Kropotkin 2021: Pohled na Kropotkina od ruského revolucionáře Stepňaka, který publikoval ve své knize „Podzemní Rusko“ z roku 1881.
V zahraničním tisku dosud Kropotkina stále a stále nazývají hlavou a vůdcem ruského revolučního hnutí. Svého času byla tato představa všeobecná. Běžní lidé, kteří čerpají názory o spiknutích z milostných románů s postavou podzemního diktátora a neznají nikoho, kdo působí v Rusku, se obyčejně chytají prvního známého jména – ovšem ze středu emigrantů.
Ruským čtenářům snad ani není třeba vysvětlovat, že to vše jsou babské klepy a že ani jeden z emigrantů nebyl a nemůže být nějakým ředitelem ruského hnutí. Vše, co může emigrace učinit pro Rusko, je zprostředkování zahraniční literatury. Můžeme říci, že kdysi tuto roli skvěle plnila. Doufejme, že v budoucnu bude v tomto směru emigrace opět užitečná.
Co se týče praktického vůdcovství, o tom škoda slov. Ponecháme-li stranou všechny ostatní úvahy, stačí připomenout, že je zapotřebí nejméně jeden týden na výměnu dopisů mezi Petrohradem a těmi nemnoha zeměmi, kde zotročilost a nízké prospěchářství neuzavřely přístup ruským politickým vyhnancům.
Představme si na okamžik, že by chtěl nějaký generál řídit vojenské operace v Turecku, a přitom by se nacházel v Petrohradě. Co by si o něm asi pomyslil každý zdravě myslící člověk? A přece by náš generál měl v daném případě obrovskou převahu, neboť disponuje telegrafem, kdežto revolucionář se musí spokojit s nepoměrně zdlouhavou poštou, a to ještě ne svojí, nýbrž vládní, což s sebou nese nebezpečí, že se dopis může dostat do rukou vlády a prozradit ne-li celou akci, tak přinejmenším aspoň adresáta.
Jaká nařízení je možné vydávat za podobné situace? Kdo na to bude mít dostatek sebedůvěry? Kdo bude tak lehkomyslný, aby se řídil takovým nařízením? Zahraničí je pro emigranta místem oddechu, dalekým ostrůvkem, kam se uchyluje ten, jehož loď je rozbitá nebo pošramocená rozbouřenými vlnami. Pokud ji opět nespraví a nenasměruje k rodným břehům, je pro něj praktická činnost nemyslitelná. Nezbývá mu nic jiného než stát se založenýma rukama se zrakem toužebně upřeným do dáli, do země, kde jeho druhové bojují a umírají, zatímco se on, opuštěný a osamocený, dusí ve své nucené zahálce, věčný host na hostině kolem kypícího, pro něj však cizího života.
* * *
Kropotkin patří k nejstarším emigrantům, neboť opustil Rusko v roce 1876 a už se tam nenavrátil. [Vrátil se až v roce 1917, tedy po 36 letech od vydání Stepňakovy knihy. – pozn. afed.cz]
Avšak jeho účast v prvních propagandistických kroužcích zanechala v jejich programech silnou stopu a jeho osoba vždy patřila k nejvýznamnějším a nejznamenitějším naší země.
Náleží k vyšší ruské aristokracii. Rodina knížat Kropotkinů je jedna z nemnohých rodin, které pocházejí z přímé linie od Rurikovců, a proto v kroužku čajkovců, jehož byl Kropotkin členem, mu žertem říkali, že má větší práva na ruský trůn než nynější Romanovci, kteří jsou ve skutečnosti čistokrevní Němci.
Kropotkin byl vychován v pážecím sboru, kam se přijímají jen děti dvorské aristokracie.
Roku 1861 skončil kurz s vyznamenáním. Z lásky k vědě však nezůstal u dvora, nýbrž vydal se na Sibiř za účelem geologických výzkumů. Tam prožil několik let, účastnil se různých vědeckých výprav, kde také nabyl široký okruh znalostí, z něhož později čerpal ve svých pracích jako spolupracovník Eliséa Recluse. Byl i v Číně. Po návratu do Petrohradu byl zvolen za člena a později za tajemníka Zeměpisné společnosti, napsal několik prací, které byly vysoce ceněny vědeckými odborníky, a nakonec začal psát rozsáhlé dílo o finských ledovcích, které mu za přičinění Zeměpisné společnosti bylo umožněno dokončit ve vězení. Jelikož se nemohl úplně zbavit dvorské služby, byl jmenován carským komořím a obdržel několik řádů.
V roce 1871 nebo na začátku roku 1872 odešel Kropotkin za hranice. Navštívil Belgii a Švýcarsko, kde tehdy nabírala Internacionála na síle. Zde se definitivně formuloval jeho světový názor, jenž byl vždy radikální. Vstoupil do Internacionály, přijal myšlenky krajní, tzv. anarchistické frakce a navždy zůstal jejich vřelým obráncem.
Po návratu do vlasti navázal Kropotkin styky s kroužkem čajkovců, kteří byli ovlivněni týmiž myšlenkami, a v roce 1872 byl navržen a přijat jednomyslně za člena. Dostal za úkol vypracovat program strany a plán organizace. Dokumenty o tom byly nalezeny později mezi jeho papíry. V zimě 1872 začal tajně přednášet o historii „Internacionály“, přičemž rozvíjel základy revolučního socialismu na osnově lidových hnutí novější doby. V těchto přednáškách skloubil vážné myšlenky s neobyčejnou jasností a prostotou výkladu. Dělníci Alexandro-něvské čtvrti je poslouchali s velikým zájmem. Je pochopitelné, že se o těchto přednáškách mluvilo v sousedních dílnách. Brzy se o nich dozvěděla také policie, která se rozhodla za každou cenu lapit slovutného Borodina (pod tímto jménem znali Kropotkina jeho posluchači). Dlouho však bylo veškeré její úsilí marné. Přednášky byly ukončeny a Kropotkin se vyhýbal domu, který policie sledovala, zatímco se připravoval jít „mezi lid“ jako „bogomaz“ (malíř ikon).
Žandarmům se však podařilo podplatit jednoho dělníka, který se začal plahočit den co den po všech hlavních třídách Petrohradu v naději, že dříve nebo později někde Borodina potká. Opravdu, za několik měsíců potkal Borodina v „Gostinném dvoru“ a ukázal ho policii. Kropotkin byl zatčen. Zpočátku nechtěl udat své pravé jméno, avšak dlouho ho zatajovat se ukázalo nemožným. Za několik dní paní domu, v němž si najal pokoj, oznámila policii, že jeden z jejích nájemců, kníže Petr Kropotkin, v ten a ten den zmizel. Při konfrontaci s Borodinem v něm poznala svého nájemníka a Kropotkinovi nezbývalo nic jiného než potvrdit její tvrzení.
Zvěst o uvěznění tak vážené osoby vyvolala veliký poplach na dvoře. Sám car na to nemohl dlouho zapomenout. Po jednom nebo dvou letech při jízdě Charkovem, kde byl gubernátorem Petrův bratranec Alexej Kropotkin (zabitý v roce 1879), se k němu choval neobyčejně chladně a posléze se ho hrubě otázal, je-li pravda, že je Petr jeho příbuzný.
Plné tři roky proseděl Kropotkin v kasematách Petropavlovské pevnosti. Na počátku roku 1876 byl přivezen z rozkazu lékaře do Mikulášské nemocnice, protože mu vězení tak podkopalo zdraví, že nemohl ani jíst, ani chodit. Za několik měsíců se úplně zotavil, avšak dělal vše, co mohl, aby to zakryl. Sotva vláčel nohy, hovořil přidušeným hlasem, jako by měl Bohu duši odevzdat.
Kropotkin se totiž z dopisu přátel dověděl, že je připravován pokus o jeho útěk, a jelikož je v nemocnici menší dozor než na pevnosti, bylo pro něho velmi důležité zůstat tam pokud možno dlouho.
V červnu 1876 se útěk zdařil dle plánu, který vymyslel sám Kropotkin. O tomto podniku, ukazujícím pozoruhodné spojení nejrafinovanější vypočítavosti s neobyčejnou smělostí, promluvím samostatně v jednom z dalších obrazů.
* * *
Kropotkin se narodil pro činnost na širokém poli a nikoliv v podzemních sférách tajných kroužků.
Za několik neděl byl Kropotkin již za hranicemi. Od té doby začíná jeho opravdová revoluční aktivita. Ačkoli není vlastně spojena s ruským hnutím, protože je věnována výlučně západoevropskému socialismu, jeví se asi jediným polem, na němž mohly vyniknout jeho znamenité politické schopnosti.
Nemá pružnost a schopnost přizpůsobit se poměrům okamžiku a požadavkům praktického života, jež jsou tak nutné pro spiklence. Je vášnivým hledatelem pravdy, duševním vůdcem, ale ne člověkem akce. Usiluje o vítězství známých myšlenek, nikoliv však o dosažení nějakého praktického cíle, s použitím toho, co má po ruce. Ve svých názorech je pevný a výlučný.
Nepřipouští sebemenší odchýlení od ultraanarchistického programu, a proto nikdy nepokládal za možné spolupracovat v některém z ruských revolučních časopisů, jak v těch vydávaných v tajných ruských tiskárnách, tak zahraničních. Vždy se našel bod, s nímž nemohl souhlasit. Lidé s takovou převahou teorie se zřídka stanou vůdci skupin, jejichž činnost je založena na spiknutí. Spiknutí v širokém revolučním hnutí – toť partyzánství v obyčejné válce. Lidí není mnoho, a proto je třeba umět čerpat z nich vše možné; pole činnosti je omezené, a proto je nutné umět se mu přizpůsobit: dobrý partyzán vždy musí umět využít i lidí i okamžité situace. Přirozeným živlem pro Kropotkina je válka opravdová, velká, nikoliv drobná, partyzánská. Patří k těm lidem, kteří se při příznivých podmínkách stávají osnovateli širokých sociálních hnutí.
Je pozoruhodným agitátorem. Jelikož je od přírody obdarován ohnivou, přesvědčující řečí, stává se zcela vášnivým, jakmile vstupuje na tribunu. Podobně jako všichni opravdoví řečníci se nadchne pohledem na poslouchající dav. Tu úplně se mění; celý se chvěje pohnutím; jeho hlas zvučí tónem hlubokého, opravdového přesvědčení člověka, jenž vkládá celou svou duši do to, co říká. Jeho proslovy působí ohromným dojmem díky zvláště silnému zanícení, jež sděluje druhým a jímž elektrizuje posluchače. Když po ukončení řeči celý bledý a vzrušený sestupuje z tribuny, celý sál hřmí potleskem.
Je skvělým debatérem a přít se s ním je velmi těžké. Protože je obeznámen s historií, hlavně se vším, co se týká lidových hnutí, využívá mistrně svých bohatých vědomostí k zesílení svých myšlenek originálními a neočekávanými příklady a analogiemi, které silně přispívají k přesvědčivosti a jasnosti jeho výkladu.
Kromě svých vědeckých prací nenapsal ani jedno významné dílo. [V následujících letech sepsal Kropotkin řadu významných prací. – pozn. afed.cz] Dvě krásné knihy o sociální otázce, vydané v posledních letech, jsou jen sborníky jednotlivých statí. Je publicistou prvního řádu, vřelým, bystrým a svižným. I ve svých dílech zůstává agitátorem.
Kropotkin je nejupřímnějším a nejpřímějším člověkem, jakého se mi podařilo vůbec poznat. Mluví vždy pravdu do očí – se vší delikátností dobrého a měkkého člověka, avšak beze vší shovívavosti k drobné ješitnosti posluchače. Jeho bezpodmínečná přímost je nejpodivuhodnější a nejsympatičtější rys jeho povahy. Směle můžete spoléhat na každé jeho slovo. Jeho opravdovost je taková, že jakmile ho v horečné při napadne nějaká nová myšlenka, která ho nutí k přemýšlení, ihned umlkne, několik vteřin je pohroužený do sebe, potom začíná myslet nahlas, jako by vycházel z názoru protivníka. V jiných případech úmyslně přemýšlí o všech důvodech uvedených v čase sporu a po několika minutách mlčení se obrátí ke svému udivenému debatéru a praví s úsměvem: „Ano, máte pravdu.“
Použito překladu Rudolfa Brože z českého vydání knihy Podzemní Rusko (Samostatnost, 1905), jazykově upraveno.
V celoroční sérii „Kropotkin 2021“ zatím vyšlo:
Kropotkin 2021
Smrt a pohřeb Petra Kropotkina
Kropotkin, jako
A2: Kropotkin
Kropotkinovo zmrtvýchvstání
Evoluce a revoluce
Aktuálnost Kropotkinova anarchokomunismu (I.)
Aktuálnost Kropotkinova anarchokomunismu (II.)
Kropotkinova sociální utopie
Budovat jménem krásné svobody
Odmítnout vládu člověka nad člověkem
Komunismus bez anarchie je otroctvím