Anarchistická federace

Anarchismus, postmoderna a poststrukturalismus

Teoretický text od Gabriela Kuhna pro milovníky předpon post- a přípon -ismus, aneb nové rozmýšlení anarchistické ideje a praxe.

Smash the state

Postmoderna a poststrukturalismus bývají zahrnuty do mnoha intelektuálních okruhů již od konce 80. let dvacátého století. Anarchistická teorie však byla až dosud vždy jen opatrným prosebníkem. Tvrdošíjné vyvracení všeho postmoderního a poststrukturalistického ve skutečnosti dokonce sjednocovalo některé ze sveřepých nepřátel anarchistické teorie (srov. Johna Zerzana či Michaela Alberta). Od počátku 90. let se však mnozí přece jen začali více zajímat o význam postmoderny a poststrukturalismu pro anarchistické myšlení i praxi. Prozkoumání tohoto vzrůstajícího zájmu, jeho vývoje a jeho zaměření, stejně jako jeho příslibů i omylů, je předmětem následujících řádků.

Pro větší jasnost začneme s terminologickým rozlišením, protože diskusi o postmoderně a poststrukturalismu zamořuje již dvě desetiletí kuriózní zmatek. Termíny „postmoderna“ a „poststrukturalismus“ mají různý původ a nesly v sobě rozdílné konotace, dokud nezačaly být čím dál častěji používány víceméně jako synonyma. Význam termínů jistě závisí na způsobu jejich užití v rámci společenství mluvčích a jakýkoli pokus definovat jejich „pravý“ smysl vede pouze k tomu, že vypadáme jako blázni. Současně se ale v intelektuálních debatách zdá přirozené používat terminologické nástroje takovým způsobem, jenž umožňuje diskusi raději upřesnit než přemrštěně zjednodušovat. Jsem například přesvědčen, že povrchní generalizace, které někdy charakterizují anarchistickou opozici vůči všemu postmodernímu a poststrukturalistickému, by se rozplynuly, kdyby se zachovávalo jedno prosté rozlišení: rozlišení mezi skutečně provokativním a politicky neproduktivním či kontraproduktivním žargonem zvaným „postmoderní myšlení“ na jedné straně a radikální a inspirativní poststrukturalistickou (a někdy i postmoderní) kritikou platónské tradice a jejích represivních implikací na straně druhé.

V následujícím textu bude termín „postmoderna“ odkazovat ke společensko-kulturní situaci, konkrétně k té, kterou načrtl Jean-François Lyotard v knize Postmoderní situace, kde použil charakteristiku, zavedenou v architektuře a ve výtvarném umění, na společnost jako celek. Anarchistické střetnutí s postmodernou by tedy spočívalo v anarchistické analýze této situace – což by případně mohlo anarchistům pomoci porozumět společensko-kulturní dynamice postmoderní doby, postavení anarchismu v této době a výzvám, které tato situace obsahuje, stejně jako například konkrétním možnostem boje proti státu. „Poststrukturalismus“ na druhé straně odkazuje ke komplexní teorii – rozvinuté J.-F. Lyotardem, Michelem Foucaultem, Gillesem Deleuzem, Félixem Guattarim, Jacquesem Derridou a dalšími – navazující kriticky na hnutí francouzského strukturalismu a na události z května roku 1968.1) Anarchistické střetnutí s poststrukturalismem by tedy spočívalo v anarchistickém zhodnocení užitečnosti poststrukturalistické teorie pro cíle anarchismu.

Toto rozlišení mezi společensko-kulturní situací a komplexní teorií je poněkud zamlženo termínem postmodernismus, jímž se obecně nejčastěji rozumí myšlenkový proud, obhajující postmoderní situaci a pokoušející se posilovat pluralistickou teorii – čímž opakuje hlavní rys poststrukturalistického snažení. Nicméně termín „postmodernismus“ zahrnuje mnohem širší pole než „poststrukturalismus“ a bývá používán jako referent pro cokoli od konceptuálního umění Jenny Holzerové přes hudební teorii Jonathana Kramera až po liberální politiku Richarda Rortyho. Ve skutečnosti dnes může zastřešovat vyjádření jakéhokoli myšlení, které se neřídí pilíři jako bůh, lidská přirozenost či historický determinismus. Z tohoto hlediska je opravdu nejlepší chápat „poststrukturalismus“ v souladu se slovy Lewise Calla jako „odrůdu postmoderního myšlení“.

Anarchismus a postmoderna

Postmoderna poznamenala anarchismus mnoha často sotva postřehnutelnými způsoby. Pojmy jako „anarchismus s malým a“ – prosazovaný Davidem Graeberem (2002), Starhawk (2004) a dalšími – zřetelně rezonují s dobou, v níž se odkazy k čemukoli byť jen potenciálně „metanarativnímu“ zdají být výrazem trapného nedostatku intelektuální vytříbenosti. Bylo nicméně publikováno překvapivě málo explicitních anarchistických reflexí postmoderní kultury či úvah o postmoderním umění. Kniha Lewise Calla Postmoderní anarchismus (Postmodern Anarchism, 2001) představuje zdaleka nejrozsáhlejší podnik v tomto směru. Poté co načrtne „postmoderní matrici“ a nastíní anarchismus jako „politickou filozofii, jež se zdá dokonale padnout postmodernímu světu“, vyplouvá Postmoderní anarchismus na cestu k „mezipobřeží“ oné výše uvedené matrice, konkrétně k „pobřeží literatury science fiction, známé jako cyberpunk“ (s. 11). Během této cesty se setkáme s velkorysou evokací Friedricha Nietzscheho, s osvěžujícím čtením Jeana Baudrillarda a s hojně vychvalovanou závěrečnou kapitolou o sci-fi Williama Gibsona a Bruce Sterlinga, jehož psaní je podle Calla příkladem „radikální politiky nového milénia: politiky postmoderního anarchismu“ (s. 24). Callova práce možná nenabízí ty nejspektakulárnější teoretické skoky, ale zcela jistě představuje důležitý mezník v rámci možností anarchistického hnutí, pevně zasazeného v postmoderní situaci.

Bohužel, dalších podobných mezníků můžeme najít jen málo. Vyvstává ovšem znovu otázka, zda je vůbec ještě potřebujeme, když se sama „postmoderna“ stala jako přiměřený popis charakteru společensko-kulturní situace pochybnou. Třeba kniha Michaela Hardta a Antonia Negriho Impérium (Empire, 2000) je jedním z posledních příkladů, který by mohl být interpretován jako výraz nezbytnosti znovu využít tak dlouho odsouvané „metanarace“, aby bylo možné správně porozumět fungování současné společenské, kulturní, politické a ekonomické dynamiky. Zároveň ale autory použitý pojem „mnohost“ jako nejslibnější síla odporu – je-muž je zásadně vlastní pluralita – lze stále ještě chápat jako pojem „postmoderní“. Můžeme-li z toho něco odvodit, pak to, že se zde jasně ukazuje, jak komplexnost historické trajektorie vytlačuje čisté kategorie jako „moderna“ či „postmoderna“ a že (speciálně s přihlédnutím ke vztahu mezi anarchismem a postmodernou) se zdá být nejdůležitější přehodnocení analytické využitelnosti samotného pojmu postmoderny.

Anarchismus a poststrukturalismus

Kniha Todda Maye Politická filozofie poststrukturalistického anarchismu (The Political Philosophy of Poststructuralist Anarchism, 1994), vycházející z jeho staršího eseje nazvaného „Je poststrukturalistická politická teorie anarchistická?“ (1989), se obvykle uvádí jako první rozsáhlejší pokus spojit tradiční anarchistické myšlení s poststrukturalistickou teorií. Ať už je to pravda nebo ne, knihu je zajisté třeba počítat k hlavním příspěvkům v tomto směru. V jejím základu stojí přesvědčení, že „tradiční anarchismus“, jakkoli je platným morálním a politickým vodítkem, byl teoreticky zakotven v „naturalistické“ a „esencialistické“ filozofii devatenáctého století se všemi jejími epistemologickými nedostatky. Poststrukturalismus poté vstupuje na scénu s „politickou teorií“, která „nahrazuje tradiční anarchistická a priori“ (s. 87) a která je schopna vlít do anarchismu novou analytickou a teoretickou svěžest.

V roce 2001 publikoval Australan Saul Newman knihu Od Bakunina k Lacanovi (From Bakunin to Lacan), která rekapitulovala mnohá tvrzení z Mayovy práce. Obě knihy se však liší ve směru, kterým míří, když se snaží o to, co Newman jinde nazval „záchrannou operací, kterou má poststrukturalismus poskytnout anarchismu“ (2003a). Zatímco May – přes Lyotarda, Foucaulta a Deleuze – dospěje až k tomu, že přetřásá analytickou morální filozofii, Newman – prostřednictvím Stirnera (který podle Newmana „nabízí očividné, ale dosud neprobádané spojení s poststrukturalismem“), Foucaulta, Deleuze, Guattariho a Derridy – nachází své prozření u Lacana, jenž mu pomáhá „teoretizovat neesenciální vnějšek moci“ (s. 160).

Zatímco vydání Mayovy knihy proběhlo víceméně bez povšimnutí, kniha Od Bakunina k Lacanovi byla okamžitě uznávána jako novátorský příspěvek do rozpravy o anarchismu. Příčiny takového rozpětí vidím tři: (1) v roce 2001 už byla poststrukturalistická teorie natolik silným a viditelným hráčem v mnoha teoretických polích, že anarchističtí teoretici stěží mohli setrvávat na svém kategorickém odmítání, aniž by přitom vypadali jako beznadějně anachroničtí; (2) Newmanova kniha byla publikována v době poseattleovského nadšení pro „Nový Anarchismus“, jež zaručovalo bezprostřední a téměř nepodmíněný zájem o cokoli, co obsahovalo reklamu na „anarchismus“ a na něco „nového“; a (3) Newman přišel se svéráznou a poutavou značkou pro svou pozici, konkrétně s označením „postanarchismus“ – což je značka, kterou i nadále prosazuje a nejnověji ji definoval jako označení „záměru obnovit anarchistickou tradici prostřednictvím kritiky esencialistických identit a prostřednictvím angažování se v politice namísto lhostejnosti“ (2007).

Tak jako Mayova kniha, i kniha Od Bakunina k Lacanovi je dílo významné a inspirativní při zkoumání hodnoty poststrukturalistického myšlení pro anarchismus. Jisté teoretické problémy tu ovšem přetrvávají. Ten nejzjevnější spočívá v Newmanově nedůsledném používání termínu „moc“, který osciluje mezi svým „tradičním“ a „foucaultovským“ významem. Jak Mayovo, tak Newmanovo dílo také trpí přehnaným zjednodušováním „tradičního/klasického“ anarchistického myšlení a také pojmu „esencialismus“. V důsledku toho jako by se většina jejich kritiky „tradičního/klasického“ anarchismu zaměřovala spíš na jakousi figurínu než na energické a rozmanité historické hnutí. Vyplývají z toho i určité politické problémy: tím, že se zaměřují na poněkud povrchní kritiku „tradičního/klasického“ anarchismu, diskreditují politické dědictví anarchistického hnutí obecně (viz kritiky Cohna, Wilbura a dalších). A pokud se týče Newmanovy knihy, tou nejnaléhavější otázkou pochopitelně je, proč by cokoli z jejího obsahu mělo z anarchismu učinit „post“anarchismus – a pokud ano, co přesně to „post“ znamená?

Jistě, anarchismus byl vždy v pohybu a byl charakterizován neustálou proměnou. Když tedy Newman připojuje k jeho dějinám další kapitolu, co činí tuto kapitolu natolik zvláštní, že ji to opravňuje změnit anarchismu jméno (odhlédneme-li od skutečnosti, že „post“ už delší dobu koluje jako módní, avšak již poněkud vybrakovaná předpona)? Zadruhé, proč bychom chtěli jít „za“, „přes“ nebo „post“ anarchismus? Protože se nám nelíbí některé věci, které napsal Bakunin? To mi nezní příliš přesvědčivě. Existují anarchističtí autoři, kteří sotva napsali něco, co by se mi líbilo, ale anarchismus nestojí na textech některých autorů, nebo snad ano? Anarchismus je spíš nekompromisní boj proti institucím moci (které jsou nejviditelněji soustředěny ve státu – a dnes možná ještě více v korporacích) a také vytvářením a udržováním společenských vztahů, které nereprodukují tyto instituce. Poststrukturalistická teorie nám podle mého názoru pomáhá v obojím: posiluje náš anarchismus a nepřináší nám naprosto žádný důvod měnit jeho jméno.

Se značkou postanarchismu je ještě jedna potíž. Snaží se nám totiž vnutit představu, že styčné body mezi anarchismem a poststrukturalismem (či postmodernou), které nám předkládá Newman (a možná, ante litteram, i Todd May), jsou něčím novým, ovšem ve skutečnosti ničím novým nejsou. Je sice pravda, jak bylo řečeno výše, že anarchistická teorie z větší části přistupovala k postmoderně a poststrukturalismu s přehnanou opatrností, to však neznamená, že neexistovaly výjimky. May a Newman možná nabídli svou směs anarchismu a poststrukturalismu zcela otevřeně, ale nemálo jiných spojilo již dříve anarchistickou tradici a poststrukturalistické myšlení dohromady bez nějaké značky či ozdoby. Tito lidé se řídili přesvědčením, které, což je samo o sobě dost zajímavé, zaznamenává i Saul Newman, když tvrdí, že „poststrukturalismus je in nuce anarchistický“.2)

Jinými slovy řečeno: určitý počet anarchistů ze všech koutů světa už dávno začlenil poststrukturalismus do svých diskusí a aktivit. Vyjmenujme zde několik příkladů z oblastí, kde se hovoří německy, neboť jejich historii znám nejlépe. V Berlíně bylo již koncem 70. let založeno radikální knihkupectví a kavárna „Rhizom“, a to anarchisty, kteří považovali poststrukturalistické myslitele za zásadní pro „formulaci kritiky státu ve 20. a 21. století“ (Bibliothek der Freien, 2005). Švýcarský filozof Urs Marti nejenže v roce 1988 zařadil do své knihy Michel Foucault kapitolu nazvanou „Anarchistické sympatie“, ale vyvodil také bezpočet paralel mezi poststrukturalistickým myšlením a Maxem Stirnerem, o desetiletí dříve, než přišel Newman s domnělým vzkříšením slavného autora Jedince a jeho vlastnictví.

Dokumentovaná diskuse o Foucaultově teorii moci v rámci německého autonomního hnutí začíná nejpozději v roce 1991 (srov. VAL 1992) a zhruba v téže době probíhala také v Rakousku, kde jsem byl členem dvou studentských skupin, které organizovaly regulérní samostatně vedené semináře o politickém využití poststrukturalistické teorie. Mohl bych s příklady pokračovat, ale doufám, že jsem své tvrzení doložil dostatečně. Dokonce i Jürgen Mümken, nejvlivnější německý postanarchistický autor a zakladatel stránek postanarchismus.net, tvrdí, že „absence postanarchistické debaty… neznamená nutně absenci diskusí, jež se vedly a vedou jinde pod postanarchistickým praporem. Různé teoretické přístupy (poststrukturalistický anarchismus, postmoderní anarchismus atd.), které jsou dnes spojovány jako ,postanarchismus‘, jsou rozhodně starší než sám tento termín.“ (s. 11)3)

I v rámci anglicky mluvícího světa jsou určité hodnotné „předpostanarchistické“ příspěvky v debatě o anarchismu a poststrukturalismu trvale přehlíženy. Nejlepším příkladem je esej Andrewa Kocha „Poststrukturalismus a epistemologická základna anarchismu“, publikovaný s nepatrným ohlasem v roce 1993 a dnes, navzdory postanarchistické reklamě, téměř zapomenutý. Kochův text nabízí hluboké proniknutí do poststrukturalistické teorie, které jak Mayovu, tak Newmanovu dílu chybí. Zatímco May i Newman jen znovu přeříkávají obvinění marxistické levice a liberálních centristů, že poststrukturalismus neumožňuje žádnou teorii odporu nebo že je, podle Newmanových slov, zbavený „explicitního politicko-etického obsahu“, Koch vysvětluje, že „ti, kteří zakládají své útoky proti poststrukturalismu na tvrzení, že popření jedinečné subjektivity znemožňuje formulování jakékoli etiky odporu, nepochopili smysl poststrukturalistického argumentu“ (s. 348). Kochův výklad toho, co nazývá „obrácení důkazního břemene“, je jedním z nejjednodušších a nejpřesvědčivějších vyjádření poststrukturalistické etiky: „Co se musí ospravedlňovat, není odboj proti státu, nýbrž reálné akce státu proti jednotlivcům. Jakmile byly popřeny základy státního jednání, vyplňuje opozice vůči státu jediný zbývající normativní prostor.“ (s. 343) Přehlížení Kochova eseje rozhodně nepředstavuje pro nikoho žádný zisk. Jeho studie může uspokojit každého, kdo se zajímá o anarchismus poststrukturalistického myšlení.4)

Přijetí značky postanarchismu samo o sobě jistě žádným způsobem nebrání vykonat velké dílo. Nedávno vydanou knihu Richarda Daye Gramsci je mrtev: anarchistické směry v nejnovějších sociálních hnutích (Gramsci Is Dead: anarchist currents in the newest social movements, 2005), ve které o sobě autor sám říká, že chce „přispět ke skromnému, ale rozrůstajícímu se souboru prací o postanarchismu a o autonomistickém marxismu“ (s. 10), můžeme považovat za znamenitý doklad tohoto tvrzení, zejména díky způsobu, jakým představuje a rozvíjí teorii na základě konkrétních sporů. Dayova analýza toho, co nazývá „nejnovější sociální hnutí“, nese výrazné znaky podobnosti s analýzami, které upozorňují na „poststrukturalistický“ charakter souvisejících antineoliberalistických a antikapitalistických bojů (viz například práce Cartera a Mortlanda). Nicméně rozhodující zůstává ocenit rovněž příspěvky, které vznikly bez ohledu na jakékoli značky – nikoli jen z důvodu spravedlnosti, ale hlavně proto, že obohacují naše teoretická zkoumání. Konkrétně to znamená věnovat pozornost dílům, na nichž ve Francii pracují Daniel Colson či Tiqqun Collective, ve Španělsku Tomás Ibáñez, v Japonsku vydavatelé časopisu VOL – a jsem přesvědčen, že je ještě mnoho jiných lidí na dalších místech, o kterých nevím.

Výhledy

S rizikem, že budu znovu opakovat samozřejmé, připomínám, že nejdůležitější jsou ideje a pojmy, nikoli jména a značky. To první zůstane, až to druhé zmizí v nenávratnu. Uvidíme, jaký odkaz přetrvá z postmoderny; vezmeme-li jako univerzální klíč oblasti, kam všude tento termín pronikl, tají se mi dech. Budoucí závažnost poststrukturalistické teorie pro anarchistickou tradici, nebo spíš v rámci anarchistické tradice, bude záviset na způsobech, jimiž budou její ideje a pojmy povzbuzovat a posilovat naše boje. To však bude záležet mnohem méně na jejich „vnitřním“ potenciálu, a mnohem více na naší schopnosti vztáhnout je k našim životům a jejich výzvám. Zde tedy předkládám jen několik aspektů poststrukturalistického myšlení (v žádném konkrétním pořádku), v jejichž povzbuzující potenciál pevně věřím:5)

1. Důkladná a vášnivá kritika Pravdy, která podkopává jakékoli sklony k platónskému totalitarismu.

2. Nekompromisní oddanost pluralitě a všemu, co s tím souvisí – rizomy, trhliny, posuny, tekutost atd. –, neboť jejich anarchistická hodnota se zdá být samozřejmá.

3. Dalekosáhlá a všeobecná kritika reprezentace, jejíž hodnota pro anarchismus je snad rovněž evidentní.

4. Kritika subjektu, která nás osvobozuje od nutnosti přizpůsobovat se pevně daným identitám a otevírá nekonečné hrací pole pro tvorbu a neustálé znovuvytváření subjektivit v rámci procesu sebeurčování (rozlišení mezi „subjektem“ a „subjektivitou“ se ukazuje být jedním z nejčastěji nepochopených rysů poststrukturalistického myšlení).

5. Foucaultova teorie moci, která nám pomáhá pochopit komplexnost společenského rozvrstvení, střetávání a boje mnohem lépe než dřívější koncepce moci a správně pochopena nám nabízí nové, dobře založené a účinné prostředky odporu, místo aby jim překážela.

6. Foucaultova koncepce specifického intelektuála, který (v protikladu k „univerzálnímu intelektuálovi“) vykonává teoretickou práci jako příspěvek k řešení konkrétních a bezprostředních problémů, místo aby tato práce sloužila jako nástroj k ustavení velké utlačující teorie.

7. Zrušení hranic, oddělujících teorii od praxe, což učiní teorii nedílnou součástí politického boje, a nikoli jeho pouhým doprovodem.6)

8. Deleuzova a Guattariho schizoanalýza, která revolucionizuje psychoanalýzu a osvobozuje ji – a tím také touhu – od systematicky vnucovaných omezení.

9. Derridovy pojmy différance a dekonstrukce, které dovolují číst celé společensko-kulturní pole odlišně a rozvinout imaginativní formy intervence (bez ohledu na to, jak často jsou tyto pojmy zneužívány jako ospravedlnění nesrozumitelného žargonu).

10. Zaměření na menšiny jako klíčový revoluční prvek, což představuje jak pokračování důležitého anarchistického odkazu postavit se za ty, jimž bývá ortodoxní levicí tradičně upíráno postavení „revolučních subjektů“, tak připomenutí, že každé sociální pole vždy vyžaduje podněcování svých okrajových a periferních prvků, aby se vyhnulo upadnutí do banálnosti a nebezpečnému sebeuspokojení.

11. Deleuzovy a Guattariho pojmy nomadické jednoty bojů (a překonáme-li ostych z vojenského tónu, nomadického válečného stroje), které nastiňují různorodou, proměnlivou a militantní síť odporu, jež jediná může inspirovat anarchistickou politiku.

12. Soustředění se na přímé, nezprostředkované boje, jež dovolují podporovat ty, kteří se nacházejí v ohnisku střetů, což znemožňuje jakékoli snahy o jejich vedení, řízení či dokonce ovládnutí.

13. Afirmativní a pozitivní charakter myšlení a jednání, který upřednostňuje tvořivost před zaplétáním se do malicherné kritiky a skrytých bojů o pozice.

14. A konečně, všeobecný radikalismus myšlení, který se obrací k základům našich problémů – opravdu věřím, že alespoň někteří anarchisté o tom budou uvažovat jako o neodmyslitelné podmínce radikální společenské změny.

Tento seznam je nutně neúplný, zjednodušený a přibližný. Jeho jediným cílem je inspirovat k dalšímu čtení, diskusím a výzkumům – tedy pomáhat nám v našich bojích a zároveň (což pro mne znamená v podstatě totéž) připomínat radikální odkaz (anarchistický odkaz, chcete-li) takzvaných poststrukturalistických myslitelů.

 

Poznámky:

1) Je důležité poznamenat, že termín „poststrukturalismus“ neměl nikdy přesnější význam, než jak je zde načrtnuto. Nebyl nikdy ničím jiným než konvencí, jež svádí dohromady určitý počet nezávislých autorů, kteří sice nepochybně pracovali na podobných tématech a sdíleli shodné cíle, ale nikdy formálně nevytvořili žádné „hnutí“, které by bylo možné nazývat „poststrukturalismus“.

2) Newmanova pozice tu ovšem není úplně jasná. V rámci několika stránek téže knihy mluví i o „zásadních rozdílech“ mezi anarchismem a poststrukturalismem, i o jejich „usmíření“.

3) Původ termínu „postanarchismus“ ve skutečnosti obestírá kuriózní nedorozumění. Počátky se opakovaně tradují až k eseji Hakima Beye z 80. let, nazvaného „Postanarchistická anarchie“ (později zahrnutého do knihy Dočasná autonomní zóna, anglicky 1991). Nicméně to, co se Bey snažil titulem naznačit, bylo opuštění veškerých „-ismů“ a místo toho přijetí pouhé „anarchie“. To je koncept, propagovaný v poslední době skupinami jako CrimethInc nebo Green Anarchy Collective, koncept, který by mohl být chápán jako „postmoderní“ (i přesto, že naši přátelé v Oregonu se asi budou mračit, když je s tímto termínem spojujeme), ale v žádném případě ho nelze zařadit pod „postanarch-ismus“ – ve skutečnosti mu zcela odporuje.

4) Škoda, že Koch se dále, ve svém pozdějším díle, příliš nevěnoval vztahům mezi poststrukturalismem a anarchismem. Nicméně jak ukazuje jeho nejnovější publikace, zastává názor, že jednak „poststrukturalismus obsahuje etický princip, který vyplývá z jeho epistemologických požadavků“ (s. ix) a jednak „každá levicová politika musí mít anarchistickou složku“ (s. 106).

5) Zahrnuje to pochopitelně také biografickou dimenzi. Jedním z nejrušivějších důsledků „postmoderního a poststrukturalistického“ mišmaše je to, že vždy umožňuje reklamě na, řekněme, „postmoderní supermarkety“ vrhnout stín na aktivity poststrukturalistických myslitelů a zanechat čtenáře ve víře, že nezastávali žádné politické názory. Opak je pravdou: každý z výše zmiňovaných teoretiků se angažoval politicky – zejména Deleuze a Guattari, ale rovněž Foucault – a to velmi radikálním způsobem; ve skutečnosti mnohem radikálnějším než většina kritiků, kteří je zobrazují jako zdánlivé sabotéry revoluční politické akce. Jedna věc je kritika určitých teorií, ale nehorázná nevšímavost k příspěvkům soudruhů v boji je věc druhá.

6) Škoda, že tento pojem byl až příliš často zneužíván jako prostředek k přikrášlení odcizené teorie, aby byla „sama od sebe politická“. Není-li tu bezprostřední napojení na konkrétní boje, zůstane teorie politicky neužitečná či škodlivá, jako každá odcizená teorie. Překročení hranic mezi teorií a praxí nespočívá jen v tom, že svou teorii nazvete politickou – jde o to jednat politicky.

 

Zdroje:

« M. Albert, „Post-Modernism“, Z Magazine. Dostupné online: www.zmag.org/zmag/articles/albertold10.htm.

« H. Bey, Dočasná autonomní zóna, Praha 2004.

« Bibliothek der Freien, „Interview with the former proprietors of the Rhizom bookshop“, 2005, archiv autora.

« L. Call, Postmodern Anarchism, Lanham 2001.

« J. Carter a D. Morland, „Anti-capitalism: are we all anarchists now?“ v: J. Carter a D. Morland (eds.), Anti-Capitalist Britain, Cheltenham 2004.

« J. Cohn, „What is postanarchism ,post‘?“ (2002). Dostupné online: www.iath.virginia.edu/pmc/text-only/issue.902/13.1cohn.txt

« J. Cohn a S. Wilbur, „What’s wrong with postanarchism?“ Dostupné online: http://theanarchistlibrary.org/library/jesse-cohn-and-shawn-wilbur-what-s-wrong-with-postanarchism.

« CrimethInc, Fighting for Our Lives: an anarchist primer, Olympia 2002.

« R. J. F. Day, Gramsci Is Dead: anarchist currents in the newest social movements, London/Toronto 2005.

« D. Graeber, „The new anarchists“, New Left Review 13, 2002, s. 61–73.

« Green Anarchy Collective, „What is green anarchy? An introduction to anticivilization anarchist thought and practice“, Green Anarchy 17, Summer 2004.

« M. Hardt a A. Negri, Empire, Cambridge 2000.

« A. Koch, „Poststructuralism and the epistemological basis of anarchism“, Philosophy of the Social Sciences 23, 1993, č. 3, s. 327–351. Přetištěno v D. Rousselle a S. Evren (eds.), Post-Anarchism. A Reader, Londýn 2011.

« A. Koch, Poststructuralism and the Politics of Method, Lanham 2007.

« J.-F. Lyotard, Postmoderní situace, v: J.-F. Lyotard, O postmodernismu, Praha 1993.

« U. Marti, Michel Foucault, Mnichov 1988.

« T. May, „Is post-structuralist political theory anarchist?“, Philosophy and Social Criticism 15, 1989, č. 2, s. 167–182. Přetištěno v D. Rousselle a S. Evren (eds.), Post-Anarchism. A Reader, Londýn 2011.

« T. May, The Political Philosophy of Poststructuralist Anarchism, University Park 1994.

« D. Morland, „Anti-capitalism and poststructuralist anarchism“, v: J. Purkis a J. Bowen (eds.), Changing Anarchism: anarchist theory and practice in a global age, Manchester 2005.

« J. Mümken, „Einführung“, v: J. Mümken, Anarchismus in der Postmoderne, Frankfurt nad Mohanem 2005.

« S. Newman, From Bakunin to Lacan: anti-authoritarianism and the dislocation of power, Lanham 2001.

« S. Newman, „The politics of postanarchism“ (2003). Dostupné online: theanarchistlibrary.org/library/saul-newman-the-politics-of-postanarchism.

« S. Newman, „Anarchism, poststructuralism, and the future of radical politics“, SubStance 36, 2007, č. 2.

« Starhawk, „RNC update number two: power and anarchy“ (2004). Dostupné online: www.starhawk.org/activism/activism-writings/RNC_update2.html.

« VAL, „Liebe, krieg und alltag“, v: Geronimo, et al. (eds.), Feuer und Flamme 2. Kritiken, Reflexionen und Anmerkungen zur Lage der Autonomen, Berlín 1992.

« Zabalaza Anarchist Communist Federation, „Sucking the golden egg: a reply to Newman“ (2003). Dostupné online: zabalaza.net/2003/10/03/sucking-the-golden-egg-a-reply-to-newman/.

« J. Zerzan, „The catastrophe of postmodernism“, Anarchy: A journal of desire armed 30, 1991, s. 16–25. Dostupné online: www.primitivism.com/postmodernism.htm.

 

Publikováno v: Contemporary Anarchist Studies. An introductory anthology of anarchy in the academy. Eds. Randall Amster, Abraham DeLeon. Luis A. Fernandez, Anthony J. Nocella, II a Deric Shannon. Routledge, New York 2009. Kapitola 2, s. 18–25.
Překlad vyšel v anarchistické revue Existence č. 2/2014. Přeložil Č.P.

 

Gabriel Kuhn
se narodil v Innsbrucku v roce 1972 a na zdejší univerzitě vystudoval filozofii. Založil nakladatelství Alpine Anarchist Production a dnes žije jako nezávislý spisovatel a překladatel ve švédském Stockholmu. V němčině publikoval mimo jiné knihu „Neuer Anarchismus“ in den USA: Seattle und die Folgen (2008). Uspořádal a do angličtiny přeložil výbory z díla Gustava Landauera a Ericha Mühsama nebo například sborník o hudební scéně Sober Living for the Revolution. Hardcore Punk, Straight Edge, and Radical Politics (2010).


Verze pro tisk 21.1.2016

Píšou jinde

Odkazy