The Researcher
Promítání …(více)
Text o kořenech Svátku práce, který vyjde ve zkrácené verzi v letošním bulletinu První máj.
První máj je pro dělnické hnutí mimořádně významným dnem. Přestože byl v minulosti zneužit stalinistickou byrokracií Sovětského svazu a jeho satelity včetně Československa, pro mnohé zůstává svátkem mezinárodní solidarity, příležitostí připomenout si boje minulosti a demonstrovat naději na lepší budoucnost. První máj nám připomíná, že zranit jednoho znamená zranit všechny.
Historie Prvního máje je úzce spjata s anarchistickým hnutím a bojem pracujících za lepší svět. Zrod mezinárodního svátku pracujících zapříčinila poprava čtyř anarchistů v Chicagu v roce 1887, kteří organizovali dělníky v boji za osmihodinový pracovní den. První máj je proto ukázkou „anarchie v praxi“, ukázkou boje pracujících, kteří využívají přímou akci v odborech, aby změnili svět.
Vše začalo v osmdesátých letech 19. století ve Spojených státech. V roce 1884 Federace organizovaných odborových svazů Spojených států a Kanady (Federation of Organised Trades and Labor Unions of the United States and Canada, založená v roce 1881 a v roce 1886 přejmenovaná na Americkou federaci práce [American Federation of Labor]) schválila usnesení prosazující, že „osm hodin musí představovat zákonný pracovní den počínaje 1. květnem roku 1886… Doporučujeme odborovým organizacím v celé této oblasti, aby působily na platné zákony tak, aby odpovídaly tomuto usnesení.“ Pro naplnění tohoto požadavku vyšla výzva ke stávkám na první květnový den roku 1886.
V Chicagu byli hlavní hybnou silou odborářského hnutí anarchisté, a ti se částečně zasadili o to, že odbory přistoupily k radikálnímu prosazování svých požadavků. Anarchistická myšlenka tkvěla v tom, že osmihodinový pracovní den může být prosazen jedině skrze přímou akci a solidaritu. Anarchisté se dobře uvědomovali, že boje za reformy, jako je osmihodinový pracovní den, nejsou samy o sobě dostačující. Vykládali je jako pouhé bitvy v pokračujícím třídním boji, který může skončit jedině sociální revolucí a utvořením svobodné společnosti. S těmito ideály se organizovali a bojovali.
Po celých Spojených státech vstoupilo do stávky na čtyři sta tisíc dělníků (historik Philip Foner uvádí dokonce půl milionu). V Chicagu, srdci dělnického hnutí, stávkovalo až čtyřicet pět tisíc dělníků (Paul Avrich píše o čtyřiceti tisících stávkujících a až osmdesáti tisících neprivilegovaných v ulicích města). Třetího května zahájila policie palbu do davu stávkujících v továrně na zemědělské stroje McCormick. Jeden stávkující padl, šest jich bylo smrtelně postřeleno a nespočet dalších zraněn. Anarchisté svolali setkání mas na následující den na náměstí Senný trh (Haymarket), aby protestovali proti policejní brutalitě. Podle tehdejšího prohlášení starosty se „zatím nic nepřihodilo a nic ani nenasvědčuje tomu, že by měl byl požadován zásah“. Nicméně když se shromáždění chýlilo ke konci, přijel kordon 180 policistů, jehož velitel vydal příkaz, že shromáždění musí být rozpuštěno. V tu chvíli byla do policejních řad hozena bomba, policie odpověděla palbou do davu. Kolik bylo tehdy policií zabito a zraněno civilistů, se nikdy nevyšetřilo.
V Chicagu se rozpoutal doslova teror. V dělnických domech, kancelářích odborových organizací, tiskárnách a bytech probíhaly policejní razie převážně bez soudního povolení. Razie v dělnických čtvrtích pomohly policii nashromáždit informace o anarchistech a socialistech. Mnoho podezřelých bylo zmláceno. „Nejprve proveďte razie a až potom se zajímejte o zákon,“ veřejně doporučil policejním složkám státní zástupce Julius Grinnel, když se lidé začali dovolávat povolení k raziím.1
Osm anarchistů bylo obviněno za spolupachatelství činu vraždy. Nikdo ani nepředstíral, že by snad kdokoliv z obviněných vhodil onu bombu, nebo dokonce plánoval útok. Místo toho bylo porotě řečeno: „Zákon je před soudem. Anarchie je před soudem. Tito muži byli vybráni, vyselektováni velkou porotou a obviněni, jelikož jsou vůdci. Nejsou více vinni než tisíce, které je následují. Džentlmeni v porotě; uznejte tyto muže vinnými, učiňte z nich příklady, pověste je a zachráníte naše instituce, naši společnost.“2 Porota byla ustavena zvláštním zřízencem navrženým státním zástupcem a skládala se z byznysmenů a příbuzného jednoho zabitého policisty. Obhajobě nebylo vyhověno, aby bylo do zápisu uvedeno veřejné prohlášení zvláštního zřízence: „Já vedu tento případ a já vím, co se stane. Tihle chlápci budou viset, to je jisté jako smrt.“3 Není tedy překvapivé, že obvinění byli odsouzeni – sedm k smrti, osmý k patnáctiletému trestu odnětí svobody.
Díky masivní mezinárodní solidární kampani byly dva tresty smrti zmírněny na doživotí, ale celosvětové protesty stát nezastavily. Jeden ze zbylých pěti, Louis Lingg, ošidil popravčího a spáchal sebevraždu v předvečer popravy. Další čtyři, Albert Parsons, August Spies, George Engel a Adolph Fischer byli 11. listopadu 1887 oběšeni. V dělnické historii jsou známi jako haymarketští mučedníci. Podle historiků se pohřebního průvodu zúčastnilo od sto padesáti tisíc do půl milionu lidí a samotného pohřbu deset až dvacet pět tisíc.
V roce 1889 na Mezinárodní socialistické konferenci v Paříži navrhla americká delegace, aby byl 1. květen vyhlášen svátkem pracujících, dnem volna, připomínkou třídního boje pracujících a mučednictví chicagské osmičky. Od té doby je První máj dnem mezinárodní solidarity. V roce 1893 nový guvernér státu Illinois oficiálně prohlásil to, co bylo dělnické třídě v Chicagu a po celém světě jasné, a omilostnil mučedníky z důvodu jejich zřejmé neviny a proto, že „soud nebyl spravedlivý“.
V době soudu autority věřily, že perzekuce dělnické hnutí zlomí. Mýlily se. Slovy Augusta Spiese vyřčenými u soudu poté, co byl odsouzen k smrti:
„Pokud si myslíte, že tím, že nás pověsíte, můžete zadusit hnutí pracujících… hnutí milionů utlačovaných, milionů, které dřou v bídě a chtějí, očekávají spásu – pokud je toto váš názor, potom nás pověste! Tady zašlápnete jiskru, ale tamhle a tamhle za vámi a před vámi a všude šlehají plameny. Je to podzemní požár. Nemůžete ho uhasit.“4
V té době a v letech následujících zapříčinila tato krutá reakce státu a kapitalismu ještě větší popularitu anarchistického hnutí, zejména v USA. Od událostí na Haymarketu ctí anarchisté První máj. (Reformistické odbory a socialistické strany pochodovaly ulicemi první květnovou neděli.) Činíme tak, abychom vyjádřili solidaritu s ostatními pracujícími po celém světě, abychom oslavili boje minulé i současné, abychom ukázali naši sílu a vládnoucí třídě připomněli její zranitelnost. Jak poznamenal Nestor Machno: „V ten den se američtí dělníci pokusili sebeorganizací vyjádřit protest proti zločinnému řádu státu a kapitálu majetných… Dělníci Chicaga… se shromáždili, aby vyřešili společné problémy zatěžující jejich životy… Také dnes… nádeníci… považují První máj za příležitost sjednotit se, rozhodovat o vlastních věcech a zvážit záležitosti své emancipace.“5
Anarchisté zůstávají věrni odkazu Prvního máje a oslavují jeho zrod přímou akcí utlačovaných. Útlak a vykořisťování plodí odpor a pro anarchisty je První máj mezinárodním symbolem tohoto odporu a síly – síly vyjádřené v posledních slovech Augusta Spiese vytesaných do kamene na památku haymarketských mučedníků na waldheimském hřbitově v Chicagu: „Přijde den, kdy bude naše ticho silnější než hlasy, které dnes rdousíte.“
Abychom porozuměli tomu, proč byly stát a třída byznysmenů tolik odhodlané pověsit chicagské anarchisty, je třeba si uvědomit, že byli považováni za „vůdce“ masivního a radikálního odborářského hnutí. V roce 1884 chicagští anarchisté vydávali první anarchistický deník na světě zvaný Chicagoer Arbeiter-Zeitung. Přispěvatelé, vydavatelé i čtenáři byli příslušníky německého emigrantského dělnického hnutí. Mezi lety 1880 a 1886 vzrostl náklad tohoto deníku, týdeníku Vorbote a nedělního vydání Fackel více než dvojnásobně z 13 000 na 26 980. Anarchistické týdeníky se vydávaly i pro další etnické skupiny (jeden v angličtině, jeden v češtině a jeden pro emigranty ze Skandinávie).
Anarchisté byli velmi aktivní v Ústředním dělnickém svazu (Central Labour Union, který zahrnoval jedenáct největších odborových organizací ve městě) a zamýšleli z něho učinit slovy Alberta Parsona (jednoho z mučedníků) „zárodečnou skupinu budoucí ,svobodné společnosti‘“. Anarchisté byli mj. součástí Mezinárodní asociace práce, také známé jako Černá internacionála (International Working People’s Association [IWPA]), při jejímž založení byli přítomni delegáti z 26 měst. Černá internacionála brzy „představovala velký pokrok pro odborové svazy zvláště na středozápadě“ a její ideály „přímé akce řadových odborářů“ a odborových organizací „sloužících jako nástroj dělníků pro úplné zničení kapitalismu a zárodek pro budování nové společnosti“ vešly ve známost jako „chicagská idea“ (idea, která později inspirovala Průmyslové dělníky světa (Industrial Workers of the World [IWW], organizaci založenou v Chicagu roku 1905).6
Tato idea byla vyjádřena v manifestu vydaném na kongresu Černé internacionály v roce 1883:
„Zaprvé – zničení současné třídní nadvlády všemi prostředky, tzn. ráznou, houževnatou, revoluční a mezinárodní akcí.
Zadruhé – vybudování svobodné společnosti založené na družstevní organizaci produkce.
Zatřetí – svobodná výměna ekvivalentních produktů za pomoci produktivních organizací a mezi nimi, bez obchodování a generování zisku.
Začtvrté – organizace vzdělávání na sekulárním, vědeckém a rovném základu pro obě pohlaví.
Zapáté – rovná práva pro všechny, bez ohledu na pohlaví nebo rasu.
Zašesté – správa všech veřejných záležitostí pomocí volné dohody mezi autonomními (nezávislými) komunami a spolky, fungující na federalistickém základě.“7
Kromě organizace na pracovištích chicagští anarchisté také pořádali přednášky, pikniky, kulturní akce, zakládali knihovny a vyvíjeli mnoho dalších aktivit. To vše pomohlo vytvořit jasně revoluční kulturu v srdci „amerického snu“. Hrozba pro vládnoucí třídu a její systém byla příliš velká, aby byla ignorována (zvláště když byly vzpomínky na obrovskou vzpouru pracujících z roku 1877, která čelila také násilí ze strany státu, stále čerstvé). Proto taková represe, vykonstruovaný proces a státní vražda těch, kteří byli státem a kapitalistickou třídou považováni za „vůdce“ hnutí.
Poznámky:
1 The Autobiographies of the Haymarket Martyrs, předmluva, s. 7
2 Tamtéž, s. 8
3 Tamtéž
4 Tamtéž, s. 8–9
5 The Struggle Against the State and Other Essays, s. 59–60
6 The Autobiographies of the Haymarket Martyrs, předmluva, s. 4
7 Tamtéž, s. 42
Zdroj:
Anarchist FAQ; A.5.2 The Haymarket Martyrs,
překlad Tonda Kováč
Přehled letošních prvomájových akcí, které se budou konat za účasti anarchistů a anarchistek:
http://www.afed.cz/text/6420/pozvanka-na-prvni-maj
Promítání …(více)
Pivo s K115 …(více)
Kvír turistika …(více)
Nejbohatší desetina lidstva je zodpovědná za dvě třetiny globálního oteplení
denikalarm.cz 12.5.2025Spřádat životy, splétat komunitu. Jak nám pletení umožňuje oslavovat kolektivní queer radost
druhasmena.cz 8.5.2025Odpůrci interrupcí Prahou neprošli. Protestující zablokovali Pochod pro život
denikalarm.cz 28.4.2025