Vzpomínky na období nihilismu, chození mezi lid a terorismu v ruském pokrokovém hnutí.

Jestliže chceme pochopit ruské revoluční hnutí druhé poloviny 19. století, nemůžeme opomenout velmi zajímavou knihu S. Stepňaka „PODZEMNÍ RUSKO“ (u nás vydána družstvem Samostatnost v roce 1905).
Stepňak (1852-1895) vystudoval vojenské gymnázium a vyšší vojenskou školu, rok sloužil jako důstojník v armádě. To už se zajímal o sociální vědy. Odešel z armády a plně se věnoval revoluční činnosti. Agitoval ve městech i na venkově. Kvůli policii se na čas odebral za hranice (1875-1878). Účastnil se bosenského povstání a bojů za osvobození Itálie. Po návratu do Petrohradu mu byla svěřena redakce tajného listu „Zemlja i Volja“. Z propagandisty se stává terorista (terorismus je tu ve významu militantního boje proti nepříteli (stát, car, policie,..) a ne jako nesmyslné útoky na civilní obyvatelstvo). V srpnu 1878 usmrtil za bílého dne na hlavní ulici petrohradského náčelníka četnictva. Ač policie zpřevracela takřka celý Petrohrad, hledajíc útočníka, Stepňak se zachránil aniž by opustil město, píše vášnivou, bojovnou proklamaci „Smrt za smrt“. Nakonec přeci jen Petrohrad opouští a po krátkém pobytu v Ženevě se trvale usídlil v Anglii, kde založil „Anglický spolek přátel svobody Ruska“ a „Fond svobodného ruského tisku“. Konec Stepňakova života byl velmi tragický: Byl přejet vlakem, když se právě ubíral na zasedání „Fondu svobodného ruského tisku“. Kromě „Podzemního Ruska“ napsal i několik sociálních a politických prací, četné brožury a množství článků v tiskovinách celé Evropy. Zanechal za sebou i četné beletristické práce ruského politického a revolučního života.
V díle PODZEMNÍ RUSKO rozebírá vývoj ruského revolučního hnutí od prvních nihilistů k teroristům (tuto část se vám pokusím přiblížit v tomto článku). V části nazvané „Revoluční profily“ popisuje přední osoby revolučního hnutí v Rusku, tak jak je většinou osobně znal a samozřejmě s ohledem na jejich bezpečnost a bezpečnost jejich spolubojovníků. Seznamuje tu čtenáře s postavami, jako byli J.Stefanovič, D.Klemens, V.Osinskij, P.Kropotkin, D.Lizohub, H.Helfmanová, V.Zasuličová a S.Perovská. No a nakonec Stepňak ukazuje, jak všemožně postupovali ruští revolucionáři ve svém boji proti tyranii.


Nihilismus

Slovo nihilismus uvedl do ruského jazyka J.S.Turgeněv, který tímto jménem pokřtil zvláštní rozumový a mravní směr, který se objevil mezi ruskou inteligencí na konci padesátých a na počátku šedesátých let minulého století. Toto slovo se zprvu používalo jako nadávka a potom jako hrdě přijaté pojmenování filosofické školy. 15 let po té, co prvotní nihilismus vymizel z ruského života, ožil tento název za hranicemi. Skutečný nihilismus, jaký byl znám v Rusku byl bojem za osvobození myšlenky z pout všelijakých tradicí, jdoucím ruku v ruce s bojem za vysvobození pracujících z hospodářské poroby. Základem tohoto směru byl bezpodmínečný individualismus. To znamenalo přetrhati ve jménu osobní svobody všechna pouta, jimiž člověka svírá společnost, rodina a náboženství. Nihilismus byl vášnivou a zdravou reakcí proti despotismu, nikoliv politickému, nýbrž mravnímu, hnětoucímu osobnost v jejím soukromém a intimním životě. První bitva byla svedena o náboženství. Vítězství bylo dosaženo ihned, protože nebyla na světě země, kde by náboženství bylo tak málo zakořeněno mezi vzdělanými vrstvami společnosti jak v Rusku. Propagoval se materialismus a atheismu se stával novým náboženstvím vzdělané třídy. A co mohla vláda dělat proti čistě duševnímu hnutí, navenek nijak se neprojevujícímu? Osvobození od všech náboženských předsudků mělo ale význam pro celý další rozvoj revolučního hnutí. Nihilismus však vypověděl boj nejen náboženství, nýbrž i všemu, co nebylo založeno na čistém pozitivním rozumu a tato snaha, sama o sobě zcela přirozená, byla přivedena nihilisty 60tých let k absurdnosti. Tak zamítali například umění jako jeden z projevů idealismu. A navíc brali umění jako zcela neužitečné například v porovnání s prací obyčejného obuvníka. V očích pravověrného nihilisty sama příroda byla pouhou dodavatelkou materiálu pro průmysl.
V dalším bodě prokázal nihilismus Rusku velkou službu a to v řešení ženské otázky: přiznal ženě plnou rovnoprávnost s mužem. Žena byla zotročována ve jménu manželství, lásky. Proto je pochopitelné, jakmile pozvedala hlas k obraně svých práv, že začala vždy s požadavkem svobody lásky a manželství. Stejně tomu bylo i v Rusku. Ženská otázka se však neomezila jen na požadavek „svobody lásky“, tzn. právo vybrati si muže. Ruské ženy brzy pochopily, že je důležité dobýt svobody vůbec. A jelikož je svoboda nemyslitelná bez hospodářské nezávislosti, dostal i jejich boj jinou povahu. Jeho cílem se stalo zabezpečit ženě přístup k vyššímu vzdělání a k zaměstnáním, k nimž vzdělání dává přístup muži. Boj to byl dlouhý a úporný, protože na cestě stála patriarchální předpotopní rodina. Nihilismus zvítězil a nezbývalo mu nic víc, než spočinout na vavřínech. První dva požadavky z trojice jeho ideálu - svoboda myšlenky a vzdělaná družka života - byly uskutečněny. Zbýval třetí požadavek - „rozumná práce“. Nihilista však byl inteligentní člověk, Rusko mělo nedostatek vzdělaných lidí, mohl tedy snadno najít práci podle chuti.
Další vývoj lze popsat krátkým dialogem, který Stepňak použil: *Nu, a co dále? táže se jinoch, plný síly a odvahy, přišedší z některého vzdáleného konce Ruska navštívit dřívějšího učitele. *Což, odpoví on, já dosáhl svého a sám jsem šťasten. *Pravda, řekne mladík, ty jsi šťasten, já to vidím. Ale jak můžeš býti šťasten, když lidé v tvém rodném kraji umírají hladem, když vláda odnímá lidu poslední peníz a posílá jej na žebrotu. Či ty snad o tom nevíš? Víš-li, tedy co jsi udělal pro své bratry? Či nemluvil jsi kdysi, že budeš bojovat za štěstí všech lidí.
Pravověrný, turgeněvský nihilista zůstává zaražen neúprosným a nekompromisním pohledem mladíka, kterému nezbývá než odejít, dávaje si otázku: „Co dělat?“
Přichází rok 1871. Díky telegrafnímu spojení a denním časopisům mohl být člověk takřka všudypřítomným. Před zmíněným mladíkem se tedy otevřel obraz města zmítaného boji, krvavé drama posledních dnů Pařížské komuny. Proč umírají tyto lidé? Umírají za osvobození dělníka, za velkou sociální myšlenku. Zároveň k jeho sluchu doléhá píseň ruského mužika, již vytvořily věky strádání a bídy. Vláda tohoto mužika úmyslně drží v temnotě, každý jej odírá a nikdo mu nepodá pomocné ruky. Mladík ví nyní, co dělat. On podá mužikovi svou ruku. Ukáže mu cestu k svobodě a štěstí. Jeho srdce naplňuje se láskou k tomu ubohému trpiteli a s plamenným zrakem slavnostně přísahá v hlubině své duše, zasvětiti veškerý svůj život, všechny své síly, všechny myšlenky osvobození rodného lidu, který vše trpí... Mladík opustí bohatý dům rodičů, v němž je dusno jako ve vězení a odebere se mezi lid, kde těžce pracuje s mužiky a šíří evangelium socialismu. Tak se rodil socialista-revolucionář let 1872-1874. Těžko si představit ostřejší protiklad. Nihilista usiluje za každou cenu o své vlastní štěstí, jehož ideálem je „rozumný“ život „myslícího realisty“. Revolucionář hledá štěstí druhých, přinášeje mu v oběť svoje vlastní. Ten druhý byl pokřtěn jménem svého předchůdce, jež byl znám jen ve své vlasti a Evropa nedala mu žádného jména.


Propaganda

S Pařížskou komunou, jejíž porážka otřásla celým světem, vstoupil ruský socialismus v bojovnou fázi svého rozvoje: přešel z kabinetů a soukromých shromáždění do vesnic a dílen. Neblahá krymská válka obnažila hnilobu celého ruského společenského řádu. Všechny reformy Alexandra II. se však ukázaly ve velké míře nedokonalými a slavné osvobození mužictva jen zhoršilo jeho hmotné postavení, poněvadž výkupné platy za jejich bídné podíly značně převyšovali důchod půdy. Alexandr II. však Rusku nedal třeba jen malou část politické svobody, což dotvrdil při krutém potlačení polského povstání. Zbývalo buď jen mlčky se všemu podřídit nebo hledat jiné cesty k osvobození. Mnozí samozřejmě volili ti druhé a tak ruku v ruce s hrůzou reakce vzrůstalo revoluční vření a ve všech hlavních městech Ruska se rodili tajné kroužky, jeden za druhým. Výstřel studenta Karakazova, jež byl výsledkem tohoto hnutí, byl carovi výstrahou. On to však nechtěl pochopit; naopak od roku 1866 se ještě zdvojnásobilo běsnění reakce. V několika měsících bylo zničeno vše, co ještě na sobě neslo pečeť liberalismu prvních let carování. Kdo by ještě po roce 1866 věřil v možnost nějakého zlepšení jinými cestami než násilnými, musel by být buď slepý nebo pokrytec.
Ale zpět: krátce po komuně, t.j. ke konci roku 1871, bylo založeno tajné sdružení „Dolgušinců“ a roku 1872 vznikl v Petrohradě kroužek „Čajkovců“, který měl své větve v Moskvě, Kyjevě, Oděse,Orlji a Taganroze. Účelem obou organizací bylo šíření sociálně revoluční propagandy mezi dělnictvem a mužictvem. Zároveň s těmito víceméně rozšířenými organizacemi existovalo množství kroužků s týmž programem. Množství jednotlivců, stojících mimo všelijaké kroužky, vrhlo se tehdy „mezi lid“ s propagandou. Brzy se k těmto ruským proudům připojila mohutná vlna z ciziny. Jejím pramenem byl „mezinárodní dělnický svaz“, který dosáhl největší síly průběhem několika let a bezprostředně po Pařížské komuně. Zde je třeba rozlišovat dvě zvláštní cesty, jimiž vliv „Internacionály“ pronikal do Ruska; z jedné strany přicházel cestou literární, z druhé bezprostředním vlivem na jednotlivé osoby. Dva spisovatelé, Michal Bakunin, řečník a agitátor, a Petr Lavrov, filosof a publicista, prokázali svým perem velkou službu: první jako autor knihy o „Revoluci a federalismu“, v níž rozvinul myšlenku o nutnosti okamžitého povstání, druhý jako redaktor časopisu „Vpered“, jehož vydávání téměř výhradně spočívalo na jeho bedrech. Nehledě na jejich rozpory v některých otázkách, oba spisovatelé pokládali mužickou revoluci za jediný prostředek, který může opravdu změnit neudržitelné postavení ruského lidu.
Jak psa Stepňak v kapitole Nihilismus, boj za emancipaci ženy sloučil se s jejím usilováním o vyšší vzdělání. Přístup do vyšších škol nebyl ruským ženám dovolen; proto se rozhodly jít za hranice. Švýcarsko, které tehdy nezavíralo svoje hranice ani univerzity nikomu, se stalo jejich oblíbeno zemí. Avšak jakmile tam přišly, nenalezly jen medicínské školy, nýbrž zároveň i široké sociální hnutí, o němž mnohé z nich neměli ani nejmenšího ponětí. Zde ještě jednou objevil se rozdíl mezi dřívějším nihilismem a socialismem pozdějšího pokolení. Místo školy začala děvčata navštěvovat schůze „Internacionály“, studovat politickou ekonomii a díla Marxe, Bakunina, Proudhona a jiných tvůrců evropského socialismu. Zvěst o tom se rozšířila po celém Rusku a přivábila do Curychu sta a sta mládeže. Tehdy nedosti předvídavá carská vláda vydala roku 1873 nařízení, podle nějž všichni Rusové pod hrozbou, že budou postaveni mimo zákon, museli ihned opustit toto „hrozné“ město. Mezi Rusy přebývajícími v Curychu však stejně i bez onoho nařízení vznikaly plány vrátit se do vlasti za účelem šíření myšlenek „Internacionály“, a nařízení způsobilo pouze to, že místo postupného návratu jednotlivců vrátili se všichni téměř hromadně a najednou a jali se s plným ohněm mládí ihned šířit myšlenky mezinárodního socialismu.
Tak v zimě roku 1873 shromažďoval se v neděli značný počet dělníků v jedné z bídných chatek, roztroušených v okolí Petrohradu, u knížete Petra Kropotkina, který jim vykládal základy socialismu a revoluce. Bohatý kozák Obuchov, téměř umírající na souchotiny, dělal totéž na březích rodného Donu. Poručík Leonid Šiško vstoupil jako tkadlec do jedné petrohradské továrny za účelem stejné propagandy. Druzí dva členové téhož spolku, D.Rogačev s jedním svým přítelem, odebrali se jako pilaři do tverské gubernie za účelem propagandy mezi mužictvem. Na udání jakéhosi místního sedláka byli oba zatčeni v zimě 1873, avšak uprchnuvše pomocí mužiků z rukou policie odebrali se do Moskvy a vedli tam propagandu mezi mládeží. Tam se setkali se dvěma ženami, jež přijely z Curychu za týmž účelem. Oba proudy, jeden místní, druhý přicházející ze zahraničí, stýkali se na každém kroku a oba směřovaly k jednomu a témuž cíli. Podzemní knihy a časopisy hlásaly: „Přišel čas zničiti starý buržoazní svět... Nový svět, založený na bratrstvě všech lidí, svět, ve kterém nebude ani slz ani bídy, jest již připraven vzniknouti na jeho rozvalinách. K práci! Ať žije revoluce, jediný prostředek k uskutečnění tohoto zlatého ideálu!“ Studenti a studentky, co se vrátili z ciziny, rozplameňovali mladé duše vypravováním o velikém boji, který zahájil západoevropský proletariát, o Internacionále a jejích slavných zakladatelích, o Komuně a jejích mučednících, a se svými novými stoupenci připravovali se jíti „mezi lid“, aby uskutečnili své myšlenky. To vše vyvolalo široké hnutí roku 1873 a 1874, kterým nastala v Rusku nová revoluční éra. Vedle mladých se do hnutí zapojovali i dospělí i lidé se společenským postavením - soudci, lékaři, důstojníci - a tito nepatřili k nejméně oddaným věci. Mužictvo naslouchalo propagátorům s velikým zaujetím. Došel-li některý do vsi, hned se to rozkřiklo a všichni si ho spěchali poslechnout. A spolu s upovídaností mužiků nebylo pro vládu nesnadné dověděti se o agitaci, jež se vedla mezi mužictvem. Zatčení následovala rychle za sebou. Nikdo neví přesně číslo zatčených; v jednom tzv. procesu „193“, trvajícím 4 roky, dosáhlo číslo zatčených dle oficiální statistiky tisíce čtyř set. Ale za těmi, kteří padli, vystupovaly na arénu nové řady bojovníků, až konečně následkem ohromného čísla obětí počal boj zřejmě tichnouti. Hnutí jednou se zesilujíc, podruhé zeslabujíc, trvalo dva roky. Roku 1878 se povaha hnutí změnila. Bylo zanecháno široké propagandy, která jediná ještě by mohla podnítit mužiky k povstání, a její místo zaujaly tzv. „poselenija“ (osady) - neveliké kolonie, zakládané již s úmyslem víceméně delší činnosti na zvoleném místě. Tyto kolonie vedly agitaci již obezřetněji a s proměnlivým štěstím trvaly několik let.
Procesy propagandistů roku 1877 a 1878 značí konec této první periody revolučního hnutí v Rusku. Vláda se rozhodla, aby projednávání prvního většího procesu tzv. „50“ bylo veřejné; doufala, že ustrašené privilegované vrstvy semknou se těsněji kolem trůnu. Vláda se však přepočítala. I ti, kteří se stavěli nepřátelsky k revolucionářům, byli přivedeni v údiv jejich podivuhodnou odhodlaností k sebeobětování. V následujícím roku veliký proces „193“ jen zesílil tento dojem. Propagandisté nechtěli ničeho pro sebe. Byli nejčistším zosobněním sebeobětování; avšak byli to lidé příliš nevhodní k nastávajícímu boji. Propagandista let 1872-1875 patřil k takovým, jež povstávají spíše z hnutí náboženského nežli z revolučního. Socialismus byl jeho vírou, lid jeho božstvem. Bylo v něm příliš mnoho idealismu, aby mohl vydržeti v nastávajícím těžkém a krutém boji. Musil se změniti nebo zmizeti. A již se počal tvořit jiný typ revolucionáře, aby zaujal jeho místo. Na obzoru se rýsovala temná osobnost, jakoby ozářená pekelným plamenem, jenž s hrdě vypjatým čelem a zrakem, dýšícím výzvou a pomstou, počala si raziti cestu mezi ustrašeným davem, aby vstoupila tvrdým krokem na arénu historie. To byl terorista.


Teroristé

Roky 176 a 1877 byly velmi zachmuřenými a těžkými pro ruské socialisty. Hnutí jíti „mezi lid“ bylo hrozně drahé. Celá generace mládeže byla skosena despotismem, jejž pojal šílený strach. Vězení byla přeplněna vězni. Jakmile starých se nedostávalo, byla stavěna nová. Jaké však byly výsledky všech těchto obětí? Byly zcela nicotné ve srovnání s velikostí ztraceného úsilí. Choditi „mezi lid“ byla svým hrdinstvím podivuhodná zkouška síly slova. Nyní bylo třeba zkusit opačnou cestu - cestu činu. Jaký čin však podniknout? Revolucionáři se nejprve pokusili o vzbuzení hnutí mezi mužictvem. První kroužky tzv. „buntarů“, jejichž cílem bylo okamžité povstání, se píší ještě k roku 1875. Spiknutí však často bylo odkryto daleko dříve, než došlo k povstání. Táž snaha vyvolat „bunt“ přijala ve městech jinou formu: revolucionáři se poprvé pokoušejí vyjít na ulici. Roky 1876 a 1877 a první měsíce roku 1878 byly periodou více nebo méně významných demonstrací, jako byl pohřeb Černyševa a Padlavského, demonstrace na Kazaňském náměstí, jež měla tak tragický průběh, a konečně oděská demonstrace v den odsouzení Kovalského, jež se stala opravdovou srážkou se zabitými a raněnými na obou stranách a se zatčením několika set osob druhého dne. Nebylo těžké pochopit, že se po této cestě daleko nepřijde. Od demonstrací různého druhu bylo upouštěno: roku 1878 konečně zanikají.
Zatýkalo se při sebemenším podezření. Vězení, mučení v samovazbě měli za následek sebevraždy a případy šílenství. Rozsudky výjimečného soudu, který byl poslušným nástrojem v rukou vlády, byly hrozně kruté. Lidé byli odsuzováni třeba na 15 let za několik revolučních rozmluv se skupinou dělníků, za přečtení nebo půjčení knížky. Například političtí vězni v charkovském vězení podnikli několik vzpour jen za tím účelem, aby si dobyli stejného postavení s těžkými zločinci. Časem pomocí prostředků, které umí vynalézt jen vězňové, se dostávali ven dopisy, naškrábané na kousku obálkového papíru, jež líčily hnusné a nerozumné ukrutnosti, kterých se na nich dopouštěli dozorci, aby se zavděčili správě. A tyto dopisy přecházely z rukou do rukou, zprávy se přenášely od úst k ústům, vyvolávajíce u všech slzy žalu a hněvu a zasívajíce v duši nejměkčích lidí myšlenky krve, nenávisti, pomsty.
První krvavé činy počaly jeden nebo dva roky před nastoupením skutečného teroru. Byly to dosud jednotlivé činy beze všeho vážnějšího politického významu; jasně však ukazovaly, že úsilí vlády počalo nésti ovoce a že „mléko lásky“ socialistů minulé generace přeměňovalo se pomalu v žluč nenávisti. Útoky, prýštící z pomsty, obracely se nejprve proti nejbližším nepřátelům, špiónům, jichž bylo na různých místech Ruska zabito asi půl tuctu. Nebylo však pochyb, že tyto první pokusy povedou k dalším. Utrácí-li se čas na zabití nějakého špióna, proč nepotrestat četníka, jenž ho nabádá k jeho mizernému řemeslu, nebo státního zástupce, jenž používá jeho udání k zatýkání, nebo konečně šéfa četnictva, který vše řídí? Přirozeně se počalo myslet i na samotného cara, z jehož moci působila celá tato horda. Logika věcí přinutila revolucionáře projít všechny tyto stupně stupeň po stupni. Nastala však událost významu prvního řádu, která dala tak silný ráz hnutí, že tento přechod, k němuž by v jiných poměrech bylo třeba snad několik let, nastal takřka ihned. Dne 24. ledna 1878 zazněl památný výstřel Věry Zasuličové. Po dvou měsících byla porotním soudem osvobozena. Zasuličvá nebyla vůbec teroristkou. Byla andělem pomsty, žertvou, jež se dobrovolně vydávala v oběť, aby smyla ze strany hanebnou skvrnu smrtelné urážky. Bylo zřejmé, že každý ničemný čin musí očekávati svou Zasuličovou. Událost ze dne 24. ledna měla ohromný význam ve vývoji terorismu. Ozářila jej aureolou sebeobětování a dala mu sankci společenského uznání. Osvobození Zasuličové bylo slavnostním odsouzením veškerého systému samovůle, jenž přinutil tuto dívčinu vztáhnout svou mstící ruku na kate. Tisk a veřejnost jednomyslně uvítaly výrok porotců. Alexandr II. však nechal obrátit celé město naruby, hledaje osvobozenou Zasuličovou, aby ji opět uvěznil. Těžko bylo ukázat zpupnějším způsobem své pohrdání soudnictvím a veřejným míněním. Nespokojenost vzrostla. Zde by měla být zmínka o čistě liberálním hnutí , jež vzniklo na počátku minulého carování mezi vzdělanými vrstvami ruské veřejnosti. Poněvadž to však nejde učinit několika slovy, připomeneme jen, že událostí, jež mu dala zvláštní sílu, byla turecká válka, která podobně jako krymská obnažila všechny jizvy společenského ústrojí a probudila naději v nové změny, obzvlášť tehdy, když Alexandr II. udělil Bulharsku konstituci. Car se navrátil do hlavního města právě tehdy, když se konal proces Zasuličové. Liberální iluze se rozplynuly jako dým, a tehdy oni obrátili svůj zrak k jedinému hnutí, jež bojovalo s despotismem. Jejich první pokusy sblížit se s revolucionáři za účelem vytvoření jednoty se píší od roku 1878.
Z nízkého pocitu pomsty zdvojnásobila vláda ukrutnosti k těm, kteří byli v její moci. Alexandr II. šel tak daleko, že změnil výrok vlastního senátu, jenž se zřetelem na žádost o milost osvobodil velkou část odsouzených v procesu „193“. Vláda, která se hrubě prohřešuje i na vlastních zákonech, nepředstavuje nic jiného než vtělení hrubé síly. A proti podobné vládě je vše dovoleno. Nebylo možno mysliti vzíti útokem tvrz carismu, jak se to dělo v jiných šťastnějších zemích. Třeba bylo obejíti nepřítele z týlu, sraziti se s ním tváří v tvář na nepřístupných posicích, kde by mu nepomohly všechny jeho legiony. Tak vznikl terorismus. 16. srpna 1878, t.j. 5 měsíců po osvobození Zasuličové, vrhl terorismus směle výzvu v tvář samoděržaví zabitím generála Mezenceva, náčelníka četnictva. Od toho dne neustávaje, šel gigantickým krokem kupředu, stále rostl a dobýval půdy, až nakonec došel své apotheosy v strašném souboji s člověkem, jenž byl zosobněním despotismu... Třikráte se srazili protivníci tváří v tvář, třikráte terorista byl vůlí osudu přemožen. Po každé porážce však povstal opět, hroznější a silnější než dříve. Po útoku Solověvovu následoval útok Hartmanův, po něm strašný výbuch v „zimním paláci“, jenž - zdálo se - převýšil vše, co si mohla fantasie představiti nejneuvěřitelnějšího. Přišel však 1. březen (1881-pozn.). Opět srazili se protivníci tváří v tvář, a tentokráte imperátor klesl umíraje k nohám svého protivníka.
Stepňakova kniha Podzemní Rusko vyšla poprvé v roce 1881 v Itálii. Ve vydání této knihy, které máme v našem archivu následuje ještě Stepňakův doslov z roku 1893, kde ukazuje, jak skončila první etapa teroristického boje proti carismu po úspěšném atentátu na Alexandra II.
„Výkonný Komitet“ zkusiv sílu své mohutné zbraně, nezamýšlel vzdáti se jí druhého dne po strašném svém úderu. Ve známém listě k Alexandru III. hovoří se výrazně jako o osudné věci, jež se sama sebou rozumí, že v případě odporu vlády „teror přijme ostřejší formy“. Jednoho času Alexandr III. silně váhal a byl již připraven k ústupkům. Potom však jakoby ze zoufalství padl v úplnou moc reakce. Nastal příkrý převrat v politice. Samoděržaví zesílilo a upevnilo se, a nyní přestalo i mysliti na ústupky. Ale teror nejen nepřijal ostřejších forem, jak „Výkonný Komitet“ sliboval Alexandru III., nýbrž vůbec přestal a potom vyhaslo samo hnutí. Revoluci jakoby vítr rozvál. Celé hrozné pětiletí bylo možno pokládati za veliký dynamitový výbuch, který se nezdařil.
Léta 1881-1883 byla vrcholem síly revolučního hnutí. Do prvního března neměl „Výkonný Komitet“ ani čtvrtinu těch sil, jež vstoupily do hnutí po carovraždě. Zvlášť je důležité, že „Narodnaja Volja“ získala množství stoupenců u vojska, mezi důstojníky. V těchto letech disponoval „Výkonný Komitet“ dostatečnými silami, aby se odvážil k zjevnému útoku, který by mohl paralyzovat ústřední vojenskou občanskou správu, omráčit vládu a dát vybouchnout povstání v hlavním městě. Revoluce však zhasla v nečinnosti. Pro revoluci vyčkávací politika je smrtí.

(upravil V.K. - vyšlo v časopise Sabotáž č. 12)





[stiahnuť ako RTF súbor]