Syrská armáda přes dva týdny útočí na autonomní oblast Rojava. I když v regionu hrozí návrat ISIS, většina mainstreamových médií to přehlíží. Mlčení přitom není náhodné: čím méně se o Rojavě mluví, tím snazší je ji „obětovat“.

V malé skupině uprostřed Istanbulu stojím mezi levicovými kolektivy a kurdskou stranou DEM, obklopena tradiční kulisou: stovkou policistů v plné výstroji. Je sobota 17. ledna. Poslankyně strany Meral Danış Beştaş v proslovu vyzývá k ukončení násilí mezi SDF (Syrské demokratické síly) a STG (Syrská přechodná vláda) a připomíná opakované porušování příměří ze strany STG. Ta má podporu EU i USA, zatímco SDF spravují převážně kurdskou autonomní oblast Demokratické autonomní administrativy severní a východní Sýrie (DAANES), známou také jako Rojava (Západní Kurdistán).

Jakmile poslankyně promluví v kurdštině, policisté varují, že jde o rozpor s Ústavou, i tak lidé skandují Bijî berxwedana Rojava! (Ať žije odboj v Rojavě!). Zatímco v Istanbulu je účast opatrná, města na jihovýchodě Turecka se plní protestujícími Kurdy – a v noci i věznice. Policie zasahuje tvrdě, bez ohledu na mírové procesy, které Turecko s Kurdy a guerillovou organizací PKK, s níž válčí přes 40 let, zahájilo více než před rokem.

Důvěra v legitimitu jednání se však rychle rozpadá – jak lze uzavírat mír doma, zatímco v sousední Sýrii stát aktivně participuje na masakru Kurdů? O dva dny později SDF vyhlašují všeobecnou mobilizaci. Rojava hoří. Mobilizuje se kurdská diaspora i internacionalisté*ky v Evropě, do regionu přijíždějí Kurdové a Kurdky z Iráckého i Tureckého Kurdistánu – včetně pohraničního města Nusaybin.

„Tisíce lidí se tu účastní pochodu k hranici, několika z nich se daří prolomit plot směrem k městu Kámišlí,“ podává zprávu z místa mladá právnička Zozan. Právě zde dochází k přechodu. Hranici lemuje jen tenký plot, ostře střežená je pouze centrální věž a Rojava je coby kamenem dohodíš. Nusaybin je jedním z center boje za kurdské sebeurčení, v roce 2016 se město ocitlo pod vojenskou palbou, tehdy bylo vysídleno přes 400 000 obyvatel. „Cítím se zrazená, cítím vztek a bezmoc, svět na nás opět zapomněl,“ říká a zrcadlí pocity většiny mých kurdských přátel. Na hranici zůstává i přes noc. Následující ráno policejní složky nekompromisně útočí na protestující – „střelbou do davu, přímým fyzickým násilím i mučením,“ líčí Zozan. Průvod k hranici se i přesto opakuje ještě následující dva dny, ve čtvrtek večer jej doprovázejí také symbolické zvukové protesty.

„Nikdy jsem neviděl takové množství policistů,“ dokresluje tvrdý policejní dohled nad protesty také student Azad, o týden později – v sobotu 24. ledna – z Istanbulu. V plánu je pochod, kterému ovšem policie efektivně brání. Nejen blokádou, ale také slzným plynem. „Nemůžeme dýchat, někteří vedle nás omdlévají“, píše mi při zásahu. Policie opět hromadně zatýká, tentokrát i představitele kurdské strany DEM, včetně provinčního spolupředsedy Çınara Altana. Solidarita s Rojavou je tvrdě potlačována.

Nová Sýrie
Nové fáze konfliktu rozpoutaly střety v Aleppu 6. ledna, v převážně Kurdy obývaných čtvrtích Šajch Masúd a Ašrafíja. Ihned po vypuknutí byly deklarovány za uzavřenou vojenskou zónu. Obě strany – SDF a SNA (Syrská národní armáda) – se vzájemně obviňovaly z rozpoutání konfliktu, zatímco desetitisíce civilistů byly nuceny opustit své domovy – aby se později vrátily do rozbombardovaných a mnohdy vyrabovaných domů.

V březnu loňského roku, tři měsíce po pádu diktátorského režimu Bašára Assada, byla mezi STG a DAANES uzavřena dohoda o integraci SDF do syrských politických a vojenských struktur, tedy do SNA. Podmínkou měla být autonomie v rámci syrského státu: decentralizovaná správa a politická práva garantovaná ústavou – tedy přesně to, co Ahmad Šará od počátku svého působení jako de facto prezident nové Sýrie veřejně sliboval. Dohoda byla prezentována jako historický průlom – v assadovské Sýrii byla Kurdům odepřena základní práva včetně občanských dokladů, možnosti podnikat, vlastnit majetek či posílat děti do školy – její implementace však prakticky nezačala.

Eskalace v Aleppu ji znovu otevřela a tentokrát v atmosféře sílícího nátlaku. SDF následně přistoupily na ústupky a stáhly se z oblasti Deir al-Haifa, strategicky významné kvůli ropným polím. Na oplátku Šará nečekaně prohlásil, že uzná kurdské občanství, povolí vyučování kurdštiny na státních i soukromých školách a vyhlásí Newroz (kurdský nový rok) státním svátkem. Bez ústavního ukotvení se však tato gesta rychle ukázala jako prázdná symbolika. Zatímco 16. ledna spolu kurdské a arabské obyvatelstvo v Damašku oslavovalo na papíře vskutku přelomové vítězství, ofenzíva proti SDF pokračovala a mapa DAANES se dál zmenšovala ve prospěch Nové Sýrie.

V průběhu minulého týdne došlo k několika intenzivním pokusům o deeskalaci konfliktu prostřednictvím diplomatických jednání. Do situace se zapojil bývalý prezident de facto autonomního Iráckého Kurdistánu Masúd Barzání i americký zvláštní vyslanec pro Sýrii Tom Barrack. Čtrnáctibodová dohoda, která vzešla z jednání o příměří 18. ledna, však Kurdům nezaručovala žádná politická práva ani nenavazovala na předchozí sliby. Šará Kurdům nabídl pouze velitelské pozice v syrské armádě, což Mazlúm Abdi, velitel DAANES, razantně odmítl slovy: „Raději zemřu v boji po boku svých lidí, než abych je zaprodal.“ Konflikt tak přešel do ještě krvavější fáze a postupné anihilace existence Rojavy.

Duchové z roku 2014
Na území Sýrie žije přes 2,5 milionů Kurdů, ne všichni se ovšem identifikují s DAANES, stejně tak Rojavu nelze redukovat výhradně na kurdský projekt – podle odhadů má kolem 4,5 milionů obyvatel, a kromě Kurdů jsou to Asyřané, Jezídové, Arméni, Turkmeni, Čečenci a samozřejmě i Arabové (odhady komplikuje vysoká vnitrostátní mobilita a vysídlování za assadovské Sýrie). Za symbolické hlavní město Rojavy platí město Kobanê, které v roce 2014 stálo za porážkou ISIS, zatímco utrpělo ztrátu 12 000 bojovníků a bojovnic z vlastních řad – mnozí z nich byli civilisté, kteří se prostě chopili zbraně. 

Město se nyní nachází v obklíčení území kontrolovaných STG a oblastí okupovaných Tureckem. Přestože se v úterý 20. ledna obě strany dohodly na čtyřdenním příměří, syrská armáda pokračovala v obléhání města. O den později se město ocitlo bez elektřiny, internetu, potravin a přístupu k vodě z klíčové přehrady Tabqa. Podle kurdského červeného kříže (Heyva Sor) jde o humanitární katastrofu a v důsledku nefunkční infrastruktury zemřely na umrznutí už čtyři děti.

Také kolem Hasaky, dalšího pro Kurdy významného města, byly během příměří opakovaně zaznamenány turecké drony. V sobotu 24. ledna večer bylo prodlouženo o dalších 15 dní, situace namístě však zůstává nestabilní. Provincie Hasaka, obývaná přibližně ze 70 procent Kurdy a z 30 procent arabským obyvatelstvem, je další na řadě v pokračující ofenzívě. Podle arabských zdrojů (např. Middle East Eye, Al-Jumhuriya nebo Syria TV), ale i nezávislých expertů lze dosavadní rychlý postup syrské armády částečně vysvětlit i tím, že část arabského obyvatelstva ji vítala jako osvoboditelskou sílu a někteří členové SDF dobrovolně přešli do řad SNA.

Podle kurdských zdrojů (např. The Amargi, Chanel 8, Mezopotamya Ajansi, nebo Rudaw), ale i nezávislé Syrské sítě pro lidská práva (SNHR) dochází při bojích k válečným zločinům páchaných především na kurdských bojovnicích (bývalých oddílů ženských obranných jednotek, které dnes tvoří hlavní sílu SDF), ale i civilistech. Zvlášť znepokojivá jsou videa uprchlých bojovníků ISIS (Islámský stát, ISIL nebo také Daeš) z věznice Šaddádí, kterou SDF střežily od roku 2014, kdy s podporou USA radikální islamistické uskupení porazily, a také z dalších věznic a detenčních center kolem města Rakka a z uprchlického tábora Al-hom, jenž je domovem desítek tisíců členů rodin bojovníků teroristické organizace.

SDF odsud stáhly své jednotky z s cílem chránit civilní obyvatelstvo v nejhustěji Kurdy obydlených oblastech autonomní administrativy. V oficiálním prohlášení uvedly, že ke stažení byly donuceny „mezinárodní lhostejností k otázce ISIS“ a dlouhodobou absencí jakékoli odpovědnosti ze strany států, jejichž občané se v detenčních táborech nacházejí, často se totiž jedná o občany EU, USA i Kanady. Tento krok prohlubuje obavy z nekontrolovaného rozpadu detenční infrastruktury, kterou SDF po léta udržovaly navzdory minimální mezinárodní podpoře. DAANES proto znovu varují, že obnova ISIS – jehož hlavním cílem je nastolení islámského chalífátu na území Iráku, Palestiny, Jordánska a Libanonu –, již není jen hypotetickou hrozbou, ale přímým důsledkem politických rozhodnutí a selektivní pozornosti mezinárodního společenství.

Nová spojenectví
Mezinárodní společenství v čele s USA mezitím přehodnocuje alianční vazby a kurdského spojence vyměňuje za Damašek. Americký vyslanec Barrack to přiznal na účtu X, když uvedl, že „Washington dnes považuje syrskou armádu za hlavní hráče schopné čelit případné obnově ISIS.“ Tento posun lze číst jednoznačně: Kurdové, kteří nesli hlavní tíhu boje proti Islámskému státu, přestali být strategicky potřební.

V nové bezpečnostní geopolitické kalkulaci nehraje zásadní roli ani to, že syrská armáda je z velké části složena na jedné straně z frakcí vyrůstajících z al-Káidy, na druhé z Tureckem podporovaných žoldnéřských struktur. Z těch prvních se odtrhl také ISIS, u druhých zase řada jednotek nikdy nepřerušila vazby na transnacionální džihádistické sítě ve Střední Asii. Ofenzívu složenou z islamistických a tureckých fundamentalistů proti SDF potvrzují obrazy z Aleppa a Rakky, na kterých jsou někteří bojovníci oděni do uniforem islámského státu nebo vztyčují jeho vlajku.

22. ledna Spojené státy oznámily, že začaly přesouvat vězněné bojovníky ze syrských oblastí na území Iráku, zatímco Irák přislíbil právní kroky. To, co bylo dříve považováno za nepřijatelný bezpečnostní risk, je dnes přehlíženo ve jménu politické stabilizace, centralizace moci a rychlého uzavření „syrské otázky“ – bez ohledu na cenu, kterou za tuto strategickou výměnu zaplatí Kurdové i samotná regionální bezpečnost. 

Právě náhlá podpora rekonstrukce Nové Sýrie pod Šarou budí kontroverze. Ten si získal důvěru nejen arabského obyvatelstva, ale také světových lídrů. „Bývalý“ džihádista pod krycím jménem Abú Muhammad al-Džaulání a zakladatel islamistické skupiny Džabhat al-Nusra, odnože al-Káidy, dokázal přesvědčit, že militantní islamismus je minulostí a Sýrii povede k multietnické „demokracii“. Přestože sektářské násilí v zemi – masakry Alavitů a Drúzů v minulém roce – vypovídaly o opaku, Evropa si zvolila podpořit jeho úsilí, a to velmi konkrétně – částkou 620 milionů eur na následující dva roky.

Jedním z hlavních důvodů této podpory je nepochybně snaha posílit evropský vliv a udržet nad Sýrií určitou míru kontroly – především zabránit jejímu návratu do sítě dřívějších aliančních vazeb, zejména s Íránem a Ruskem, které podporovaly krvavý režim Bašára al-Asada. Evropa zároveň věří, že centralizovaná vláda zabrání dalšímu rozpadu bezpečnostního vakua, jež by mohlo vyústit v novou vlnu migrace a v posílení islamistických aktérů, jako jsou Hizballáh či Hamás, kteří v minulosti využívali infrastrukturu assadovské Sýrie. Nová Sýrie se mezitím stala součástí mezinárodních mechanismů monitorování džihádismu – Šará, „silný drsňák“, jak o něm ve čtvrtek prohlásil Trump, se zkrátka jeví jako ten „nejméně zlý drsňák“, který je schopen zaplnit mapu Blízkého východu národním státem.

Nové Turecko
Postoj Ankary k Nové Sýrii se v mnohém podobá evropskému pragmatismu, avšak s jasným ideologickým cílem. Erdogan usiluje o silnou, centralizovanou Sýrii vedenou sunnitským politickým islamismem po tureckém vzoru. Takový model je zásadně neslučitelný s emancipačním a pluralistickým paradigmatem DAANES, který není jen dalším etnonacionalistickým nebo etnokratickým projektem v regionu – naopak je založený na principech etnického a náboženského pluralismu a genderové rovnosti.

Formálně vznikl v roce 2015 integrací asyrských, arménských a arabských oddílů do převážně kurdských (YPG a YPJ – obranné jednotky lidu a ženské obranné jednotky), jež autonomii pěstovaly od roku 2011. Pro Ankaru takový opoziční kurdský politický projekt představuje hrozbu, nejen na základě precedentu pro teritoriální požadavky Kurdů na vlastním území, ale především vzhledem k oslabení potenciálního vlastního vlivu v Nové Sýrii. Ankara při občanské válce dlouhodobě podporovala milice Syrské národní fronty (SNF), jež se později integrovaly do SNA, a i se Šarou dochází k rychlému sbližování.

Oba lídry spojuje vůdcovské a řečnické charisma, ale také diskurzivní důraz na muslimské bratrství Kurdů, Turků a Arabů pod vlajkou islámu. Jak prohlásil Šará při dekretu o přijetí kurdského občanství: „Před bohem jsou si všichni rovni, jediný rozdíl člověka je na základě jeho víry a integrity.“ To je vskutku posunem od toho, jak se ke Kurdům materiálně i diskurzivně vztahoval Háfiz al-Assad a po něm Bašár al-Assad. Otevřenost multietnickému vládnutí ale naráží na své limity v momentě, kdy přechází od ideové roviny k otázce územní autonomie a integrity syrského státu.

Na turecké straně konfliktu se mezitím odehrává paralelní proces, který rovněž zásadně formuje postavení Kurdů v regionu. Stejně jako v roce 2013 jsou jednání oficiálně rámována jako mírový proces, byť se odehrávají v odlišných socio-politických podmínkách. Tehdejší proces probíhal na vrcholu Erdoganovy rozšiřující se hegemonie: prezident byl politicky silný, státní instituce si uchovávaly určitý stupeň plurality a mír fungoval jako strategie expanze moci, jejímž cílem bylo integrovat Kurdy do nově se formující vládní koalice. Naproti tomu nyní Erdogan sice do velké míry ovládá stát a jeho instituce, avšak jeho politická legitimita je výrazně narušená, čelí silnému občanskému vzdoru a populárnější opozici.

V těchto podmínkách mír nepůsobí jako reformní demokratizační projekt, ale spíše jako nástroj krizového řízení: má neutralizovat možné spojenectví Kurdů s opozicí, kontrolovat regionální nestabilitu a předejít ztrátě politické moci. Samotný pojem míru má pro Ankaru od počátku přísně vymezený a bezpečnostně podmíněný význam. Současná turecká představa „řešení kurdské otázky“ se neváže k politické autonomii, kolektivním právům ani k hlubší přestavbě státních struktur, ale k bezpečnostnímu rámci – zřízená komise pro kurdskou otázku má podle oficiálního přízviska dosáhnout „Turecka bez teroru“. Tento přístup ostře kontrastuje s pojetím kurdského hnutí, které formuluje požadavek míru a demokratické společnosti jako proces sahající za hranice odzbrojení – k proměně sociálních, institucionálních, a nakonec i státního uspořádání. Právě v tomto světle se existence Rojavy jeví pro Ankaru jako ideologicky nepřípustná. Ukazuje totiž, že kurdská politická existence nemusí být svázaná státní ani etnonacionalistickou kontrolou.

Média ve službách národních agend
Snahu oslabit sílu DAANES Turecko demonstruje už od roku 2018, kdy zahájilo pozemní operaci pod názvem Olivová ratolest, a přešlo tak k de facto okupaci části severovýchodní Sýrie podél města Afrín. V jejím důsledku bylo vysídleno přes 300 000 lidí a stovky civilistů a civilistek zemřely. O rok později se z území stáhly veškeré americké jednotky, a uvolnily tak prostor k výcviku a vyzbrojování milic tureckou armádou přímo na místě. Kurdští experti a analytičky hovoří o plné koordinaci syrské „pseudo-armády“ ze strany Turecka, zatímco syrští a arabští analytici a komentátorky tento výklad odmítají.

Právě rámování konfliktu v médiích však výrazně komplikuje porozumění rychle se proměňující realitě. Katarská Al-Džazíra informuje v duchu arabského nacionalismu, z propuštění bojovníků ISIS viní SDF a postup syrských jednotek rámuje jako „osvobození celé arabské Sýrie“. Jelikož proti této vizi stojí právě Kurdové, jejich vlastní boj za právo na sebeurčení, které není výhradně sunnitské, je přehlíženo jako nelegitimní – a ti, kdo jej podporují jsou v prostoru sociálních sítí označováni mnohdy dokonce za islamofobní. Turecké TRT, které si získalo popularitu na antiimperialistické a propalestinské aktivistické scéně díky Erdoganem proklamované instrumentální podpoře Palestiny, pak reprodukuje dominantní diskurz Turecka o boji proti terorismu. Jako sympatizanty terorismu nazývá i protestující na podporu Rojavy v Evropě, zatímco doma blokuje obsah prokurdských účtů na sociálních sítích.

Západní mainstreamová média se o situaci začala zajímat až v momentě propuštěných ISIS členů a zatím drží bezpečnostní perspektivu, namísto zdůraznění práv na sebeurčení a ochrany civilního obyvatelstva. V důsledku toho se ukazuje, že bez ohledu na rozdílné ideologie, regionální zájmy či politické orientace všichni tito aktéři – a média v jejich službách – selhávají v rozlišení mezi mocenskými projekty a lidmi, kteří pod nimi žijí. Právě zde se naplno projevuje kampistická logika a selhání mezinárodní reakce: Kurdové, čelící bezprecedentnímu ohrožení, z politické i mediální reprezentace jednoduše mizí.

Antiimperialistický přítel?
Pojem kampismus vznikl v prostředí levicových debat během studené války a označuje způsob politického myšlení, který dělí svět na soupeřící „tábory“ – historicky na tábor imperialistický a antiimperialistický – a morální hodnocení odvozuje nikoli z konkrétní praxe moci, ale z příslušnosti k jednomu z nich. Kurdové jsou v západní, ale i regionální debatě velmi často čtení právě prizmatem kampistické logiky, která je redukuje na geopolitickou figuru místo politických aktérů s vlastními dějinami, rozpory a emancipačními projekty.

Nejčastěji jsou tak automaticky rámováni jako „přátelé Izraele“, a tudíž nepřátelé všech těch, kdo stojí proti němu. Takové čtení je nejen analyticky chybné, ale i politicky nebezpečné: homogenizuje kurdskou společnost a stírá rozdíly mezi jednotlivými kurdskými aktéry. Barzáního Irácký Kurdistán sice udržuje pragmatické vztahy s Izraelem, ze strany DAANES však nikdy žádná oficiální dohoda, žádost o podporu ani strategické spojenectví nevzešlo. Přesto je Rojava opakovaně stavěna do role izraelského proxy, čímž je symbolicky delegitimizována v očích arabské i části mezinárodní (antiimperialistické a levicové) veřejnosti.

Izrael se dlouhodobě pasuje do role ochránce nemuslimských menšin v regionu a tuto pozici opakovaně mobilizuje jako součást své zahraničně politické rétoriky. Ještě nedávno, v létě minulého roku, hrozil tvrdší intervencí v případě masakrů drúzské křesťanské komunity v Suvajdě, jen několik kilometrů od své hranice na Golanských výšinách. Tehdy větší eskalaci konfliktu zabránil tlak USA ve jménu stabilizace Nové Sýrie. Nyní však v situaci, kdy Rojava čelí bezprostřední existenční hrozbě, nápadně mlčí.

Nejnovější zjištění agentury Reuters navíc tuto selektivní ochranu menšin odhalují jako hluboce pokryteckou. Na pařížském jednání 6. ledna, které předznamenalo následnou eskalaci a zásadní posun v Aleppu, Spojené státy fakticky udělily Šarovi politickou „zelenou kartu“ k likvidaci struktur DAANES – a to se souhlasem Izraele.

Součástí tohoto tichého konsenzu bylo nepřekvapivě i Turecko, které z vývoje konfliktu vychází jako jeho bezprostřední geopolitický vítěz: odzbrojená PKK (jako součást mírových procesů v březnu minulého roku došlo k odevzdání a symbolickému spálení zbraní), oslabené SDF a dramaticky zúžený manévrovací prostor kurdské autonomie odpovídají dlouhodobým strategickým cílům Turecka.

Rojava mimo kampismus
Zároveň se však Ankara může ve svém kalkulu přepočítat. Kurdská média dnes hovoří o největší existenční hrozbě, jaké Rojava kdy čelila – podle informačního centra Rojava (RIC) za poslední dva týdny ztratila 80procent svého území – a objevují se i hlasy, že s DAANES a SDF je definitivní konec. Paralelně se však rozhořela nebývalá vlna interkurdské a internacionalistické solidarity – politický a afektivní mobilizační potenciál, který může být v dlouhodobém horizontu pro Turecko nebezpečnější než samotná existence autonomního území na jihovýchodní turecké hranici. Právě z fragmentace a nesourodosti a velmi odlišných politických cílů více než 30 milionů Kurdů žijících bezprostředně za hranicemi Turecka Ankara vždy těžila.

Projekt demokratického konfederalismu v rámci DAANES vychází z myšlenek Abdullaha Öcalana, vězněného lídra PKK, které se v průběhu posledních dvou dekád výrazně posunuly od klasického marxismu k důrazu na právo na sebeurčení mimo národní stát. Ten podle Öcalana není zdrojem svobody lidí, ale dalších vrstev represe a utrpení – úrodnou půdou patriarchátu a kapitalismu. Velitel SDF Mazlúm Abdi patří k jeho politickým pokračovatelům a pod jeho vedením se tyto ideje promítají do praktického fungování autonomie. Rojava stojí na principech kolektivní a lokální samosprávy, etnického a náboženského pluralismu, genderové rovnosti a důrazu na ekologický způsob života. Tyto struktury se rozvíjejí v prostoru, který je jinak definován autoritářstvím, konzervativním patriarchátem, militarismem a představou národní suverenity jako jediné myslitelné formy politické organizace.

Jako každý politický projekt má i Rojava daleko k dokonalosti a není na místě ji romantizovat – jak k tomu v minulosti často sklouzávala západní média, především v podobě fetišizace ženských bojovnic YPJ proti islamistické misogynii ISIS. Demokratický konfederalismus není hotový model ani exportovatelná šablona, ale probíhající proces, který se utváří v podmínkách permanentního ohrožení a navzdory systematickým snahám o jeho politickou i materiální likvidaci. Přestože v posledních týdnech přišel o značnou část svého teritoriálního ukotvení, ideje socialistické revoluce zdola nelze anihilovat stejným způsobem jako území.

Právě jako politický precedent, spíše než jako bezprostřední bezpečnostní hrozba, má DAANES potenciál narušit regionální mocenské rovnováhy a trvale zpochybnit legitimitu zahraničních intervencí i proxy válek. Stojí mimo logiku aliancí a binárních geopolitických schémat, která dnes určují, komu je přiznána politická čitelnost a komu nikoli. A právě proto Rojava nezapadá do kampistického vidění světa, jež operuje se zjednodušenými opozicemi typu Izrael versus „osa rezistence“ či imperialismus versus antiimperialismus – a právě proto je pro současný geopolitický řád nebezpečná.

Mezinárodní společenství je tak ochotné Rojavu obětovat nejen proto, že již neslouží jejím vlastním strategickým cílům jako v roce 2014, ale především protože narušuje zažité způsoby, jimiž je dnešní svět politicky uspořádán, hodnocen a spravován.

26.1.2026 denikalarm.cz