Zamyšlení člena organizační skupiny AF pro První máj 2017

Na úvod pokládám za vhodné předeslat jednu věc – na rozdíl od mnohých kamarádů a kamarádek v hnutí nepokládám každou diskusi a kritiku za a priori přínosnou. Jak roky jdou, prakticky neustále se setkáváme se zacyklenou argumentací, rozličnými formami mentální masturbace (bez možnosti dosáhnout orgasmu) nebo více či méně skrytě kněžským přenášením svatých ikon a konstrukcí typu „co by udělal/a X“ (za X lze dosadit libovolnou revolucionářku či teoretika). Preferuji diskusi metodologickou a diskusi skrze akci a pluralitu taktik.

Ta v našem prostředí nicméně neustále naráží na stále stejná falešná dilemata, což se opět potvrdilo ve virtuální kauze „AFka spolupořádá akci, kde řeční politik“. Bez ohledu na to, že ani letošní První máj nepořádáme s žádnou politickou stranou (což je standard, který má naše federace dlouhodobě nastavený) a že diskutovaný Jiří Dienstbier je řečníkem jiného pořádajícího kolektivu, který při jeho výběru měl naprostou autonomii, jsme mnohými obviňováni z jakéhosi „ideozločinu“.

Když opominu reálie Prvního máje a jeho organizace, stejně jako strategický rozměr věci, zůstává nám coby téma dlouholetý spor mezi dvěma postoji antiautoritářského hnutí.

„Musíme vyjít z ghetta, víc se otevřít, vykašlat se na rigidní ideologické koncepce a když bude třeba, fungovat v rámci širších progresivních a antiautoritářských koalic“, říká první.

„Tyhle postautonomní blbosti z nás dělají reformisty a trapně neradikální loutky politických stran“, říká druhý.

Proč je nutné předpokládat, že v kontaktu s „vnějším světem“ ztratíme svoji identitu, to je mimo mé chápání. Pokud máme nějakou integritu, kritický úsudek a schopnost myslet strategicky, není důvod bát se jako čert kříže kontaktu s liberální levicí, socialisty či neanarchistickými environmentalisty. Čerta používám úmyslně. Někdy totiž jakoby některým stačilo pohlédnout do očí mladému zelenému (který – podotkněme na okraj – nemusí být nutně členem žádné strany), aby je uhranul a přetáhl od správné víry do temného víru parlamentní politiky. Mnohé neanarchistické kolektivy přitom de facto přebírají v dlouhodobém horizontu organizační postupy a metody rozvinuté anarchisty a někdy trpí vnitřními hierarchiemi méně, než „naše“ skupiny.

Ani v nejmenším nechci anarchistům a anarchistkám brát nutnou ostražitost vůči liberálním směrům, a už vůbec ne averzi vůči stranické politice. Sám se proti ní neustále stavím a angažuji se v akcích vycházejících z radikální sociálně anarchistické analýzy společnosti. Není pro mě – a pro nás všechny – ale žádoucí ani možné zůstat na pozicích opevněných hradbou z knih anarchistických teoretiků. Číst Kropotkina neznamená nečíst Baumana. Číst Baumana neznamená nečíst Gramsciho a číst Gramsciho neznamená nečíst Eca, Arendtovou, Lorenze, Lacana, Neviditelný výbor či Agathu Christie.

Coby AF jsme se rozhodli v rámci letošního Prvního máje vybočit a hrát si na společném pískovišti se skupinami, se kterými nemusíme nutně ve všem souhlasit a dokonce můžeme v některých věcech být i v ostré opozici. Osobně si za tím coby jeden z organizátorů stojím a rozhořčená reakce z rozličných pozic od anarchistů přes marxisty po leninisty mi potvrzuje, že jsme mimoděk urazili skrytou modlu paličů model. Neskonalé pobavení ve mně přitom vzbuzuje tušení, že podobná rozhořčená diskuse probíhá i u liberálních skupin, se kterými se prvního potkáme.

Nechodíme na pivo s Jiřím Dienstbierem a naprosto jistě nepůjdeme volit ČSSD. Velice rádi naopak vyzkoušíme nové postupy nehierarchické organizace, nová spojenectví (ať již jednorázová či dlouhodobá), rozvineme anarchistické metody a ideje v neanarchistických kolektivech, přičemž nám hlavní myšlenkou bude to, že anarchismus mimo jiné znamená dynamiku a život nezachytitelný do ideologických šuplíků.

Sejdeme se v ulicích.

Pozvánka do Prahy: První máj – Za konec špatné práce

Související odkazy:
Mýtus práce
Česká stopa prvomájové tradice v roce 1886

30.4.2017 -vi-

Event AF/IFA