Uplynulo 135 let od popravy anarchistů, s nimiž je spjat vznik oslav 1. máje.

Oslavy 1. máje coby Svátku práce mají kořeny v bojích za osmihodinovou pracovní dobu, konkrétně pak v květnových událostech v Chicagu roku 1886. Třetího května zahájila policie palbu do davu stávkujících v továrně na zemědělské stroje McCormick. Jeden stávkující padl, šest jich bylo smrtelně postřeleno a nespočet dalších zraněn. Anarchisté svolali na následující den protest na náměstí Haymarket. Když se shromáždění chýlilo ke konci, přijel kordon 180 policistů, jehož velitel vydal příkaz, že shromáždění musí být rozpuštěno. V tu chvíli byla do policejních řad hozena puma, policie odpověděla palbou do davu. Kolik bylo tehdy policií zabito a zraněno civilistů, se nikdy nevyšetřilo. Následovalo nevídané represivní tažení. Osm anarchistů bylo obviněno ze spolupachatelství činu vraždy. Nikdo ani nepředstíral, že by snad kdokoliv z obviněných vhodil onu bombu, nebo dokonce plánoval útok. Souzena byla myšlenka. Obvinění byli odsouzeni – sedm k smrti, osmý k patnáctiletému trestu odnětí svobody. Díky masivní mezinárodní solidární kampani byly dva tresty smrti zmírněny na doživotí. Jeden ze zbylých pěti, Louis Lingg, ošidil popravčího a spáchal sebevraždu v předvečer popravy. Další čtyři, Albert Parsons, August Spies, George Engel a Adolph Fischer byli 11. listopadu 1887 oběšeni. V dělnické historii jsou známi jako haymarketští mučedníci. Podle historiků se pohřebního průvodu zúčastnilo od sto padesáti tisíc do půl milionu lidí a samotného pohřbu deset až dvacet pět tisíc.

České anarchistické hnutí přelomu 19. a 20. století si haymarketské mučedníky každý rok připomínalo na stránkách svých periodik. Z jednoho z nich – Matice dělnické (5. číslo III. ročníku z 9. listopadu 1898) – jsme vybrali a lehce jazykově upravili následující ukázku, která popisuje poslední hodiny popravených anarchistů:

(…)

Během rána 10. listopadu padla první oběť třídní nespravedlnosti. Louis Lingg – vždy rázný a odhodlaný – si vložil do úst dynamitovou patronu a zapálil ji. Celá cela se otřásla a následoval hrůzný obrázek. Hlídači se seběhli a spatřili krví potřísněné Linggovo tělo, obličej znetvořený, kusy masa ležely po podlaze. Lékaři se všemožně pokoušeli, aby ho udrželi naživu, aby prý neušel katovu dílu. Ale marně. O půl třetí odpoledne se zmírnil Linggův dech a za několik okamžiků dotrpěl první novodobý mučedník proletariátu.

Poslední noc před popravou byla jevištěm mnoha úchvatných výjevů. Všichni čtyři odsouzení bděli do pozdní noci a rozmlouvali s hlídači. Zvláště Parsons se držel až do tří a mezi jiným pravil hlídačům: „I v této zemi máme dřímajícího Samsona, který jednou strhne sloupy chrámu otroctví!“ Teprve kolem sedmé hodiny ranní se mučedníci probudili, aniž by slyšeli rachot těžkého vozu, který přivážel rakve pro jejich mrtvoly. V sedm hodin požili skromnou snídani, načež se každý z nich oddal na posledních několik okamžiků myšlenkám. Všeobecné hrobové ticho najednou přerušil mocný hlas. Engel stál ve své cele a úchvatným hlasem přednášel Heineovu báseň „Tkalci“: (…)

Hlídači se seběhli k mřížím, avšak Engel je neviděl ani neslyšel; s majestátným pohledem přednášel úchvatné verše. Zavládlo slavnostní ticho, když Engel umlkl a jako by se z těžkého sna probouzel. Ohlédl se kolem a pak se usadil opět ke stolu. A opět nastalo hrobové ticho.

Po chvíli přinesl šerif brandy a každý odsouzený obdržel sklenku. Spies si sedl ke stolu – a znovu zazněl jasný hlas – Fische zpíval Marseillaisu, Parsons, Spies a Engel vyskočili ze židlí, nadšeně přizvukovali a vězením burácela velebná slova revoluční hymny.

Kolem půl dvanácté se objevil pobledlý šerif Matson. Mučedníci povstali, neboť věděli, co bude nyní následovat; všichni si vzájemně podají ruce a vřelým obejmutím skončí poslední okamžiky jejich životní dráhy. Jeden úředník pak předčítá rozsudek smrti, načež nastoupí cestu k symbolu buržoácké civilizace – šibenici. Nejdříve Spies, pak Fischer a Engel a konečně Parsons. Jediným hmatem připevnil kličník Folz Spiesovi a ostatním oprátku kolem krku a stáhl jim čepici přes obličej. A opět hrobové ticho. Najednou se ozval Spiesův jasný hlas:

„Přijde doba, kdy naše mlčení v hrobě bude mocnější než naše slova!“

Engel Spiese doprovázel slovy:

„Sláva anarchii!“

Fischer ho doplňoval:

„Toto je nejšťastnější okamžik mého života!“

Poté však zřetelně promluvil Parsons:

„Bude mi dovoleno mluvit? Ó vy ženy a muži drahé Ameriky – !“

Šerif Matson se obrátil, jako by chtěl dát nějaké znamení, a Parsons, zdá se, to zpozoroval, neboť pravil:

„Nechte mne mluvit, šerife Matsone. Nechte vyslyšet hlas lidu!“

V tom okamžiku spadl poklop a mučedníci viseli ve vzduchu za úšklebků shromážděných sket – – – krvežíznivost peněžní aristokracie byla ukojena. Teprve po sedmi minutách byla lékaři konstatována smrt, to znamená, že mučedníci uškrcením, dlouhým trápením zemřeli.

Mezitím co pionýři svobody a pravdy kráčeli k šibenici, podobalo se Chicago vojenskému táboru. Všude stály řady policistů, veškeré veřejné budovy byly hlídány, milice byla v pohotovosti (…) V okolí Chicaga bylo umístěno pravidelné státní vojsko a v samotném Chicagu byly zvláštní vlaky, který by byly v minutě dopravily setniny žoldáků do města šibenic. Majetné bestie dostaly strach a vzaly do zaječích. Jejich největší ctností byla zbabělost, a proto před 11. listopadem svázaly rance a odklidily se z města rebelie a vzpoury.

(…)

Související odkazy:
Haymarketští mučedníci
První máj
Prvý máj anarchistov 2002

11.11.2022 -kl-

History World