Další reportáž Margaret Killjoy z jejího pobytu v Minneapolisu, kde se lidé zdola staví řádění ICE.

Mnoho z toho, co potřebujete vědět o Minneapolisu, je k vidění na náměstí George Floyda. Krásné sochy obřích ocelových pěstí se tyčí z chodníku a jsou korunovány červenými, černými a zelenými vlajkami panafrikanismu. Pamětní graffiti pokrývá každý povrch v dohledu. Autobusová zastávka byla přeměněna na bezplatný obchod, kde visí oblečení, které si může vzít kdokoli. Město má v plánu přeměnit tuto oblast na oficiální památník, ale ten už tu vlastně je, a to několik let.

Lidé něco dokážou a vlády se snaží dohnat zpoždění. Tak to chodí všude.

Ale zejména Minneapolis ví, co to znamená uctít památku mrtvých. Ví, že bojujete na památku lidí a pro památku lidí.

* * *

Minulý týden jsem strávila čtyři noci a tři dny v Minneapolisu, kam jsem přijela, abych informovala o sítích rychlé reakce a vzájemné pomoci, do kterých se, jak se zdá, zapojuje veškeré obyvatelstvo města. Setkala jsem se se svým kolegou Jamesem Stoutem (z podcastu It Could Happen Here) a byla jsem ráda, že jsem mohla být se zkušeným válečným reportérem.

Celé dny jsme trávilx rozhovory s co největším počtem lidí a snažilx se přijít na to, jak se vypořádat se zimou. Byla taková zima, že klíč od dveří mého auta přestal fungovat a musela jsem ho nechat odemčené. Byla taková zima, že zbrusu nová autobaterie nedokázala nastartovat motor a jednou jsme ji muselx na noc odnést dovnitř. Byla taková zima, že mi zamrzla kapalina do ostřikovačů, která byla určena pro teploty -20 stupňů. Byla taková zima, že polovina naší elektroniky nefungovala: Jamesovy diktafony, a dokonce i jeho telefon se prostě vypnuly.

Ale nebyla taková zima, aby Minnesoťané zůstalx doma. Nebyla taková zima, aby se lidé nevyhrnulx v desítkách nebo stovkách tisíců do ulic na generální stávku. Nebyla taková zima, aby lidé nevylezlx ze svých domů v pyžamech a kroksech, když vidělx venku rozruch, pro případ, že by mohlx něco udělat na obranu svých komunit před ICE. Nebyla taková zima, aby lidé nevzdorovalx tomu, co se rovná zahraniční okupaci profesionálními únosci. Nepřeháním, co se týče zimy, pyžam ani únosců.

* * *

Nejkratší verze toho, co jsem viděla, je taková: několik tisíc federálních policistů právě okupuje Minnesotu. Jsou v Minneapolisu, St. Paul, na předměstích, a dokonce i v některých menších městech. Nikdo je tam nechce – nikdy jsem neviděla komunitu tak jednotnou jako obyvatele Twin Cities.

ICE je tam od toho, aby unášela černé a hnědé lidi. Svým rasismem se nijak netají – dokonce i místní policie si stěžovala, že všichni její policisté, kteří nejsou běloši, jsou mimo službu obtěžováni federálními agenty. Maskovaní muži bez označení prostě vytrhávají lidi z aut, házejí je do neoznačených SUV a odvážejí je pryč, často tak, že už nikdy neuvidí své blízké. Auta těchto lidí zůstávají opuštěná na ulicích, někdy ještě s běžícím motorem.

V reakci na to se mnoho zranitelných lidí v podstatě uzavřelo do svých domovů. Jsou rodiny, které nemohou své domy opustit. Ostatní – přátelé, rodiny a sousedé – na ně dávají pozor. Sítě, které na ně dohlížejí, jsou zdaleka největší, nejlépe organizované a nejúspěšnější sítě, jaké jsem kdy viděla, a jsou zcela decentralizované. Neexistuje žádná centrální skupina nebo organizace, která by to realizovala. Jsou to prostě lidé. Lidé, kteří jsou organizovaní.

Tento boj má dvě stránky: rychlou reakci a vzájemnou pomoc. Sítě rychlé reakce se organizují, aby identifikovaly a sledovaly vozidla a agenty ICE a narušovaly probíhající únosy. Sítě vzájemné pomoci se organizují, aby postiženým lidem zajistily jídlo, lékařskou péči, odvoz, návštěvy veterináře, společnost… cokoli potřebují. Jedná se o dvě samostatné sítě. Strana vzájemné pomoci je samozřejmě ve své organizaci tajnější, protože se stará o lidi, kteří nemohou opustit své domovy, aniž by bylx uneseni.

Je zvláštní si uvědomit, že práce, kterou lidé mohou dělat veřejně, je obtěžování federálních agentů, ale práce, kterou musí lidé dělat tajně, je… krmit lidi.

Částečně proto, že neexistuje žádná centrální organizace, je těžké si udělat představu o rozsahu těchto sítí, zejména sítí vzájemné pomoci. Tyto sítě se starají o desítky tisíc lidí, minimálně.

Síť rychlé reakce je o něco viditelnější. Když je spatřeno vozidlo ICE, lidé ho sledují v autech, troubí a pískají.

Z odstupu musím přiznat, že jsem byla skeptická ohledně účinnosti píšťalek a klaksonů. Po několika dnech v terénu už nemám žádné pochybnosti. Ptala jsem se jednoho člověka za druhým: „Funguje to?“ A všichni mělx v obličeji smutný výraz, když vzpomínalx na všechny případy, kdy se jim nepodařilo zabránit únosu. Ale všichni úspěšně zabránilx několika únosům.

V zásadě se zdá, že agenti ICE ustoupí, jakmile jsou v početní nevýhodě. Vědí, že nejsou vnímáni jako legitimní orgán činný v trestním řízení ve městě, a proto pracují rychle a tajně. Vzhledem k tomu, že únosy probíhají rychle – často jsou lidé uneseni během dvou nebo tří minut –, musí být reakce stejně rychlá. A funguje to, protože když lidé uslyší píšťalky a klaksony aut, začnou se rozhlížet. Vycházejí ze svých domů.

Funguje to, protože všichni vědí, že to, co se děje, je špatné, a všichni jsou ochotni riskovat život, aby ochránilx jiné lidi.

ICE se opakovaně pokouší někoho unést, ale vždy je odrazena Minnesoťany v pyžamech a kroksech. ICE použije slzný plyn, pepřový sprej – a občas někoho zavraždí – a pak uteče.

* * *

Při psaní o tom všem musím obcházet spoustu klišé, ale mnohá jsou prostě nevyhnutelná. Anti-ICE je strana lásky a odvahy a ICE je strana nenávisti a strachu.

Poslední noc ve městě jsem zůstala dlouho vzhůru a povídala si s domem plným queer lidí – většinou Židů*ovek – o jejich zážitcích z posledních dvou měsíců. Dva lidé mi vyprávělx příběh, který už nezapomenu. Je to šokujícím způsobem normální příběh.

Vražda Renee Good nezabránila lidem sledovat ICE. Téhož dne, o několik hodin později, jinde ve městě, sedělx dva queer lidé v autě na parkovišti a sledovalx ICE. ICE je mohla obejít, ale chtěla, aby se pohnulx. Ti dva lidé v autě se ale nehnulx.

ICE jim tedy rozbili okna a postříkali je pepřovým sprejem (později se chvástali, že na ty dva použili ten nejlepší). ICE je začali bít.

Drželx se za ruce.

Každý z těch dvou ten příběh vyprávěl po svém, naslouchalx si navzájem a znovu prožívalx to, co muselo být jedním z nejhorších dnů jejich života, ale oba si vzpomnělx a jen na chvíli se zdrželx u toho, jak se drží za ruce. Oslepenx pepřovým sprejem, s rozbitým sklem všude kolem, zatímco je bili rukavicemi, se navzájem drželx.

Oba jsou občané, takže po několika hodinách bez lékařského ošetření, ale plných homofobních urážek, bylx propuštěnx bez obvinění.

Když se vrátilx domů, bylo tam už jejich auto. Jiný svědek nasedl do auta plného pepřového spreje a rozbitého skla a odvezl ho domů. Ani nevědí, který ze svědků to pro ně udělal, protože ten, kdo to udělal, nepočkal, aby mu poděkovalx. Pravděpodobně ten, kdo zachránil jejich auto, se vrátil zpět, aby se pokusil dál pomáhat lidem.

* * *

Zeptala jsem se lidí v Minneapolisu, co by chtělx, aby ostatní vědělx o jejich boji, a jeden z nich odpověděl: řekněte lidem také o kráse tady. Nejhorší činy státu se dostávají na titulní stránky novin – a to z dobrého důvodu –, ale to, co se zde děje, má svou specifickou krásu.

Když se lidí ptám, odkud to všechno pochází, odpovědí nikdy není nějaká konkrétní organizace, síť nebo koalice. Organizace, sítě a koalice jsou samozřejmě součástí toho všeho. Ale jádrem odporu je prostě sousedská pomoc.

V pátek, kdy proběhla generální stávka, nejchladnější den v Minnesotě od roku 2019, mi nenastartovalo auto. Sbalilx jsme si všechny věci, abychom se vydalx na přímou akci za uzavření ICE, ale motor mi nechtěl nastartovat. Moje zbrusu nová baterie neměla dostatek energie, aby rozhýbala studený olej, ani s připojeným startovacím boxem.

Soused vyšel ven, téměř oblečený podle počasí, a nabídl nám pomoc. Nebyl mechanik, jen viděl, že jsme uvízlx, a usoudil, že by se měl přijít podívat, co se děje. Nabídl nám, že pokud nic jiného, můžeme jít k němu domů, abychom se zahřálx.

Na pomoc nám přijeli tři různí lidé ve dvou různých autech. Někdo, koho jsme potkalx den předtím, nám nabídl, že nám půjčí auto. Mechanik, kterého jsem nikdy předtím neviděla, přijel, aby nám vysvětlil naše možnosti. Nakonec se nám pomocí ohřívačů rukou, fénu a startovacích kabelů podařilo auto nastartovat.

Pokud existují problémy, které lze vyřešit pomocí ohřívačů rukou, lidé v Minneapolisu je vyřeší. Všude, kam jsme šlx, rozdávalx lidé ohřívače rukou a nohou.

Ale tento duch „pokud vám nefunguje auto kvůli zimě, zachrání vás cizí lidé“ mi byl představen několika lidmi jako duch, který oživuje odpor proti ICE. Někteří lidé jsou uvězněni ve svých domech, takže ostatní se jim snaží ze všech sil pomoci, ať už mají dostatek zkušeností nebo ne, ať už jsou připraveni nebo ne.

* * *

Nemohu dostatečně zdůraznit decentralizaci těchto sítí a každý, s kým jsem mluvila, si je plně vědom*a omezení této decentralizace a také si plně uvědomuje, že nic z toho by nefungovalo, kdyby to vše řídila ta či ona organizace, ta či ona neziskovka, ta či ona ideologická pozice. (Ačkoli historie anarchistického organizování je jistě jednou z ingrediencí, které umožnily vznik tohoto konkrétního guláše. To je ale pěkná metafora, co mě právě napadla. Dobře já.)

Rychlá reakce i vzájemná pomoc jsou hyperlokální. Neexistuje žádná celoměstská síť, sotva existují sítě na úrovni sousedství. Lidé se organizují s lidmi ve svém vlastním bloku nebo v několika málo blocích. To není chápáno jako omezení, ale naopak jako výhoda. To byla jedna z hlavních věcí, kterou chtělx místní, abych zdůraznila, když mluvím s lidmi v jiných městech o tom, jak se organizovat: decentralizace je síla a je třeba se na ni spoléhat.

Decentralizované sítě je těžší infiltrovat a těžší zničit. Toto hnutí nemá vůdce, ale vůdčí schopnosti, a není mnoho konkrétních lidí, které by bylo možné zatknout, aby to hnutí zastavilo. Protože je tvořeno tolika propojenými sítěmi, i kdyby se někomu podařilo narušit jednotlivou část sítě (například tím, že by přinejmenším zablokoval nějakou konkrétní organizační skupinu a zabránil jí v práci), narušení by bylo minimální. Protože je síť demokratická (ne v tom smyslu, že by lidé, kteří se na ni podílejí, hlasovali o rozhodnutích, ale v tom smyslu, že je řízena lidmi, kteří jsou její součástí, a nikoli nějakou avantgardou vůdců), lidé jsou vyslyšeni pouze tehdy, když jejich nápady skutečně osloví ostatní.

Demokratická hnutí jsou navíc ze své podstaty přitažlivější pro širší okruh lidí, protože jednotlivci, kteří se k nim připojí, se mohou podílet na utváření kultury a taktiky daného hnutí. Někdo, kdo se připojí k Signal skupině, aby byl informován o činnosti ICE ve svém sousedství, nemusí nutně souhlasit s tou nebo onou kulturou či politickou ideologií.

Hyperlokální povaha sítí rychlé reakce je ve skutečnosti adaptací, kterou si vyvinulx. Když ICE poprvé dorazili, provedli obrovské razie se stovkami agentů, které trvaly několik hodin. Lidé mělx čas se shromáždit a záchranářstvo mohlo přijet z poměrně velké oblasti. ICE brzy zjistili, že nemůžou operovat otevřeně, a tak přešli k rychlým únosům. Nyní pouze provádí rasové profilování lidí na ulici (nebo skenují poznávací značky pro zjištění jmen) a unáší je, což někdy trvá jen 2–3 minuty. Abyste mohlx pozorovat nebo zasáhnout, musíte být v dosahu několika bloků, takže organizace probíhá blok po bloku.

Tento styl organizace funguje, protože drtivá většina lidí ve městě velmi aktivně protestuje proti únosům svých sousedů. Nechybí lidé, kteří jsou ochotni na ICE křičet.

Protože v rámci organizace proti ICE neexistuje žádná rigidní autorita, zůstává pro své nepřátele nepředvídatelná. Někteří pozorovatelé jsou ochotnější aktivně narušovat činnost ICE než jiní. Někteří lidé sledují ICE klidně, jiní agresivně. Lidé mají pravomoc podstoupit vlastní riziko a činit vlastní rozhodnutí, což znamená, že ICE nemůže vyvinout jednotný soubor pravidel, jak reagovat na pozorovatele.

Opravdu musím zdůraznit tu „vůdčí“ část. Nejedná se o neorganizovaný chaos a náhodnost. Jedná se o, no, organizovaný chaos a náhodnost. Lidé se neustále přizpůsobují okolnostem, mění pravidla a taktiku ze dne na den, někdy i z hodiny na hodinu. Nikdy jsem neviděla hbitější organizaci podobné velikosti.

Více než jedna osoba mi řekla: o vytváření sítí rychlé reakce potřebujete vědět jedno: že musí být decentralizované. Musí maximalizovat autonomii svých účastníků. Musí být „leaderful“. Nic z toho nefunguje shora dolů.

* * *

Když jsem se zeptala, odkud toto hnutí pochází, proč se Minneapolis zdá být tak schopné chránit své obyvatele, každý, s kým jsem mluvila, poukázal na jinou příčinu, ačkoli nikdo netvrdil, že mluví o jediné příčině.

Organizátor z American Indian Movement (AIM, Americké indiánské hnutí), který v tomto hnutí vyrostl, hovořil o komunitních hlídkách, které domorodí obyvatelé sestavili na konci 60. let, a předtím o solidaritě mezi černošskými komunitami v severním Minneapolisu a domorodými komunitami v jižním Minneapolisu.

Další organizátor z čtvrti Powderhorn mi vyprávěl o umělecké komunitě v této oblasti, zejména o prvomájových průvodech, které se konají každý rok od poloviny 70. let. „Lidé prostě přijdou do Powderhorn Parku a vyrábějí loutky,“ řekl mi. Průvod je samoorganizovaný, samosprávný a legendární.

Jiní mi vyprávělx o společných večeřích a grilování. V loňském roce, s rostoucí krizí fašismu, začalo více lidí pořádat akce pro své sousedstvo, jen aby se navzájem poznalx.

Jeden člověk za druhým také mluvil o povstání George Floyda v roce 2020 a o komunitních sítích, které lidé tehdy vybudovalx. Není to tak, že by lidé vytvořilx sítě a udržovalx je superaktivní, ale spojení mohou být po léta nečinná a pak se znovu objevit. (Jako semínka? Mluvíme o kořenech nebo semínkách? Jsem v těch metaforách fakt dobrá.)

Na rozdíl od toho, co vám říkají všechny apokalyptické filmy, lidé se v krizových situacích semknou. Vezměte si například čekání na autobus. V některých kulturách se cizí lidé navzájem nebaví, takže na autobus čekáte v tichém davu. Ale jakmile má autobus pět minut zpoždění, všichni se spřátelí, nebo alespoň sdílejí informace a/nebo svačinu.

V dnešní době samozřejmě lidé čekající na autobus zároveň vyhlížejí okupační síly.

Zatímco některé vazby mezi sousedy a komunitami jsou hluboké, většina vazeb vznikla v posledních měsících (a zejména v posledních několika týdnech) s prohlubující se krizí. Lidé, kteří dříve znalx tucet sousedů, jich nyní znají stovky.

Dalším původcem tohoto hnutí jsou samozřejmě hnutí, která se s ICE začala potýkat i jinde. Všichni se od sebe navzájem učíme. Možná to všechno začalo lidmi z Chicaga, kteří se vydalx na sever, aby naučilx ostatní používat píšťalky.

* * *

Někdy si jen lehnu a přemýšlím, opravdu přemýšlím, o tom, že jde o píšťalky, klaksony aut a davy versus moderní gestapo, a než jsem navštívila Minneapolis, nedokázala jsem si představit, že by to mohlo fungovat.

Ale funguje to. Funguje to, protože lidé v pyžamech a kroksech křičí na fašisty v sedm ráno, za což dostávají do obličeje pepřový sprej, ale prostě v tom pokračují den za dnem.

Funguje to a myslím, že vyhrajeme, i když to bude chaotické a ošklivé. Ale zatímco ICE je zamotaná v Minneapolisu, není schopna vyvinout tolik síly jinde.

* * *

Minulý pátek proběhla generální stávka.

Obvykle je mottem generální stávky „žádný běžný provoz“. Ale běžný provoz je v Minneapolisu už několik měsíců téměř nemožný. Rodiny, které se skrývají, rodiny, které jsou živeny, nejsou a nikdy nebyly jen „zátěží pro společnost“, jak je ráda vykresluje pravice. Jsou nezbytné pro fungování města a ekonomika Minneapolisu byla přítomností ICE naprosto zničena. Zejména stravovací služby a distribuce potravin byly tvrdě zasaženy. Mluvila jsem s někým, kdo pracuje pro zcela nepolitickou společnost zabývající se distribucí potravin, která se připojila k generální stávce, protože jsou stejně zoufalí jako všichni ostatní a chtějí, aby se lidé mohlx vrátit do práce a aby se potraviny dostaly do města a po městě.

O decentralizované organizaci ve městě svědčí fakt, že když jsem mluvila s organizátorstvem vzájemné pomoci a rychlé reakce, nebylo to organizátorstvo generální stávky. Stávka je však ze své podstaty vůdčí, protože ji tvoří lidé, kteří odmítají pracovat. I během těch několika dní, co jsme tam bylx, se k výzvě ke stávce přidávaly další a další firmy, částečně proto, že jejich zaměstnanci stejně nepřijdou do práce.

Některé příspěvky na sociálních médiích uvádějí, že se jedná o první generální stávku v USA za 80 let (předpokládám, že odkazují na generální stávku v Oaklandu v roce 1946), ale nejsem tak stará, jak si možná myslíte, a tohle je moje druhá generální stávka – v Oaklandu se konala další 2. listopadu 2011 během protestů hnutí Occupy, která měla přibližně stejný rozsah.

Ale minulý pátek se v nejchladnější den roku (stále si stěžuji, jaká byla zima; tak poznáte, že nejsem z Minnesoty) do centra města nahrnuly desítky nebo stovky tisíc lidí, aby pochodovaly proti ICE.

Brzy ráno se několik stovek lidí snažilo obklíčit sídlo ICE u letiště. Protestující tam bylx prakticky každý den od té doby, co ICE přišli do města, a opět se jedná o jiné lidi s jinými podpůrnými sítěmi než ostatní skupiny, které dělají jiné věci.

V devět ráno se tedy objevily stovky lidí s transparenty, cedulemi, štíty, barikádami a ozvučením. James a já jsme se zpozdilx kvůli zmíněným problémům s autem. Ale nebojte se, dorazilx jsme včas, aby nás okresní policie obklíčila a řekla nám, že pokud se nerozejdeme, budeme zatčeni, aniž by nám dala jasnou instrukci, jak to máme udělat. Fízlové nám řekli, abychom se vydalx na východ k nějaké konkrétní silnici, která byla tak málo známá, že o ní nikdo z nás nikdy neslyšel.

Místo toho jsme odjelx tramvají. Další argument pro robustní systém veřejné dopravy.

Než jsme odjelx, viděli jsme, jak policie zatkla tři lidi, kteří se k ní přiblížilx s rukama nad hlavou, pravděpodobně jen proto, aby se zeptalx, co mají dělat.

Mezitím do Minneapolis přijely stovky duchovních z celé země, aby protestovalx a vyjádřilx občanskou neposlušnost proti ICE a deportacím. Bylx jsme zaneprázdněni tím, že nás jinde obklíčilx fízlové, takže jsme jejich akci nevidělx.

Mezi nejznámější zatčení v oblasti Twin Cities patřila ta, kdy byly zadržené osoby obviněné Trumpovou administrativou z protináboženského a protikřesťanského postoje, protože protestovaly před kostelem. Ale na každém kostele, který jsem ve městě viděla, visel transparent proti ICE a za inkluzi. Drtivá většina zatčení během generální stávky se týkala duchovních. Mnoho lidí, s nimiž jsem trávila nejvíce času, byli praktikující Židé. Praktikující muslimstvo nás pohostilo sambusami, zatímco jsme hovořilx s lidmi chránícími somálskou školku. Organizátor AIM hovořil o stvořiteli.

Fašisti, kteří se schovávají za kříži, nemluví ani za křesťanství, natož za náboženství, spiritualitu nebo božství.

* * *

Poslední noc ve městě jsme bylx hosty v domě plném queer Židovstva, které nám vyprávělo jeden příběh za druhým. Dvě věci, které řeklo, mi utkvěly v paměti.

Všichni srovnávají Trumpa a moderní fašisty s těmi nejslavnějšími fašisty, nacisty. Nejedná se vůbec o lehkomyslné srovnání, ale o střízlivý pohled na historii a na naši možnou budoucnost jako země. Mnoho lidí, se kterými jsme mluvilx, mělo příbuzné, kteří přežilx – a příbuzné, kteří nepřežilx – nacistický režim, a tato srovnání neberou na lehkou váhu.

Jeden z našich přátel popsal, jaké to bylo narazit uprostřed ulice na opuštěné auto a snažit se zjistit, komu patří. Byla to práce, kterou dělalx téměř denně. Muselx prohledávat přihrádku na rukavice a palubní desku, hledat papíry nebo poznámky, aby zjistilx, čí život byl právě zničen nebo ukončen. Mělx pocit, jako by stopovalx duchy. Mělx pocit, jako by bylx v Německu třicátých let.

Jiný přítel nám vyprávěl příběhy, se kterými vyrůstal. Jeho rodina byla v Německu a několik let se skrývala, než v roce 1937 uprchla. Vyrůstal s tím, že mu opakovaně říkalx, že sousedé jim nepomohlx. Že rodina byla sama, dokud neunikla.

Ten, kdo mi to vyprávěl, se při řeči začal zalykat a já jsem při poslechu trochu plakala. Řekl mi, že tentokrát, tentokrát, pokud to bude v jejich silách, budou rodiny v úkrytu vědět, že nejsou samy. Že jejich sousedé jsou s nimi.

Nevyslovené, ale vepsané ve tvářích lidí v místnosti bylo to, že sousedé, cizí lidé, by za sebe navzájem položilx život. Renee Good to už udělala.

Následujícího rána v 9.05 byl Alex Pretti odzbrojen a poté popraven na ulici maskovanými federálními agenty. Jeho posledním činem bylo, že se snažil někomu pomoci.

* * *

Poslední noc ve městě jsem moc nespala. James a já jsme nahrávalx podcasty, protože to je naše práce, práce, kterou jsme mělx udělat, a pak jsem se trochu vyspala, probudila se a odvezla ho na letiště, poté co jsme vrátilx autobaterii do mého auta – protože zase tak zatraceně mrzlo, že jsme ji muselx na noc přinést dovnitř, a pak jsme se probudilx a ještě před svítáním si hrálx s malými šroubky v motorovém prostoru.

Blížila se zimní bouře. Rekordní sněžení. Pokud jste kdekoli ve východní polovině USA, možná jste to zažilx nebo alespoň její ledový okraj. Z místa, kde bydlím, je to do Minneapolisu opravdu dva dny jízdy, ale opět jsem to musela zvládnout za jeden den, protože jsem musela předjet tu bouři. Vypadalo to, že někde uvíznu ve sněhu a chtěla jsem, aby to bylo s těmi, které miluji.

Byla jsem na cestě dvě hodiny, když jsem se dozvěděla, že ICE toho rána někoho zabili. Sjela jsem z dálnice a plakala na parkovišti opuštěné benzinové stanice.

Po asi čtyřiceti pěti minutách hledání sama sebe a dotazování přátel jsem se rozhodla pokračovat v jízdě. I když Minneapolis miluji, není to moje město a neznám ho dost dobře na to, abych se v něm bez pomoci orientovala v nouzové situaci. Lidé si udělali čas od své jiné práce, která zachraňuje životy, aby mi pomohlx překonat krizi, která město zasáhla, abych mohla jet domů a říct lidem, co jsem viděla. Cítila jsem se sobecká, když jsem se otočila. Cítila jsem se sobecká, když jsem jela domů. Cítím se sobecká, když vám říkám, jak jsem byla rozpolcená.

Dalších dvanáct hodin jsem strávila řízením, tak rychlým, jak to bylo bezpečné s bouří v patách. Předjela jsem sníh a pak zastavila pro benzin nebo na toaletu, jen abych se ocitla zpátky v bouři. Stalo se to třikrát a nechci, aby to bylo symbolické nebo metaforické. Chci, aby to byla náhoda.

Ale jde o to, že to, co se děje v Minneapolisu, se děje i jinde a děje se to už nějakou dobu. Lidé jsou unášeni a mizí. Lidé umírají ve vazbě a lidé umírají na ulicích. Policie zabíjí lidi, ICE zabíjí lidi.

A co je minimálně stejně důležité: lidé se to snaží zastavit. A nejde jen o skupinu zapálených aktivistů, ani pouze o rodiny nejvíce postižených lidí.

Twin Cities nám ukazuje, že fašismus lze zastavit, když se všichni zapojí. Když se všichni cítí silní, i když je to jen tím, že zapískají na píšťalku, zatroubí na klakson nebo zakřičí ve sněhu v pantoflích. Když všichni pochopí, že práce na zlepšení světa spočívá v převzetí odpovědnosti jeden za druhého.

Když každý pochopí, že jsme všichni sousedé.

Zdroj:
https://margaretkilljoy.substack.com/p/our-neighbors-in-minneapolis
(26. ledna 2026)

Předchozí reportáž:
Takovou jednotu jsem ještě nikdy neviděla

10.2.2026 Margaret Killjoy

World Protests