Začátek Mezinárodního týdne anarchistických vězňů byl stanoven na 23. srpna na památku obětí justiční vraždy dvou anarchistů z roku 1927.

V srpnu 2017 uplynulo devadesát let od popravy Nicoly Sacca a Bartolomea Vanzettiho, amerických anarchistů italského původu, jejichž příběh výrazně ovlivnil dějiny anarchistického hnutí a dodnes mezi anarchisty – a nejen mezi nimi – podivuhodně rezonuje. Je to smutný a krutý příběh – ale také krásný, neboť je to příběh s otevřeným koncem.

Patnáctého dubna 1920 došlo ve městě Braintree v americkém státě Massachusetts k ozbrojené loupeži. Dva muži, kteří přenášeli do obuvnické továrny Slater-Morrill Shoe Company ocelové schránky s penězi na výplaty zaměstnancům, byli přepadeni ze zálohy. Jeden z nich se pokusil vytasit revolver, schytal však čtyři kulky a na místě zahynul. Druhý byl neozbrojený; nechal peníze penězi a pokusil se uniknout. Útočníci však neponechali nic náhodě a zabili ho kulkou střelenou do zad. Poté sebrali svůj lup a uprchli v připraveném autě. Cestou ještě vystřelili po několika náhodných svědcích, nikoho dalšího už ale nezasáhli. Touto událostí se spustil případ, který plnil stránky novin celé desetiletí a dodnes zůstává otevřen nejrůznějším interpretacím. Je to případ Nicoly Sacca a Bartolomea Vanzettiho.

Zpolitizovaná gangsterka

Navzdory tomu, že ozbrojená přepadení a války zločineckých gangů byly tehdy ve Spojených státech na denním pořádku, policie příliš neváhala a začala pachatele hledat v prostředí anarchistického hnutí. Zapadalo jí to do celkového obrazu. Mezi dělníky působila řada anarchistických skupin, z nichž mnohé otevřeně hlásaly násilný boj a často se k němu i uchylovaly. Navíc bylo mezi dělníky i mezi anarchisty hodně přistěhovalců z Itálie, tedy zástupců etnika, které se v tehdejší americké společnosti těšilo zhruba stejné přízni jako Syřané v dnešní společnosti české.

O několik měsíců dříve došlo v nedalekém městě Bridgewater k velmi podobné loupeži. Pachatelům se podařilo uniknout, ale svědkové vyjádřili přesvědčení, že to byli Italové, a policie podezírala známého italského aktivistu Ferruccia Coacciho. Ten měl být zrovna 15. dubna deportován do Itálie, omluvil se však, že má nemocnou manželku a musí cestu odložit. O den později jej navštívila policie a konstatovala, že jeho omluva se nezakládá na pravdě. Coacci potom odjel i s rodinou do Itálie 18. dubna. V souvislosti s Coaccim vyslýchala policie i jeho spolubydlícího, rovněž anarchistu Maria Budu. Přitom zjistila, že Buda vlastní starší osobní automobil a později začala spekulovat, že auto mohlo být použito k útěku při loupeži v Braintree. Buda se však mezitím vypařil. Policisté zjistili, že auto bylo tři dny po loupeži dáno na opravu k jistému mechanikovi, a požádali ho, aby je uvědomil, jakmile si je někdo přijde vyzvednout. K tomu došlo 5. května: do autoopravny se dostavil Mario Buda a spolu s ním další tři muži, později označení jako Nicola Sacco, Bartolomeo Vanzetti a Riccardo Orciani. Mechanik odběhl k telefonu, aby zavolal policii, muži ho ale prokoukli a rychle se vzdálili. Buda se potom ztratil, uprchl ze země a znovu se objevil na veřejnosti až o několik let později v Itálii. Sacca a Vanzettiho však policie vysledovala a zatkla. Tehdy ještě nepracovala s domněnkou, že by byli do událostí v Braintree jakkoli zapleteni, a také Sacco a Vanzetti dle svých slov předpokládali, že jde o běžnou policejní šikanu.

Oba muži popřeli své anarchistické přesvědčení a záporně odpověděli i na otázku, zda vlastní střelnou zbraň. V tomto ohledu však byli usvědčeni ze lži. Policisté u nich našli anarchistickou literaturu a navíc zjistili, že ilegálně vlastní střelné zbraně, shodou okolností stejné značky jako pistole, jež byly podle spekulací policie použity při loupeži v Braintree. Krom toho se na ně hodil i značně nepřesný popis očitých svědků (oba byli černovlasí Italové). To stačilo: svědectví bylo možné zpřesnit, důkazy zmanipulovat nebo dodatečně vyrobit. Vyšetřovatelé ostatně správně předpokládali, že při nastávajícím procesu o důkazy a svědectví až tolik nepůjde. Měla to být velká veřejná show, při níž bude demaskován protispolečenský charakter anarchistického hnutí a zločinná povaha italských přistěhovalců. Navzdory řadě oslích můstků a nepodložených spekulací dospěli policisté k přesvědčení, že nalezli pachatele. Sacco a Vanzetti byli obviněni z dvojnásobné vraždy prvního stupně.

Divadlo v soudní síni

Nicola Sacco a Bartolomeo Vanzetti přišli do USA nezávisle na sobě v roce 1908 a v radikálních složkách anarchistického hnutí působili od samého počátku. Sacco pocházel z jihoitalské Apulie, pracoval jako obuvník a v době zatčení mu bylo dvacet devět let. O tři roky starší Vanzetti se narodil v severoitalském Piemontu a živil se jako prodavač ryb. Policie je měla v hledáčku už o několik let dříve, neboť je identifikovala jako stoupence italského radikála Luigiho Galleaniho, který v rámci třídního boje prosazoval násilné metody a bombové útoky. Galleani byl deportován v roce 1918, jeho přívrženci však zůstávali aktivní a přičítala se jim řada ozbrojených akcí.

Po konci první světové války považoval americký establishment anarchisty a další levicové aktivisty za veřejného nepřítele číslo jedna. Úřady se rozhodly, že tohoto nepřítele definitivně zlikvidují: ve spolupráci s médii se jim podařilo rozdmýchat ve společnosti psychózu, které se dnes říká first red scare (second red scare přišla na řadu o třicet let později), a dovedně ji využívaly při likvidaci dělnických organizací, zastrašování odborů a pronásledování levicových vůdců a intelektuálů. Chystaný velký proces se Saccem a Vanzettim do tohoto kontextu dokonale zapadal.

Podrobné vylíčení procesu, který byl zahájen 22. června 1920, by zabralo desítky stran. Jednalo se vlastně o procesy dva, neboť kromě vražd v Braintree byli oba muži obviněni i z účasti na loupeži v Bridgewateru. Předsedajícím soudcem byl Webster Thayer, konzervativec, který se svým nepřátelstvím vůči levicovým hnutím nijak netajil, zatímco obžaloby se ujal státní zástupce Frederick Katzmann. Veřejné mínění se v souladu s psychózou first red scare většinou stavělo na stranu obžaloby, Sacco a Vanzetti však nalezli také řadu příznivců, především v řadách dělníků a příslušníků italské komunity, ale také mezi americkými intelektuály. Brzy vznikl Výbor na obranu Sacca a Vanzettiho, na jehož činnosti se podílely i některé přední osobnosti amerického veřejného života, mimo jiné spisovatel John Dos Passos. Obhajoby se ujal kalifornský právník Fred Moore, levicový radikál s pověstí rebela a sklonem k teatrálním výstupům. Dodnes se vedou spory o to, zda bylo jeho angažmá správným krokem. Moore každopádně přistoupil na hru státního zástupce a spíše než na fakty se zaměřoval na emocionální stránku celé věci. Choval se výstředně a agresivně napadal soudce Thayera a obviňoval ho z předpojatosti; jakkoli měl v tomto ohledu nepochybně pravdu, docílil tím jen toho, že Thayer šmahem zamítal jeho námitky a dával žalobci Katzmannovi volnou ruku při zesměšňování jeho svědků.

Žaloba byla postavena především na výpovědích očitých svědků; Mooreovi se je sice podařilo zpochybnit, ale porotci pod vlivem nálady v soudní síni jeho výhrady zřejmě nebyli ochotni přijmout. Dalším bodem žaloby byly důkazy vyplývající z balistických zkoušek. Katzmann tvrdil, že jedna ze zbraní, jež byly v Braintree použity, byla shodná s pistolí, kterou měl u sebe při svém zatčení Sacco, a na podporu svého tvrzení si přivedl několik expertů. Balistika byla tehdy sice ještě v plenkách a slova expertů zdaleka nevyznívala jednoznačně, ale Thayer argumenty žaloby bez ohledu na Mooreovy protesty přijal a zařadil je do protokolu.

Potom přišla ke slovu obhajoba, založená hlavně na výpovědích lidí, kteří měli Saccovi a Vanzettimu dosvědčit alibi. V případě Vanzettiho se jednalo hlavně o italské přistěhovalce, kteří si od něj v inkriminovanou dobu kupovali ryby; někteří neměli ani americké občanství a mnozí z nich neuměli dobře anglicky; Katzmann je bez potíží znejistil a snadno se mu podařilo jejich výpovědi rozmetat. Sacco vypověděl, že se v době zločinu nacházel na italském konzulátě v Bostonu, kde žádal o pas. Příslušný úředník, který se mezitím již vrátil do Itálie, si na něj vzpomněl, odmítl se ale vrátit do USA a osobně svědčit v jeho prospěch. Místo toho vypracoval písemné svědectví, které bylo následně u soudu přečteno. Thayer je bez váhání zamítl jako nepřesvědčivé.

V závěrečné řeči se žalobce Katzmann zaměřil především na italský původ a anarchistické názory obou obviněných, které vykreslil jako nebezpečné živly a bytostné nepřátele americké společnosti. Moore na jeho hru opět přistoupil a své vystoupení pojal v podobném duchu: obžalovaní jsou souzeni nikoli za své činy, nýbrž za svůj etnický původ a politické přesvědčení. Opět měl pravdu a opět se můžeme ptát, zda to byla dobře zvolená taktika. Taktika to byla každopádně neúspěšná, neboť porotě složené výhradně z rodilých Američanů anglosaského původu trvalo jen tři hodiny, než v případě obou mužů vynesla verdikt „vinen“. Soudce Thayer pak Sacca a Vanzettiho odsoudil k trestu smrti na elektrickém křesle.

Romány, písně a tužky

Tím však příběh ještě neskončil. Na stranu odsouzených se postavily další osobnosti, mimo jiné Albert Einstein, Anatole France a spisovatel Upton Sinclair, který se případem inspiroval ve svém románu Boston. Deník Boston Herald pod vlivem událostí změnil postoj a věnoval případu dlouhý úvodník nazvaný We Submit (zřejmě byl inspirován slavným Zolovým textem J’accuse věnovaným slavné Dreyfusově aféře, která se případu Sacco a Vanzetti v mnohém podobala, měla však nakonec přece jen pozitivnější vyústění), za nějž později získal Pulitzerovu cenu. Na podporu odsouzenců se konaly demonstrace nejen ve Spojených státech, ale i v různých evropských zemích. Často měly násilný průběh a někdy se zvrhávaly v projevy čirého antiamerikanismu nebo italského nacionalismu. Nacionalistický tón vůbec ve vnímání případu převládal čím dál víc. O Sacca a Vanzettiho se chvíli zajímal i italský diktátor Benito Mussolini, který se sám už dříve stal dvakrát terčem anarchistických útoků: zřejmě se domníval, že by mu angažmá v případu mohlo přinést nějaké politické body. Když zjistil, že to není příliš pravděpodobné, jeho zájem rychle opadl.

Sacco a Vanzetti sledovali tyto události z vězení. Zdá se, že Vanzetti se celkem držel a neztrácel odvahu, ale na Saccovi se vyhrocená situace těžce podepsala a několikrát se nervově zhroutil. Oba muži napsali za léta strávená v cele smrti řadu dopisů, které rozesílali na všechny strany. Ubezpečovali v nich své přívržence o své nevině, slibovali pomstu nepřátelům a vybízeli kamarády z anarchistického hnutí k dalšímu boji. Jejich listy byly po jejich smrti vydány v knize The letters of Sacco and Vanzetti, která měla obrovský úspěch a je dodnes považována za významné literární dílo.

Výbor na obranu Sacca a Vanzettiho se zatím chystal na další kolo boje. Cílem bylo zákonné odvolání a v případě neúspěchu obnovení celého procesu. Mooreovi se podařilo vyvrátit některé svědecké výpovědi a zpochybnit důkazy plynoucí z balistických zkoušek. Soudce Thayer však všechny jeho návrhy kategoricky zamítal; některé svědky nechal znovu vyslechnout, jejich poopravená svědectví ale označil za nepřesvědčivá. Odmítl případ znovu otevřít dokonce i poté, co se ke spáchání obou vražd přiznal recidivista Celestino Madeiros, který tou dobou seděl ve vězení a čekal na proces v souvislosti s úplně jiným zločinem. Zbývala poslední naděje: žádost o milost, kterou měl posoudit guvernér státu Massachusetts Alvan T. Fuller. Ani on však zpolitizovaný případ nezvrátil a rozsudky smrti potvrdil. Poprava byla vykonána 23. srpna 1927.

Pohřbu, který se konal v Bostonu, se zúčastnily desítky tisíc lidí, některé odhady hovoří až o dvou stech tisících. Opět došlo k násilným střetům s policií, které se šířily do dalších měst v Americe i v Evropě. Pozůstatky popravených byly poté převezeny do jejich rodných měst v Itálii.

Lidé, kteří se v procesu angažovali na straně obžaloby – především soudce Thayer, žalobce Katzmann a guvernér Fuller –, byli ještě celá léta terčem útoků militantních anarchistických skupin a debata neutichla ani na intelektuální scéně. Brzy po popravě se případu věnoval spisovatel H. G. Wells, který se zaměřil hlavně na kulturní a společenské rozpory mezi Evropou a Spojenými státy, jež se na případu prokázaly. Příběhem Sacca a Vanzettiho se inspirovala řada dalších umělců, kromě již zmiňovaných Johna Dos Passose a Uptona Sinclaira také například Dorothy Parkerová a Joan Baez, která jim věnovala píseň The Ballad of Sacco and Vanzetti. Italský režisér Giuliano Montaldo případ v roce 1971 zfilmoval. I Sovětský svaz na chvíli zapomněl, že sám anarchisty likviduje jako na běžícím pásu, a pojmenoval po obou Italech ulice a budovy v řadě měst po celé zemi. Jejich jméno se dostalo i na některé sovětské výrobky. Továrna na tužky Sakko i Vancetti fungovala v Moskvě až do roku 2007.

Otázky a pochybnosti

Dnešní historikové se až na několik výjimek shodují v tom, že proces se Saccem a Vanzettim byl zmanipulovaný, že obvinění nedostali prostor k řádné obhajobě a že porotci byli vystaveni nepřípustnému emočnímu tlaku ze strany soudce i žalobce. Pokud jde o otázku, zda byli Sacco a Vanzetti nějak zapleteni do přepadení v Braintree, názory lidí, kteří se případem zabývali, už tak jednoznačně nevyznívají. O jejich nevině pochybovali i mnozí z těch, kteří se stavěli na jejich obranu. John Dos Passos oba muže navštívil ve vězení; o Vanzettim potom prohlásil, že jen naprostý blázen by vzal tak mírného, násilí se štítícího člověka na ozbrojenou akci, ale Saccem si už tak jistý nebyl. Podobně se ptal i Upton Sinclair, který nakonec dospěl k názoru, že i když se třeba odsouzenci na přepadení v Braintree nijak nepodíleli, rozhodně o něm vědí víc, než jsou ochotni připustit. V románu Boston ponechal Sinclair tuto otázku otevřenou, čímž proti sobě popudil řadu lidí, kteří se Saccem a Vanzettim sympatizovali. V jednom pozdějším dopise zmiňuje spisovatel soukromou konverzaci s advokátem Fredem Moorem, při níž mu právník sdělil, že jeho klienti skutek skutečně spáchali a že jejich alibi dodatečně vykonstruoval. Sinclair k tomu však dodává, že na něj Moore působil jako krajně nedůvěryhodný člověk. V Saccovu vinu věřil i jeden z předních členů Výboru na obranu Sacca a Vanzettiho Carlo Tresca a po téměř třiceti letech ji potvrdil i nyní v Itálii žijící anarchista Mario Buda. Zda se jednalo o pevné přesvědčení založené na skutečnostech, které při procesu nevyšly na světlo, pouhé dohady, anebo třeba i důsledek osobní nevraživosti a pověstného anarchistického sektářství, se už nikdy nedovíme.

A právě to činí příběh Sacca a Vanzettiho tak silným i po devadesáti letech. Pokud totiž neměli s přepadením v Braintree nic společného, věc je jasná: můžeme se dál bavit o nespravedlivém americkém soudnictví a také o tom, k jakým koncům může vést rozdmýchávání neopodstatněného strachu mezi lidmi. Byla by to velmi zajímavá a aktuální debata, Sacco a Vanzetti coby nevinné oběti by se v ní ale ke slovu příliš nedostali. Pokud však do přepadení skutečně zapleteni byli, nabízí se řada dalších otázek. Především jde samozřejmě o to, zda by byl takový čin z morálního hlediska ospravedlnitelný.

Je nepochybné, že Sacco a Vanzetti coby galleanisté revoluční násilí v podobě kladení bomb, útoků na policejní stanice a získávání financí loupežemi alespoň rámcově schvalovali a možná se na něm i podíleli. Musíme si ovšem uvědomit, že počátek dvacátého století byl ve Spojených státech i jinde ve světě velmi neklidná doba a že násilné postupy schvalovali, nebo dokonce aktivně realizovali mnozí představitelé dělnického hnutí. K násilným opatřením se však jako první zcela nepopiratelně uchýlila státní moc. Byla to policie, kdo střelbou do davu rozháněl první pokojné dělnické demonstrace, byly to státní úřady, kdo dělnické vůdce a aktivisty systematicky pronásledoval, bezdůvodně je zatýkal, šikanoval, deportoval a nezastavil se ani před mimosoudními popravami. Není divu, že pod tlakem takového postupu se některé složky dělnického hnutí radikalizovaly a neváhaly rovněž sáhnout k násilným metodám. Byla to ostatně válka jako každá jiná, v tomto případě ale válka proti z podstaty nespravedlivému a defektnímu systému, který ještě dnes, o sto let později, vede lidstvo do zkázy tím, že drží miliony lidí v otroctví a postupně likviduje celou naši planetu. Zda lze v takovém kontextu ospravedlnit ozbrojené přepadení a vraždu dvou nevinných lidí, to už je otázka, kterou si musí zodpovědět každý sám.

Bylo otištěno v anarchistické revui Existence č. 4/2017.

Související odkazy:
Poprava Sacca a Vanzettiho
80 let od justiční vraždy dvou anarchistů

6.9.2019 Marek Sečkař

Repression History Personalities