Anarchistická federace

První máj

Co předcházelo vzniku Svátku práce a jaký vztah k němu mají anarchisté dnes?


Jen ve stručnosti se pokusím popsat, proč se slaví první máj, proč byl určen jako svátek práce a všech pracujících. Co tomu předcházelo, jaký význam měl první máj a jak se měnila jeho povaha v průběhu času. A také se pokusím naznačit, jaký mají vztah k prvnímu máji anarchisté.


Hnutí za osmihodinovou pracovní dobu
Historie prvního máje je spojená s hnutím za osmihodinovou pracovní dobu. Vše to začalo ve Spojených státech. V letech 1872 a 1873 byly v New Yorku a jiných velkých městech USA ohromné demonstrace za starý dělnický požadavek na osmihodinovou práci. Hnutí rostlo tak, že donutilo zákonodárné sbory téměř všech států USA, aby přijaly zákon o osmihodinové pracovní době alespoň pro všechny práce ve státních podnicích. Pak, 24. června 1878, přijal tento zákon pro vládní práce také kongres USA. Zákon však zůstal mrtvou literou. V říjnu 1884 se Odborová federace Spojených států a Kanady na chicagském sjezdu rozhodla, aby se od 1. května 1886 pracovalo jen osm hodin denně a aby všechny odbory všemožně usilovaly o provedení tohoto usnesení. V Chicagu r. 1885 vzniklo Sdružení pro osmihodinovou pracovní dobu. Byl vydán manifest, v němž se prohlašuje, že zkrácením pracovní doby se do pracovního procesu vstřebají všichni nebo alespoň téměř všichni nezaměstnaní; za druhé, že se tím odstraní tzv. nadvýroba, příčina hospodářských krizí, rozmnožením počtu spotřebitelů; za třetí, že je potřeba zkrácení prac. doby bez snížení mezd jakožto důsledek zlepšených pracovních metod, protože by se množství společností produkovaných výrobků zkrácením pracovní doby nezmenšilo. Hnutí posílilo také v jiných městech. Významnou roli v tomto hnutí hráli právě anarchisté.

Chicagská tragedie
Prvnímu máji 1886 předcházely velké represe a pronásledování aktivních dělníků v chicagské továrně Mac Cormika na hospodářské stroje za přispění policie a "pinkertonovců" (policie kapitalistů). To upřelo ještě větší pozornost k Hnutí za osmihodinovou pracovní dobu.
Na 1. máj zastavilo v Chicagu více než 25 tisíc dělníků práci, do 4. května se počet zdvojnásobil, takže stávka se stávala téměř všeobecnou. Předními řečníky schůzí byli anarchisté, kteří se později stali mučedníky tohoto dělnického boje. 3.května napadla policie střelbou asi 200 stávkujících před Mac Cormikovou továrnou. Další stávkující přišli na pomoc, načež se strhla bitva mezi nimi a policejními lokaji kapitálu. Stávkující nakonec oplakávali šest mrtvých. Na druhý byla svolána na Senný trh (Haymarket) demonstrace k odsouzení postřílení šesti dělníků. Mezi řečníky vystoupili později odsouzení Spies, Parsons a Fielden. Jelikož se zhoršilo počasí, na náměstí zůstalo v závěru jen asi přes 200 lidí. Poté policie násilně zakročila proti pokojnému shromáždění. Po chvíli se ozval výbuch a následovala střelba policistů. Puma, vržená neznámou rukou, zabila sedm policistů. Zjevně šlo o provokaci.
Po celou noc pátrala policie po údajných pachatelích. Mimo mnoho jiných, kteří pak museli být propuštěni, byli zatčeni později souzení anarchisté: Augustin Spies, Michal Schwab (redaktoři Arbeiterzeitung), Albert R. Parsons (redaktor Alarmu), Adolf Fischer (sazeč), dále Jiří Engel, Samuel Fielden, Ludvík Lingg a Oskar Neebe. Všichni tito zatčení byli obžalováni z vraždy. Již na začátku procesu se děly různé machinace, aby byl soud složen z lidí ochotných sloužit policii i proti nevinným. Po výslechu množství svědků, když státní návladnictví poznalo, že obžaloba pro vraždu je neudržitelná, přeměnilo ji v obžalobu pro spiknutí k zavraždění policistů. Z obžalovaných byli v době výbuchu pumy na Senném trhu jen Spies a Fielden. Fischer a Parsons již z tábora odešli a Schwab, Lingg a Neebe se táboru vůbec nezúčastnili. Pověstný státní návladní Grinell, jenž řekl při procesu výslovně: "Dělníky nutno zahnat do jejich děr jako krysy," si vyráběl svědky vyhrožováním a podplácením, jejich výpovědi však vyznívaly směšně a obžalovaní je mohli snadno vyvrátit. Přesto bylo již předem rozhodnuto, že obžalovaní musejí být popraveni. A také Spies, Schwab, Parsons, Fischer, Engel, Fielden a Lingg byli odsouzeni k trestu smrti, Neebe k patnácti letům káznice. Po vyhlášení rozsudku si Neebe vyžádal slovo a žádal o jedinou milost - aby směl zemřít po boku svých soudruhů. Dělníci z Chicaga i z celé Ameriky a Evropy žádali o milost pro nespravedlivě odsouzené. Trest na doživotní žalář byl změněn jen Schwabovi, Fieldenovi a Neebemu, tito byli nakonec propuštěni v roce 1893, když i mluvčí buržoazie několikrát přiznali barbarství a neslýchanost procesu, jehož výsledkem byla 11.listopadu 1887 poprava anarchistů Spiese, Parsonse, Fischera a Engela. Lingg si vzal život den před popravou, aby připravil běsnící průmyslníky, policii a justici o tu radost z jeho oběšení.
Při cestě na popraviště pozdravovali odsouzenci své druhy, kteří zůstali v celách. První byl spoután a veden k šibenici Augustin Spies. Ze strachu, že ještě naposledy promluví, mu byla jako všem dána na hlavu kukla. Leč když mu vložili kati oprátku na krk, zvolal zřetelně přes své zakuklení:
"Přijde doba, kdy naše mlčení v hrobě bude mocnější než naše řeči!"
I ostatní šli statečně na smrt a zemřeli jako hrdinové.
Výbory, připravující pohřeb, čekaly účast 30 tisíc lidí, leč jenom průvodu, nepočítaje v to obrovské špalíry, se zúčastnilo více než 150 tisíc lidí.

Pařížský sjezd roku 1889
Roku 1888 se konal III. národní sjezd syndikátů celé Francie, na kterém byl podán návrh, aby všichni francouzští dělníci demonstrovali v jeden den za své požadavky. Sjezd se usnesl, aby se tato všeobecná manifestace konala 10. února 1889. Deputace dělníků měly toho dne předložit dělnické požadavky místním úřadům, purkmistrům, prefektům apod. a po 14 dnech, 24. února, se měla konat druhá manifestace, při které si měli zástupci dělníků vyžádat odpověď. Výsledek byl radostně překvapující: více než padesát měst přijalo návrh sympaticky a 24. února manifestovaly desetitisíce dělníků po všech krajích Francie. Tento úspěch způsobil, že bylo uloženo, aby na pařížském mezinárodním socialistickém sjezdu byl podán návrh na pořádání takové akce v mezinárodním měřítku. Jelikož američtí soudruzi již roku 1888 přijali návrh, aby se každoroční manifestace revolučních dělníků na paměť nevinně odsouzených a popravených chicagských anarchistů konala 1. května, usnesl se sjezd dne 20. července 1889 rovněž na tomto datu. Za Čechy se sjezdu zúčastnili Körber, Hybeš a Habrovský. Jinak zde byli zástupci asi dvaceti národů. Důležitým momentem sjezdu byly návrhy na obnovení Internacionály, takže tento sjezd bývá označován jako počátek tzv. Druhé internacionály. Návrh na uspořádání mezinárodní manifestace, který byl přijat, zněl:
Mezinárodní projev 1. května 1890
Sjezd se usnáší:
Jest organizovati na určitý den velkou mezinárodní manifestaci (projev), a to tak, že současně předloží se ve všech zemích a ve všech městech určeného dne veřejné moci (úřadům) požadavek, aby byl stanoven pracovní den na osm hodin, a provedou ostatní usnesení mezinárodního sjezdu v Paříži.
V uvážení fakta, že takový projev byl již usnesen Americkým dělnickým svazem (Federation of Labour) na jeho v prosinci 1888 v St. Louis konaném sjezdu na den 1. května 1890, přijímá se toto datum jakožto den mezinárodního projevu.
Dělníci různých zemí nechť provedou projev tak, jak jim umožňují poměry jejich země.
Rok po pařížském sjezdu se konal v Bruselu sjezd II. internacionály, který vyzval ke spojení mezinárodních májových manifestací s bojem za zabezpečení míru. V usnesení se pravilo: "Se zřetelem k stále hrozivější situaci v Evropě a k šovinistickým štvanicím vládnoucích tříd, vyzývá sjezd dělníky všech zemí, aby působili pevně a energicky proti všem válečným choutkám."


Oslavy prvního 1. máje
Především ve Francii rozpoutal buržoazní tisk štvavou kampaň proti prvnímu 1. máji. Tento den byl označován jako den posledního soudu, kdy dobří občané budou zardoušeni a jejich jmění rozkradeno. Buržoazii vyrážel strachem pot na tváři a buržoazní politici si povoláním vojska upevňovali své pozice, vydávaje se za ochránce řádných občanů. Na prvního května 1890 byly zavřeny všechny kořalny a ve vznešených čtvrtích Paříže byly uzavřeny všechny okenice bytů, jejichž obyvatelé se dali na útěk. Policie byla v úkrytu a po bulvárech se hemžilo nesčetné množství dělníků. V Anglii byla manifestace odložena o dva dny na neděli. Obrovského tábora v Hyde Parku se zúčastnilo více než 300 tisíc účastníků. Z prvního máje však udělali jednu z největších událostí století především všemožní pohlaváři, kteří svými výmysly nejvíce naháněli všem majetným strach.
U nás se konala nejvýznamnější prvomájová manifestace v Praze na Střeleckém ostrově. Také v Čechách museli pořadatelé tábora čelit výpadům měšťáckých listů, českých i německých. Například Národní politika psala: "Je povinností úřadů, aby v této vážné době byla rázným způsobem hned v zárodku uhašena malá jiskérka, než z ní povstane nebezpečný požár, ohrožující majetek a lidskou společnost... od lidí bez Boha a vlasti!", nebo slova Národních listů: "Nenechte otravovat naše dělnictvo, o němž víme, že jeho srdce je prolnuto láskou k zemi, v níž se zrodilo, jedem mezinárodního socialismu, který k nám přivandroval z Němec. Zakažte 1.máj. Neučte dělnictvo lenošit!", katolický Čech se zas vyjádřil takto: "Lůza, koupená židy, která místo Boha nastolila na svůj trůn žida Marxe, chce loupit a krást na 1. máje. Úřady ať hned pozavírají šílence, kteří jsou nebezpečni pořádku, který je Bohem posvěcen. Do kriminálu se socialisty!" Policejní ředitel, ač všemožně o to měšťáckým tiskem žádán, však dělnický tábor nezakázal a pořadatelům řekl: "Ať se celá Praha, která se vás tolik bojí, přesvědčí, že za sebou nikoho nemáte a že tu nic neznamenáte - pár popletených hlav, a to je vše!" Policie, četnictvo a vojsko však měly pohotovost. 30. dubna provedla prozíravá policie razii, při které bylo zatčeno přes 200 osob.
1. máje byla v Praze všeobecná stávka. Stály továrny, stavby a nepracovalo se ve většině malých dílen. Obchodníci, pokud neměli zavřeno, zejména klenotníci, kupovali revolvery a žádali policii o ochranu. Peněžní ústavy a kasárny byly neustále ve spojení s policejním ředitelstvím. V dělnických předměstích začaly brzy dopoledne schůze odborových skupin. Dělnický tábor se konal o 11. hodině na Střeleckém ostrově. Na programu bylo: 1. Osmihodinová pracovní doba, 2. Tisk, 3. Politická práva. Vystřídalo se několik řečníků. Ostrov byl naplněn do posledního místečka. Mimo to tisíce lidí, které se už na ostrov nevešly, byly shromážděny na obou nábřežích. 1. máj oslavila i osazenstva dolů na severu (Teplicko, Mostecko, Duchcov,...)

1. máje později
Tradice 1. májů se osvědčila a v tento den vždy vyráželi dělníci ve všech možných koutech světa do ulic. Dělnictvo ale nebylo už na počátku oslav prvních májů jednotné. Například i u nás už v roce 1891 slavili Národní sociální demokrati 1. máj až první květnovou neděli, aby nemuseli stávkovat, později tento zvyk převzali Klofáčovi národní dělníci. Roku 1891 vydal k 1. máji anarchista Vilém Körber nový list českých dělníků "První máj", i když nakvap, přesto šlo o kvalitní počin. Především na severu a severovýchodě bývala všeobecná stávka.
Historie oslav prvního máje je velmi bohatá a často nabývala zcela rozdílných podob. Jedni, především anarchisté, zachovávali vždy tento svátek jako připomenutí dělnického boje a svých revolučních požadavků. Druzí udělali z oslav prvního máje pouťovou atrakci a zcela jim vzali jakéhokoliv revolučního ducha. Reformistické "dělnické strany" využívaly oslav ke své propagaci před volbami do všelijakých sněmů, parlamentů, zastupitelství atd. Po revoluci v Rusku se oslava prvního máje stala také propagací leninského a později stalinského státního systému a hospodářství, ukázkou výdobytků diktatury proletariátu. Dělníci už si svůj svátek nebrali a neslavili ho podle svého, ale slavit ho jednoduše museli. 1. máj začaly oslavovat ale i zcela reakční proudy. V ulicích se ukazovali národní demokraté, agrárníci a dokonce i fašisté. I kapitalisté využívali oslav 1. máje. Například v roce 1926 změnil Baťa prvomájovou oslavu na oslavu 30letého trvání závodu a svých 50. narozenin. První máj se stal později i oficiálním svátkem v mnohých částech kapitalistického světa. V "komunistickém" bloku byl svátkem povinným. Přesto na mnoha místech světa si zachovává 1. máj svůj revoluční charakter a jeho oslavy jsou doprovázeny rozsáhlými represemi a násilnostmi ze strany vládnoucího systému.

1. máj dnes
Je smutné, že odkaz prvního máje dopadl, jak dopadl. V myslích mnohých nenáviděný bolševický svátek, u druhých potěšující den volna. Společenským trendem je dnes brát první máj jako svátek zamilovaných nebo jako příležitost vyblbnout se při bezduchém studentském majálesu. U nás dnes slaví 1. máj leda komunisté, jako vzpomínku na zašlé časy slávy KSČ (neměli bychom to ale zobecňovat) a anarchisté, kteří však ztratili svou historickou kontinuitu a tak jejich manifestace jsou často jen projevem nespokojenosti několika stovek mladých lidí a navíc poznamenané chováním některých jedinců, kteří anarchistických 1. májů využívají leda ke své exhibici před objektivy s lahví levného vína v ruce. I my bychom se měli snažit zabránit tomu, aby z oslav prvního máje byla nová kreatura, a myslím si, že se tak již děje. Anarchisté jsou dodnes jedni z mála nositelů revoluční tradice těchto oslav. Byli na jejím začátku a vytrvali až dodnes a je na nás, abychom vrátili 1. máji jeho pravý význam a důstojný a revoluční náboj.
Jako zajímavý historický doplněk uvádím článek známého holandského anarchisty o 1. máji, jeho významu a také o jeho zneužívání.

V.K.



[stiahnuť ako RTF súbor]
Jak pomoct anarchistkám a anarchistům v Rusku a Ukrajině
Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Odkazy