Smrt a pohřeb Petra Kropotkina

Kropotkin 2021: Dnes je tomu 100 let, co zemřel P. Kropotkin. Při té příležitosti přinášíme kapitolu ze vzpomínek anarchistky Emmy Goldmanové

Když jsem v lednu 1921 přijela do Moskvy, zjistila jsem, že Petr Kropotkin dostal zápal plic. Okamžitě jsem se nabídla jako jeho pečovatelka, ale protože jedna u něj už byla a Kropotkinův dům byl příliš malý na to, aby se zde ubytoval ještě další návštěvník, dohodli jsme se, že Saša Kropotkin, který se zrovna nacházel v Moskvě, pojede do Dmitrova zjistit, zda budu potřeba. Již předtím jsem si na další den zajistila odjezd do Petrohradu. Čekala jsem na zprávu z vesnice, ale žádná nepřišla. Domnívala jsem se tedy, že se Kropotkinovi daří lépe. O dva dny později mě v Petrohradu Ravič informoval, že se Kropotkinovi přitížilo a že mě žádá, abych okamžitě přijela do Moskvy. Odjela jsem okamžitě, ale můj vlak měl naneštěstí 10 hodin zpoždění, a tak jsem do Moskvy přijela příliš pozdě, abych stihla spoj do Dmitrova. V té době do vesnice nejezdily žádné ranní vlaky a trvalo až do večera 7. února, než jsem alespoň seděla ve vlaku mířícím tím směrem. Potom však odjela lokomotiva pro palivo a vrátila se v jednu hodinu ráno dalšího dne. Když jsem se 8. února konečně dostala do Kropotkinova domu, dozvěděla jsem se hroznou novinu, že Petr asi před hodinou zemřel. Opakovaně mě volal, ale já jsem tam nebyla, abych svému milovanému učiteli a soudruhovi a jednomu z největších světových myslitelů prokázala poslední službu. Nebylo mi dáno, abych byla s ním během jeho posledních hodin. Zůstala jsem tedy alespoň do doby, než byl odnesen na místo posledního odpočinku.

Na mých dvou předešlých návštěvách u Kropotkina na mě zapůsobily dvě věci: absence nenávisti k bolševikům a fakt, že se nikdy nezmiňoval o své bídě a strádání. Až nyní, když se jeho rodina připravovala na pohřeb, jsem se dozvěděla o některých detailech jeho života pod bolševickým režimem. Na začátku roku 1918 kolem sebe Kropotkin shromáždil nejnadanější specialisty na politickou ekonomii. Jeho cílem bylo vypracovat pečlivou studii ruských zdrojů, sestavit ji do monografie a dát ji k praktickému použití při průmyslové rekonstrukci země. Kropotkin se stal šéfredaktorem tohoto počinu. Připravil jeden díl, který ale nebyl nikdy publikován. Federalistická liga, jak se tato vědecká skupina nazývala, byla rozpuštěna vládou a všechny její materiály zabaveny.

Ve dvou případech byl Kropotkinův byt v Moskvě zabaven a jeho rodina byla přinucena hledat si jiný. Po těchto zkušenostech se přestěhoval do Dmitrova, kde se starý Petr stal nedobrovolným exulantem. Kropotkin, v jehož domě se v minulosti setkávaly nejlepší ideje celého světa, byl nucen vést život poustevníka. Jeho jedinými návštěvníky byli zemědělci, dělníci z vesnice a někteří příslušníci inteligence, jejichž zvykem bylo přicházet za ním se svými problémy a neštěstími. Vždy byl skrz mnoho publikací v kontaktu se světem, ale v Dmitrovu neměl k těmto zdrojům přístup. Jeho jedinými zdroji informací byly dvoje vládní noviny, Pravda a Izvestija. Během života na vesnici byl také velmi omezen ve své práci na Nové etice. Mentálně hladověl, což pro něj bylo horší mučení než skutečná, fyzická podvýživa. Je pravdou, že dostával vyšší důchod než průměrný člověk, ale ani poté nedokázal dobře snášet svůj pokles. Naštěstí příležitostně obdržel z různých zdrojů pomoc v podobě zásob. Jeho soudruzi ze zahraničí, stejně jako anarchisté z Ukrajiny mu často posílali balíčky s jídlem. Jednou dostal nějaké dary od Machna, toho času bolševiky označovaného za vůdce kontrarevolučního teroru v jižním Rusku. Kropotkin zvláště trpěl nedostatkem světla. Když jsem ho navštívila v roce 1920, považovali za štěstí, že měli jednu světlou místnost. Většinu času Kropotkin pracoval u kmitavého plamínku malé olejové lampy, což ho málem připravilo o zrak. Během krátkých denních hodin mohl přepisovat své poznámky na stroji; pomalu a bolestně ťukal každé písmenko.

Nicméně nebylo to jeho vlastní nepohodlí, co podkopalo jeho sílu. Byla to myšlenka, že revoluce se nezdařila, bída Ruska, perzekuce a nekončící popravy udělaly z dvou posledních let jeho života hlubokou tragédii. Při dvou příležitostech se pokusil přivést vládce Ruska k rozumu: jednou při protestu proti potlačování všech nekomunistických tiskovin; podruhé pak proti barbarské praktice braní rukojmích. Jakmile začala fungovat Čeka, bolševická vláda schválila braní rukojmích. Staří a mladí, matky, otcové, sestry, bratři, a dokonce děti byli bráni jako rukojmí pro údajné přestupky někoho z jejich příbuzných, o kterých často nic nevěděli. Kropotkin tyto metody považoval za neomluvitelné za jakýchkoli okolností.

Na konci roku 1920 se členům Strany socialistů-revolucionářů podařilo dostat do ciziny výhrůžku odplatou, pokud bude pokračovat komunistická perzekuce jejich soudruhů. Bolševická vláda ve svých oficiálních tiskovinách vyhlásila, že za každou komunistickou oběť popraví deset členů Strany socialistů-revolucionářů. Tehdy poslali slavná revolucionářka Věra Nikolajevna Fignerová a Petr Kropotkin protest tehdejší vrchnosti. Poukázali na to, že takovéto praktiky jsou nejhorší skvrnou na ruské revoluci a zlem, které již ve své ozvěně přináší strašné následky: historie na takové metody nikdy nezapomene.

Jiný protest byl napsán v odpovědi na vládní plán zlikvidovat všechny soukromé tiskařské živnosti, včetně těch družstevních. Odeslán byl na Prezidium ústředního výkonného výboru sovětů. Je zajímavé poznamenat, že Gorkij, sám úředník Komisariátu pro vzdělání, poslal stejný protest. V tomto prohlášení Kropotkin upozornil na nebezpečí takové politiky pro jakýkoli pokroku a vlastně jakékoli myšlenky, a zdůraznil, že takový státní monopol zcela znemožní veškerou tvůrčí práci. Protest však neměl žádný efekt. Od té doby Kropotkin cítil, že je zbytečné apelovat na vládu, která zešílela z moci.

Během dvou dnů strávených v Kropotkinově domě jsem se o něm dozvěděla více než během všech let, co jsem ho znala. Ani jeho nejbližší přátelé nevěděli, že Petr Kropotkin byl umělec a muzikant velkého talentu. V jeho pozůstalosti jsem nalezla sbírku kreseb velké hodnoty. Vášnivě miloval hudbu a sám byl hudebníkem s neobyčejnými vlohami. Většinu volna trávil u klavíru.

A nyní leží na svém gauči v malé pracovně, jako by poklidně spal, s obličejem stejně vlídným jako za života. Tisíce lidí vykonaly pouť ke Kropotkinovu domu, aby vzdaly hold tomuto velkému ruskému synu. Když byly jeho ostatky přenášeny na nádraží, aby byly odvezeny do Moskvy, celá vesnice se zúčastnila působivého pohřebního průvodu, aby vyjádřila poslední vroucný pozdrav muži, jenž mezi nimi žil jako přítel.

Kropotkinovi soudruzi se rozhodli, že pohřeb má být výhradně v režii anarchistických organizací, a v Moskvě byla ze zástupců různých organizací složena Komise pro pohřeb Petra Kropotkina. Komise telegrafovala Leninovi, aby propustil všechny anarchisty vězněné v Moskvě, a dal jim tak příležitost zúčastnit se pohřbu.

Vzhledem k zestátnění veškerých vedení, tiskařského zařízení atd. byla komise nucena obrátit se na Moskevský sovět, aby ji zmocnil k provedení pohřbu. Anarchisté byli oloupeni o své tiskoviny, a komise se tedy musela obrátit k úřadům kvůli vytištění nezbytných listin v souvislosti s pohřbem. Po velké diskusi bylo zajištěno povolení na vytištění dvou letáků a jednoho čísla čtyřstránkového bulletinu na památku Petra Kropotkina. Komise požadovala vydání bulletinu bez cenzury a prohlásila, že se bude skládat z vyjádření pocty našemu mrtvému soudruhovi a vystříhá se polemických otázek. Tento požadavek byl kategoricky odmítnut. Komise neměla možnost volby a koncept byl zaslán k cenzurní kontrole. Aby komise předešla možnosti, že kvůli zdržovací taktice vlády nebude vytištěno žádné pamětní číslo, rozhodla se na svoji zodpovědnost otevřít jistý anarchistický tiskový úřad prodaný vládou. V tomto závodě byly vytištěny dva letáky a bulletin.

V odpovědi na telegram zaslaný Leninovi se Ústřední výkonný výbor usnesl „navrhnout Všeruské mimořádné komisi (tajná policie Čeka), aby propustila podle svého uvážení uvězněné anarchisty kvůli účasti na pohřbu Petra A. Kropotkina“. Delegáti poslaní na jednání s Čekou byli dotazováni, zda se pohřební komise zaručí za návrat vězňů. Odpověděli, že tato otázka ještě nebyla diskutována. Čeka tedy odmítla anarchisty propustit. Pohřební komise, informována o novém vývoji situace, okamžitě garantovala návrat vězňů po pohřbu. Na to Čeka odpověděla, že „ve vězení nejsou žádní anarchisté, kteří by podle rozhodnutí předsedy Mimořádné komise mohli být propuštěni na pohřeb“.

Ostatky ležely na baldachýnu ve Sloupovém sále v moskevském Domu odborů. Ráno v den pohřbu se pohřební komise rozhodla informovat shromáždění o porušení čestného slova ze strany úřadů a z Domu odborů demonstrativně odstranit všechny věnce od oficiálních komunistických orgánů. Ze strachu před veřejným odhalením slíbili představitelé moskevského sovětu okamžité propuštění anarchistů uvězněných v Moskvě, aby se mohli zúčastnit pohřbu. Ani tento slib nebyl dodržen, propuštěno bylo pouze sedm anarchistů z „vnitřního vězení“ Mimořádné komise. Nikdo z anarchistů uvězněných v Butyrkách se pohřbu nezúčastnil. Oficiálním vysvětlením bylo, že dvanáct anarchistů držených v tomto vězení odmítlo přijmout nabídku úřadů. Později jsem tyto vězně navštívila, abych zjistila fakta o případu. Řekli mi, že představitelé Mimořádné komise trvali na individuální návštěvě s několika výjimkami. Anarchisté věděli, že slib dočasného propuštění byl kolektivní, a dožadovali se dodržení úmluvy. Zástupce Čeky šel telefonovat, aby se poradil s vyšší šarží, a už se nevrátil.

Pohřeb byl masovou, působivou podívanou. Byla to jedinečná demonstrace, kterou nikdy žádná jiná země nezažila. Dlouhé řady členů anarchistických organizací, dělnických odborů, vědeckých a literárních společností a studentských orgánů šly od Domu odborů přes dvě hodiny na místo žehu, téměř pět mil. Procesí bylo vedeno studenty a dětmi, kteří nesli věnce různých organizací. Anarchistické černé prapory a červené socialistické znaky vlály nad davem. Míli dlouhé procesí se obešlo zcela bez oficiálních strážců pořádku. Perfektní řád byl udržován samotným davem, spontánně zformovaným do několika řad, zatímco studenti a dělníci utvořili po obou stranách pochodu živé řetězy. U Tolstojova muzea se pochod zastavil a prapory byly spuštěny na památku dalšího velkého ruského syna. Skupina tolstojovců na schodech muzea zahrála Chopinův pohřební pochod jako výraz jejich lásky a úcty ke Kropotkinovi.

Zářivé zimní slunce klesalo za horizont, když byly Kropotkinovy ostatky ukládány do hrobu poté, co řečníci mnoha politických směrů vzdali poslední hold jejich velkému učiteli a soudruhovi.