Mohammad Hesham Huraini popisuje, jak vypadá pogrom izraelských osadníků a jak ho on sám prožíval.

V českém prostředí vzniká jen malé, avšak důležité množství publikací a článků, které se snaží palestinskému obyvatelstvu navrátit tvář i hlas. Mezi takové můžeme řadit Jestli mám zemřít, ať je to příběh či optimističtěji laděnou Na této zemi je pro co žít. Humanizovat imigrantstvo obecně se snaží i publikace Do hranice čisto, která čtenářstvu nabízí příběhy současné migrace.

Právě životní příběhy a osudy se jeví jako důležitý prostředek v boji proti dehumanizaci. Příběhy totiž mají tu moc odlidštěné bytosti humanizovat zpět – lidé přestávají být pouhými abstraktními čísly, cizími entitami, s nimiž se nedokážeme ztotožnit. V rámci snah o humanizaci Palestinstva – a s tím snad i všeho dalšího arabského obyvatelstva – jsem se proto rozhodl pravidelněji překládat palestinské životní příběhy, a to jak od lidí, kteří se rozhodli odejít, tak i od lidí, kteří se rozhodli zůstat. Publikovány budou pravidelně každý pátek. Pokud chcete sdílet svůj příběh anebo znáte někoho, kdo by chtěl taky promluvit, neváhejte se na nás obrátit.

Hlasy Palestiny: Jak vypadá pogrom izraelských osadníků?

Věděl jsem, že tu jsou, ještě předtím, než jsem je uviděl. Bylo krátce po půlnoci 18. července a do mé vesnice At-Tuwani v jižní části Hebronských vrchů právě vpadlo kolem čtyřiceti maskovaných izraelských osadníků z neblaze proslulé násilné nelegální osady Havat Ma’on – byli vyzbrojeni holemi, kameny a benzínem.

Uslyšel jsem křik a hned nato známý zvuk kamenů, které tříštily sklo. A pak už jsem jen ucítil žár ohně, který založili.

Osadníci nejdříve vnikli do mešity Al-Taqwa. Rozbili okna, polili zem benzínem a zapálili vchod. Na zeď nasprejovali Davidovy hvězdy a slogany v hebrejštině včetně slova „Pomsta“.

Pomsta za co přesně? Obviňovali nás ze založení lesního požáru, který toho dne už dříve zachvátil osadu Havat Gilad. Izraelské úřady však později oznámily, že požár pravděpodobně vznikl nešťastnou náhodou od neuhašené cigarety.

Tato lživá záminka však osadníkům posloužila jen jako omluva k tomu, aby si na Palestincích vybili vztek. Věděli, že za své zločiny nebudou čelit žádnému trestu – a že pokud by se Palestinstvo pokusilo bránit, izraelská armáda přispěchá osadníkům na pomoc a bez zaváhání místní obyvatelstvo zatkne, nebo dokonce zastřelí.

Palestinský muž si prohlíží škody způsobené požárem v mešitě, kterou předchozí noc napadli izraelští osadníci ve vesnici At-Tuwani v oblasti Masafer Yatta na jihu okupovaného Západního břehu, 19. července 2026. (Mosab Shawer/Activestills)

Po útoku na mešitu se útočníci rozdělili do několika skupin a postupovali od domu k domu. Házeli další kameny, rozbíjeli další okna a do domů vrhali benzín, který pak zapálili.

Když útok začal, byl jsem u strýce, zatímco zbytek mé rodiny – rodiče, mé tři sestry a malý bratr – spal doma nedaleko odtud. Slyšel jsem, jak moje sestry křičí, když se probudily do zápachu kouře a hořícího domu a uvědomily si, co se děje. Běžel jsem k domu se sevřeným žaludkem.

Poprvé v životě jsem si připadal zcela bezmocný. Stál jsem tam proti nim, čtyřiceti útočníkům, sám, navíc byli ještě kryti okupačními silami. Když jsem běžel, házeli po mně kameny. Neměl jsem tušení, zda někteří z nich nemají zbraně. Sotva mi stačil dech na to, abych na ně křičel – už jen proto, abych měl pocit, že při přihlížení zkáze vlastního domova nejsem jen netečným divákem.

Celou dobu jsem přemýšlel nad rodinou Dawabsheh z města Duma, jejíž dům v roce 2015 izraelští osadníci zapálili a zabili při tom tři osoby, včetně osmnáctiměsíčního Aliho. Měl jsem strach, že bych stejným způsobem mohl příjít o svou rodinu.

Když jsem dorazil k domu, první, co jsem uviděl, bylo moje auto – celé v plamenech. Ale v tu chvíli mi to bylo jedno: záleželo mi jen na tom, zda je má rodina v bezpečí.

Trosky vyhořelého auta autora článku po útoku izraelských osadníků z předchozí noci ve vesnici At-Tuwani v oblasti Masafer Yatta na jihu okupovaného Západního břehu, 19. července 2026. (Mosab Shawer/Activestills)

Našel jsem mámu a sestry, jak pláčou. Celé se třásly. Naštěstí byly všechny v pořádku, ale sklo z našich roztříštěných oken bylo po celé podlaze. Ten děs, panika a strach, které celá vesnice té noci cítila, v nás zůstanou navždy – ještě umocněné vědomím, že zítra se to může opakovat.

Nedaleko odtud spal pod oknem jeden z mých sousedů, šestnáctiletý chlapec. Osadníci dovnitř nalili benzín, který mu zčásti potřísnil oblečení. Kdyby se k němu plameny dostaly, dnes by už nežil. Namísto toho bude mít do konce života jizvu v podobě vzpomínky na odporný zápach kouře, pachuť strachu a pocit existenciální hrůzy.

Zatímco tento dospívající chlapec měl „štěstí“, v jeho rodině se té noci odehrála jiná tragédie. Jeho matku, která byla těhotná, zasáhl kámen, který osadníci mrštili na okno. Palestinský Červený půlměsíc dorazil asi 20 minut po skončení útoku a ženu – pětatřicetiletou Roqayu Rabie – urychleně převezl do nemocnice, její nenarozené dítě se však zachránit nepodařilo. Bylo mu odepřeno poznat život, a to kvůli násilnostem, které izraelští osadníci páchají.

Osadníci napadli také naši mlékárnu a zapálili ji. Pro většinu žen v naší vesnici je to jediný zdroj příjmů. Přišlx jsme už o tolik možností, jak si vydělat na živobytí: Místní čerpací stanice, stavební firmy i šicí dílny, které zde dříve fungovaly, v posledních letech všechny zavřely. Mlékárna je to jediné, co nám zbývá, a osadníci se pokusili zničit i ji.

Celý pogrom trval asi jen deset minut. Jenže deset minut, které trávíte v přesvědčení, že přicházíte o rodinu, vám připadá jako věčnost. Když osadníci odcházeli, zapálili ještě poslední dům – jako by té zkázy napáchali málo.

Palestinský muž stojí vedle hebrejského graffiti s nápisem „Pomsta“ po útoku izraelských osadníků z předchozí noci ve vesnici At-Tuwani v oblasti Masafer Yatta na jihu okupovaného Západního břehu, 19. července 2026. (Mosab Shawer/Activestills)

To už jsme ale začalx hasit požáry. Snažilx jsme se zachránit mešitu, naše domovy i mlékárnu. Moje auto už zachránit nešlo, oheň ho spálil na uhel téměř okamžitě.

Izraelská armáda a policie jako obvykle dorazily až poté, co osadníci odešli. Namísto toho, aby útočníky pronásledovaly nebo podnikly razii v jejich osadě a pozatýkaly je, se postavily proti nám. Strkaly do nás a křičely na nás, zatímco osadnickým teroristům dovolily naprosto beztrestně z místa činu v klidu odkráčet. Palestinstvo tak znovu zůstalo zcela bezbranné vůči koordinovanému násilí páchanému osadníky pod ochranou státu.

Když tak sedíte doma, hádám, že jste nikdy nemuselx mít obavy z násilného vniknutí. Neočekáváte, že vám auto zničehonic pohltí plameny. Pravděpodobně vás ani nenapadne vyztužovat okna nebo natírat zdi barvou, ze které se po útoku snáze smývá graffiti.

Ale tady v Masafer Yatta jsou to každodenní starosti. Nezáleží na tom, že jeden z nás získal Oscara za snímek „No Other Land“, ani na tom, že díky tomuto filmu už svět zná jméno naší malé vesnice.

Namísto toho, aby se nám dostalo ochrany, bylo všechno obyvatelstvo naší vesnice ponecháno napospas tomu, aby denně sbíralo střepy po útocích, které ohrožují naše životy. Jakmile byly zdi očištěny a saze zameteny, začalo se přemýšlet, co se ještě dá zachránit – a co bylo kvůli násilí izraelského osadnického režimu nenávratně ztraceno.

Zdroj: https://www.972mag.com/israeli-settler-pogrom-tuwani-arson/

Další svědectví:

Má poslední slova Gaze

Deník tesknícího Gazana

Ahmad al-Batniji

Muhammad al-Mishwakhi

Talal Abu Rukbah

Ahmad Miqdad

Muhammad Ghazi Nassar

Huwaydah ad-Darimli

Kifah al-Hasanat

Arafat al-Khawaja

Ahmed Abu Jazar

Safá al-Farmawi

Sabrin ad-Dame‘

Ašraf al-Muftí

Lajla Zijára

Muna Hassan

Hajel al-Kurd

Ahmed Dremly

Žluté linie v Gaze

Rana Qarmut

Dívčí box v Gaza City

Zničené školství, sny a životy

Hiba Abu Nada

Basman Aldirawi

31.7.2026 Mohammad Hesham Huraini

Represe Ze světa Válka