Anarchistická federace

Počátky policie (II.)

Práce Davida Whitehouse o formováním prvních profesionálních policejních jednotek v Anglii a ve Spojených státech a o jejich smyslu.

old pigs

(předchozí text ZDE)

Začnu obecnějším tématem, vztahem třídního boje a ulice. Pro chudinu a pracující je ulice, nebo chcete-li venkovní prostor, nesmírně důležitá, a to z následujících důvodů:
- pracují zde
- odpočívají a baví se tu
- někteří zde i žijí
… a dělají tu politiku.

Nejdříve o práci. Zatímco si úspěšní obchodníci mohou dovolit kamenné obchody, ti se skromnějšími prostředky se musí spokojit s ulicí. Zavedení obchodníci v nich vidí konkurenci a volají policii, aby je odsunula.

Pouliční prodavači jsou také efektivními distributory kradeného zboží, jelikož jsou mobilní a anonymní. Jejich služby nevyužívali pouze kapsáři a lupiči. Také otroci a služebnictvo střední třídy kradli svým pánům a zboží se zbavovali skrze pouliční prodavače. (Otroctví bylo v New Yorku zrušeno až v roce 1827.) Takže ztrácející se cennosti z pohodlných domovů měšťanstva byly dalším důvodem, proč se střední třída domáhala potírání pouličních prodavačů.

Ulice byla také prostorem pro volnočasové aktivity dělnictva – jejich domy totiž nebyly zrovna pohodlné. Venku mohli navazovat přátelství, bezplatně se bavit a v závislosti na místě a čase mohli být činní v opozičních náboženstvích a politice. Britský marxistický historik E. P. Thompson to shrnul, když napsal, že anglická policie devatenáctého století byla „nestranná, snažící se rovnou měrou vyčistit ulice od všech pouličních prodavačů, žebráků, prostitutek, umělců, demonstrantů, hrajících si dětí, stejně jako svobodomyslných a socialistických řečníků. Narušování obchodní činnosti majitelů obchodů sloužilo velmi často jako záminka.“

Na obou stranách Atlantiku se většinou zatčení týkalo neškodných trestných činů nebo narušování veřejného pořádku. Další marxistický historik Sidney Harring poznamenal: „Výklad ,narušování veřejného pořádku‘ z úst kriminologů je nebezpečně blízko výkladu ,volnočasové aktivity dělnické třídy‘ z úst historiků.“

Pouliční život byl a stále je pro politiku dělnické třídy velmi důležitý. Etablovaní politici a korporátní manažeři se setkávají v salonech a přijímají rozhodnutí s dalekosáhlými důsledky, jelikož tito lidé řídí byrokracii a pracovní sílu. Ale když se setkávají pracující a rozhodují se, jak dosáhnout změn, potřebují pro své požadavky širší podporu, kterou lze získat právě na ulici, ať už se to týká stávek nebo demonstrací. Ulice je většinou testovací půdou pro politiku dělnické třídy a vládnoucí třída si toho je plně vědoma. Proto je policie přítomna v ulicích jako protimoc, kdykoliv dělnická třída ukáže sílu.

* * *

Nyní se můžeme zaměřit na vztah mezi dvěma hlavními formami policejní aktivity – rutinními obchůzkami a kontrolou davů. Díky všedním pochůzkám si policie začíná zvykat na používání násilí a vyhrožování násilím. Tím se učí zvládat represi většího rozsahu, která je nezbytná, když utlačovaní povstanou ve větších skupinách. Není to pouze otázka taktiky a manipulace se zbraněmi. Rutinní policejní činnost je klíčová k vytvoření iluze mezi samotnými policisty o násilí užívaném pro dobro věci.

Každodenní činnost také pomáhá poručíkům vyselektovat nejschopnější bijce, kteří budou schopni tvrdých zákroků v prvních liniích. Stejně tak „hodný policajt“, kterého můžete potkat na obchůzce, představuje klíčovou iluzi styku s veřejností, kryjící brutální činnost, kterou musí vykonávat „zlý policajt“. Rutinní činnost je také užitečná v dobách politických zvratů, jelikož policie již dobře zná jednotlivé čtvrti, a tak může lépe identifikovat tahouny a radikály.

Nyní se můžeme vrátit k historii a mluvit o New York City. Začnu několika body týkajícími se lidových zvyklostí před revolucí. Během koloniální éry docházelo občas k výtržnostem, ale takovým formalizovaným způsobem, který koloniální elita schvalovala, nebo přinejmenším tolerovala. Byla zde spousta slavností, které spadaly do kategorie „nedbající zákona“, při nichž bylo sociální postavení obrácené, a nižší vrstvy mohly předstírat, že jsou pány. To byl způsob, jakým podřízené třídy vypouštěly vztek, parodovaly své pány – způsob, který stvrzoval právo elity rozhodovat po zbytek roku. Tato tradice se týkala hlavně období kolem Vánoc a konce roku. Mohli se účastnit dokonce i otroci.

Byla zde také každoroční oslava „Papežova dne“, kdy příslušníci protestantské majority pochodovali a nesli figuríny, z nichž jedna představovala papeže, aby je nakonec spálili. Malá sektářská provokace „v únosných mezích“ schvalovaná městskými autoritami. V tomto ohledu Papežův den obvykle nevedl k násilí proti katolíkům, jelikož v New Yorku jich bylo pouhých několik stovek a před revolucí zde nebyl jediný katolický kostel. Tyto tradiční sešlosti byly hlučné a nepokojné, ale směřovaly k upevnění vazeb mezi neprivilegovanými a elitou, ne k jejich narušení.

Neprivilegovaní byli také svázáni s elitou pomocí nepřetržitého osobního dohledu. To se samozřejmě týkalo hlavně otroků a sluhů, ale i učedníků a tovaryšů, kteří žili v domech svých mistrů. Takže se moc těchto podřízených během dne v ulicích nepotulovalo. Vlastně zde po krátkou dobu platilo koloniální nařízení, které říkalo, že pracující se mohou pohybovat po ulici, pouze když jdou do/z práce. Tato situace dělala z námořníků a nádeníků nepřizpůsobivý a nekontrolovaný element. Jenže námořníci trávili většinu času poblíž nábřeží a příležitostných dělníků bylo tehdy ještě málo.

Za těchto okolností byla většina lidí po celý den pod dozorem, policie nebylo třeba. Byla zde noční hlídka, která se snažila bránit vandalismu a zatýkala každého černocha, který nemohl prokázat, že je svobodný. Ta ale nebyla v žádném případě profesionální. Každý noční hlídač měl i svou denní profesi a funkce povinně rotovala, takže zde nebyla kontinuita a všichni službu nenáviděli. Bohatší lidé se z této služby vykupovali.

Během dne bylo ve službě několik málo strážníků, těch se ale obchůzky netýkaly. Byli zaměstnanci soudu, kteří vykonávali soudní nařízení, doručovali předvolání a zatykače. Nevykonávali detektivní práci. V 16. a také v 17. století byl systém závislý téměř výlučně na informátorech z řad běžné populace, kterým byla vždy slíbena část pokuty, již by případně provinilec vyplatil.

* * *

Revoluční éra přinesla změny jak v lidových zvyklostech, tak ve vztahu mezi třídami. V 60. letech 16. století začala elita z řad kupců a vlastníků podporovat nové formy lidových mobilizací. Začalo to agitací proti kolkovému zákonu. Jednalo se o nové hlasité demonstrace a pouliční nepokoje, které si ze staré tradice vypůjčily vyobrazování nepřítele pomocí figurín. Místo pálení papeže pálili guvernéra nebo krále Jiřího.

Není čas zacházet do detailů těchto nepokojů, je ale důležité zmínit třídní složení demonstrujících. Zástupci elity se jich mohli také účastnit, ale jádro těchto davů tvořili kvalifikovaní dělníci, všeobecně známí jako mechanici. To znamená, že zde byl mistr po boku svých tovaryšů a učedníků. Lidé z vyšších kruhů pohlíželi na řemeslné mistry jako na své zástupce pro mobilizaci mechaniků.

S tím, jak se konflikt s Británií stupňoval, mechanici se radikalizovali a organizovali se nezávisle na koloniální elitě. Mezi mechaniky a elitou docházelo k napětí, ale nikdy nedošlo k úplnému rozkolu. A přirozeně, když byli Britové poraženi a elita nastolila svou vládu, měli lidé těchto pouličních agitací plné zuby. Rebelie a nepokoje v nezávislých Spojených státech neustaly, ale nabíraly nových rozměrů – zčásti proto, že ekonomický rozvoj narušil jednotu mezi samotnými mechaniky.

* * *

Nyní se zaměřím na vývoj po revoluci – změny, které utvořily novou dělnickou třídu na základě směsi konfliktních sociálních elementů. Začněme u kvalifikovaných dělníků. Už před revolucí se vyostřil rozkol mezi tovaryšstvem a mistry. Abychom tomu porozuměli, měli bychom se podrobněji podívat na přetrvávající vliv cechovního systému. Oficiální cechy ve Spojených státech neexistovaly, ale některé z jejich tradic mezi kvalifikovanými dělníky přetrvávaly. Staré cechy byly v podstatě kartely, svazy řemeslníků, které měly monopol na určitou činnost, a ten jim umožňoval řídit trh. Mohly nastavovat obvyklé ceny za své zboží, a dokonce předem rozhodovat, jak velký má trh být.

Řízený trh poskytoval jistotu a stabilní vztahy mezi řemeslníky určitého oboru. Mistr získal učně jako smluvního sluhu od jeho rodičů, na oplátku jim slíbil, že ho naučí řemeslu a poskytne mu ubytování a stravu na sedm let. Z učedníka se stal po složení zkoušky tovaryš, ale často pokračoval v práci pro stejného mistra tak dlouho, dokud nebylo místo a mohl se sám stát mistrem. Učedník dostával obvyklou mzdu a dlouhodobou smlouvu. To znamenalo, že dostával stejný plat bez ohledu na vliv sezonních změn v množství požadované práce. Většina z těchto zvyků a vztahů v předrevoluční éře fungovala i bez formální struktury cechů.

Nicméně zhruba mezi lety 1750 až 1850 se začala tato korporátní struktura mezi kvalifikovanými obory kvůli externím činitelům rozpadat. Trh začínali kontrolovat obchodníci. Zboží z jiných měst nebo ze zámoří podkopalo monopol na stanovení cen, takže dílny byly nuceny konkurovat jedna druhé způsobem, který je dnes běžný. Konkurence učinila z mistrů spíše podnikatele, hledající pracovní sílu a úsporné inovace a zacházející s řemeslníky více jako s jednorázovou námezdní sílou. Dílny se zvětšovaly a na pracovišti začala převládat neosobní atmosféra – asi jako v továrnách s tucty zaměstnanců.

Na začátku devatenáctého století neztráceli zaměstnanci pouze své dlouhodobé smlouvy, ale také možnost bydlet v mistrově dílně. Pro učedníky to bylo osvobozující, jelikož se jako mladí lidé vymanili z područí autority rodičů i mistrů. Dostali svobodu pohybu, mohli potkávat mladé ženy a utvářet vlastní sociální život mezi svými vrstevníky. Pracující ženy byly většinou najímány jako služebné všeho druhu, pokud se nestaly prostitutkami. Pouliční život zažíval velké proměny s tím, jak tito mladí lidé navazovali sociální vztahy se zbytkem společnosti, která utvářela rozvíjející se dělnickou třídu.

Navazování nových vztahů nebylo vždy mírumilovné. Po roce 1800 expandovala migrace irských katolíků. Kolem roku 1829 bylo ve městě už asi 25 000 katolíků, tedy každý osmý. Irové byli segregovaní ve svých čtvrtích, často vedle černošských čtvrtí, černoši v této době tvořili 5 % populace. V roce 1799 protestanti spálili figurínu svatého Patrika a Irové žádali odplatu. Tato nevraživost se objevovala po několik následujících let a Irům začalo být jasné, že strážní a noční hlídky nejsou na jejich straně. Takže ještě před ustanovením prvního moderního policejního sboru postupovali muži zákona podle rasové profilace. Městská elita vzala na vědomí nedostatek respektu Irů k hlídačům – jejich neskrývanou vznětlivost –, znásobila hlídky a nakázala jim, že se mají zaměřovat na Iry a také na Afričany, kteří žili ve stejné oblasti a mnohdy měli o autoritách stejné mínění.

Na sektářské a rasové rozpory měla zásadní vliv hospodářská soutěž. Irové byli všeobecně méně kvalifikovanými dělníky a dostávali nižší mzdy. Ve stejnou dobu se mistři pokoušeli práci v dílnách nastavit tak, aby ji mohli vykonávat nekvalifikovaní pracovníci. Z anglických učedníků se stávala součást reálného trhu práce s tím, jak ztráceli dlouhodobé smlouvy. Když se tohle začalo dít, ocitli se učedníci na námezdním žebříčku o příčku výš než irští imigranti. Černí dělníci, kteří vykonávali domácí práce nebo sloužili jako pomocní dělníci, byli o další příčku nebo dvě pod Iry. Ve stejnou dobu se starší nekvalifikovaná část námezdní třídy začala soustředit kolem přístavů a staveb, jelikož stavebnictví a obchod po revoluci expandovaly. Celkově populace strmě rostla. New York měl 60 000 obyvatel v roce 1800 a do roku 1820 se tento počet zdvojnásobil. O dalších deset let později zde bylo už 200 000 obyvatel a 312 000 v roce 1840.

* * *

To by bylo hrubé přiblížení vznikající dělnické třídy v New Yorku. V těchto letech jednaly všechny části třídy kolektivně, ale každá sama za sebe. Vzhledem k počtu akcí a roztříštěnosti je to velmi komplikované, ale můžeme začít zobecněním. Nejběžnější formou vzdoru byly pouliční nepokoje, tzv. rioty. Nyní pár detailů. V letech 1801–1832 došlo ke čtyřem riotům černých Newyorčanů na protest proti posílání bývalých otroků zpět na venkov k jejich otrokářům. Tento vzdor většinou selhal, hlídači odpovídali násilím, a buřiči dostávali velmi kruté tresty. Bílí abolicionisté tyto nepokoje odsuzovali. Tyto rioty vykreslují lidovou aktivitu zdola navzdory nesouhlasu elity a bez ohledu na rasovou diskriminaci podpořenou zákonem.

Pronásledování ze strany bílé majority se nevyhnuly černošské kostely a divadla. Občas se zvrhlo v lynče, jichž se účastnili chudí imigranti, ale někdy také bohatí bílí včetně hlídačů. V roce 1826 trval jeden protičernošský lynč tři dny. Zničeny byly černošské domy a kostely spolu s domy bílých abolicionistických ministrů. Nebyl zde ale všeobecný konflikt mezi černými a bílými dělníky. V roce 1802 spolu černí i bílí námořníci stávkovali za vyšší mzdy. Jak bylo pro tuto dobu obvyklé, stávka měla podobu „kolektivního vyjednávání riotem“, jak tyto události nazýval historik Eric Hobsbawm. V tomto konkrétním případě stávkující vyřadili z provozu lodě, které najímaly za nižší mzdy. Dělníci z doků se také sjednotili a překonali rasové a sektářské předsudky při militantních stávkách v letech 1825 a 1828.

Akce za zlepšení pracovních podmínek kvalifikovaných dělníků, například tovaryšů, se nemusely uchylovat k takovému fyzickému nátlaku, jelikož ti měli na svou kvalifikaci monopol. Přesto se tovaryšstvo v těchto letech radikalizovalo. V kvalifikovaných oborech proběhly stávky ve třech vlnách. Začalo to roku 1809 a pokračovalo v letech 1822 a 1829. Každá z těchto vln byla militantnější a nátlakovější než ta předchozí, došlo i k útokům na kolegy, kteří nerespektovali společný postup. V roce 1829 stálo tovaryšstvo v čele hnutí za zkrácení pracovního dne na deset hodin a založilo Stranu pracujících (Workingmen’s Party). Ve stejný rok se strana rozpadla, ale tato iniciativa vedla v roce 1833 k založení Všeobecného odborového svazu (General Trade Union).

S růstem třídního uvědomění dělnictva se z riotů stávala „všední“ záležitost a k nepokojům docházelo kdekoliv, kde se lidé zrovna shromáždili, v krčmách, divadlech, na ulici. Tyto nepokoje nemusely mít ryze ekonomické nebo politické důvody, ale vždy se jednalo o příklady kolektivního prosazení dělnické třídy nebo její části či určité frakce. Na začátku století riotovali Newyorčané čtyřikrát do roka, ale mezi lety 1825–1830 každý měsíc.

Jeden z těchto nepokojů elity zvlášť znepokojil. Vešel ve známost jako Vánoční nepokoje roku 1828, i když se odehrály na Nový rok. Hlučný dav čtyř tisíc anglických dělníků si přinesl bubny a cokoliv, co dělalo hluk, a namířil si to na Broadway do čtvrti boháčů. Po cestě byl zdemolován černošský kostel a lidé uvnitř zmláceni. Hlídači zadrželi několik demonstrantů, ale dav je osvobodil a hlídku zahnal na útěk.

Po cestě se přidávali další lidé a dav zamířil k obchodní čtvrti, kde zdemoloval množství obchodů. Ve čtvrti Battery byla rozbita okna nejluxusnějších domů. Potom se obrátil zpět na Broadway, protože lidé věděli, že v hotelu City probíhal večírek bohatých. Před hotelem dav zablokoval kočáry, takže nikdo nemohl utéct.

Objevil se velký kontingent hlídačů, jenže vůdčí osoby v davu vyhlásily pětiminutové příměří. Hlídači si mohli rozmyslet, do jakého boje se to pouští. Po uplynutí pěti minut hlídači uhnuli stranou a ohlušující dav mašíroval dále na Broadway.

Tento výjev odporu dělnické třídy se odehrál přímo před zraky Newyorčanů. Noviny začaly ihned volat po důrazném posílení hlídačů, takže vánoční nepokoje spustily množství reforem, které nakonec v roce 1845 vedly k založení policie v New Yorku, NYPD. Reformy v roce 1845 policejní síly ještě rozšířily, došlo k jejich profesionalizaci a centralizaci na bázi vojenského řádu. Jejich přítomnost v ulicích byla navýšena na 24 hodin denně a bylo zakázáno, aby policista vykonával druhé zaměstnání. Platy byly navýšeny a podíl na příjmu z pokut provinilců zrušen.

Znamenalo to, že bývalí hlídači už nemuseli na obchůzkách shánět něco k obživě, takže podmínka, která mohla vést k podivné selekci stíhaných, zmizela. Pravidelná mzda zajistila velitelům daleko více prostoru na stanovení pravidel a priorit, a tak mohla oddělení mnohem lépe reagovat na vzrůstající potřeby ekonomické elity. Tak vznikla newyorská policie.

(pokračování příště)


Předchozí díl:
https://www.afed.cz/text/7415/pocatky-policie-i

Zdroj:
https://libcom.org/history/origins-police-david-whitehouse

Překlad Tonda Kováč. Vyšlo v anarchistické revue Existence č. 2/2017 na téma „Ochránci pořádku“.



Aktuální číslo měsíčníku A3

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Odkazy