Známý anarchistický myslitel dokáže oslovit i 100 let od své smrti

(předchozí část ZDE)

Socialistické teorie ustoupily neúprosnému duchu doby. Slovy sociálního filozofa Andrého Gorze se soustředily na kritiku výrobních vztahů a zapomněly na kritiku výrobních sil, na to, že sama forma průmyslové výroby, samotný systém továrního despotismu nepředpokládá existenci volného a samosprávného výrobce a spotřebitele. Marxismus se téměř úplně rozplynul v industrialismu a anarchismus do jisté míry také. Ale i v historii vývoje anarchismu je nutné vymezit dlouhé industriální období.

Stále většímu počtu lidí po celém světě je dnes už zřejmé, že logika industrialismu dostala lidstvo a celou planetu na pokraj ekologické katastrofy. Pracně, bolestně se do obecného povědomí vracelo chápání předností decentralizace, vnímání toho, že „malé je dobré“. Mezi prvními, kteří ze sebe shodili okovy logiky industrialismu, byli anarchisté. Už v 60. letech se obrodilo hnutí komun. Americký ekologický anarchista Murray Bookchin vydal v roce 1965 práci Towards a Liberation Technology (Vstříc osvobozujícím technologiím), v níž vyzývá k návratu k ideálu volné komuny na novém základě. Píše, že v 19. století „v obou případech – marxistickém i anarchistickém – byla odpověď na problém deficitu a práce dvojsmyslná. Říše nutnosti stála mimo, na místě, nebylo možné ji zaklínat čistou teorií a předpoklady. Marxisté mohli spoléhat na regulaci nutnosti prostřednictvím státu, anarchisté se s ní mohli vypořádat ve volných komunách, ale za podmínek omezeného technologického rozvoje předcházejícího století se oba směry omezily na akt víry…“ Teď se situace změnila: rozvinula se nová technologie schopná nahradit říši nutnosti říší svobody. Nepříliš rozměrné technologie, pružné, „měkké“, přátelské ve vztahu k člověku i okolnímu prostředí, nepřipouštějící detailní a nadmíru specializovanou dělbu práce, automatizované výrobní procesy, elektronické komunikační prostředky – to vše umožňuje nejen zkrátit pracovní dobu, ale i do velké míry překonat trhlinu mezi oblastí práce a volného času, mezi výrobcem a spotřebitelem a obnovit jednotu lidského bytí. Bookchin došel k závěru, že „nové technologie umožní systém výroby v nevelkých rozměrech, založený na regionálním hospodářství a fyzicky zabudovaný do lidského měřítka… Tento typ průmyslové organizace předá všechna hospodářská rozhodnutí do rukou místních komun. Do té míry, do níž se materiální výroba decentralizuje a lokalizuje, se naplní primát místních komun oproti celonárodním institucím… V těchto podmínkách budou lidová pléna místní komuny na základě přímé demokracie plně řídit sociální život.“ Navíc se Bookchin domnívá, že takový rozvoj je nejen technologicky možný, ale i ekologicky nutný, pokud chceme uchovat život na planetě. V mnoha svých pracích Bookchin mluví o aktualizaci anarchokomunismu a nejednou se odvolává na Kropotkina.

Bookchin není se svými závěry osamocený. V představách mnoha teoretiků a příslušníků současných ekologických, alternativních, komunitních a jiných nových sociálních hnutí můžeme objevit charakteristické znaky toho společenského ideálu, který ve své obě vytvořil Petr Kropotkin. Převážná většina těchto lidí se nepovažuje za anarchisty. A pokud empiricky nebo na základě zdravého rozumu došli ke shodným závěrům, je zřejmé, že je to jakýsi imperativ doby. Podívejme se pozorněji na to, jaké zkušenosti nashromáždili aktivisté různých forem sebeorganizace a samosprávy, obyvatelé svérázných „polosvobodných prostorů“, komun, samosprávných skupin výrobců a spotřebitelů, občanských sousedských iniciativ atd. Během praktického hledání cest umožňujících budovat život a vyrábět novým způsobem dnešní „alternativci“ znovu „objevili“ takové principy jako egalitářskou rovnost, přímou demokracii, samosprávu, úsilí o zohlednění názoru každého člena společenství, obnovu hodnoty lidského bytí, jednotu práce, každodenního života a volného času, zmenšování dělby práce, zřetel na ekologická kritéria atd. Většinou jsou to vše neoddělitelné rysy a znaky Kropotkinova anarchokomunistického modelu, jeho ekonomické, hodnotové, psychologické a organizační projevy.

Dávno před vznikem ekologické hrozby a před objevením se ekologického hnutí Kropotkin postavil a zodpověděl mnohé otázky spojené s tématem ekologie a jeho odpovědi se dnes ukazují jako aktuálnější než kdykoli předtím.

Vezměme například jednu z hlavních bezprostředních příčin ekologické krize – výrobu orientovanou na bezuzdný kvantitativní ekonomický růst. Ekonomiku stimuluje konkurence, honba za ziskem za jakoukoli cenu nebo za dosažením hierarchických, geopolitických a jiných mocenských privilegií, a tak se nevyrábí to, co je skutečně nezbytné pro konkrétní lidi, ale to, co najde solventní poptávku od abstraktního nakupujícího. Vyrábí se mnohem víc zboží, než může spotřebovat rozvinutá industriální společnost; kvůli tomu se spotřebovává mnohem víc zdrojů, energie a lidských sil, než je nutné a přípustné v omezeném systému planety Země. Přiměřeně tomu roste zbytečné množství odpadu. Za pomoci reklamy se buduje celý svět uměle vytvářených a podněcovaných potřeb, dochází k manipulaci mínění a přání spotřebitelů. (Ekonomické disproporce a deficity v zemích takzvaného reálného socialismu se vysvětlovaly stejnou příčinou: nevyrábělo se to, co potřebovali konkrétní spotřebitelé, ale v první řadě to, co sloužilo k prohlubování moci, geopolitické a vojenské síly vládnoucí elity.) Tak se dnešní industriální společnost ukazuje jako rozmařilá a bezohledná v tom, co se týká přírodních zdrojů, energie a lidských sil.

V Kropotkinově době tento problém samozřejmě nebyl tak zřetelný. Ale Kropotkin skvěle viděl a v práci Chléb a svoboda poznamenal, „k jakému strašlivému mrhání lidskými silami vede dobový pořádek“, jak se mrhá lidskou prací „na výrobu předmětů zcela zbytečných nebo sloužících výhradně k uspokojení nesmyslné marnivosti“, na výrobu zbraní, na zprostředkovatelské, byrokratické a propagandistické potřeby, „na to, aby vás za pomoci reklamy nutili koupit věc zcela nepotřebnou nebo vnutili kupujícím zboží mizerné kvality“ (nebo ekologicky škodlivé, jak bychom dodali dnes). Kropotkin viděl příčiny tohoto stavu oprávněně v tom, že „výroba úplně ztratila ze zřetele potřeby a vydala se lživým směrem“. Proto je nezbytné „transformovat výrobu tak, aby skutečně odpovídala potřebám“, přestat „vyrábět pro neznámé kupující“ a obrátit se „k potřebám a k chutím“ konkrétních spotřebitelů.

Tento závěr byl široce sdílen nejen „novou levicí“ v 60. a 70. letech, ale našel podporu i v ekologickém, komunitním a „alternativním“ hnutí, v úsilí o proměnu výroby v duchu „sociální a ekologické odpovědnosti“. Příslušníci těchto hnutí a iniciativ odmítají jak tržní ekonomiku, tak centrální plánování shora právě kvůli antiekologičnosti a ignorování konkrétních potřeb konkrétních lidí. Proti tomu vyzdvihují koncepci základního demokratického „plánování zdola“, tj. systém, kdy by samosprávní spotřebitelé a výrobci přímo nebo skrze delegáty s jasným mandátem svobodně a solidárně definovali, co, kde a jak je potřeba vyrábět a spotřebovávat, definovali by to zdola, a koordinovali a sumarizovali by přírodní a výrobní možnosti a lidské potřeby.

Ovšem právě takový systém vytyčil v obecných rysech Petr Kropotkin, když obecně zformuloval základní princip ekologické a sociální ekonomiky: uspokojení potřeb lidí při maximální úspoře sil, zdrojů a pracovní doby. Do základu tohoto systému navrhoval „osvojení si potřeb a prostředků k jejich uspokojování s nejmenší zbytečnou ztrátou lidských sil“. Když lidé určí své potřeby a stanoví cesty k jejich uspokojování, přistoupí k tomu, aby „zkoordinovali úsilí jednotlivých lidí a vedli je ke společnému cíli – uspokojování potřeb všech členů komuny –, a neponechávali uspokojování těchto potřeb na všech náhodách roztříštěné výroby“. Kropotkin zdůrazňoval, že to není možné ani v tržně-kapitalistickém, ani ve státně-byrokratickém ekonomickém systému, a stavěl se za to, co dnes mnoho členů nových hnutí nazývá „třetí cestou“ – za reálné zespolečenštění (socializaci) a samosprávu jako všeobecný a zobecněný systém. Nezanechal konkrétní popis, jak mohou v tomto systému fungovat procesy přijímání koordinovaných rozhodnutí, ale z jeho prací je zřejmé, že by šlo o už zmíněnou „dvojí federaci“ územní (komun, občin, spotřebních asociací) a výrobní (syndikáty) samosprávy.

Kropotkin věnoval velkou pozornost otázce dělby práce. Byl tak fakticky předchůdcem takových dnešních koncepcí jako „ekonomika volného času“ nebo „proměna práce v činorodou hru“. Už počátkem 20. století psal o možnosti zkrátit obecně nutnou pracovní dobu na čtyři až pět hodin, o diverzifikaci, rozmanitosti a reálném ulehčení práce, přičemž pochopitelně navrhoval řešení podmíněná dobovým stavem vědy a techniky.

Petr Kropotkin položil základy toho, čemu se dnes říká „kritika výrobních sil a dělby práce“. Dobře viděl odcizený a otupující charakter průmyslové, detailně specializované formy dělby práce: „Dělba práce znamená, že se na člověka nalepí pro celý život určená nálepka, která z něj dělá zavazovače uzlíků v továrně, postrkovače vozíku v nějakém místě podzemní chodby, ale neumožní mu ani v nejmenším pochopit princip fungování daného stroje ani dané oblasti průmyslu, ani těžby uhlí, dělá z něj člověka, který v důsledku toho ztrácí… chuť k práci a… tvořivost.“ O řadu desetiletí později se k tomuto tématu vrátil André Gorz důkladnou studií Critique de la division du travail (Kritika dělby práce).

Recepty na překonání dělby práce navržené Kropotkinem jsou také blízké těm, které se zdůrazňují dnes v ekologickém, komunitním a alternativním hnutí. Na individuální úrovni je to „proměna práce“, plnění nejrůznějších úkolů při zkrácení společensky nutné pracovní doby a prodloužení volného času. V práci Chléb a svoboda Kropotkin napsal: „Člověk vykonává tu – ať už zemědělskou nebo průmyslovou – práci, kterou musí poskytnout společnosti jako svůj díl účasti na obecných potřebách. Potom užívá druhou polovinu dne, týdne nebo roku k uspokojení svých uměleckých nebo vědeckých potřeb.“

Tuto větu by mohl dnes napsat André Gorz nebo jakýkoli jiný zastánce zkrácení pracovní doby – od „zelených“ po odborové aktivisty. (Samozřejmě zdaleka ne všichni odboroví aktivisté toto dnes prosazují. Většina se zcela smířila s neoliberální logikou kapitalismu.)

Druhá cesta navržená Kropotkinem míří svou podstatou k překonání celého systému průmyslové dělby práce, k přechodu k tomu, co bychom dnes mohli nazvat „postindustriálním socialismem“, překonáním „Homo economicus“ nebo všeobecného směnného charakteru výroby. Namísto specializované a standardizované výroby, rozdělující výrobce a spotřebitele, zbavující výrobce kontroly nad výrobním procesem jako celkem, zkrátka namísto odcizeného industriálního „megamechanismu“ Kropotkin navrhuje regiony, jež budou nevelké, decentralizované, ale pružně koordinující svou činnost a život. V pracích Chléb a svoboda a zvláště Pole, továrny a dílny zdůrazňuje myšlenku maximální možné regionální soběstačnosti na základě integrace průmyslové a zemědělské práce a diverzifikace regionálního hospodářství: „Aby každá země, každá zeměpisná oblast mohla pěstovat obilí a zeleninu, které potřebuje, a sama mohla vyrábět velkou část potřebných předmětů. Tato rozmanitost je nejlepší zárukou rozvoje průmyslu za pomoci vzájemného působení různých průmyslových odvětví, zárukou rozvoje a rozšíření technických znalostí a obecně pohybu vpřed…“ Krásný popis zcela současného modelu ekoregionální samosprávné ekonomiky, navrženého teoretiky ekologického a komunitního hnutí.

Tento ekoregionální model se může zdát snahou o „předpotopní“ plnou nezávislost v mezích nevelkého osídlení jen těm fanatikům industrialismu, kteří zavrhují jakoukoli ekonomickou decentralizaci a diverzifikaci a považují ultraspecializovanou a odcizenou ekonomiku všeobecné směny za „poslední slovo pozemské moudrosti“. Žel, mezi takovými se objevilo i nemálo anarchistů, kteří zjevně zapomněli na jednoduchý fakt, vyjádřený španělskými anarchosyndikalisty v Zaragozském programu z roku 1936: „Nejsvobodnější je ten… kdo potřebuje nejméně od druhých.“

Kropotkin nikdy nemluvil v této souvislosti o malé občině nebo malé komuně, ale vždy spíše o poměrně velkém městě s okolními průmyslovými a zemědělskými oblastmi (například mluvil o „Paříži a dvou departmentech“). Zcela nedvojsmyslně se vyslovil v práci Současná věda a anarchie: „Udělat první kroky k uskutečnění [anarchistického] komunismu bude třeba v poměrně velké průmyslové a zemědělské oblasti, která bude zahrnovat město i venkov, a vůbec ne pouze v jediném městě.“ Kropotkin nikdy nemluvil ani o absolutní autarkii, o stoprocentní soběstačnosti. Fakticky šlo o nutnost diverzifikovaného hospodářství opírajícího se v první řadě o vlastní rezervy a zdroje, což by umožnilo ušetřit energii, přírodní zásoby a lidskou sílu. Odpovídající formulace z práce Chléb a svoboda je také nedvojsmyslná a zcela současná:

„Nechceme tím samozřejmě říci, že je třeba odstranit veškerou směnu a že každá krajina se musí snažit vyrobit všechno a konkrétně to, co za daných podmínek jejího klimatu může růst pouze díky více či méně umělému pěstování. Chceme jen ukázat, že teorie směny ve formě, v jaké se hlásá dnes, je silně zveličená a že mnohá z nyní uskutečňovaných ,směn‘ je zbytečná, a dokonce zhoubná.“

Jinými slovy, samosprávný region nemůže sám vyrábět všechno nezbytné a bude v takových případech nucen vstupovat do vztahů s jinými regiony a federacemi a koordinovat s nimi svou činnost „zdola“ prostřednictvím systému dvojích federací, tj. „plánováním“ této činnosti zdola na základě sumarizování potřeb a statistického počtu.

Samozřejmě i vnitřní život v anarchistické komuně či federaci bude podle Kropotkina přebudován v souladu s principy federalismu a toho, co dnes označujeme „přímý“, „výchozí“, „konsenzuální“. Současní teoretici obnovené, postindustriální společnosti mohou najít odpovídající ideu i u Kropotkina:

„V přítomné době město jako celek přestalo existovat. Mezi jeho obyvateli není žádný duševní kontakt. Město není ničím víc než náhodným shlukem lidí, kteří se navzájem neznají, nemají nic společného kromě přání obohatit se na úkor jiných: společná země, společná otčina, jakou představovalo město v antickém Řecku nebo ve středověku, neexistuje.“ Proti tomu při anarchokomunistickém uspořádání „dané město, daný kraj… budou mít znovu jednotný společný život“.

Zvlášť je třeba se zmínit o komunistickém systému rozdělování, jak ho prosazoval Kropotkin. Často docházelo k pokusům interpretovat ho jako primitivní „rovnostářství“ (rozdávání téhož všem) nebo jako (v principu nemožné) neomezené přisvojení všeho všemi, čemuž se říkalo „z jedné hromady“. To, co Kropotkin navrhoval, nebylo ani jedno, ani druhé. V knize Chléb a svoboda k tomu říká: „Ať si každý bere, kolik potřebuje, všeho, čeho je nadbytek, a dostává omezené množství všeho, co se musí kontrolovat a dělit.“ Řešit otázku takového omezení nemůže samozřejmě stát-kasárny s jeho činovníky, ale sami lidé, na svých plénech a poradách. Není tu ani sebemenší stopa primitivního rovnostářství, spíše snaha, slovy Murraye Bookchina z knihy Toward an Ecological Society (Vstříc ekologické společnosti), pokus proměnit současnou „nerovnost stejného“ (unifikovaného) v „rovnost nestejného“ (rozmanitého). Sám Kropotkin to jasně ukazuje na příkladech.

Nakolik tento princip zastaral? A nevyvrátil ho liberální „duch času“? Nezdá se. V každém případě v této nebo trochu méně radikální formě se dnes používá v mnoha kibucech, komunách, „alternativních projektech“. V jednom z kibuců popsali tento princip zhruba takto: Lidé nejsou stejní, mají různé možnosti a různé potřeby, proto funguje individuální přístup. Každý pracuje podle svých sil a má za to rovné právo uspokojovat svoje individuálně rozdílné potřeby. Existuje samozřejmě nějaká horní hranice (v současném světě stanovená nejen výrobními, ale i ekologickými možnostmi), ale je podstatné, aby tento rámec nebyl stanovován zvenčí (státem nebo materiálními možnostmi člověka omezenými trhem), ale aby si ho společně a solidárně určovali lidé sami. (Takový systém existuje i dnes v největší německé komuně Niederkaufungen.)

A nakonec jeden z nejdůležitějších aspektů v nových sociálních hnutích – feminismus. Kropotkin dlouho předtím, než se toto téma objevilo se vší naléhavostí, uznával domácí práce žen jako rovnoprávné, hájil nezbytnost osvobození ženy a zcela jasně (v díle Chléb a svoboda) prohlásil: „Revoluce, která… zachová domácí otroctví ženy, nebude skutečnou revolucí.“

Shrňme tedy některé závěry. Petr Kropotkin sto let před naší současností nejenže předjímal mnohá aktuální témata konce 20. století, ale také na ně dal jasnou a systémovou odpověď, jakou málokdy najdeme i u našich současníků. Stále jsou aktuální i doporučení, která formuloval pro zakladatele různých komun, občin a – jak bychom dnes řekli – „alternativních projektů“, a také analýza mezí jejich experimentu. Kropotkin samozřejmě nebyl bohem a vševědoucím prorokem, ale člověkem své doby. Opíral se o soudobý stav vědy a techniky. Některé jeho texty dnes beznadějně zastaraly. Například ohledně diverzifikace práce Kropotkin předpokládal, že jen přímo práci v oblasti materiální výroby je možné považovat za všeobecně nezbytnou, a vědeckou, uměleckou a další činnost řadil do kategorie „luxusu“, činností pro volný čas. S tím lze dnes jen stěží souhlasit, stejně jako s přehnanou vírou v technický pokrok, typickou pro tehdejší dobu, nebo s Kropotkinovým pozitivistickým filozofickým přístupem. Ovšem současné anarchisty přitahuje něco jiného – to, co se jeví jako velmi současné: základní principy a cíle jeho sociálního modelu. Ty je velmi důležité zachovat bez ohledu na liberálně-kapitalistické, tržní šílenství.

Dnes, v době megapolí a gigantických podniků nebudou překonání industriálního systému výroby a dělby práce a přechod k menším, diverzifikovaným formám života a produkce v rozsahu celé společnosti tak jednoduché, jak si to představoval Kropotkin počátkem 20. století. Není možné tak snadno a rychle rozdělit dnešní mnohamilionové město nebo továrnu s tisíci dělníky. Kropotkin nenechal a ani nemohl nechat návody, jak se pohnout od současné dělby práce k modelu, který nastínil. Při rozpracování strategie přechodu musíme přemýšlet a jednat sami, s využitím teoretických i praktických zkušeností mezinárodního anarchistického a revolučního anarchosyndikalistického hnutí.

Přeložila -dm-

Zdroj:
Дамье В. В., Актуальность анархо-коммунизма П. А. Кропоткина в свете кризиса индустриальной цивилизации. In Прямухинские чтения 2008 года, Тверь, Тверской полиграф 2010, s. 41–54.

Vyšlo v anarchistické revue Existence č. 2/2016.

V celoroční sérii „Kropotkin 2021“ zatím vyšlo:
Kropotkin 2021
Smrt a pohřeb Petra Kropotkina
Kropotkin, jako
A2: Kropotkin
Kropotkinovo zmrtvýchvstání
Evoluce a revoluce
Aktuálnost Kropotkinova anarchokomunismu (I.)

19.4.2021 Vadim Damier

Theory Personalities