Anarchistická federace

Ochránci pořádku?

V souvislosti s policejním zabitím Stanislava Tomáše se vracíme k otázce po smyslu policie, jíž jsme se věnovali v Existenci č. 2/2017.

ACAB

Když si jako anarchisté a anarchistky položíme otázku, jaká je naše zkušenost s policií, někteří si vzpomenou na vyražený zub, první modřinu od obušku, buzeraci na ulici kvůli vzhledu, nezákonnou perlustraci nebo výhrůžky při výslechu. A nemáme-li takovou zkušenost přímo, někdo z našich přátel jí bezesporu prošel.

Nebo můžeme vzít pár příkladů z poslední doby [článek vyšel v dubnu 2017]. Na přelomu ledna a února pokračovalo soudní stání ve věci našich kamarádů obviněných z přípravy teroristického útoku [na jaře roku 2018 skončila kauza osvobozujícím pravomocným rozsudkem]. Role policie nebyla v tom, že by odhalila nebezpečná individua, nýbrž v tom, že prostřednictvím svých tajných agentů tuto přípravu zinscenovala. V únoru zase byla exemplárně odsouzena Kateřina Krejčová za údajné napadení policisty při blokádě pochodu nacionalistů [v září 2018 byla nakonec po odvoláních shledána nevinnou]. Tento absurdní rozsudek za evidentně smyšlené zranění má být výstrahou pro každého, kdo by si dovolil zpochybňovat zákroky policie.

Jestli si někdo myslí, že policie má plné ruce práce s dopadáním zločinců, je na omylu. Má totiž dost kapacit na to, aby sepisovala hlášení o našem kamarádovi Igoru Ševcovovi, zda náhodou neporušuje nařízení soudu neúčastnit se anarchistických akcí, což zahrnuje i vydávání jídla lidem bez domova v rámci iniciativy Food not Bombs (FNB).

Že je solidarita považována za zločin, dokazuje i lednové [2017] policejní zadržení aktivistů FNB v americké Tampě. Ti k tomu prohlásili: „Nemáme v plánu přestat se dělit o jídlo s hladovými lidmi bez domova a nadále budeme vzdorovat zákonům, které kriminalizují soucit a vzájemnou pomoc.“ Nejde ale jen o to kriminalizovat projevy shora nekontrolované organizované solidarity. Narážíme i na policejní snahu jim preventivně zamezit. A tak byl na základě policejní iniciativy v únoru [2017] zrušen benefiční koncert pro Food not Bombs ve Vysokém Mýtě, stejně jako loni v dubnu [2016] v Hradci Králové a Pardubicích benefice pro uprchlíky.

A jako další příklad z poslední doby můžeme uvést policejní pronásledování (zatýkání, bití, věznění a odsouzení) anarchistů a anarchistek účastnících se v Bělorusku protestů proti dani z nezaměstnanosti.

Pomáhat a chránit

Jak s touto praxí souvisí policejní motto „Pomáhat a chránit“? Komu to vlastně policie pomáhá? Koho a před kým vlastně chrání? Podle uvedených příkladů pomáhá uměle vytvářet zločiny a zločince, chrání sama sebe před angažovanými lidmi, pomáhá bránit aktivistům v politických aktivitách, chrání bezdomovce před jídlem zdarma, pomáhá zabránit pomoci potřebným, chrání režim před kritikou a před možnou změnou.

Přesně tak. Hlavním úkolem policie a vůbec všech represivních složek je ochraňovat status quo, tedy zavedený a nastolený režim. Článek „Počátky policie“ v tomto čísle [na webu zveřejníme v následujících dnech] dokládá, že policie byla založena kvůli davům, ne kvůli kriminalitě, a její vznik koresponduje s rozvojem kapitalismu.

Stát si uzurpuje monopol na násilí a v kapitalistickém státě se s násilím setkáváme prakticky na každém kroku. Má mnoho podob a forem, od duševního přes ekonomické až k fyzickému. Stát a kapitalistická ekonomika jsou na dohledu, donucování, represi a útlaku přímo založeny. Život je řízen rozkazy, příkazy a zákazy, které jsou ve formě jakkoliv nesmyslných zákonů vynucovány hrozbou a nezřídka i přímým užitím fyzického násilí. Tento aparát, vybudovaný coby ochrana práv privilegované menšiny stojí na několika autoritativních institucích, jako jsou vláda, armáda, policie a soudy. Kapitalistická společnost postavená na konkurenci, volné soutěži a právu silnějšího hledá při svém útlaku a vykořisťování námezdně pracujících oporu nejen v zastřené ideologii (viz téma „mýtus práce“ v Existenci č. 1/2017), ale i ve státním systému a jeho nástrojích donucení. Počínaje zákoníkem práce nastaveným ve prospěch zaměstnavatele přes nasazení státních represivních složek proti bouřícím se zaměstnancům až k vojenským intervencím na ochranu zájmů finančních skupin a koncernů v zahraničí.

Nic se nemění

Výše uvedené příklady jsou vlastně běžnou agendou represivní mašinerie ochraňující stávající pořádek před hodnotami, které ho negují, a jejich aktivními nositeli. Pokud jsou základními hodnotami kapitalistického režimu konkurence, bezohlednost, maximalizace zisku a soukromé vlastnictví, pak je třeba zakročit proti těm, kdo naopak prosazují solidaritu, vzájemnost, kolektivní prospěch a kupříkladu obsazují dlouhodobě nevyužívané objekty, aby jim vrátili život. Žádný sociální pokrok v posledních 200 letech se nevyhnul bojům s fízly. Každá iniciativa, ať už za osmihodinovou pracovní dobu, za volební právo pro ženy, za práva menšin, proti otroctví, proti ničení přírody atd., narážela na obušky policejních kordonů, na mříže cel, na kulky z policejních zbraní.

Vezměme namátkou ve své podstatě velmi mírné hnutí Occupy ve Spojených státech z roku 2011. Za jedny z nejrozsáhlejších ekonomických zločinů s dopadem na celou populaci, které známe jako krizi z roku 2008, nebyl zatčen jediný bankéř. Když se ale lidé ozvali, že nechtějí, aby procento nejbohatších profitovalo na ostatních, provedla policie koordinovaně ve 122 městech Spojených států zatčení více než 7760 lidí za to, že se zúčastnili protestních akcí hnutí Occupy. Noam Chomsky vzhledem k povaze systému označil zastrašující policejní brutalitu, hromadné zatýkání, smyšlená obvinění, restriktivní úřední výnosy, systematické sledování, infiltrace, razie a věznění za „nevyhnutelnou represi“. Pro režim, který chrání sebe a své elity jsou taková opatření prostě nevyhnutelná. Pohádka o demokracii, podobně jako ta o právním státě, musí stranou. A policie, to jsou vojáci v první linii proti neprivilegovaným.

Na režimu nezáleží

Uvedli jsme příklad represe v Bělorusku, kde vládne velmi autoritářský prezident Lukašenko. Tamní policie bedlivě chrání jeho mnohaletou vládu nejen před anarchistickým nebezpečím, ale proti jakékoliv opozici, která by ho mohla ohrozit [přesvědčit jsme se o tom mohli i během potlačení povstání v roce 2020]. Anarchistické hnutí nemá na růžích ustláno ani v dalších demokraciích, kde se konají volby, jejichž výsledek je buď předem daný, jako třeba v Rusku, nebo se dodatečně zajistí nový, jak jsme mohli sledovat v Turecku. Všude tam se policie pečlivě stará o kriminalizaci opozice, jež by mohla být ohrožením stávajících vládců.

Míra a podoby represe se mohou lišit stát od státu, či proměňovat v čase. Někde je potlačena opozice plošně, jinde jen její části, někde se do demonstrantů střílí, beze stopy mizí aktivisté sociálních hnutí nebo jsou prostě na objednávku zavražděni – jako se to dodnes děje v zemích Latinské Ameriky. Někde o potlačení protestů rozhodují vlády na základě vlastního popudu, jinde na přání svých spojenců či korporací, jako tomu bylo např. při popravách environmentálních aktivistů v Nigérii v zájmu společnosti Shell. A právě policie je v těchto případech tím nástrojem, který odvede většinu špinavé práce. V některých zemích využívá služeb neoficiálních eskader smrti složených z policistů (např. v Brazílii) nebo paramilitárních skupin či mafie (např. v Mexiku). Zavedené západní buržoazní demokracie používají sofistikovanějších nástrojů, jak se vypořádat s opozicí, která neschvaluje svátost soukromého vlastnictví a práva silnějšího (tzn. bohatšího a mocnějšího). Když je ale třeba „nevyhnutelné represe“, i tady zasáhne policie tvrdou silou, aby byly stávající pořádky zachovány bez ohledu na to, co je příčinou nespokojenosti, zda sociální nespravedlnost, omezování pracovněprávní ochrany, ochrana přírody či reakce na policejní vraždu.

A.C.A.B.

K jedněm z nejradikálnějších střetů s policií dochází při spontánních reakcích chudých obyvatel na ty nejzjevnější projevy policejní brutality. Běžně jsou tyto nepokoje médii označovány za rasové, ale je to jen zástěrka skutečnosti, že jde o výbuchy frustrace těch nejchudších vrstev. Nejen v USA, ale i v západoevropských zemích je většina příslušníků menšin sociálně stigmatizována a nemá šanci se vymanit z prostředí chudoby.

Asi nejznámějšími nepokoji byly ty v Los Angeles v roce 1992. Vyvolalo je zproštění obvinění fízlů, kteří byli natočeni, jak umlátili Afroameričana Rodneyho Kinga. Naposledy vypukly rozsáhlé nepokoje v roce 2014 ve městě Ferguson poté, co byl policistou zastřelen neozbrojený černošský mladík Michael Brown. Od té doby došlo k mnoha dalším mimosoudním popravám a výbuchům nespokojenosti, z nichž vzešlo hnutí Black Lives Matter. V Evropě můžeme připomenout rozsáhlé nepokoje na chudinských předměstích francouzských měst v roce 2005 po smrti dvou nezletilých mladíků, kteří se skryli před policií v trafostanici. Anglická města zažila něco podobného v roce 2011 po zastřelení Marka Duggana policií. Podle průzkumů mezi lidmi, kteří se účastnili následných nepokojů a rabování, byla jejich hlavní motivací dlouhodobá nespokojenost s policejní šikanou.

Nejčerstvěji letos v únoru [2017] probíhaly několik týdnů divoké protesty proti policejnímu násilí ve Francii poté, co fízlové zadrželi na pařížském předměstí 22letého černošského mladíka Théa Luhaku a následně ho zmlátili a znásilnili. Během protestů policie velmi příkladně předvedla, koho chrání: na pařížském předměstí perlustrovala lidi podle barvy pleti a toho, kdo měl námitky, zmasakrovala tak, že skončil v nemocnici. Těžko si představit jinou reakci než bezmoc a vztek. Ten se spontánně projevil v ulicích, kde hořely desítky aut a kontejnerů, těžkooděnci se prali s protestujícími, přes oblaky slzného plynu létaly kameny a molotovy, přes sociální sítě a mobily přicházely nové a nové výzvy k akcím proti „policejním násilníkům a vrahům“. Pod tímto heslem se totiž demonstruje i demoluje. A není se co divit. Co může ztratit člověk, kterého i „rutinní“ policejní kontrola dokladů může stát život?

Mýtus černé ovce

Frustrace chudých vrstev má zejména sociální základ, bezprostředně na to se nabaluje intenzivní pozornost policie vůči nim, pro kterou se u nás v lidové mluvě vžilo slovo buzerace. Radikální projevy nespokojenosti ale nejsou spojené jen s policejní brutalitou a mimosoudními popravami „podezřelých osob“. Hněv je způsoben i velmi častou beztrestností uniformovaných násilníků, zlodějů, vyděračů a korupčníků.

Existuje několik buržoazně demokratických pohádek, které jsou i častými náměty filmových děl. První je o tom, že každý ve společnosti má rovný hlas a může rozhodovat o dění kolem sebe. Další vypráví o rovných příležitostech a otevřených dveřích k úspěchu, tzv. americkém snu. Neméně důležitá je ale i pohádka o černých ovcích a jejich potrestání. Ta vypráví o tom, že i když se např. v politice či policejním sboru najde nějaké to zkažené jablko, vždy je nakonec odhaleno a vyndáno z košíku těch zdravých. Poselství je jednoznačné: ačkoli dochází k individuálním excesům, systém jako takový je správný a dokáže si s tím poradit. V praxi se to projevuje tak, že jednou za dlouhý čas je obětován nějaký zkorumpovaný politik nebo je „příliš horlivému“ policistovi snížen na pár měsíců plat.

Totalitní a buržoazně demokratické státy se liší jen mírou sofistikovanosti udržování dojmu, že stávající pořádek a mechanismy jeho udržování jsou ty nejlepší. Při bližším pozorování ale zjistíte, že nájemná banda chránící režim, velké vlastníky a zájmy mocenských elit, se stát od státu vlastně zas tak moc neliší. Není pak překvapením, když Policie ČR spolupracuje s ruskou nástupkyní KGB při snaze kriminalizovat mladého anarchistu. Vždyť jen navazuje na mezinárodní policejní konference z konce 19. století, které domlouvaly společný postup proti stoupencům myšlenek svobody a samosprávy.

Policie je v moderní době omezena různými mantinely, jejichž míra dodržování se velmi liší místo od místa a často se k nim vůbec nepřihlíží. Slovo fízla má vždy větší váhu než slovo nějakého nuzáka. Mírné vrásky na čele jim v posledních letech dělají mobilní telefony s možností pořizování videozáznamů, které pak snadno, jako třeba v USA, usvědčují (před veřejností, nikoli před soudem) policii ze lži, když ta rozstřílí nějakého neozbrojeného obyvatele chudinské čtvrti.

Nic než hierarchie

Někteří anarchopacifisté nabádají k individuálnímu přístupu k příslušníkům policie a k pohledu na ně jako na lidi. I když má tento postoj své opodstatnění, mimoděk zastírá skutečnost, že policie je instituce. A je dobré ji tak také chápat. V tom případě není otřepané A.C.A.B. vůbec mimo mísu a dalo by se zařadit do kánonu lidových moudrostí.

Policie je instituce vysoce hierarchická a jako taková funguje na principu absence svědomí. Jednání jejích příslušníků se řídí primárně rozkazy. Pro ty dole leží odpovědnost u těch, kdo vydávají příkazy. Tím se ale dostaneme velmi často ke zcela neprůhledné politické vůli, která ani nemusí být personifikovatelná. Ti nahoře nejsou zpravidla účastni výkonu nejnižších složek instituce, takže mohou operovat individuálním selháním podřízených. Praxe je však taková, že ti dole spoléhají na to, že je vedení podrží, ať už udělají cokoliv. Před velkými policejními manévry, jako tomu bylo při summitech MMF či NATO v Praze [2000 a 2002], tuto ochranu dokonce jejich pohlaváři veřejně deklarují. A není divu, že pak stovky stížností a oznámení na policejní násilí a šikanu letí rovnou do koše.

Autoritářská povaha instituce a pocit nedotknutelnosti pak mohou mít negativní dopad i na povahy mnohých policistů. Pokud někdo zažil ožralého fízla mimo službu, mohl by vyprávět. Jako třeba servírka ruzyňského baru, která měla tu smůlu, že se její pracoviště rozhodla okupovat banda namazaných a agresivních příslušníků pražského protiextremistického oddělení. Výsledkem byla prakticky jen ostuda, jelikož se přitom nechali natočit průmyslovou kamerou. V roli „politické policie“ je můžete potkávat dodnes.

Policejní sbory jsou obvykle i odrazem politických poměrů, jsou rasisticky předpojaté, prohlubují sociální stigmatizaci cizinců a menšin… Často jsou v nich procentuálně oproti zbytku populace mnohem více zastoupeni příznivci autoritářských politických uskupení. Například v Athénách bylo zjištěno, že polovina tamních policistů volila neonacistickou stranu Zlatý úsvit. Ani u nás není výjimkou, že poté, co vám vyrazí zub a seberou vás, aby uvolnili místo pro pochod fašistů se šibenicemi, dostanete ještě ideologické kázání o zhoubnosti migrace.

Dohlížet a trestat

Zdá se, že s rychlým rozvojem digitálních technologií narůstá i touha vlád po větším dohledu nad obyvatelstvem. I když shromažďování dat o každém z nás nabývá absurdních rozměrů, evidentně nemají stále dost. Tato dystopická politika potřebuje své ospravedlnění – nutnost zajistit bezpečí. Nové technologie dohledu nás nemají chránit proti jasným nebezpečím, nýbrž spíše proti beztvarým rizikům. Podle lednové [2017] zprávy Amnesty International (AI) podrývá záplava v Evropě přijatých „protiteroristických“ zákonů a dodatků základní svobody a těžce vybojovanou ochranu lidských práv. Represivní složky směřují k ještě větším možnostem zvůle a beztrestnosti – jde o snadnější vyhlašování výjimečných stavů, provádění prohlídek a odposlechů s minimálním či žádným soudním dohledem, možnosti omezení svobody pohybu, zákazu veřejných shromáždění, zmrazení majetku… AI doslova napsala: „Vlády EU používají protiteroristická opatření ke konsolidaci drakonických pravomocí, diskriminaci cílových skupin a odnímání lidských práv pod rouškou jejich ochrany. Jsme v nebezpečí vytváření společnosti, v níž se svoboda stává výjimkou a strach pravidlem.“

Jak uvádí David Graeber [zemřel v roce 2020], v USA „jen 10 % procent času průměrných policejních úředníků zabere řešení opravdových zločinů“, zbytek „věnují porušením administrativních předpisů a regulací“. Na základě vyšetřování policejního oddělení v již zmíněném Fergusonu pak dokládá policejní praxi, jejímž cílem je „vyždímat co nejvíc peněz z těch nejchudších a nejzranitelnějších“, peněz, které pak velmi často putují jako splátky dluhů města soukromým věřitelům.

Obhajoby kriminalizace chudoby se s velkou oblibou chytají politici napříč politickými stranami. A policie jim často slouží jako stafáž při získávání politických bodů při různých programech „nulové tolerance“ nebo při strašení kriminalitou cizinců, jak to letos [2017] v Plzni při budování vlastního PR předvedl ministr vnitra Chovanec.


Vyšlo v anarchistické revue Existence č. 2/2017 na téma „Ochránci pořádku“.


Verze pro tisk 29.6.2021 -kl-
Jak pomoct anarchistkám a anarchistům v Rusku a Ukrajině
Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Odkazy

Klima a film: Kreativní resistence - historie britského antidálničního hnutí a Reclaim the Streets

2. 11. 2022, Brno, Praha

Kořeny hnutí za klimatickou spravedlnost ve filmu - Reclaim the streets …(více)

Klima a film: Alterglobalizační hnutí od Seattlu přes Janov až do Prahy

16. 11. 2022, Brno, Praha

Kořeny hnutí za klimatickou spravedlnost ve filmu - This is what democracy looks like …(více)

Klima a film: autonomní zóny aneb jak se žije na stromě

7. 12. 2022, Brno, Praha

Kořeny hnutí za klimatickou spravedlnost ve filmu - okupace hamabašského lesa, ZAD a NOTAV …(více)