událostem na kyjevském Majdanu. Jak je možné charakterizovat toto hnutí?

Především je třeba zdůraznit, že to byl protest čistě politický, nikoli sociální. Nejdříve se mluvilo o asociaci s EU, potom o odstoupení vlády a prezidenta Janukovyče. Nebyl vznesen jediný jasný sociální nebo sociálně-ekonomický požadavek. Je pravda, že se hodně mluvilo o tom, že je potřeba zahájit boj s korupcí, a vyjadřoval se protest proti represivní politice vlády ve vztahu k demonstrantům, ale to se nijak netýkalo skutečných sociálních problémů většiny obyvatelstva. Navíc – jak už jsme podotkli – západní předběžné podmínky asociace s EU musely ještě zhoršit situaci obyčejných lidí. To ovšem málo zajímalo mladé příslušníky „středních vrstev“, kteří začali v listopadu 2013 s protestním táborem na Majdanu. Akce získala velmi brzy podporu od tří opozičních stran, které mobilizovaly své straníky k účasti na Majdanu. Protestní tábor byl organizován tak, že se v jeho čele jako velitelé střídali členové stran Baťkivščyna, UDAR a Svoboda. Takto byla protestní akce strukturována hierarchicky. Později se občas vymkla kontrole vůdců opozičních stran, ale to se dostávala pod kontrolu ještě reakčnějších sil.

Jádro účastníků Majdanu sestávalo z několika tisíc lidí, přestože na pravidelně se uskutečňující masová shromáždění jich přicházelo téměř několik set tisíc. Pokud jde o jádro, podle anket a průzkumů zhruba polovina lidí byla ze samotného Kyjeva, ostatní byli do hlavního města přivezeni nebo tam přijeli sami. Byli to příslušníci různých sociálních vrstev, až po nezaměstnané ze západních oblastí země nebo rolnickou mládež. Průmyslových pracujících bylo zanedbatelné procento. Tón udávali představitelé drobné a střední buržoazie. Protestní tábor financovali oligarchové a další buržoazní elementy.

Pokud jde o ideologii, byla nastolena hegemonie bojovného ukrajinského nacionalismu. Jeho vliv vzrostl hlavně poté, co prezident Ruska navrhl poskytnout Ukrajině mnohamiliardovou pomoc po odmítnutí okamžitého podepsání úmluvy o asociaci s EU. (Na Majdanu tehdy Jaceňuk z Baťkivščyny prohlásil, že prezident prodal ukrajinskou svobodu Putinovi.) Ve skutečnosti Kreml takto „koupil“ Janukovyčovu vládu, aby ji povzbudil k odmítnutí podmínek asociace. U ukrajinské opozice to vyvolalo novou nacionalistickou vlnu: tento krok byl přijat jako projev politického diktátu Moskvy a účastníci protestů na sebe začali pohlížet jako na hnutí za nezávislost Ukrajiny vůči hlavnímu staletému imperiálnímu nepříteli – Rusku (neboli Moskalům, jak zní historické neoficiální etnonymum Rusů v Polsku, Bělorusku a na Ukrajině). Z jejich pohledu představovala Putinova vláda pokračování Sovětského svazu, a tak zahájili boj proti všemu, co bylo chápáno jako „sovětské“, „komunistické“ nebo prostě „levicové“. Začalo rozbíjení pomníků Lenina a vyhánění levicových skupin, které se snažily oživit sociální tematiku, z Majdanu. Paralelně v táboře na Majdanu zcela oficiálně začali heroizovat ukrajinské nacionalisty z dob druhé světové války, i když ti ve své době spolupracovali s hitlerovskými nacisty. Portréty Stepana Bandery, staré prapory ukrajinských nacionalistů, jejich bojová hesla a symbolika byly oficiálně převzaty opozicí.

Fašisti a Majdan

Krajně pravicové tendence zesílily v následujících týdnech samotným průběhem událostí a vzrůstající konfrontací. Bylo to spojeno se změnou taktiky protestů. Původně taktika protestujících spočívala v tom, že zůstávali nepřetržitě v táboře na Majdanu a snažili se blokovat přístup ke státním úřadům nebo dopravu. Úřady na to reagovaly nasazením zvláštních policejních sil Berkut, které proti demonstrantům postupovaly velmi tvrdě. To vedlo k eskalaci konfrontací, protože represe nebyly natolik drtivé, aby protestující zcela rozehnaly (plnému rozehnání protestů zabránily především západní mocnosti). Opozice přešla k obsazení úředních budov, což vedlo k tvrdé fyzické konfrontaci s policií a došlo na použití střelných zbraní. Protestní tábor se začal militarizovat. Organizovaly se v něm bojové oddíly (tzv. setniny), kterým se začalo říkat Sebeobrana Majdanu. Logicky v nich získali převahu ti, kdo už měli odpovídající zkušenost nebo přípravu a mohli své zkušenosti předávat dál. Byli to především bývalí veteráni sovětské války v Afghánistánu (mnozí z nich se stejně jako v Rusku po rozpadu Sovětského svazu zapojili do mafiánských struktur), napojení na Baťkivščynu už od roku 2011. Dále to byli mladí neonacisté1 ze skupin, které v 90. letech organizovaly vojenský výcvik svých členů, a potom množství fotbalových fanoušků. Tihle ultrapravičáci už měli dlouhou zkušenost pouličních útoků a bitek. Z neonacistických skupin byly nejaktivnější Pravý sektor a Sociálně-národní shromáždění.

Je třeba zdůraznit, že bez ohledu na různá tvrzení ruských médií a aktivistů Antimajdanu tito otevření neonacisté nikdy netvořili v protestním táboře početní většinu. Majdan jako takový nemůže být charakterizován jako fašistický, můžeme ho označit jako reakční, ale ne svou podstatou fašistický. Fašisti ovšem získali obrovskou sílu a autoritu díky úderným oddílům v pouličních bojích s policií, protože na to byli připraveni. Jejich hegemonie na ulici vedla k hegemonii jejich diskurzu. Početně mohli zůstávat menšinou, ale jejich vliv v průběhu událostí nabyl takového významu, že mnohé jejich symboly a hesla byly protestujícími přijaty. Po vítězství Majdanu byli neonacisté odměněni tím, že je zapojili do pořádkových a bezpečnostních struktur nového režimu. Nová Národní garda se organizovala na bázi neonacistických dobrovolníků (jako Azov nebo Ajdar), používala se nacistická symbolika (například vlčí hák bývalé divize SS Das Reich nebo černé slunce) a prohlašovalo se, že jde o obranu „bílé árijské rasy“ a Árijců-Ukrajinců před rusko-mongolskými „podlidmi“. Fašisti hráli nejdůležitější roli v bojích proti proruským separatistům a spáchali mnoho krutostí a válečných zločinů. (Mj. na straně ukrajinské ultrapravice bojují i neonacisti z různých evropských zemí a Ruska.) Nový režim trpěl tyto síly, protože byl silně závislý na jejich podpoře, zvlášť na samém počátku, kdy se silové struktury do značné míry rozpadly. Jistěže to neznamená, že celá nová vláda Majdanu je fašistická ve vlastním slova smyslu, i když řada představitelů strany Svoboda dostala ministerské posty a vedoucí postavy této strany pokračují v rasistických prohlášeních, podporují válku a nenávist, vyzývají k etnickým čistkám atd.2

Je příznačné, že podobná spolupráce s otevřenými fašisty ani trochu neznepokojovala ostatní účastníky Majdanu ani západní vlády, které začaly s politickou hrou o kontrolu nad Ukrajinou. Podobně jako Kreml vyvíjely silnější tlak na Janukovyčovu vládu. Přestože ve svých vlastních státech dost často tvrdě potlačují sociální protesty – dokonce i když mají mírnější a méně násilný charakter než Majdan –, zakázali Janukovyčově administrativě pod hrozbou sankcí přijímat přísná opatření proti protestnímu táboru. Tak nebyl Majdan ani obklíčen, ani vyklizen; nebyla povolána armáda; na vládní budovy obsazené opozicí nebyl podniknut útok za použití těžké techniky atd., třebaže jakákoli západní vláda by se k takovým postupům v podobné situaci uchýlila. Odpor získal trvalý a poziční charakter, což poskytlo táboru na Majdanu čas, aby mohl zorganizovat a vycvičit vlastní bojové polovojenské skupiny. V Kyjevě se všechno podařilo jako lokalizovaná konfrontace mezi údernými oddíly Sebeobrany Majdanu a fašisty na jedné a Berkutem na druhé straně a ve stejné době v západních oblastech země přívrženci opozice obsazovali úřední budovy.

Někteří západní politici dokonce otevřeně zasahovali do politického konfliktu na Ukrajině, jako například vysoká představitelka EU pro zahraniční věci Catherine Ashtonová, ministři zahraničních věcí Švédska Carl Bildt a Německa Guido Westerwelle, někdejší kandidát na prezidenta USA John McCain, bývalí premiéři Polska Jarosław Kaczyński a Jerzy Buzek, kteří vystoupili na Majdanu s proslovy na jeho podporu. Zbývá si jen představit, jaké pobouření by na Západě mohla způsobit například hypotetická vystoupení nějakých zahraničních politiků před „Rozhořčenými“ na madridském náměstí Puerta del Sol nebo v newyorském parku Zuccotti v táboře Occupy Wall Street!

Pod tlakem západních politiků nakonec Janukovyč kývl na dialog s opozicí a koncem února byla za asistence západních představitelů podepsána dohoda o uspořádání nových voleb. Přesto byla tato dohoda porušena bojovými silami Majdanu a 22. února byl uskutečněn násilný státní převrat. Sídlo prezidenta a parlament byly obsazeny, část Berkutu kapitulovala a Janukovyč utekl z hlavního města. Parlament, kde bylo jen 330 poslanců ze 450, ratifikoval výměnu vlády. Nová vláda z opozičních politiků získala také souhlas Majdanu. Mezi prvními kroky nové vlády byla změna Janukovyčova zákona, kterým někdejší prezident zrovnoprávnil jazyky menšin, a souhlas s asociací s EU.

Antimajdan

Tím začala druhá část ukrajinské tragédie. Janukovyč utekl do východní části země, kde si jeho strana zachovala politický vliv. Přesto se neuměl dohodnout s regionálními politickými bossy a plánované ustavení alternativní vlády se nekonalo.3 Potom tito bossové kapitulovali před novou vládou Majdanu. Nicméně v různých oblastech na východě a jihu Ukrajiny se objevilo takzvané hnutí Antimajdan.

Toto hnutí bylo stejně různorodé jako Majdan. Zapojovali se do něj lidé z nejrůznějších sociálních vrstev, ale iniciativa a vedení patřily střední a malé buržoazii, policii a silovým strukturám, částečně kriminálním kruhům a také místním ultrapravicovým stranám ruských nacionalistů. V čele odporu vůči nové vládě v Kyjevě stanuli konkrétně na Krymu podnikatelé Sergej Aksjonov a Alexej Čalyj, v Doněcku bývalý aktivista neonacistické strany Ruská národní jednota (RNE) Pavel Gubarev, podnikatel Denis Pušilin a ruský nacionalista Andrej Purgin, v Lugansku profesionální voják Valerij Bolotov, podnikatel Vasilij Nikitin a jeden z lídrů organizace veteránů policie a armády Alexandr Zacharčenko. Demonstrací proti státnímu převratu v Kyjevě se účastnili také stoupenci neostalinistických a leninistických stran a skupin. Ideologicky se nejprve zdůrazňovala údajná antifašistická hesla a převrat v Kyjevě byl interpretován jako uchvácení moci fašisty. Takové argumenty se zčásti používaly i nadále, ale vedoucí roli velmi brzy převzal otevřený ruský nacionalismus, který byl dáván do protikladu k tomu ukrajinskému. Přitom se podnikaly pokusy využít letitou kampaň ukrajinských nacionalistů proti obyvatelům východních oblastí, kteří byli prohlašováni za svého druhu „nepravé“ Ukrajince takříkajíc „druhé jakosti“. Nejvýrazněji byl tento ruský nacionalismus vyjádřen v květnové ústavě vyhlášené separatisty Doněcké republiky. Region v ní byl prohlášen za část „Rusi“ (dokonce ne Ruska, ale Rusi, v etnickém smyslu) a za oporu nového státu byly prohlášeny tradiční hodnoty „ruské civilizace“ a pravoslavného křesťanství. „Ukrajina nás chce zničit, protože jsme Rusové a pravoslavní,“ prohlásil jeden z lídrů separatistů Pušilin. Původní lídr doněckého Antimajdanu Igor Strelkov je známý jako ruský monarchista, ctitel carské armády a bílých generálů z dob občanské války v letech 1918–1921. Hned zpočátku se vydalo podpořit Antimajdan na východě Ukrajiny množství neonacistů a krajních nacionalistů z Ruska.4

Jistěže to neznamená, že celé hnutí Antimajdanu je fašistické, jak často tvrdí například liberální opozice v Rusku. Přesto to bylo stejně jako Majdan hnutí, v němž nejenže byl fašismus trpěn, ale hrál důležitou roli. Rusko-nacionalistický Antimajdan je převážně stejně reakcionářský jako ukrajinsko-nacionalistický Majdan.

Metody Antimajdanu byly v principu shodné s metodami Majdanu: zpočátku mítinky, demonstrace a protestní tábory, potom blokády a nakonec obsazení úředních budov. Když na to nová vláda a stoupenci Majdanu reagovali represemi, zatýkáním a násilným rozháněním, aktivisté se začali militarizovat a jejich hesla dostala radikálnější charakter: od požadavků na federalizaci Ukrajiny, které byly kategoricky a bezpodmínečně odmítnuty kyjevskou vládou, až k separatistickému oddělení od Ukrajiny s možným sjednocením s Ruskem.

Vměšování Kremlu

Tady se začal vměšovat Kreml. Putinova administrativa využívala chaotickou situaci na Ukrajině k uskutečnění vlastních hegemonistických plánů. V Moskvě nevybrali například variantu povzbuzující k vytvoření možné ukrajinské protivlády, ale variantu obsazení Krymu. Měli pro to samozřejmě své důvody. Putinův režim dal dokonce přednost riziku udělat si tvrdého a trvalého nepřítele v Kyjevě, s budoucími revanšistickými cíli, jen aby anektoval Krym. Nicméně integrace Krymu je cokoli, jen ne snadný a jednoduchý počin. V zahraničněpolitické oblasti vedl k obrovským komplikacím ve vztazích Ruska se Západem, který nedokázal tak snadno strávit překážku vlastních plánů a reagoval na to zavedením různých sankcí. Z vnitropolitického hlediska vyžadovala anexe Krymu velké peníze, a to v situaci začínající ekonomické krize. Proto je jasné, že o další anexe, například Doněcku a Lugansku, nemá vlastně Kreml zájem: na takový drahý krok prostě nemá peníze. Zato začalo moskevské vedení různými metodami podporovat v květnu vyhlášené separatistické republiky v Doněcku a Lugansku, aby buď zachovalo situaci na Ukrajině ve stavu nestability, a tím i odvrátilo vstup Ukrajiny do NATO, nebo dosáhlo takového mírového řešení, jež by mohlo v té nebo jiné formě garantovat jeho zájmy. Obecně to znamená následující: pomáhat separatistům, ale „ne zase moc“. Přitom je jasné, že se ze zřetele nepouští šance na upevnění vlivu ruských koncernů v Donbasu. Oba premiéři separatistických republik byli vysláni do Moskvy technokraty s těsnými kontakty ve velkých ruských společnostech: Alexandr Borodaj (Doněck) je spojen s telekomunikačním koncernem Telekom a Marat Baširov (Lugansk) s energetickými koncerny.

Otevřená občanská válka

Ať tak či tak, anexe Krymu Ruskem dodala opozičním, proruským i federalistickým silám na východě a jihu Ukrajiny odvahu. Nová kyjevská vláda místo toho, aby hledala kompromisy s opozicí a prováděla federalistické reformy,5 ukázala, že se nechce dělit o moc, kterou dobyla. Uprostřed dubna oznámila začátek tzv. Antiteroristické operace na východě a vyslala bojové trestné oddíly, aby silou potlačila opozici, tj. udělala to, co neriskoval ani váhavý Janukovyč. To ovšem vedlo jen k další radikalizaci a militarizaci protestů, zmnožení separatistických hesel a zintenzivnění pomoci separatistům ze strany Ruska. I když ruská vláda odmítla žádost separatistů o přijetí východních oblastí do Ruské federace, podpora, kterou jim Rusko poskytlo, byla značná a různorodá: od skutečných nebo domnělých „dobrovolníků“ a specialistů po pravděpodobné dodávky zbraní. Rusko bylo obviněno dokonce z toho, že na Ukrajinu poslalo několik řádných vojenských oddílů, moskevská vláda to ovšem vždy popírala.

Na druhé straně nová ukrajinská vláda teď otevřeně vyhlásila svůj záměr připojit se k NATO. Dostává ostatně od Západu obrovskou finanční pomoc, zbraně atd.6

Po jistou dobu na jaře 2014 existovaly určité obavy, že konflikt se může rozšířit a vést k otevřenému konfliktu mezi Ruskem a NATO. Ovšem velmi brzy se vyjasnilo, že nikdo není vážně připraven na podobnou velkou válku. To, co vzniklo místo toho, silně připomíná situaci dřívější konfrontace mezi západním a východní blokem. Rusko a NATO vedou něco jako „zástupnou válku“ prostřednictvím svých satelitů: doněckých a luganských separatistů na jedné straně a unitářské kyjevské vlády na straně druhé. Nebudeme zabíhat do detailů vojenských událostí. Poznamenáme jen, že probíhaly s extrémní krutostí – dělostřelectvo ostřelovalo obytné čtvrti, používaly se kazetové bomby, bylo zabito přes 4000 lidí, skoro milion lidí se stalo uprchlíky a přesídlenci, bojující vraždili civilní obyvatelstvo a zajatce, byla zlikvidována infrastruktura, lidé byli nuceni přežívat měsíce bez platů, důchodů a někdy bez potravin. Touha mocných na obou stranách znemožňovala a dále znemožňuje nějaký kompromis. I když obrovské vojenské akce byly naštěstí zastaveny, nikdo neví, zda nevypuknou znovu. Obě strany vyhrožují obnovením vojenských operací a dostávají ze zahraničí nové zbraně. Mírové řešení není na dohled.

Zostření rivality mezi imperialistickými silami, zosobněné ukrajinskou krizí, neslibuje do budoucna nic dobrého. Bez ohledu na její bezprostřední výsledky tato krize ukazuje, že boj o rozdělení světa neustále pokračuje. Ukrajinská vláda zrušila mezinárodněprávní status země a žene se za členstvím v NATO. Kreml odpovídá na zhoršení vztahů se Západem upevněním všestranné spolupráce s Čínou, což bezpochyby povede k zesílení vojensko-politických vazeb v rámci šanghajské dohody. Formování nových soupeřících vojenských bloků se zrychluje.

Opozice proti válce

Nedá se žel říct, že na Ukrajině nebo v Rusku dnes funguje reálné a efektivní protiválečné hnutí. V obou zemích konflikt spíš posílil nacionalistické nálady. Co se týče opozice, její postoj je víc takticko-oportunistický než zásadový. Například politické síly a aktivisté v Rusku, kteří od začátku sympatizovali s Majdanem v sousední zemi, nejčastěji pokračují v podpoře kyjevské vlády. Nepřátelé Putina jsou pro ně spojenci, i když nejsou o nic méně reakční než Putin. Někteří se pokoušejí vidět v Majdanu a trestných výpravách Kyjeva na východě Ukrajiny ukrajinské národně-osvobozenecké hnutí proti ruskému imperialismu, pravé formování ukrajinského národa. (Přitom se samozřejmě „formování národa“ a „národní osvobození“ interpretují jako něco „progresivního“ a „pozitivního“, přestože ve skutečnosti vytvoření národů vždy provázelo štěpení, segregace, vnucená unifikace a potlačování menšin blízké etnickým čistkám.) Proto nepřekvapí, že demonstrace liberální opozice v Rusku byly spíše proukrajinské než protiválečné či antimilitaristické. Na druhé straně mnozí kritici Majdanu (na Ukrajině i v Rusku) mají tendenci k větším či menším sympatiím k proruským separatistům na východě Ukrajiny. (Levicové hnutí Ruska a Ukrajiny rozštěpila otázka Majdanu a války na Ukrajině. Většina skupin podporuje jednu z bojujících stran. Jen některé, jako například anarchosyndikalisté, zaujaly internacionální a antimilitaristický postoj.)

Za pozitivní prvky současného protestu proti válce na Ukrajině je možné považovat takové jevy, jako je dezerce a vyhýbání se nástupu do armády v oblastech bojů a demonstrace a protestní tábory proti mobilizaci v oblastech, kde se verbuje. Ukrajinská vláda uspořádala do konce podzimu 2014 tři vlny mobilizace a navíc bylo obyvatelstvo některých okresů hromadně posíláno stavět vojenská opevnění. Skutečné počty odpíračů vojenské služby jsou opravdu velké. Například úřady Oděské oblasti přiznaly, že asi třetina branců se vyhnula nástupu do armády, a v jiných oblastech je to podle nich ještě horší. V mnoha městech a vesnicích se místní obyvatelstvo bouřilo proti mobilizaci, protože nechtěli, aby byli jejich děti nebo sousedi posláni do bojů. Zapalovali úřední budovy, blokovali dopravu, jindy dokonce fyzicky napadli úřední osoby. Objevovala se hesla jako „Ať jdou bojovat oligarchové“ nebo „Tohle není naše válka“.

Místní úřady byly často nuceny ustoupit a buď zastavit mobilizaci ve svém okrese, nebo vystavit osvědčení, že povolanci nebudou posláni do oblastí bojů. Došlo i na represe – ukrajinská vojenská prokuratura oficiálně zahájila vyšetřování zhruba tří tisíc dezertérů. U oblastí kontrolovaných separatisty nejsou žel dostupné informace, které by umožnily posoudit rozsah odpírání vojenské povinnosti. Je ovšem známo, že i tam je obyvatelstvo nuceno budovat vojenské opevnění a sloužit v domobraně. Psalo se o případech únosů lidí v domobraně a dokonce o vyhrožování zabitím tomu, kdo se bude vyhýbat mobilizaci.

Reakce vlád

Probíhající represe samy o sobě ukazují, že ani jedna strana v této občanské válce nemůže vzbuzovat žádné sympatie. Charakter a politika všech protichůdných režimů – jak kyjevského, tak separatistického – vyvolává hluboký odpor. Všechny takové režimy jsou reakcionářské a krajně autoritativní, bez ohledu na demokratickou legitimizaci a volby. Na Ukrajině kontrolované Kyjevem patří vláda jako předtím bezvýhradně oligarchii. Vláda Majdanu jmenovala nejbohatší oligarchy nebo jejich důvěrníky guvernéry většiny oblastí v zemi a nový prezident Porošenko je podle médií šestým nejbohatším ukrajinským miliardářem s majetkem přes 1,3 miliard dolarů. Práva lidí jsou omezena takzvanými „antiseparatistickými“ zákony; političtí, odboroví oponenti a média jsou vystaveni tvrdým represím – když ne ze strany policie, státní bezpečnosti a národních gard, pak vojenských bojůvek ultrapravice. Dochází k zatýkání, bití a vraždám. V průběhu nejvážnějšího incidentu (útoku aktivistů Antimajdanu v Oděse v květnu 2014) zemřely desítky lidí.

Kyjevská vláda realizuje drastickou ekonomickou politiku a nejtvrdší sociální demontáž. Na jaře a v létě byly poplatky za vodu zvýšeny o 90 %, za topení až o 98 %, za plyn o 73 %, za elektřinu o 30 %. Nájemné a poplatky za komunální služby vzrostly v průměru o 40 až 48 %. Narůstá rušení pracovních míst ve státním sektoru. Ceny potravin do podzimu vzrostly v průměru o 20 %. Kvůli inflaci ztrácejí důchody reálnou hodnotu: průměrná penze v létě sotva převyšovala v přepočtu 100 dolarů, učitelé dostávali kolem 170 dolarů, lékaři 160 dolarů (o rok dříve činila průměrná mzda na Ukrajině v přepočtu zhruba 400 dolarů). V rámci „šokové terapie“ byla v březnu 2014 zmrazena minimální mzda a sníženy minimální důchody. Reakční charakter sociálně-ekonomické politiky režimu vítězného Majdanu byl potvrzen v koaličním prohlášení v listopadu 2014, na jehož základě se zformovala nová vláda Ukrajiny.

O nic lepší není ani politika separatistů. Vláda v republikách, které vyhlásili, je ve skutečnosti v rukou polních velitelů a politiků, kteří jsou na ně napojeni. Byl zaveden nový trestní zákoník počítající s možným trestem smrti. Nová vláda už přislíbila, že nebude provádět žádné vážné změny v sociální nebo majetkové struktuře, že nebude ohrožovat majetek oligarchie a koncernů. Mzdy a důchody se měsíce nevyplácely a demonstrace za jejich výplatu byly rozháněny silou, někdy ostrou střelbou.

Jak kyjevský režim, tak vlády odtržených republik jsou militaristické, pokračují v zuřivé nacionalistické propagandě a slouží zájmům vládnoucích vrstev. To je důvodem anarchistických pozic: proti všem stranám v tomto konfliktu. Ve válkách mezi státy, existujícími nebo potenciálními, není a nemůže být žádná ze stran konfliktu spravedlivá.

Poznámky:

1) Počátek bojových zkušeností ukrajinských neonacistů spadá do 90. let. Militanti Ukrajinského národního shromáždění – Ukrajinské národní sebeobrany (UNA-UNSO) se účastnili bojů v Podněstří, Abcházii a Čečensku. Vyjít z ghetta a stát se přijatelným partnerem pro „seriózní“ politiky se ultrapravičákům podařilo, když se účastnili protestů sjednocené opozice Ukrajina bez Kučmy v roli „úderných oddílů“ protikučmovské opozice. Následovala účast na prvním Majdanu v roce 2004. Později byly různé ultrapravicové skupiny v kontaktu jak s příznivci vítězného prvního Majdanu, tak s lidmi ve vládě. V letech 2009-2010 měla neonacistická skupina Ukrajinský vlastenec v Charkově podporu tehdejšího guvernéra Avakova, který se po převratu v únoru 2014 stal ministrem vnitra. Lídr skupiny Trojzubec Jaroš až do Majdanu udržoval těsné vztahy s bývalým šéfem Bezpečnostní služby Ukrajiny (BSU) Nalivajsenkem (ten si po odchodu z funkce v roce 2010 udržel vliv a po Majdanu se do funkce vrátil). Během Majdanu se UNA-UNSO, Trojzubec, Ukrajinský vlastenec, skupiny fotbalových fanoušků a další organizace sjednotily do Pravého sektoru. Nakonec se z něj stala organizace Ukrajinský vlastenec, která založila stranu Sociálně-národní shromáždění (jež sehrála vedoucí roli při založení dobrovolnického praporu Azov, válčícího na východě Ukrajiny).

2) Členka Svobody a poslankyně Irina Farionová řekla vojákům: „Jste tu proto, abyste nejen z národní oběti udělali národního bojovníka, ale z nás udělali národní mstitele. Je třeba se tvrdě a krutě pomstít za každého mrtvého, za každého zmizelého, za každé opovrhování ukrajinským slovem, ukrajinskou kulturou, ukrajinskou církví, protože vy jste těmi, kdo má neprůstřelnou vestu naší tradice, naší ukrajinské podstaty, našeho ukrajinského poslání, naší ukrajinské posedlosti… Tato válka je etnická. Válka Rusa s Ukrajincem kvůli tomu, že Ukrajinec je jiný, kvůli tomu, že je duchovně na výši, kvůli tomu, že je vlastníkem… Musíme se stát národem-militaristou. Dnes nestačí demonstrovat národně-centristický světonázor. Neobyčejně důležité je změnit se v armádu všech – od mladých po staré… Není to ATO (Antiteroristická operace), ale válka. Možná třetí světová, ale ještě ji tak nikdo nenazývá. A je velmi důležité, aby se v této třetí světové válce Ukrajina stala ostřím, u kterého začne nikoli porážka, ale veliké vítězství… Celá Ukrajina se musí stát frontou, ne nicotnou zónou ATO.“ V jiném vystoupení řekla: „… máme jednu cestu – zničit Moskvu. Kvůli tomu žijeme.“

3) 22. února 2014 se v Charkově konal sjezd 3477 poslanců všech úrovní z jihovýchodních oblastí a Krymu. Fakticky byl svolán lídry Strany regionů na východě Ukrajiny. Janukovyč prohlásil, že se chtěl účastnit sjezdu, „ale seběhlo se to tak, že nemohl přijet“. Lídři organizace pomoci milicionářům a vojákům Oplot (jednoho z organizátorů Antimajdanu) požadovali od sjezdu výzbroj, ovšem nakonec se sjezd omezil na přijetí neurčité rezoluce, v níž se mluvilo o nelegitimnosti převratu a nové vlády v Kyjevě, ale paralelní vláda vytvořena nebyla. V podstatě bylo oznámeno, že vláda dočasně přechází k jediným legitimním volebním orgánům – parlamentu Krymu a oblastním sovětům: „Nejvyšší sovět Ukrajiny pracuje v podmínkách teroru, ohrožován zbraněmi a vraždami. Rozhodnutí ukrajinského parlamentu přijatá v těchto podmínkách vyvolávají pochybnosti o jejich dobrovolnosti, legitimnosti a zákonnosti. Ústřední orgány vlády jsou paralyzovány. Pro období do obnovení ústavního pořádku a zákonnosti a zajištění normálních podmínek pro práci poslanců bez vydírání hrozbami jim a členům jejich rodin, jsme se my, orgány místní samosprávy všech úrovní, Nejvyšší sovět Autonomní republiky Krym a Sevastopolský městský sovět, rozhodly vzít na sebe odpovědnost za zajištění ústavního pořádku, zákonnosti práv občanů a jejich bezpečnosti na svých územích. Do obnovení ústavního pořádku a zákonnosti v zemi… přebírají všechnu moc orgány městské samosprávy…“ Sjezd oznámil, že je proti rozkolu země, že chce jednotnou Ukrajinu. Poslanci podpořili iniciativu Autonomní republiky Krym a Sevastopolu vzít na sebe veškerou vládní odpovědnost, dokud se v Kyjevě neobnoví ústavní pořádek.

4) Mezinárodní fašismus rozdělila otázka, koho podporovat v současném ukrajinském konfliktu. Část evropských a ruských fašistů podporuje Kyjev, jiná část podporuje pozici Kremlu nebo bojuje na straně separatistů. Neonacisté z Ruska, bojující v Donbasu („ruští dobrovolníci Novoruska“), v říjnu 2014 vydali černosotněnské prohlášení proti zastavení bojů. Obvinili Kreml ze zrady Rusů v Novorusku, kyjevský režim označili za vládu „židovské oligarchie“ a systém vytvořený „židovskými nacisty“ a válečné události na východě Ukrajiny za „židovskou trestnou výpravu proti Rusům z Donbasu“ ve prospěch „světového židovstva“.

5) Kompromisní návrh, který se mohl stát základem urovnání situace, pokud by ho přijaly obě strany, byl zveřejněn v průběhu „kulatého stolu národní jednoty“ ukrajinských politiků v Charkově 17. května 2014. Předseda Luganského oblastního sovětu Valerij Golenko navrhl okamžitě zastavit vojenské operace proti povstalcům na východě země, obnovit rozhovory, hledat kompromis a zachránit zemi „cestou bezodkladné federalizace s přijetím ústavních změn“. Tyto návrhy odmítla kyjevská vláda, kategoricky se stavící proti myšlence federace, i separatisté, kteří nechtěli žádnou formu sjednocení s Ukrajinou.

6) Prezident Ukrajiny Porošenko přiznal v září 2014, že ukrajinské vojenské síly v průběhu bojů na východě země přišly o 60–65 % vojenské techniky. „Nebylo čím se bránit. Teď už je.“ Podle jeho slov už se technika do oblastí bojů dostává denně. „Máme dostat a dostali jsme všechno, co potřebujeme.“

Zdroj:
http://www.aitrus.info/node/4092

Autor je ruský historik a anarchosyndikalista, text dokončil v listopadu 2014 a publikoval v lednu 2015.
Přeložila D. M.

4.2.2016

Ze světa Válka