Anarchistická federace

Sedm mýtů o policii

Text, který se rozdával v roce 2011 v USA účastníkům hnutí Occupy. Vznikl, aby vyvrátil naivní představy lidí věřících stereotypní frázi „když jsi nic neudělal, nemůže se ti nic stát“.

pig

1 — Policie používá zákonnou moc

Obyčejný policista není odborníkem v oblasti práva – zná jen protokol svého policejního oddělení a velmi málo ví o fungujících zákonech. To znamená, že při své činnosti do velké míry blafuje, improvizuje a lže. Policista lže pravidelně: „Řekli mi jen, že jste podobný podezřelému z trestného činu. Předložte doklady ke kontrole.“

Také to ale neznamená, že máme bezmyšlenkovitě chápat i zákony jako legitimní. Soudní systém chrání ty, kteří jsou u moci, a privilegia bohatých. Podřizovat se zákonům není vždy vhodné z morálního hlediska – někdy je to dokonce nemorální. Otroctví bylo kdysi zákonné a pomoc uprchlým otrokům nezákonná. Nacisté se v Německu dostali k moci prostřednictvím demokratických voleb a prováděli svou politiku zákonem předepsanou cestou. Když se rozhodujeme, co dělat a co nedělat, musíme se spoléhat na vlastní svědomí, ne se orientovat na zákony a brát ohled na policejní hrozby.

2 — Policisti jsou obyčejní pracující, tak jako my. Měli by se stát našimi spojenci

Existuje žel obrovská propast mezi „měli by“ a „jsou“. Úkolem policie je sloužit zájmům vládnoucích. Každého, kdo neměl negativní zkušenost s policisty, je možné pokládat buď za privilegovaného, nebo poslušného. Nebo taky obojí najednou. Současný policista velmi dobře ví, do čeho jde, když jde pracovat k policii. Vždyť lidi v uniformě tu nejsou jen na sundávání koček, které uvízly vysoko na stromě. Určitě jde většina z nich pracovat k policii kvůli ekonomickému tlaku, ale nutnost vydělávat peníze ještě není omluvou pro násilné vystěhovávání rodin z domovů, ponižování „barevných“, používání slzného plynu proti demonstrantům. Lidé, jejichž svědomí lze koupit, jsou potenciálními nepřáteli každého z nás, a rozhodně ne naši spojenci.

Pro větší přesvědčivost uvedeme naši pohádku ve strategických termínech. „Jakákoli revoluce vítězí ve chvíli, kdy ozbrojené síly odmítnou bojovat proti svým lidem. Musíme se tedy soustředit na zlákání policie k tomu, aby přešla na naši stranu.“ Jenže policisté nejsou obyčejní pracující. Policisté jsou ti, kteří pro sebe vědomě zvolili jako základ své materiální existence obranu vládnoucího pořádku. Nejmíň tudíž sympatizují s těmi, kteří se ho snaží změnit. V tomto kontextu je mnohem rozumnější být proti policii jako takové než se pokoušet s ní solidarizovat. Pokud policisté slouží svým pánům, nemohou být našimi spojenci. Tím, že odmítáme instituci policie jako takovou a demoralizujeme jednotlivé policisty, stimulujeme je k hledání nových způsobů obživy. A v takovém případě s nimi možná můžeme najít společnou řeč.

3 — V košíku jsou i „shnilá jablka“, ale někteří policajti jsou normální lidi

Možná někteří policisté skutečně mají dobré úmysly. Ale znovu: dokud se podřizují příkazům, nikoli vlastnímu svědomí, nelze jim důvěřovat.

Tady je třeba porozumět samé podstatě institucí a nepřisuzovat všechny případy nespravedlnosti nedostatkům jednotlivých osob. Pamatujete si na historku o člověku, kterého koušou blechy a jemu se povede jednu chytit? Dlouho si ji prohlížel a potom ji posadil zpátky na krk a řekl: „Tohle není ta, co mě kousla.“

4 — Policie pokaždé vyhraje, proto nemá smysl s ní bojovat

Na jedné straně se policie díky tomu, jak je ozbrojená, vybavená a jaké má možnosti provádět kontrolu nad občany, zdá neporazitelná. Ale to je iluze. Policii svazuje ze všech stran hromada předpisů a omezení: byrokracie, veřejné mínění, problémy komunikace, plus přetížený justiční systém. Připusťme, že když nemají nezbytné množství dopravních prostředků k převozu velkých skupiny zatčených, nemůžou provádět masové zatýkání.

Proto někdy dokonce pestrá skupina ozbrojená jen nábojnicemi od slzného plynu, které na ni byly vystřeleny, může zatlačit početnější, lépe organizovanou a technicky vybavenou policii. Střety mezi protestujícími a vojáky se často vůbec nevedou podle zákonů vojenského umění. A ten, kdo zkoumal fungování policie, kdo ví, jaké jsou a nejsou její schopnosti, kdo může předvídat její činnost a být na ni předem připraven, ten může policii převézt.

Taková malá vítězství zvlášť povzbudí ty, kteří jsou pravidelně vystavováni policejnímu násilí. V kolektivním nevědomí společnosti představuje policie baštu reality. Je to síla zaručující neměnnost panujícího řádu. A tak vítězství nad ní (i dočasné) dokazuje, že existující realita je pouze přechodná.

5 — Policie jen brání střetu s naším skutečným nepřítelem, proto si nezaslouží náš hněv a pozornost

Útisk žel nepraktikují jen politici a úředníci. Ti by byli bezmocní bez těch, kteří plní jejich rozkazy. Jestliže už bojujeme proti jejich vládnutí, pak bojujeme i proti podrobení se jako takovému, které umožňuje vládnoucím udržet se u moci. A dříve nebo později se skrze podrobení dostaneme i k těm, kteří podrobují.

Policie je součástí této hierarchie. Samotná dynamika útisku, jež existuje v našich společenstvích, je jen vnějším projevem téhož fenoménu, i když na mnohem vyšší úrovni. Jestliže bojujeme s nadvládou jako takovou, a nejen s určitými jejími formami, pak musíme být připraveni k boji s ní v ulicích i v soukromí. Nelze ji porazit na jedné frontě, když nezvítězíme na jiné. Není nutné uctívat boj s nepřítelem v uniformě. Nelze zapomínat na projevy elitářství v našich řadách, ale nelze se soustředit jen na principy nehierarchičnosti, na detaily odporu proti elitářským projevům v našich vlastních řadách.

6 — Policii potřebujeme, aby nás chránila

I když usilujeme o život ve společnosti bez policie v daleké budoucnosti, podle tohoto názoru zatím policii potřebujeme, protože lidé ještě nejsou připraveni žít klidně, pokud je k tomu nenutí nějaká silová struktura. Jenže je sociální nerovnost a strach z policejního násilí klidem? Ti, kteří tvrdí, že policie jindy dělá i něco dobrého, musí nejdřív dokázat, že toto dobré by se neodehrálo i bez účasti policie. V každém případě společnost bez policie nevznikne náhle jen proto, že někdo nasprejuje na zeď Fuck the Police. Boj za osvobození společnosti od policie se povede tak dlouho, jak bude třeba k tomu, abychom se naučili žít a koexistovat navzájem v pokoji. Společenství neschopné vyřešit své vnitřní konflikty nemůže spoléhat ani na vítězství v boji s mocnější vnější silou. Vzdorování policii je třeba vidět jako odmítnutí jednoho ze zdrojů útisku za pomoci násilí, ne jako tvrzení hlásající, že bez policie nic nebude. Jestli někdy můžeme porazit a rozpustit policii, pak se můžeme bránit už méně organizovaným silám, které pro nás představují hrozbu.

7 — Vzdor vůči policii počítá s násilím. V čem jsme tedy lepší než ona?

Podle tohoto názoru je násilí formou nadvlády, a proto jeho použití protiřečí boji s touto nadvládou. A ti, kteří používají násilí, hrají stejnou hru jako jejich protivníci. Tak se prý ztrácejí počáteční motivy aktivit. Podobný názor na věc je hodně zjednodušující. Copak je žena bránící se násilníkovi silou stejně špatná jako násilník? Jsou otroci, kteří povstali, stejně špatní jako otrokáři? Existuje pojetí sebeobrany. V některých případech násilí posiluje nadvládu, v jiných ji popírá. Pro ty, kteří dosud věřili v autoritářský systém nebo v boha, je podřízení se pravidlům (právním nebo morálním) nejvyšší prioritou, a to za každou cenu. Věří, že budou odměněni za své chování a nezáleží jim na tom, co bude s jinými. Ne, v principu není žádný rozdíl v tom, jestli si říkají konzervativci nebo pacifisté. Pro ty z nás, kteří jsou ochotni nést odpovědnost za své jednání, je nejdůležitější otázka, jak udělat náš svět lepším. Někdy je to nutné dělat také za pomoci násilí.

Policajti jsou taky lidé a zaslouží si v principu stejnou úctu jako všechny živé bytosti. Ale otázkou není, jestli si zaslouží trpět a jestli je třeba je volat k zodpovědnosti. Je to čistě pragmatická otázka: nelze jim dovolit chovat se surově k lidem nebo vnucovat nám nespravedlivý sociální řád. I kdyby si přitom ti, které celý život jen utiskovali, zkusili vyřídit osobní účty s utlačovateli. Jenže osvobození přece jen nespočívá ve mstě, ale v tom, aby odpadla obdobná nutnost. Takže je-li někdy nezbytné třeba podpálit policejní služebnu, nemá se to dělat s pocitem pomsty a sebejistoty, ale s pocitem starosti a soucitu – jestliže ne se samotnou policií, tedy aspoň se všemi těmi, kteří by mohli trpět kvůli policejnímu násilí.

Delegitimizace policie bude prospěšná nejen pro ty, kteří kvůli policii trpí, ale také pro rodiny policistů, a dokonce pro samotné policajty. Kromě toho, že v rodinách policajtů byla doložena neúměrně vysoká úroveň domácího násilí vůči ženám a dětem, mezi policajty je ještě vyšší pravděpodobnost vraždy, sebevraždy a vzniku různých druhů závislosti.

Všechno, co pomůže policistovi, aby se vykašlal na svou práci, bude i v jeho zájmu, a také v zájmu těch, kteří jsou mu drazí, a samozřejmě v zájmu celé společnosti. Pojďme vytvářet svět, v němž nikdo nikoho neutiskuje a není utlačovatelem. Svět, kde nebude nikdo žít ve strachu.

„Jen si představte, čemu se lidé mohou tiše podřídit, a pochopíte míru nespravedlnosti, které budou vystaveni do té doby, než začnou vzdorovat jak slovy, tak odvetnými údery,“ řekl kdysi Frederick Douglass.


Zdroj:
http://mostlywater.org/seven_myths_about_police_0

Vyšlo v anarchistické revue Existence č. 2/2017 na téma „Ochránci pořádku“.


Související odkazy:
Ochránci pořádku?
Počátky policie (I.)
Počátky policie (II.)
Počátky policie (III.)


Verze pro tisk 6.8.2021 occupy
Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Odkazy

Critical Readings: Lifestyle Politics and Radical Activism

7. 10. 2021, Praha

Kritické čtení. …(více)