Text o kořenech Svátku práce, který vyjde ve zkrácené verzi v letošním bulletinu První máj.

První máj je pro dělnické hnutí mimořádně významným dnem. Přestože byl v minulosti zneužit stalinistickou byrokracií Sovětského svazu a jeho satelity včetně Československa, pro mnohé zůstává svátkem mezinárodní solidarity, příležitostí připomenout si boje minulosti a demonstrovat naději na lepší budoucnost. První máj nám připomíná, že zranit jednoho znamená zranit všechny.

Historie Prvního máje je úzce spjata s anarchistickým hnutím a bojem pracujících za lepší svět. Zrod mezinárodního svátku pracujících zapříčinila poprava čtyř anarchistů v Chicagu v roce 1887, kteří organizovali dělníky v boji za osmihodinový pracovní den. První máj je proto ukázkou „anarchie v praxi“, ukázkou boje pracujících, kteří využívají přímou akci v odborech, aby změnili svět.

Vše začalo v osmdesátých letech 19. století ve Spojených státech. V roce 1884 Federace organizovaných odborových svazů Spojených států a Kanady (Federation of Organised Trades and Labor Unions of the United States and Canada, založená v roce 1881 a v roce 1886 přejmenovaná na Americkou federaci práce [American Federation of Labor]) schválila usnesení prosazující, že „osm hodin musí představovat zákonný pracovní den počínaje 1. květnem roku 1886… Doporučujeme odborovým organizacím v celé této oblasti, aby působily na platné zákony tak, aby odpovídaly tomuto usnesení.“ Pro naplnění tohoto požadavku vyšla výzva ke stávkám na první květnový den roku 1886.

V Chicagu byli hlavní hybnou silou odborářského hnutí anarchisté, a ti se částečně zasadili o to, že odbory přistoupily k radikálnímu prosazování svých požadavků. Anarchistická myšlenka tkvěla v tom, že osmihodinový pracovní den může být prosazen jedině skrze přímou akci a solidaritu. Anarchisté se dobře uvědomovali, že boje za reformy, jako je osmihodinový pracovní den, nejsou samy o sobě dostačující. Vykládali je jako pouhé bitvy v pokračujícím třídním boji, který může skončit jedině sociální revolucí a utvořením svobodné společnosti. S těmito ideály se organizovali a bojovali.

Po celých Spojených státech vstoupilo do stávky na čtyři sta tisíc dělníků (historik Philip Foner uvádí dokonce půl milionu). V Chicagu, srdci dělnického hnutí, stávkovalo až čtyřicet pět tisíc dělníků (Paul Avrich píše o čtyřiceti tisících stávkujících a až osmdesáti tisících neprivilegovaných v ulicích města). Třetího května zahájila policie palbu do davu stávkujících v továrně na zemědělské stroje McCormick. Jeden stávkující padl, šest jich bylo smrtelně postřeleno a nespočet dalších zraněn. Anarchisté svolali setkání mas na následující den na náměstí Senný trh (Haymarket), aby protestovali proti policejní brutalitě. Podle tehdejšího prohlášení starosty se „zatím nic nepřihodilo a nic ani nenasvědčuje tomu, že by měl byl požadován zásah“. Nicméně když se shromáždění chýlilo ke konci, přijel kordon 180 policistů, jehož velitel vydal příkaz, že shromáždění musí být rozpuštěno. V tu chvíli byla do policejních řad hozena bomba, policie odpověděla palbou do davu. Kolik bylo tehdy policií zabito a zraněno civilistů, se nikdy nevyšetřilo.

V Chicagu se rozpoutal doslova teror. V dělnických domech, kancelářích odborových organizací, tiskárnách a bytech probíhaly policejní razie převážně bez soudního povolení. Razie v dělnických čtvrtích pomohly policii nashromáždit informace o anarchistech a socialistech. Mnoho podezřelých bylo zmláceno. „Nejprve proveďte razie a až potom se zajímejte o zákon,“ veřejně doporučil policejním složkám státní zástupce Julius Grinnel, když se lidé začali dovolávat povolení k raziím.1

Osm anarchistů bylo obviněno za spolupachatelství činu vraždy. Nikdo ani nepředstíral, že by snad kdokoliv z obviněných vhodil onu bombu, nebo dokonce plánoval útok. Místo toho bylo porotě řečeno: „Zákon je před soudem. Anarchie je před soudem. Tito muži byli vybráni, vyselektováni velkou porotou a obviněni, jelikož jsou vůdci. Nejsou více vinni než tisíce, které je následují. Džentlmeni v porotě; uznejte tyto muže vinnými, učiňte z nich příklady, pověste je a zachráníte naše instituce, naši společnost.“2 Porota byla ustavena zvláštním zřízencem navrženým státním zástupcem a skládala se z byznysmenů a příbuzného jednoho zabitého policisty. Obhajobě nebylo vyhověno, aby bylo do zápisu uvedeno veřejné prohlášení zvláštního zřízence: „Já vedu tento případ a já vím, co se stane. Tihle chlápci budou viset, to je jisté jako smrt.“3 Není tedy překvapivé, že obvinění byli odsouzeni – sedm k smrti, osmý k patnáctiletému trestu odnětí svobody.

Díky masivní mezinárodní solidární kampani byly dva tresty smrti zmírněny na doživotí, ale celosvětové protesty stát nezastavily. Jeden ze zbylých pěti, Louis Lingg, ošidil popravčího a spáchal sebevraždu v předvečer popravy. Další čtyři, Albert Parsons, August Spies, George Engel a Adolph Fischer byli 11. listopadu 1887 oběšeni. V dělnické historii jsou známi jako haymarketští mučedníci. Podle historiků se pohřebního průvodu zúčastnilo od sto padesáti tisíc do půl milionu lidí a samotného pohřbu deset až dvacet pět tisíc.

V roce 1889 na Mezinárodní socialistické konferenci v Paříži navrhla americká delegace, aby byl 1. květen vyhlášen svátkem pracujících, dnem volna, připomínkou třídního boje pracujících a mučednictví chicagské osmičky. Od té doby je První máj dnem mezinárodní solidarity. V roce 1893 nový guvernér státu Illinois oficiálně prohlásil to, co bylo dělnické třídě v Chicagu a po celém světě jasné, a omilostnil mučedníky z důvodu jejich zřejmé neviny a proto, že „soud nebyl spravedlivý“.

V době soudu autority věřily, že perzekuce dělnické hnutí zlomí. Mýlily se. Slovy Augusta Spiese vyřčenými u soudu poté, co byl odsouzen k smrti:

„Pokud si myslíte, že tím, že nás pověsíte, můžete zadusit hnutí pracujících… hnutí milionů utlačovaných, milionů, které dřou v bídě a chtějí, očekávají spásu – pokud je toto váš názor, potom nás pověste! Tady zašlápnete jiskru, ale tamhle a tamhle za vámi a před vámi a všude šlehají plameny. Je to podzemní požár. Nemůžete ho uhasit.“4

V té době a v letech následujících zapříčinila tato krutá reakce státu a kapitalismu ještě větší popularitu anarchistického hnutí, zejména v USA. Od událostí na Haymarketu ctí anarchisté První máj. (Reformistické odbory a socialistické strany pochodovaly ulicemi první květnovou neděli.) Činíme tak, abychom vyjádřili solidaritu s ostatními pracujícími po celém světě, abychom oslavili boje minulé i současné, abychom ukázali naši sílu a vládnoucí třídě připomněli její zranitelnost. Jak poznamenal Nestor Machno: „V ten den se američtí dělníci pokusili sebeorganizací vyjádřit protest proti zločinnému řádu státu a kapitálu majetných… Dělníci Chicaga… se shromáždili, aby vyřešili společné problémy zatěžující jejich životy… Také dnes… nádeníci… považují První máj za příležitost sjednotit se, rozhodovat o vlastních věcech a zvážit záležitosti své emancipace.“5

Anarchisté zůstávají věrni odkazu Prvního máje a oslavují jeho zrod přímou akcí utlačovaných. Útlak a vykořisťování plodí odpor a pro anarchisty je První máj mezinárodním symbolem tohoto odporu a síly – síly vyjádřené v posledních slovech Augusta Spiese vytesaných do kamene na památku haymarketských mučedníků na waldheimském hřbitově v Chicagu: „Přijde den, kdy bude naše ticho silnější než hlasy, které dnes rdousíte.“

Abychom porozuměli tomu, proč byly stát a třída byznysmenů tolik odhodlané pověsit chicagské anarchisty, je třeba si uvědomit, že byli považováni za „vůdce“ masivního a radikálního odborářského hnutí. V roce 1884 chicagští anarchisté vydávali první anarchistický deník na světě zvaný Chicagoer Arbeiter-Zeitung. Přispěvatelé, vydavatelé i čtenáři byli příslušníky německého emigrantského dělnického hnutí. Mezi lety 1880 a 1886 vzrostl náklad tohoto deníku, týdeníku Vorbote a nedělního vydání Fackel více než dvojnásobně z 13 000 na 26 980. Anarchistické týdeníky se vydávaly i pro další etnické skupiny (jeden v angličtině, jeden v češtině a jeden pro emigranty ze Skandinávie).

Anarchisté byli velmi aktivní v Ústředním dělnickém svazu (Central Labour Union, který zahrnoval jedenáct největších odborových organizací ve městě) a zamýšleli z něho učinit slovy Alberta Parsona (jednoho z mučedníků) „zárodečnou skupinu budoucí ,svobodné společnosti‘“. Anarchisté byli mj. součástí Mezinárodní asociace práce, také známé jako Černá internacionála (International Working People’s Association [IWPA]), při jejímž založení byli přítomni delegáti z 26 měst. Černá internacionála brzy „představovala velký pokrok pro odborové svazy zvláště na středozápadě“ a její ideály „přímé akce řadových odborářů“ a odborových organizací „sloužících jako nástroj dělníků pro úplné zničení kapitalismu a zárodek pro budování nové společnosti“ vešly ve známost jako „chicagská idea“ (idea, která později inspirovala Průmyslové dělníky světa (Industrial Workers of the World [IWW], organizaci založenou v Chicagu roku 1905).6

Tato idea byla vyjádřena v manifestu vydaném na kongresu Černé internacionály v roce 1883:

„Zaprvé – zničení současné třídní nadvlády všemi prostředky, tzn. ráznou, houževnatou, revoluční a mezinárodní akcí.

Zadruhé – vybudování svobodné společnosti založené na družstevní organizaci produkce.

Zatřetí – svobodná výměna ekvivalentních produktů za pomoci produktivních organizací a mezi nimi, bez obchodování a generování zisku.

Začtvrté – organizace vzdělávání na sekulárním, vědeckém a rovném základu pro obě pohlaví.

Zapáté – rovná práva pro všechny, bez ohledu na pohlaví nebo rasu.

Zašesté – správa všech veřejných záležitostí pomocí volné dohody mezi autonomními (nezávislými) komunami a spolky, fungující na federalistickém základě.“7

Kromě organizace na pracovištích chicagští anarchisté také pořádali přednášky, pikniky, kulturní akce, zakládali knihovny a vyvíjeli mnoho dalších aktivit. To vše pomohlo vytvořit jasně revoluční kulturu v srdci „amerického snu“. Hrozba pro vládnoucí třídu a její systém byla příliš velká, aby byla ignorována (zvláště když byly vzpomínky na obrovskou vzpouru pracujících z roku 1877, která čelila také násilí ze strany státu, stále čerstvé). Proto taková represe, vykonstruovaný proces a státní vražda těch, kteří byli státem a kapitalistickou třídou považováni za „vůdce“ hnutí.

Poznámky:
1 The Autobiographies of the Haymarket Martyrs, předmluva, s. 7
2 Tamtéž, s. 8
3 Tamtéž
4 Tamtéž, s. 8–9
5 The Struggle Against the State and Other Essays, s. 59–60
6 The Autobiographies of the Haymarket Martyrs, předmluva, s. 4
7 Tamtéž, s. 42

Zdroj:
Anarchist FAQ; A.5.2 The Haymarket Martyrs,
překlad Tonda Kováč

Přehled letošních prvomájových akcí, které se budou konat za účasti anarchistů a anarchistek:
http://www.afed.cz/text/6420/pozvanka-na-prvni-maj

28.4.2016 Nakladatelství AF

Historie