Anarchist Federation

Anarchistická hypotéza

Aneb „Badiou, Žižek a předsudky vůči anarchismu“ – esej anarchistického teoretika Gabriela Kuhna.

Smash the state

Tento esej byl napsán v létě 2011 poté, co Žižek během rozhovoru s Amy Goodmanovou a Julianem Assangem v Londýně vystavoval na odiv tričko s Leninem. Rozhovor proběhl 2. července 2011 ve Frontline Clubu.

„Komunistická hypotéza“ Alaina Badioua spočívá na jednoduchém, ale významném přesvědčení: musíme být schopni představit si něco jiného než kapitalismus a pojem komunismus to umožňuje. Nicméně Badiouovo chápání komunismu zůstává spíš vágní. Říká, že je to „spíš Idea s regulativní funkcí než nějaký program“.1 Stejně jako jeho přítel a komunistický spojenec Slavoj Žižek považuje Badiou pokusy implementovat komunismus, jež se odehrály ve dvacátém století, za fiasko. Zatímco Badiou mluví poněkud rozvlekle o „zjevných, někdy krvavých, selháních při událostech, úzce spjatých s komunistickou hypotézou“,2 Žižek opravuje moderátora pořadu BBC HARDtakl Stephena Sackura, který nazval komunismus „katastrofickým selháním“, jen aby jej sám označil za „selhání totální“.3 Avšak oba dva, Badiou i Žižek, jsou hlavními hvězdami řady populárních konferencí o komunismu, kterou odstartovalo setkání v Londýně v roce 2009, založené – řečeno Badiouovými slovy – na přesvědčení, že „dnes slovo ,komunismus‘ může a musí získat znovu pozitivní hodnotu“.4

S výjimkou individualistických, primitivistických a antilevicových proudů v současném anarchismu by to většina anarchistů – a nejen ti, kteří se sami prohlašují za anarchokomunisty – podpořila. „Komunismus“ jako idea společnosti založené spíš na rovných právech, sociální spravedlnosti a solidaritě než na soupeření je blízká většině anarchistických srdcí. Pro anarchisty se zdá být Badiouova vize obzvlášť atraktivní, protože zpochybňuje jak stranu, tak stát. Podle něj „existence donucovacího státu, odděleného od občanské společnosti, již nadále nebude nutností: dlouhodobý proces reorganizace, založené na svobodném sdružování výrobců, povede k jeho odumírání“.5 A dále: „… státní princip sám o sobě se prokázal jako zkorumpovaný a z dlouhodobého hlediska neefektivní.“6 Jestliže Badiou tvrdí, že „musíme přijmout výzvu myslet politiku mimo její podrobení státu a mimo rámec politických stran nebo jedné Strany“,7 má Benjamin Noys pravdu, když upozorňuje, že „anarchisté na to mohou snadno odpovědět, že přesně o to se anarchismus již nejméně dvě století snaží“.8 Ovšem anarchismus zdaleka není tím, o co by se Badiou nebo Žižek zajímali.

Několik Badiouových prostořekých poznámek v „Komunistické hypotéze“ vrcholí v následujícím komentáři: „Dnes víme, že všechna emancipační politika musí skoncovat s modelem strany či několika stran, aby prosadila politiku ,bez strany‘, a současně se přitom vyhnout nebezpečí, že upadne do podoby anarchismu, který nikdy nebyl ničím jiným než planou kritikou nebo dvojníkem, stínem komunistických stran…“9

Tato charakterizace anarchismu je prostě mylná. V mnoha zemích existovala živá anarchistická hnutí dávno předtím, než zde vznikly komunistické strany. Také ideologicky je obecně sdílená koncepce anarchismu jako „mladšího bratra“ komunismu nepodložená. Před roztržkou mezi marxisty a bakuninisty na kongresu Internacionály dělnických asociací v roce 1872 se marxismus i anarchismus vyvíjely jako dva poměrně nezávislé proudy socialistického hnutí.

Žižekovo nejznámější hodnocení anarchismu pochází z roku 2002 a zaznělo v jeho rozhovoru s Dougem Hnewoodem (který nešťastně oslavuje Žižeka jako někoho, kdo se nestará o politickou „korektnost“, přičemž se jako ozvěna opakují únavné konzervativní tirády o zdánlivých mezích svobody, které s sebou nese požadavek po etických standardech v sociálních vztazích – to, že některé z těchto snah se míjí účinkem, nediskredituje celý princip): „Pro mě je tragédií anarchismu fakt, že skončíte založením autoritářské tajné společnosti, pokoušející se dosáhnout anarchistických cílů. (…) Mám kontakty v Anglii, ve Francii, v Německu a jinde – a po celou dobu tu pod maskou konsenzu existuje jedna osoba, akceptovaná podle nějakých nepsaných pravidel jako tajný mistr. Totalitarismus je tu absolutní v tom smyslu, že lidé předstírají, že jsou si rovni, ale přitom ho všichni poslouchají.“10

Neodvažuji se komentovat situaci v Anglii a ve Francii, ale pokud jde o Německo, strašně rád bych věděl, kdo že je tím „tajným mistrem“ v rámci zdejšího anarchistického hnutí. Možná má Žižek přátele, kteří ovládají nějakou utajenou anarchistickou sektu – a možná by ani nebylo překvapivé, že má Žižek právě takové přátele –, ale mohu zaručit, že v německém anarchistickém hnutí nehrají vůbec žádnou roli, natož aby na něj měli nějaký podstatný vliv.

Žižek také tvrdí: „Druhým bodem je, že mám problém s přiměřeností anarchismu k řešení současných problémů. Myslím si, že jestli něco potřebujeme, pak je to globálnější organizace. Domnívám se, že levice by měla vyvrátit onu rovnici, že globálnější organizace znamená více totalitární kontroly.“11

Odkdy se anarchismus rovná odmítání globální organizace? Ačkoli se anarchisté účastní toho, co bylo kdysi nazváno „antiglobalizační“ hnutí, anarchisté také byli první, kdo zdůrazňoval, že terčem tohoto hnutí není globalizace sama o sobě, ale „korporátní“ nebo „neoliberální“ globalizace – a výsledkem těchto debat byla alternativní pojmenování jako například „alterglobalizační hnutí“.

Zadruhé, jakkoli někteří dnešní anarchisté mohou s nelibostí pohlížet na myšlenku organizace jakéhokoli druhu – ať už globální či nikoli –, není v žádném případě pravdou, že by současné anarchistické hnutí bylo jako celek „antiorganizační“. Ve skutečnosti došlo v posledních letech k silnému oživení takzvaného platformismu, anarchokomunistického hnutí, založeného na programu Organizační platformy Všeobecné unie anarchistů, který napsal ve 20. letech v pařížském exilu se svými soudruhy Nestor Machno. Anarkismo network – skutečný příklad globální organizace, vytvořené zdola – patří mezi nejsilnější anarchistické projekty dnešní doby. Je zajímavé, že platformisté jsou antiorganizačními anarchisty pravidelně kritizováni jako „leninisté“ – možná je toho v anarchismu pro Žižeka víc, než si sám myslí. Žižekova ignorance může samozřejmě vycházet z prostého faktu, že k tomu, aby člověk doopravdy pochopil sociální hnutí, musí jim naslouchat. A jak se oprávněně ptá David Graeber: „Dokážeme si skutečně představit, že někdo jako Žižek, třeba jen ve své fantazii, trpělivě poslouchá požadavky shromáždění přímé demokracie v El Altu?“12

Vzhledem k intelektuální vážnosti, na které jak Badiou, tak Žižek zakládají svou reputaci, je mělkost jejich kritiky anarchismu kuriózní. Zdá se, že není založena na ničem jiném než na dávných protianarchistických předsudcích v marxistickém myšlení. Výše citovaný Badiouův komentář je charakteristickým soudem někoho, kdo se kdysi naučil, že anarchismus byl maloburžoazní ideologií, a nikdy se nenamáhal pokusit se na něj znovu podívat a pochopit ho. Marxismus dlouho pohlížel na anarchismus jako na utopické hnutí bez nějaké podstatné teorie. Je pravda, že anarchismus nemá žádného svého Marxe a žádnou srovnatelnou ekonomickou analýzu. To nicméně neznamená, že by anarchistická teorie byla slabá – spíš je málo známá. Na rozdíl od marxistické teorie se sto lety vývoje, zčásti podporovaného státem (i když někteří mohou tuto část vývoje nazývat stagnací), a s pevně etablovanou třídou akademiků, se anarchistická teorie do značné míry formovala mimo akademickou půdu, v kolektivní reflexi sociálních bojů a projektů, v nichž se člověk konkrétně angažuje. Příklady sahají od anarchosyndikalistických studijních kroužků a hnutí moderní školy z počátku 20. století až po současnou kulturu anarchistických zinů či projekt CrimethInc. Výsledkem je, že anarchistická teorie je často mnohem konkrétnější, adaptabilnější a inspirativnější než teorie marxistická, i když postrádá nesrozumitelná cizí slova a abstraktní přemítání. Co je však mnohem důležitější: anarchisté předvedli, že mají vhled do dynamiky moci, autority a státu, z čehož mohou mít prospěch jistě i marxisté. Dokonce i Badiou učinil následující vyznání:

Marxismus, dělnické hnutí, masová demokracie, leninismus, proletářská strana, socialistický stát – všechny tyto vynálezy 20. století – už pro nás nejsou ve skutečnosti užitečné. Na teoretické rovině si nepochybně zasluhují další studium a zkoumání, ale na rovině praktické politiky se staly nefunkčními.“13

Michail Bakunin napsal v roce 1871 ve své knize Bůh a stát: „Výsadám a všem privilegovaným postavením je vlastní, že zabíjejí ducha a srdce lidí. Člověk privilegovaný, ať už politicky či ekonomicky, je člověk intelektuálně a morálně zkažený. Zde máme sociální zákon, který nepřipouští žádnou výjimku a který se aplikuje stejně na celé národy jako na třídy, společenství a jednotlivce.“14

Abychom se vyhnuli nedorozuměním – ačkoli jsem přesvědčen, že mnohým marxistům chybí při jejich střetávání s anarchismem otevřenost, záměrem tohoto eseje v žádném případě není řezat do marxismu. Sektářství je problém ve všech levicových táborech. Mé osobní sympatie byly vždy spíš na straně anarchismu než marxismu, ale mé osobní sympatie nejsou příliš důležité. Mým zájmem nikdy nebylo odsuzování marxistů a nepovažuji je nevyhnutelně za zrádce anarchistů, kteří jim vrážejí kudlu do zad. Někdy jsou marxisté spojenci anarchistů, někdy ne. Totéž platí o křesťanech, rolnících a řidičích autobusů. Pochopitelně, dějiny znají množství případů, kdy marxisté zradili anarchisty. Ale také anarchisté zradili anarchisty. Důležité je, že máme společný cíl, zejména likvidaci státního systému a solidaritu v boji.

Vraťme se však k Bakuninovi. Není samozřejmě historickou postavou, kterou by Badiou nebo Žižek ochotně přijímali. Zdá se, že Badiou a Žižek se zajímají jen o takové historické postavy, které měly moc. O lidi jako Robespierre, Lenin, Stalin, Mao. Dokonce i v případě současné politiky se baví raději o Sarkozym, Chávezovi a Berlusconim než o sociální spravedlnosti, ekologickém nebo mírovém hnutí. (Jen málo nás překvapí, že Žižek nevěnuje příliš pozornosti hnutí za práva zvířat, vzhledem k jeho předsudku, že vegetariáni postupně „degenerují“.)15

Nicméně záměrem tohoto článku ani zdaleka není útočit na Badioua nebo Žižeka. Oba výrazně přispěli do radikální debaty a jsem si jist, že oba upřímně bojují za lepší svět, a je také velmi povzbudivé sledovat, jak radikální myslitelé vystupují v mainstreamových médiích. Oba se zdají být příjemnými společníky a zejména hyperaktivního Žižeka je těžké nemít rád. Avšak Žižekův smysl pro humor může působit stejné potíže jako fascinace obou myslitelů mocnými lidmi. Člověk nemusí být zrovna „přecitlivělý“, „upjatý“ či „moralizující“, aby nesouhlasil s trvalými odkazy k jedincům, kteří stáli v čele vlád, jež zabíjely, mučily a věznily miliony lidí, obzvláště když přitom mluví o „pochopení myšlenky komunismu jako reálného hnutí“ (Žižek)16 a „ohlašování třetí éry existence této Ideje“ (Badiou).17 Platí to také o Žižekových návrzích poslat lidi, kteří nastříkali na zdi v ulicích Lublaně protivládní slogany, do gulagu.18 Já ty lidi znám. Možná proto se mi to zdá málo vtipné.

Během vášnivé debaty, která se rozproudila nad Žižekovou recenzí knihy Simona Critchleyho Infinitely Demanding (Nekonečné požadování), která vyšla v London Review of Books s podivným názvem „Odpor znamená kapitulaci“,19 se Critchley ve své kritice Žižeka nedržel nijak při zdi: „Jak nám připomíná Carl Schmitt – a neměli bychom zapomenout na to, že tento fašistický teoretik práva byl velkým obdivovatelem Lenina –, existují dvě hlavní tradice neparlamentní, neliberální levice: autoritářství a anarchismus. Jestliže na mne Žižek s typicky leninskou násilností útočí proto, že patřím k anarchistické tradici, je rovněž jasné, kterou frakci podporuje on… Pro Žižeka je to vše irelevantní; všechny tyto formy odporu (občanská sdružení, hnutí za práva původních obyvatel, alterglobalizační a protiválečná hnutí) jsou pro něj prostě kapitulací. Projevuje nostalgii, která je machistická a koneckonců manýristická, po diktatuře, politickém násilí a krutosti.“20

Přes veškeré sympatie, které k Žižekovi chovám, je těžké ho bránit proti takovým obviněním.

Nicméně vraťme se k argumentu, že potřebujeme nějaký pojem, který by udržel při životě ideu překonání kapitalismu. S tím z celého srdce souhlasím, ačkoli v postmoderní době jsou námitky nasnadě: „fixovaný“ pojem podporuje politiku identity, smývá rozdíly, vyžaduje hegemonii a omezuje taktické možnosti. Chápu tyto námitky a přesvědčivé argumenty, které lze vznést na jejich podporu. Ovšem „různorodé“ směřování se může také rychle stát „rozptýleným“, a proto velmi „slabým“. Princip „rozděl a panuj“ je stále ještě klíčovým principem autoritářské politiky. Navíc nestačí jen říkat, že nějaký konkrétní boj je spojen s tisícem dalších bojů – musí s nimi být skutečně spojen. A pokud tato spojení skutečně existují, proč potom nenazvat tuto síť bojů společným jménem? Společné jméno má dvě výhody, které jsou pro masovou politiku nezbytné: lidé se cítí být součástí společného boje a jsou schopni vyvinout kolektivní tlak na nepřítele. Nemáte-li společné jméno, nemáte společné hnutí, přinejmenším v očích veřejnosti – ale být na očích veřejnosti je zásadní, pokud chcete získat kritickou masu, která reálně učiní strukturální změnu možnou.

Vyvstává tu otázka, zda by jméno „anarchismus“ nebylo v tomto případě slibnějším pojmenováním než označení „komunismus“. Je to otázka strategická. Dát přednost jménu „anarchismus“ nemusí nutně znamenat, že na jménu „komunismus“ shledáváte něco špatného. Ve skutečnosti si můžete myslet, že opravdový komunismus rovná se opravdový anarchismus. Nicméně si myslím, že jméno „anarchismus“ jako označení pro „jiný svět“ jako alternativu ke kapitalismu, má ve srovnání se jménem „komunismus“ jisté výhody. Zvláště dnes, když si naprostá většina lidí, přesně jako Badiou a Žižek, spojují „komunismus“ spíš s marxistickou tradicí než s anarchistickou.

1. Snad nejzjevnější výhoda – anarchismus za sebou nemá žádnou historii totalitarismu, systému gulagů a masových poprav.

2. Anarchismus se nesoustředí na ideje „velkých mužů“. Tím nemá být řečeno, že by anarchismus neměl problémy s nadvládou mužů. Tyto problémy jsou naopak velmi reálné. Ale „velcí mužové“ anarchismu (Bakunin, Kropotkin atd.) mají na dnešní anarchismus daleko menší vliv, než je tomu v případě jejich marxistických protějšků. Je těžké být brán vážně jako marxista, pokud člověk nestudoval díla Marxe, Lenina a Mao-Ce Tunga. Naproti tomu mnoho současných anarchistů nemělo nikdy žádnou Bakuninovu, Kropotkinovu či Malatestovu knihu v ruce. Pravda, někdy bychom si přáli trochu víc zájmu o historii a její studium. Obecně je však nedostatek úcty produktivní a přispívá k rezonanci anarchismu.

3. Co je však nejdůležitější, anarchistické ideje jsou jádrem většiny dnešních sociálních hnutí. Zatímco marxistické ideje pochopitelně hrají nadále jistou roli i v sociálních hnutích, jejich dnešní baštou jsou tradiční marxistické strany a akademické prostředí. Autonomní aktivisté sociálních hnutí jsou většinou stoupenci anarchistických principů, ať už tento termín používají či nikoli: antiautoritářství, horizontální organizace, přímá akce, demokratické rozhodovací procesy. Před více než deseti lety shrnul David Graeber krédo „Nových anarchistů“ v článku v New Left Review takto: „Jde tu o vytváření a ustavování horizontálních sítí namísto struktur organizovaných shora dolů, jako jsou státy, strany či korporace; sítí, založených na decentralizovaných principech, na nehierarchické demokracii konsenzu.“21 Tyto základní hodnoty aktivismu z počátku 20. století zůstávají stále stejné. V roce 2005 nabídl Richard Day vyčerpávající svědectví o tomto vývoji v knize Gramsci Is Dead: Anarchist Currents in the Newest Social Movements (Gramsci je mrtev: Anarchistické proudy v nejnovějších sociálních hnutích). Dayovy závěry, že „orientace na přímou akci a vytváření alternativ ke státním a korporátním formám otevírají nové možnosti pro radikální sociální změnu, kterou si nemůžeme představit mimo rámec existujících paradigmat“ a že „nabízejí nejlepší šanci, jak se můžeme sami bránit proti neoliberálním společnostem kontroly a učinit je nakonec zbytečnými“, znějí stále přesvědčivě.22

Richard Day patří k nové generaci anarchistických akademiků, zpochybňující dominanci marxismu na univerzitách. Iniciativy jako Anarchist studies Network (Síť anarchistických studií), které se objevily ve Velké Británii a v USA, knihy jako Constituent Imagination: Militant Investigations, Collective Theorization (Konstitutivní imaginace: bojovné výzkumy, kolektivní teoretizace, AK Press 2007) a Contemporary Anarchist Studies: An Introductory Antology of Anarchism in the Academy (Současná anarchistická studia: úvodní antologie akademického anarchismu, Routledge 2009) a konference jako každoroční Renewing the Anarchist Tradition (RAT, Obnovování anarchistické tradice), organizované Institutem anarchistických studií, to vše přispívá k překlenutí této mezery. Zatímco tyto anarchistické loupeživé nájezdy do akademického diskurzu je třeba uvítat jako osvěžení akademické debaty, mohou se stát pokrytectvím, pokud nebudou doprovázeny všeobecnou kritikou této instituce a vlastní role každého z nás v ní. Jak napsal ve vynikajícím příspěvku do Contemporary Anarchist Studies Deric Shannon: „Nepřináší to nic dobrého, když ignorujeme skutečnost, že kariéry jsou někdy budovány na základě radikální politiky obecně a speciálně na základě anarchismu. Tím nechci tvrdit, že bychom se měli vzdát našich zaměstnání (která nám koneckonců umožňují učit novou generaci anarchistickým myšlenkám). Je nicméně důležité, abychom naše kariérní zájmy otevřeně a čestně přiznávali. Musím znovu zopakovat, že kariérismus nakazil mnoho jiných emancipačních přístupů. Chceme-li se tomu vyhnout, vyžaduje to otevřenost, upřímnost a co je nejdůležitější, uvážlivou rozpravu o našich vlastních zájmech a o naší práci.“23

Každý anarchistický akademik by se měl také držet Shannonovy rady „odporovat kariérismu, institucionalizaci a domestikaci, které se pro jiné emancipační přístupy staly nedílnou součástí jejich vstupu do akademického prostředí“.24 Shannon se ztotožňuje s následujícími klíčovými aspekty: „Setkávejte se se mnou v ulicích. Mluvte otevřeně a uvážlivě o svých vlastních zájmech. Mluvte se studenty o institucionálních omezeních. Vzdorujte ideologické ztuhlosti. Pište, publikujte a diskutujte mimo akademické prostředí. Nenechte se zastrašit.“25

Akademický marxismus asi ponechává často tyto požadavky nenaplněné. Existuje privilegovaná třída marxistických akademiků, což je fakt, který příliš nepřispívá k pozitivnímu obrazu marxismu, a tedy i komunismu, v očích veřejnosti. Současně to dovoluje marxistickým intelektuálům přijímat mezi sebe lidi, kteří se rádi obklopují intelektuály, ať už marxistickými, či nikoli. Mnozí oslavují Badioua či Žižeka nikoli proto, že se zajímají o „subjektivitu vzájemné souhry mezi procedurou pravdy a reprezentací dějin“ nebo o lacanovskou analýzu kreslených filmů od Disneyho, ale protože Badiou a Žižek jsou v módě. Oba jsou přijímáni podobně jako umělecké výstavy o Frakci Rudé armády (RAF) a stánky s upomínkovými předměty z bývalého Sovětského svazu. „Komunismus“ získal směnnou hodnotu, protože jeho skutečná moc se vytratila. Proměnil se z hrozby v kuriozitu. Vypovídá o tom i fakt, že když byl v New Republic Žižek označen za „nejnebezpečnějšího filozofa Západu“, nezpůsobilo mu to vůbec žádnou škodu; spíš to ještě podpořilo Žižekovu obchodní značku. Nebezpečnost módního radikála je něco úplně jiného než skutečné nebezpečí. Již v roce 1994 slavila hlučná rocková skupina Killdozer úspěch s albem Nekompromisní válka aneb umění pod diktaturou proletariátu (Uncompromising War or Art Under the Dictatorship of the Proletariat), plného klipů ve stylu socialistického realismu a vyčpělých komunistických sloganů. Dnes získává Žižek popularitu dokonce díky množství odkazů na Stalina, zatímco Badiou se už dobrých padesát let hlásí k Mao Ce-Tungovi.

Samozřejmě, i anarchismus se v mnoha směrech proměnil v komoditu a také není nutně pociťován jako nebezpečí. I Chomskému bylo umožněno promluvit v pořadu HARDtalk, logo A v kroužku slouží jako lákadlo u konzumního zboží od lízátek po kabelky a anarchistické knižní veletrhy vyvolávají u místních úřadů a policie sotva pozdvižení obočí. Nicméně silná přítomnost anarchistů v sociálních hnutích představuje rozdíl. Zdá se, že Žižek dává přednost marxistickým konferencím Socialistické dělnické strany (Socialist Workers Party, SWP) – alespoň ve svých úvahách o sociálních hnutích.

Někdo by pochopitelně mohl namítat, že anarchisté dělají všechno špatně a že jejich vliv v sociálních hnutích přináší více škody než užitku. Žižek upozorňuje v tomto ohledu na jeden důležitý bod: „Dospěl jsem k velmi skeptickému názoru na levicovou logiku s argumentací proti státu. Nelze nechat bez povšimnutí, že tato argumentace nachází odezvu také na pravici. Navíc nevidím nikde žádné znaky takzvaného ,mizení státu‘. Naopak. A vezmeme-li si jako příklad USA, musím přiznat, že kdykoli jde o konflikt mezi občanskou společností a státem, v osmdesáti procentech případů jsem na straně státu. Většinou jde o to, že ve chvíli, kdy se nějaké lokální pravicové skupinky snaží prosadit zákaz výuky evoluce na školách či podobné věci, musí zasáhnout stát. Domnívám se proto, že je velmi důležité, aby se levice snažila státní aparáty ovlivňovat a využívat je, nebo se jich dokonce, je-li to možné, zmocnit. Samo o sobě to jistě nestačí. Myslím si, že ve skutečnosti se musíme postavit proti jazyku ,ligne de fuite‘ (linie úniku) a sebeorganizace a podobných věcí s něčím, co je dnes na levici naprosto tabu – jako česnek pro upíra – konkrétně s ideou rozsáhlého státu nebo dokonce ještě rozsáhlejších nástrojů kolektivního rozhodování.“26

Bylo by příliš snadné tyto úvahy jednoduše zamítnout. Na druhou stranu nejsou vůbec ničím novým. Noam Chomsky již dlouho vyvolává mezi anarchisty pobouření podobnými názory: „Mnoho anarchistů prostě považuje stát za základní formu útlaku. Myslím si, že je to omyl. Z mnoha různých druhů dnes existujících institucí, jež vykonávají útlak, patří stát mezi ty nejmírnější. Ve státě, přinejmenším pokud jde o demokratickou společnost…, máte nějaký vliv na to, co se děje… Na to, co se děje v korporaci, žádný vliv nemáte. Korporace jsou skutečnými tyraniemi. Dokud je společnost ovládána v takovém rozsahu soukromými tyraniemi, což je ta nejhorší forma útlaku, lidé prostě potřebují nějakou formu sebeobrany. A stát jim určitou formu sebeobrany poskytuje.“27

V kontextu Skandinávie jsme svědky ironické situace, kdy se aktivity mnoha skupin, jež samy sebe definují jako anarchistické, v posledních letech zaměřují na obranu sociálního státu. To nicméně jen ukazuje, že Žižekovy argumenty nejsou nutně argumenty proti anarchismu, pouze proti snahám o bezprostřední a univerzální odstranění státu – o které určitě neusilují všichni anarchisté, zejména pokud by stát mohl být nahrazen spíš sociálním darwinismem než komunitami sobě rovných. Nezdá se proto ale nutné volat po „rozsáhlejším státu“ – stát může být malý, musí se jen více orientovat na prosazování sociální spravedlnosti než na ochranu bohatství vládnoucí třídy.

Konečným cílem anarchistů – a také komunistů – zůstává samozřejmě překonání státu. Toho lze však dosáhnout pouze prostřednictvím silného kolektivního hnutí, sjednoceného pod společným jménem. Považuji proto za nešťastné, že anarchismus je stále ještě často „politikou, která se neodvažuje vyslovit své vlastní jméno“.28 Existuje pochopitelně mnoho důvodů, proč by se lidé rádi zřekli všech politických tradic a zavedli pro svou revoluční politiku úplně nové označení. Vůbec nic proti tomu nemám. Nicméně dokud neuvidíme, že by se nějaké slibné nové pojmenování objevilo, můžeme dát rovněž šanci anarchismu. Můžeme tím ztratit jen málo.

Poznámky
1)
A. Badiou, The Communist Hypothesis, The New Left Review 49, leden–únor 2008.
2) A. Badiou, The Communist Hypothesis, London/New York 2010, s. 7.
3) S. Žižek v pořadu BBC HARDtalk, 24. listopadu 2009.
4) A. Badiou, The Communist Hypothesis, s. 37.
5) Tamtéž.
6) Tamtéž.
7) A. Badiou, Polemics, London/New York 2006, s. 270.
8) B. Noys, Through a Glass Darkly: Alain Badiou’s Critique of Anarchism, Anarchist Studies 16, 2008, č. 2.
9) A. Badiou, The Communist Hypothesis, s. 155.
10) I am a Fighting Atheist: Interview with Slavoj Žižek, Bad Subjects, č. 59, únor 2002.
11) Tamtéž.
12) D. Graeber, Referendum on Žižek?, otevřený dopis, prosinec 2007.
13) A. Badiou, The Communist Hypothesis.
14) M. Bakunin, Bůh a stát, Herrmann a synové/Nakladatelství ČSAF, Praha 2014, s. 34.
15) Žižek!, dokumentární film, režie Astra Taylor, USA/Canada 2005.
16) The Idea of Communism, panelová diskuse o marxismu, Londýn, 4. července 2010.
17) A. Badiou, The Communist Hypothesis, s. 260.
18) Žižek!, dokumentární film.
19) S. Žižek, Resistance is Surrender, London Review of Books 29, 2007, č. 22, 15. listopadu.
20) S. Critchley, Resistance Is Utile, Harper’s Review, květen 2008.
21) D. Graeber, The New Anarchists, New Left Review 13, leden–únor 2012.
22) R. J. F. Day, Gramsci Is Dead: Anarchist Currents in the Newest Social Movements, London/Ann Arbor, MI/Toronto 2005, s. 18.
23) D. Shannon, As Beautiful as a Brick Through a Bank Window: Anarchy, the Academy, and Resisting Domestication, Contemporary Anarchist Studies: An Introductory Anthology of Anarchism in the Academy, Milton Park/New York 2009, s. 185.
24) Tamtéž, s. 184.
25) Tamtéž, s. 183–188.
26) Divine Violence and Liberated Territories: Soft Targets talks with Slavoj Žižek, 14. března 2007, dostupné na www.softtargetsjournal.com/web/Žižek.php.
27) Theory and Practice: Conversations with Noam Chomsky and Howard Zinn, DVD, Oakland 2010.
28) B. Noys, Through a Glass Darkly: Alain Badiou’s Critique of Anarchism.

Gabriel Kuhn
se narodil v Innsbrucku v roce 1972 a na zdejší univerzitě vystudoval filozofii. Založil nakladatelství Alpine Anarchist Production a dnes žije jako nezávislý spisovatel a překladatel ve švédském Stockholmu. V němčině publikoval mimo jiné knihu „Neuer Anarchismus“ in den USA: Seattle und die Folgen (2008). Uspořádal a do angličtiny přeložil výbory z díla Gustava Landauera a Ericha Mühsama nebo například sborník o hudební scéně Sober Living for the Revolution. Hardcore Punk, Straight Edge, and Radical Politics (2010).

Přeložil Čestmír Pelikán.
Překlad vyšel v anarchistické revue Existence č. 2/2015.

Související odkaz:
Anarchismus, postmoderna a poststrukturalismus


Print version 21.2.2016
Aktuální číslo měsíčníku A3

Next events:

IFA/IAF - International of Anarchist Federations
Web of Anarchist Federation Publishing House

Written elsewhere

Links