Anarchistická federace

Počátky policie (III.)

Práce Davida Whitehouse o formováním prvních profesionálních policejních jednotek v Anglii a ve Spojených státech a o jejich smyslu.

Fuck the police

(předchozí text ZDE a ZDE)

Jak se dá předpokládat, příběh o vzniku policie na jihu je trochu jiný. Jedna z prvních moderních policejních jednotek vznikla v Charlestonu v Jižní Karolíně, a bylo to ještě předtím, než se policajti v New Yorku profesionalizovali. Předchůdci charlestonské policie nebyli pouliční hlídači, ale otrokářské hlídky, které operovaly na venkově. Jak zmínil jeden historik, „napříč všemi (jižanskými) státy (před občanskou válkou) se ve dne v noci potulovaly ozbrojené hlídky pročesávající venkov, aby naháněly strach, terorizovaly a brutalitou přiměly otroky k podvolení a pokoře“.

Jednalo se obecně o bílé dobrovolníky, kteří k výkonu používali vlastní zbraně. Po čase se systém adaptoval na městské podmínky. Obyvatelstvo Charlestonu se nerozrůstalo tak rychle jako v New Yorku, v roce 1820 měl stále méně než 25 000 lidí, ale polovinu tvořili černoši. Jediným způsobem, jak mohl jih zahájit nějakou reálnou industrializaci, bylo povolit otrokům přijímat námezdní práci ve městech. Někteří otroci byli vlastněni přímo majiteli továren, zvláště v nejvíce průmyslově rozvinutém městě jihu Richmondu. Nicméně většinu městských otroků vlastnili bílí měšťané, kteří je využívali jako sluhy a pronajímali do továren.

Na začátku otrokáři sami hledali námezdní práci pro své otroky a celou mzdu si nechávali pro sebe, ale rychle zjistili, že je daleko výhodnější umožnit otrokům, aby si hledali práci sami, a kasírovat je za dobu strávenou mimo otrokářův dům. Nové poměry od základu změnily vztahy mezi otrokáři a otroky, nemluvě o vztazích mezi otroky samotnými. Otrokáři ztráceli na dlouhá období přímý dohled nad otroky a ti mohli našetřit nějaké peníze, které jim zbyly po odvodu poplatku. Mnozí Afroameričané si dokonce mohli dovolit žít mimo dům otrokáře, mohli uzavírat manželství a žít ve společné domácnosti. Na začátku devatenáctého století měl Charleston černou čtvrť většinou obydlenou otroky a několika bílými.

Bílá populace v jižanských městech i na venkově žila v nepřetržitém strachu z povstání. Avšak na venkově byli černoši pod neustálým dohledem a v rámci vyčerpávajícího pracovního řádu měli jen velmi málo možností rozvíjet širší sociální kontakt. Dramaticky uvolněné podmínky ve městech přiměly stát, aby zahájil represivní činnost, která byla doposud doménou otrokářů.

Charlestonská stráž a hlídka se stylem pokus omyl vyvinula ve zřetelně moderní policejní jednotku ve dvacátých letech devatenáctého století, aby zajišťovala všední pronásledování černošské populace i nepřetržitou pohotovost kvůli případnému zásahu proti vzpurným davům. V roce 1822 byly odhaleny plány na dobře organizované povstání otroků a tlak na profesionalizaci policie se ještě zvýšil. Povstání bylo rozprášeno a moc vyztužena. Síly na jihu byly více militarizované než na severu už před profesionalizací. Jízdní policie byla na severu výjimkou, na jihu nařízením. Jižanská policie měla také pušky opatřené bajonety.

Historie policie je skutečně velmi specifická a v Americe se liší město od města, ale od doby, kdy policie čelila podobným problémům při utlačování dělníků a chudiny, byla přijímána podobná institucionální řešení všude. Zkušenost na jihu také upevnila názor, který byl na severu už všem jasný: protičernošský rasismus byl součástí policejní praxe od samého začátku.

* * *

Nakonec pár slov o Filadelfii, ale ještě předtím je třeba zmínit pár věcí, které se týkají všech těchto příkladů. Ze všeho nejdříve musíme na policejní práci pohlížet v kontextu širšího projektu vládnoucí třídy na zvládání a utváření pracující třídy. Na začátku jsem řekl, že ke vzestupu dělnických nepokojů docházelo ve stejné době, kdy se začaly rozpadat staré metody neustálého osobního dohledu. Do věci se vložil stát, aby zajistil dohled. Policie byla součástí tohoto úsilí, ale na severu začal stát také uplatňovat zákon o chudině a provozovat veřejné vzdělávání.

Policejní práce se bezprostředně týkala zákona o chudině, policajti prováděli registraci chudých a umísťovali je do pracovních káznic. To se dělo ještě před profesionalizací policie, strážníci selektovali „potřebné“ od „nepotřebných“. Pokud byl někdo nezaměstnaný, a navíc nebyl práce ani schopen, strážníci ho poslali do charity zřízené církví nebo samotným městem. Ale pokud byl chudý člověk schopen pracovat, byl označen za „flákače“ a poslán do pekla pracovní káznice.

Instituce zákona o chudině měla zásadní vliv na utvoření trhu práce. Klíčovou úlohou tohoto systému bylo učinit nezaměstnanost natolik nepříjemnou a ponižující, že si lidé sami přáli chodit do obyčejné práce za velmi nízké mzdy, jen aby se vyhnuli nezaměstnanosti. Trestáním nejchudších posunuje kapitalismus laťku námezdní stupnice tak nízko, jak je to možné. Profesionální policie už nehraje takto přímou roli při selekci nepotřebných lidí, ale má pro ně pestrou škálu trestů. To už víme z vlastní zkušenosti, mnoho policejní práce se týká znepříjemňování života nezaměstnaných lidí na ulici.

Vzestup moderní policie jde také ruku v ruce se vzestupem veřejného vzdělávání. Veřejné školy učí děti poslušnosti na kapitalistickém pracovišti. Děti jsou odděleny od svých rodin, aby pod dohledem autority plnily se svými vrstevníky množství úkolů podle časového plánu. Reformy školství ve třicátých a čtyřicátých letech 19. století se zaměřovaly na morálku žáků. Předpokládalo se, že výsledkem bude ochotné podvolení se autoritě, schopnost tvrdé práce, sebekontroly a potlačení radosti. Ve skutečnosti koncept dobrého občana, který vzešel z reforem školství, perfektně ladil s konceptem kriminologie, zavedeným, aby roztřídil lidi na ulici. Policie se neměla soustředit pouze na kriminalitu, ale na kriminální typy, což je údajně vědecky podložená metoda. Kategorie „mladistvý delikvent“ se například využívá ve školství i při policejní práci a pomáhá tyto dvě instituce propojit.

Očekávalo se, že ideologie dobrého občana bude mít velký vliv na myšlení žactva, že je povzbudí, aby pohlíželi na problémy ve společnosti jako na problémy způsobené „špatnými lidmi“. Klíčovým cílem školství by podle reformátora Horace Manna mělo být vštípení určitého druhu mravní etiky, aby si žáci sami vyčítali nežádoucí jednání. Slovy Manna bylo úkolem dětí získat „větší smysl pro povinnost než policista“. Netřeba zdůrazňovat, že schematické dělení společnosti na dobré a špatné lidi je perfektním nástrojem pro vybírání obětních beránků, zvláště když mají jinou barvu kůže. Takové moralistické schéma bylo a je konkurenční myšlenkou vůči třídně-analytickému pojetí světa, které identifikuje základní společenský antagonismus jako konflikt mezi vykořisťovateli a vykořisťovanými. Policejní činnost tedy sahá za hranice pouhé represe – „učí“ nás ideologii špatného a dobrého občana, která zapadá do školních osnov a režimu pracovních káznic.

Ustanovení policie bylo součástí širšího zasahování státu do životů obyčejných lidí za účelem každodenní kontroly jejich života. Školství, zákony o chudině a policejní dohled, to vše mělo za cíl usměrnit dělníky tak, aby byli užiteční a poslušní kapitalistické třídě.

* * *

Další obecný bod se týká něčeho, co všichni velmi dobře známe. Máme tu zákon… a pak tu máme něco, co dělá policie. Nejprve několik málo slov na téma zákon. Navzdory tomu, co jste se asi učili v občanské výchově, zákon není rámec, ve kterém společnost funguje. Zákon je produktem způsobu, jak společnost funguje, ale neříká vám, jak ve skutečnosti fungují jednotlivé věci. Zákon také není návodem, jak by společnost fungovat měla, i když si to někteří moc přejí. Zákon je prostě jedním z mnoha nástrojů v rukou těch, kteří mají moc s ním nakládat, aby ovlivnili pohyb událostí. Tuto moc mají třeba korporace, které si mohou najímat drahé právníky. Politici, prokurátoři a policie mají tuto moc také.

Zaměříme se ale na zákon v rukou policie. Zákon má mnohem více ustanovení, než která policie využívá, takže jejich vymáhání je vždy selektivní. Znamená to, že policie si vždy vybírá, na kterou část populace se zaměří a jaký druh jednání chce změnit. Znamená to také, že má policie permanentní možnost korupce. Pokud mají prostor na to, aby zvážili, koho seberou, mohou také požadovat úplatek za to, že někoho neseberou.

Dalším způsobem, jak si všimnout rozdílu mezi tím, co říká zákon, a tím, co dělá policie, je prozkoumání běžného tvrzení, že trest následuje po uznání viny soudem. Problém je v tom, že kdokoli, kdo měl co do činění s policií, vám řekne, že trest přichází v okamžiku, kdy přichází policie. Mohou tě zadržet a uvěznit bez jakéhokoliv obvinění. To je trest a oni to vědí. A to nemluvíme o psychické újmě, kterou si můžete odnést, nebo o způsobech, jakými nakládají s vašimi věcmi a s vámi, i když vás nakonec třeba nezadrží.

Takže policie dennodenně velí lidem vně soudního řádu a dennodenně lidi trestá bez soudního nařízení. Některé z klíčových sociálních funkcí policie zcela zjevně nejsou psané zákonem. Součástí policejní kultury je, že policajti přebírají jeden od druhého návyky za přímé podpory svého velení. Tohle nás přivádí k tématu, které jsem nakousl na samém začátku. Zákon se zabývá trestnými činy a jednotlivci jsou obviňováni z trestných činů. Ale policie byla opravdu ustanovena proto, aby řešila kolektivní jednání pracujících a chudiny: policie řeší davy, sousedství, zaměřuje se na část společnosti, hlavně na kolektivní entity. K tomu může využívat zákon, ale její širší směrnice a jednání jsou nařízené policejním velením, nebo se dědí po zkušenějších policajtech. Policejní úkoly mají často kolektivní povahu, např. získat kontrolu nad nezvladatelnou čtvrtí. Nejprve se rozhodnou, že tak učiní, a až potom vymyslí, jaký zákon na to použijí.

To je podstata strategie „nulové tolerance“, strategie „rozbitých oken“, strategie, která byla v minulosti upřímně nazývána „uppity nigger“ (termín pro černochy, kteří se chtěli rovnat bílým). Cílem je zastrašit a získat kontrolu nad masami skrze perzekuci jednotlivců. Podobné taktiky byly součástí policejní praxe od samého začátku. Zákon je nástroj pro kontrolu jednotlivců, ale skutečnou úlohou je kontrola větších skupin.

* * *

Posledních pár minut věnujme nějakým alternativám. Jednou z nich je systém, který fungoval ve Spojených státech před vznikem policie. Ve Filadelfii, regionu, o kterém jsem mluvil, je dobře zdokumentován. Koloniální Filadelfie vyvinula systém menších soudů zvaný „minor courts“, které se zabývaly stíháním většiny trestných činů. Starosta a radní byli soudci – úředníky se soudní pravomocí. Aby byl soud zahájen, bylo třeba zaplatit poplatek soudním úředníkům. Stejně jako dnes byla většina trestných činů páchána chudými lidmi na chudých lidech. Během těchto soudů měla oběť útoku, krádeže nebo pomluvy funkci žalobce. Strážník se mohl také účastnit tím, že přivedl obviněného, ale to není totéž jako policejní zatýkání. Celá věc se odehrávala podle pokynů oběti, nebyla věcí státu. Obviněný mohl také podat protižalobu. Právníci nebyli na žádné straně, takže jediným výdajem byl poplatek úředníkům. Systém nebyl perfektní, protože soudce mohl být korumpovatelný a život chudých nepřestal být utrpením, ani když vyhráli případ. Přesto byl celkem oblíbený a po nějaký čas přetrval, i když už paralelně fungovala moderní policie a soudy.

Vznik policie, ke kterému došlo ve stejnou dobu, kdy vznikli prokurátoři, znamenal, že stát začal strkat prsty do sféry spravedlnosti. U soudu můžete doufat, že s vámi bude nakládáno jako s nevinným, dokud nebudete odsouzeni. Jenže předtím, než se vůbec k němu dostanete, musíte projít rukama policajtů a vyšetřovatelů, kteří vás zcela jistě za nevinného nepovažují. Mají možnost vyvíjet na vás tlak, vydírat vás nebo mučit, dokud se nepřiznáte, nebo – jak je dnes moderní – vydírat vás, dokud neučiníte dohodu o přiznání viny. To vše ještě dřív, než se dostavíte k soudu.

Jakkoliv byl tento systém nespravedlivý, zvlášť když přidali ruku k dílu policajti a prokurátoři, systém menších soudů ukázal obyvatelům Filadelfie, že alternativy, které mnohem víc vypadají jako řešení sporů mezi rovnými, možné jsou. A to je klíčové – můžeme znovu realizovat alternativu, pokud odstraníme nerovné sociální vztahy, kvůli jejichž zachování byla policie ustanovena. Když pařížští dělníci v roce 1871 převzali na dva měsíce kontrolu nad městem, vyhlásili komunu. Rodící se sociální rovnost tak podkopala argument o nutnosti existence represivní složky a umožnila komunardům experimentovat s formami lidové spravedlnosti. Lidé mohli volit strážné zodpovědné za bezpečnost, zodpovídající se svým voličům a podléhající možnosti okamžitého odvolání.

Takové uspořádání se nikdy nestalo všední rutinou, jelikož byla Paříž od prvního dne v obležení, myšlenka samotná však byla dobrá. Pro odstranění režimu policejní represe bylo pro komunu zásadní dýchat, aktivně utvářet samosprávnou komunitu sobě rovných. To je přesně to, co musíme udělat.


Předchozí díly:
https://www.afed.cz/text/7415/pocatky-policie-i
https://www.afed.cz/text/7419/pocatky-policie-ii

Zdroj:
https://libcom.org/history/origins-police-david-whitehouse

Překlad Tonda Kováč. Vyšlo v anarchistické revue Existence č. 2/2017 na téma „Ochránci pořádku“.



Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Odkazy