Punkové Vánoce s dalším textem z webu CrimethInc., tentokrát formou osobních útržků vzpomínek

Dějiny se nedělí přehledně na období; jsou spíše řadou sedimentárních vrstev tvořících současnost. Dnes večer, když čtete tyto řádky, hraje symfonický orchestr v centru města, jazzová kapela vystupuje v centru města a punková kapela hraje na předměstí.

Pokud chápeme punk jako dědice dlouholetých tradic odporu, vysvětlí to jeho přetrvávající význam pro anarchismus. Zatímco starší generace dělnicky orientovaných radikálů se posmívala politickým závazkům punkerů jako efemérním, punk je mnohem starší – a stabilnější – než dnešní soudobé modely politické organizace; pochází z dob, kdy subkultury ještě vytvářely trvalé identifikace a přísliby. Není divu, že mnozí z těch, kteří bez přestání udržují z roku na rok infrastrukturu anarchistického organizování, jsou dlouholetí punkeři. Punk v sobě spojuje poutavý agitprop a globální sítě kulturních hnutí 21. století s dlouhověkostí politických formací z doby před internetem.

* * *

V zaostalém jižanském městečku, které je situováno hned vedle toho našeho, hraje kamarádova punková kapela. Místo konání: protiatomový kryt z dob studené války. Jmenuje se The Fallout Shelter.

Před místem konání zastavuje policejní kára a vystupuje fízl. Zatímco policajt obtěžuje pankáče na chodníku, můj kamarád se prosmýkne přes ulici. Padne na lokty a kolena, doplazí se za policejní auto a propíchne mu kapesním nožem pneumatiku.

Fízl musí zavolat vysílačkou posily. Celý večer o přestávkách mezi kapelami pankáči popíjejí na chodníku a ironicky tleskají, zatímco se policie snaží vyměnit pneumatiku.

* * *

Jsem první týden na střední škole a zrovna hraje kapela Seven Seconds v jednom klubu v našem městečku. Koncert končí tak, jak končí každý velký hardcorový koncert – hromadnou rvačkou skinheadů, která se přelije na hlavní třídu.

Druhý den ráno jdu do třídy s modřinou na ruce v přesném tvaru otisku bot Dr Martens. Je to můj cejch: nejsem součástí vašeho světa.

* * *

Během následujících deseti let se přidám ke kapele, založím zin, zapojím se do nekonečných debat o tancování, módě, jídle a rvačkách. Spřátelím se s lidmi, kteří mají noční směnu v kopírce na konci ulice. Zůstávám vzhůru celé noci a kopíruju tam ziny. Někdo v Česku mi výměnou za můj zin pošle desku Kritické situace. Vezmu ji do poslechové stanice ve veřejné knihovně, protože nemám gramofon. Jedu dvanáct hodin, abych hrál na koncertě, kterého se účastní mlátičky, co slíbily, že mě napadnou, jakmile mě uvidí. Připravuju koncerty pro kapely. Vydávám desky.

Naše kapela jede na turné. Noc co noc nás lidé hostí a někdy i živí. Koupili jsme si společně dodávku. Jezdíme po celé zemi, hrajeme v samosprávných prostorech a bydlíme v kolektivních domech. V zámoří prvně vidíme obří squatty, na jejichž stěnách visí transparenty a nacházejí se v nich archivy hnutí a opravny kol sloužící celému okolí. Začíná nám docházet, že jsme součástí něčeho mnohem většího, než jsme si vůbec představovali.

Teprve po třech měsících na turné si uvědomuju, že jsem přešel od myšlení v první osobě jednotného čísla k první osobě množného čísla. My.

* * *

Setkáváme se s veterány z generace Crass. Všichni jsou o pár desítek let starší než my; na všech koncertech v Británii jsme nejmladší. Člen Doom nás vozí po britských ostrovech ve své dodávce, protože nejsme zvyklí jezdit po levé straně silnice.

Jednou v noci zůstane chlapík z Doom dlouho vzhůru a povídá si se členem Subhumans. Nakonec se hádají o tom, jestli Clash zničili punk tím, že se zaprodali korporátnímu vydavatelství. Mám dojem, že se spolu takhle hádají už dvacet let. Přesto mi to pomáhá přemýšlet o vlastním odhodlání v delším časovém horizontu.

* * *

Reclaim the Streets – Millions for Mumia – Národní konference organizovaného odporu – prezidentská inaugurace. Během každé konference, před každým protestem nebo po něm se koná punková show. Nejen kapely, ale i loutková představení, performance, radikální cheerleading. Potulní pankáči staví literární stoly složené výhradně z knih Noama Chomského ukradených z knihkupectví Barnes & Noble. Někdy se černý blok vydá na cestu přímo z mosh pitu.

* * *

V Sâo Paulu se účastním demonstrace proti památníku oslavujícímu 500 let kolonialismu. Všichni jsou maskovaní. Pankáči za námi házejí na památník bomby s barvou a na řady těžkooděnců před námi kameny. Policie nám nad hlavami střílí ostrými. Poté se schováváme ve stánku s açai, aby se na nás fízlové nezaměřili kvůli barvě na oblečení.

O pár dní později hraje Abuso Sonoro v Guarujá. Kytarista vystupuje ve stejné masce, jakou měl na demonstraci. Celosvětová kultura odporu.

* * *

Když poprvé přijíždíme k Ungdomshusetu, squatovanému punkovému podniku v Kodani, jsou všechna okna v okolí zabedněná. Předchozí noc tu došlo k nějakým nepokojům, vysvětlují nám naši hostitelé, protože policie chce deportovat jednoho muže do Turecka. Po koncertě, zatímco spíme v pokoji pro hosty, sedí před budovou policie v obrněném autě a z reproduktoru pronáší výhrůžky punkerům, kteří stojí na střeše.

Při čtvrté návštěvě Ungdomshusetu je nás příliš mnoho na to, abychom mohli spát v pokoji pro hosty. Místo toho naši hostitelé rozkládají žíněnky po celé délce velkého sálu. Rozbalíme spacáky a uléháme v řadě, je nás třicet nebo víc – kapely, organizátoři a každý náhodný cestovatel, který nemá jiné místo k přespání, společně pod klenutým stropem budovy, v níž byl v roce 1910 vyhlášen Mezinárodní den žen. Nechť je Země společnou pokladnicí pro všechny. Než jdu spát, otočím se na osobu, která si lehne po mé levici. „Odkud jsi?“

„Já? Jsem z Austrálie,“ odpoví. „A odkud jsi ty?“

O rok později policie provede razii a budovu zdemoluje v rámci největší operace v Dánsku od druhé světové války. Město se týden bouří, demonstrace pokračují každý týden po celý rok. Plánuje se násilné obsazení radnice tisíci lidmi, když vláda ustoupí a poskytne squatterům novou budovu. Až příště pojedu do Dánska s kapelou, budeme hrát tam, v novém Ungdomshusetu.

* * *

O několik let později, během hnutí Occupy, do anarchistické komunity v našem malém jižanském městě proniká nová generace. Jsou první, kteří přicházejí, aniž by měli punk jako referenční bod.

„Ale musíš udělat i workshop o punku,“ říká mi Liz po tréninku přímé akce.

„Workshop? Proč? Punk je jen hudební styl, není pro tyhle věci podstatný,“ odpovídám. Po desítkách let dohadů o subkulturní izolovanosti jsem se stal v tomto směru poněkud nedůtklivý.

„Možná, ale pro vás všechny, kteří jste se znali předtím, je punk něco jako dívčí spolek, ve kterém jste byli, nebo tajné společenství. Hromada odkazů na kapely, o kterých jsme nikdy neslyšeli, jako soukromý kód. Objevuje se to, jen když se spolu stýkáte, ale… takhle si přece lidi vytvářejí intimitu, ne? Musíš nás do toho zasvětit.“

* * *

O pár let později nás, postarší měšťáky, požádá anarchistická studentská skupina na místní univerzitě, abychom přišli udělat prezentaci. Předpokládám, že chtějí, abychom mluvili o kultuře bezpečnosti, procesu konsenzu nebo španělské občanské válce. Ve skutečnosti chtějí, abychom jim vyprávěli o punku.

S Roxy si z opuštěné sklárny vedle mého domu vezmeme velkoplošné zrcadlo a přineseme ho do učebny. Postavíme ho čelem k publiku. Začínám recitovat nudnou přednášku v košili s knoflíky jako profesor. Zatímco se jejich oči upírají na mě, Roxy se rozmáchne baseballovou pálkou do zrcadla, všude se rozletí střepy a spustí se d-beat.

„Tak – a proč bysme tohle dělali?“ zeptá se jich potom a jejich odpovědi jim řeknou všechno, co potřebují vědět o tom, co je to punk. Ať už máte o sobě a světě, v němž se vidíte, jakoukoli představu, rozbijte ji – jakkoli to můžete považovat za smolné. Udělejte to hned teď – a od toho začněte, abyste přetvořili sebe i svět.

Zdroj:
https://cs.crimethinc.com/2022/12/13/punk-dangerous-utopia-revisiting-the-relationship-between-punk-and-anarchism

Související odkazy:
Odbory, hippíci, pankáči, mileniálové
Punk – nebezpečná utopie
Revoluční punk
Punx For Myanmar
Rodinné album punku
Nazi Punks Fuck Off
Punk pro uprchlíky
Kytary a řev aneb co bylo za zdí

26.12.2022 -sr-

Kultura