Filtry:
Akce
Ze světa
Z domova
Protesty
(další)
- Kultura
- Represe
- Publikace
- Válka
- Antifašismus
- Squatting
- Teorie
- Historie
- Osobnosti
- Práce
- AF/IFA
- Samospráva
- Ekologie
- Rasismus
- Recenze
- Gender
- DIY
- Ekonomika
- Volby

Poučení z plamenů

Úvahy z webu CrimethInc. o vzpouře ve Francii v červnu 2023

V červnu 2023 v Nanterre na předměstí Paříže policie brutálně zavraždila teenagera jménem Nahel Merzouk. Nejde o nic jiného než o pokračování postkoloniálního násilí namířeného proti části francouzského obyvatelstva, s níž se zachází jako s občany druhé kategorie. V reakci na to se tisíce lidí v okrajových čtvrtích Paříže a dalších francouzských městech zapojily do několikadenní vzpoury, útočily na radnice a policejní stanice, rabovaly obchody a bránily se proti policii. V následující úvaze se účastník hnutí posledních let ohlíží za vzpourou v červnu 2023 a hnutími, která jí předcházela, zkoumá hranice, kterých dosáhla, a uvažuje o tom, co by bylo třeba, aby přinesla revoluční transformaci.

„Jak dlouho to všechno ještě bude trvat?
Už je to několik let, co mělo všechno vybuchnout.
Škoda, že jednota nebyla na naší straně.
Ale víš, že to všechno skončí špatně.
Válka světů, kterou jsi chtěl, je tady.
Ale co, na co čekáme? Na co čekáme, abychom zažehli oheň?“

Qu’est ce qu’on attend pour foutre le feu (Na co čekáme, abychom mohli založit oheň?),
píseň NTM, 1996

0. Nepokoje nebo vzpoura?

Během poslední mobilizace proti důchodové reformě ve Francii (únor–květen 2023) se kamarádi z chilské platformy Vitrina Distópica ptali, zda jsme ve Francii svědky vzpoury. V té době se zdálo, že kromě několika horkých březnových nocí po autoritářském zavedení důchodové reformy je důkazů o skutečné vzpouře málo.

Zdálo se, že se jedná o sociální hnutí francouzského typu, silné, ale klasické – nikoli o vzpouru, která by mohla skutečně ohrozit ty, kdo jsou u moci, jako povstání žlutých vest nebo vzpoury z posledních let v Chile, Íránu, Libanonu, Hongkongu a jinde.

Přesto bylo legitimní se ptát, jestli tato mobilizace, ať už proběhla jakkoli, není znamením, že ve Francii prožíváme předrevoluční období, a to vzhledem k tomu, že se v krátkém časovém období (2016–2023) vystřídalo několik masivních a ofenzivních hnutí.

Pokud události letošního léta potvrzují intenzitu tohoto období, je volba slova vzpoura pro jejich popis příznačná. Toto slovo můžeme použít nikoli proto, že je političtější než slovo „nepokoje“ (které má samo o sobě vysoce politický obsah), ale spíš na základě zvláštních charakteristik tohoto hnutí. Bylo oslnivé, spontánní, útočné a zcela samoorganizované; účastníci nepředkládali žádné omezené požadavky, ale artikulovali jasnou touhu „vzít spravedlnost do vlastních rukou“, a především „ublížit státu“, jak se někteří vyjádřili na pařížských předměstích.

I. Násilí

Čím větší je ponížení a degradace životních podmínek, tím násilnější pravděpodobně vzpoura bude. Použití násilí utlačovanými proti jejich utlačovatelům je jak prostředkem vyjádření, tak prostředkem k znovuzískání jejich důstojnosti. Revoluční násilí může být pro ovládané národy způsobem, jak si vybudovat novou důstojnost, jak tvrdili Elsa Dorlin, Frantz Fanon a Miguel Enríquez.

Intenzita vzpoury ve Francii – ale také v Chile v roce 2019 a v Íránu v letech 2019 a 2022 – nám dává představu o míře vzteku a ponížení nahromaděného na okraji těchto společností.

Úkolem revolucionářů není tento hněv zadržovat, ale pomáhat určit strategický horizont, formulovat cíle a odolávat protiútoku státu a vládnoucího řádu. Vytvořit sílu schopnou přeměnit vztek v moc.

II. Rozdělení mediací

Stejně jako v případě hnutí žlutých vest i násilí, které povstalci uplatňovali, ukazuje slabost „mediací“ (tj. zprostředkujících orgánů) mezi těmito skupinami obyvatel a režimem. Zde máme na mysli mediace jak v negativním smyslu institucí, které udržují převládající společenský řád (radnice, policie, někdy i sociální pracovníci a náboženské organizace), tak i v pozitivnějším smyslu jako organizované politické prostory schopné udržet spravedlivý hněv během vzpoury a v průběhu času.

Tam, kde místní sdružení nebo organizace existují, mají často potíže s mobilizací široké základny, zejména pokud jde o mladé lidi, a zřídkakdy mají politické cíle přesahující jejich bezprostřední lokalitu. To platí v dělnických čtvrtích, ale je to charakteristické i pro většinu místních organizací v celé Francii. Stejně jako v jiných částech světa to svědčí o absenci radikálních, autonomních organizací, které by pocházely z těchto čtvrtí nebo v nich měly kořeny a byly schopné působit na každodenní život a formulovat dlouhodobé politické cíle a strategie.

Takové organizace v minulosti existovaly. Vzpomeňme na Black Panther Party (BPP), Young Lords (organizaci portorikánských přistěhovalců postavenou na modelu BPP), chilskou MIR a její působení v poblaciónes (dělnické čtvrti v Chile), PKK a její lidové kořeny v Bakuru (okupovaný turecký Kurdistán). Ve Francii sehrálo v 90. letech průkopnickou roli Mouvement de l’immigration et des banlieues (MIB), které propojilo místní boje s celostátním úsilím o boj proti policejnímu násilí a o autonomní organizaci dělnických čtvrtí.

Od vzpoury v roce 2005 se však zdá, že kromě některých kolektivů podporujících palestinský boj v okamžicích agrese, jako například v roce 2014, jsou jedinými politickými a sociálními organizacemi, kterým se podařilo mobilizovat lidovou základnu na chudých předměstích, islamistické organizace v různých inkarnacích.

V letech 2015–2016, po džihádistických útocích v roce 2010, se ideologická ofenziva a kampaň státní represe zaměřila na muslimy bez rozdílu, přičemž se nerozlišovalo mezi muslimy, islamisty a džihádisty. Ironií osudu to značně oslabilo prostory na chudých předměstích, které rovněž plnily roli zprostředkovatele a usmiřovatele. Tato nevybíravá represe zároveň zvýšila hněv mnoha muslimů žijících v dělnických čtvrtích a přispěla k pocitu, že jsou občany druhé kategorie.

III. Ústřední postavení policie

Každé hnutí ve Francii bylo v posledních letech potlačeno, a to především přímou represí. To staví Macronovu administrativu do situace strachu a závislosti na policii.

Bezuzdný neoliberalismus, který se Macronova administrativa snaží ve Francii zavést, je závislý na zavedení policejní síly. V důsledku toho je dnes francouzský stát jedním z režimů, které se nejvíc obávají své policie. To pravděpodobně vysvětluje, proč administrativa nereagovala na hrozby vzpoury ze strany policejních odborů.

Policie si je Macronovy závislosti dobře vědoma a využívá příležitosti ke zvýšení své moci a nezávislosti.

Tato situace – která je stále běžnější a neodmyslitelně souvisí s rolí, kterou policie ve společnosti hraje – naznačuje, že ačkoli není vyloučeno, že k určitým úpravám ohledně policie v určitém okamžiku dojde, nelze očekávat žádné reformy, které by tuto instituci skutečně oslabily.

IV. Srovnání

Povstání, které zahájili černí lidé v dělnických čtvrtích ve Spojených státech v reakci na brutální vraždu George Floyda, rychle přilákalo k účasti velkou část společnosti. Nepokoje se rozšířily do širší multirasové vzpoury, protože se k hnutí masově připojili anarchisté, antirasisté, policejní abolicionisté a levicové skupiny spolu s liberály a lidmi, kteří se nepovažovali za „politické“. Dokonce i korporátní média a různé nadnárodní korporace zaujaly postoj v reakci na vliv, který hnutí vyvíjelo.

Na rozdíl od událostí ve Spojených státech, ale v souladu s tím, co se odehrálo ve Francii v roce 2005, se ke vzpouře, která vypukla ve francouzských dělnických čtvrtích v roce 2023, nepřipojila žádná další část francouzské společnosti.

Paradoxně v samotné Francii v červnu 2020, během povstání ve Spojených státech, vznikl silný kolektiv – Výbor pravdy pro Adama [skupina vytvořená po vraždě Adama Traoré v roce 2016] – a

zorganizoval působivý a ofenzivní pochod, na němž se v Paříži solidárně sešlo téměř 100 000 lidí. Naproti tomu v roce 2023, v reakci na Nahelovu smrt, se na pochod blanche („bílý pochod“, výraz smutku) uspořádaný na jeho počest sešlo méně než 20 000 lidí. Týden po povstání, s výjimkou nepokojů, demonstrace ve velkých městech země (včetně Paříže, Lyonu a Marseille) nikdy nepřesáhly 2000 lidí.

Díky spontánní účasti mnoha společenských vrstev a akci mnoha organizovaných skupin byla reakce na vraždu George Floyda ve Spojených státech a následně i na celém světě přijata jako výsostně politická a „legitimní“. Nahelova smrt stejnou reakci nevyvolala. Zbytek obyvatelstva se k ní nepřipojil, a ve Francii nebyl nikdo schopen přisoudit jí politický význam, jaký byl přisuzován mimosoudní popravě George Floyda.

V. Nadnárodní vzpoura

Rozšíření povstání ve Francii zabránily sociální rozdíly, ale povstalci našli podporu v dělnických čtvrtích Švýcarska a Belgie. Podobné nepokoje vypukly v Lausanne a Bruselu bez podpory jakékoli organizace. Ve vědomí lidí byly třídní a rasové hranice uvnitř samotné francouzské společnosti silnější než oficiální národní hranice. Životní podmínky měly větší vliv než přelud národů.

Úspěch pařížské demonstrace za George Floyda v roce 2020 a následné nepokoje, stejně jako projevy solidarity ve Švýcarsku a Belgii za Nahela v roce 2023, ukazují existenci nadnárodního třídního vědomí mezi mladými lidmi z dělnických čtvrtí, kteří jsou terčem strukturální nadřazenosti bílé rasy.

VI. Revoluční podmínky… a překážky

Posloupnost vysoce intenzivních hnutí ve Francii ukázala, že podmínky, které by mohly vyvolat revoluční hnutí, jsou přítomné. Zároveň také odhalila faktory, které vznik takového hnutí oddalují.

Obecně platí, že když násilná represe uhasí vzpouru, následné trauma na delší dobu utlumí vzpurné touhy dané generace. Obnovení agitace je možné pouze tehdy, když na ulici nejsou úplně stejní lidé.

Ve Francii sice represe v reakci na každé hnutí zesílila – a zanechala lidi se zmrzačenýma rukama, oslepené, nebo dokonce zabité –, ale sociální hnutí a nepokoje, které následovaly jedno po druhém přinejmenším od roku 2016, neuhasila.

Tato situace připomíná sled revolt v Íránu: 2009, 2017, 2019 (kdy bylo zabito něco kolem 1500 lidí) a feministickou revoluci v roce 2022. To, co se odehrává ve Francii, je sice menšího rozsahu, ale srovnatelně konzistentní.

Jestliže ve Francii stejně jako v Íránu dávají tato čísla představu o bojovnosti dotyčných národů (v případě Íránu o jejich hrdinství), můžeme toto opakování vysvětlit také tím, že se nejednalo o stejné části obyvatelstva, které postupně povstávaly.

Například v Íránu se hnutí v roce 2009 týkalo především středních vrstev ve velkých městech, zatímco v letech 2017 a 2019 byli protagonisty převážně příslušníci dělnických vrstev a v roce 2022 to byly ženy a jiné než „perské“ menšiny.

Ve Francii se do hnutí z roku 2016 proti loi travail (pracovnímu zákonu) zapojili studenti a zpolitizovaní dělníci (levé křídlo). Hnutí gilets jaunes (žlutých vest), které začalo v roce 2018, iniciovali bílí pracující z okraje Francie (zejména geograficky). Hnutí proti neoliberální důchodové reformě, které vyvrcholilo v březnu 2023, zahrnovalo směsici těchto demografických skupin, zatímco vzpoura, která začala v červnu 2023, se skládala převážně z mladých lidí z periferie, kteří se ocitají v hledáčku bílého supremacistického násilí ze strany státu.

Lidé z periferních čtvrtí, kteří získali během vzpoury v létě 2023 jen malou podporu, se naopak málo účastnili hnutí proti důchodové reformě nebo povstání žlutých vest.

Propast mezi těmito hnutími neznamená, že mezi nimi neexistuje žádný vztah. Silné sociální hnutí z jara 2006 se objevilo v těsném závěsu za předměstskou vzpourou z podzimu 2005. Podobně, i když v opačném pořadí, navazuje letošní letní revolta na mobilizaci z jara 2023. V každém případě mezi oběma událostmi uplynuly méně než tři měsíce. Přesto nejsou souvislosti tak silné, jak by mohly být.

To vytváří situaci, která je sice nestabilní, ale v níž jsou vlny vzpoury rozptýleny v čase a prostoru, což brání erupci dostatečně silné tsunami, která by mohla svrhnout režim.

Přesto toto vrstvení hnutí ukazuje, že pravděpodobně existují podmínky pro vznik silného revolučního hnutí.

„Boje nacházejí sílu ve schopnosti splétat dohromady různé fragmenty proletariátu. Povstání bylo úspěšné jen proto, že po celé zemi si lidé ze všech společenských vrstev a komunit našli vlastní způsob, jak se ho zúčastnit.

- Paper Planes, diskuse o hnutí na Srí Lance v roce 2022

Na rozdíl od situace v Íránu nebo ve Francii, podíváme-li se na povstání, v nichž první krok učiní jedna část společnosti (ať už jsou to indiánští rolníci, domorodé obyvatelstvo v Ekvádoru, středoškolští studenti v Chile nebo černoši ve Spojených státech) a velká část obyvatelstva ji následuje, vidíme, že je u nich větší pravděpodobnost dosažení strukturálních vítězství.

V podmínkách pozdního kapitalismu, kdy se zdá, že žádný kompromis není možný ani tváří v tvář širokému odporu, jsou tato vítězství často dočasná: slibovaná reorganizace několika místních policejních složek ve Spojených státech, pád režimu v Súdánu, ústavodárný proces v Chile, pád vlád na Srí Lance a v Libanonu. Žádné vzpouře se zatím nepodařilo zabránit návratu k normálu.

Přesto vzpoury, které jdou dál, nabízejí náznak toho, co by mohlo být zapotřebí k provedení trvalých změn.

VII. Budování lidu

Svým voláním po jednotě zmátly gilets jaunes, stejně jako všechna povstání naší doby, politický prostor zvyklý na jednoznačné rozdělení. Během tohoto hnutí nebyla všudypřítomnost francouzských symbolů ani tak důvodem, proč se držet stranou, jako spíš připomínkou, že každé dnešní lidové povstání bude „nečisté“ a matoucí.

Při lidových povstáních využívají povstalci symboly a prostory, které mají k dispozici. Zde ty, které hnutí používalo, připomínaly spíš ikonografii Francouzské revoluce (1789–93) v rámci lidové kultury než podpis krajní pravice.

„Řekneme-li, že ,lid‘ je v ulicích, není to lid, který by existoval dříve, je to naopak ten, který dříve chyběl. Není to ,lid‘, kdo produkuje povstání, je to povstání, které produkuje svůj lid tím, že probouzí společnou zkušenost a inteligenci, lidskou strukturu a jazyk skutečného života, který zmizel.“

- Našim přátelům, Neviditelný výbor

Teprve když připustíme, že žluté vesty samy vyprodukovaly svůj pojem „lid“, můžeme pochopit, jak jsme mohli být během útoku na starou burzu 1. prosince 2018 svědky toho, že vedle sebe křičí farmář volící Le Penovou, autonomní aktivista z Maroka a hlavně patnáctiletý chlapec z chudého předměstí: „Jsme lid… Wallah, jsme to my, lid!“

Přesto, když jsme se zúčastnili vzpoury na kruhovém objezdu na pařížském předměstí, naše výměny názorů s obyvateli přistěhovaleckého původu (ať už nedávnými, nebo dlouholetými) ukázaly, že mnohé vzpoura přitahuje, ale raději si od ní udržují určitý odstup. Někteří se obávali rasistických prvků, jiní vysvětlovali, že se nemohou nebo neumějí účastnit hnutí, které definovali jako „pro Francouze“.

Kromě toho, že média a vládnoucí třída instrumentalizovaly skutečnou přítomnost rasistických skupin a chování, ikonografie a referenční body hnutí zůstaly téměř výhradně francouzské (vlajky, gilotina, květen ’68, Pařížská komuna, Rada odporu), jakkoli je lidé používali subverzivně. To byl jeden z limitů, který bránil rozšíření hnutí žlutých vest. Výzvy, aby se „všichni“ stali žlutými vestami, byly jen zřídka doprovázeny takovými akcemi, které by umožnily zapojit do povstání všechny různé komunity žijící na území Francie.

Nacionální charakter většiny vzpour v naší době jen zvyšuje důležitost boje proti nacionalistickým tendencím a fašistickým skupinám, které se snaží z nepokojů těžit. Ve Francii tak antifašistické hnutí učinilo fyzicky a úspěšně v rámci demonstrací žlutých vest, zatímco několik skupin žlutých vest tak učinilo politicky, když artikulovalo rovnostářské principy a využívalo nadnárodní symboly.

Vzpoura z června 2023 byla zase krátkodobá a bez prostředků, které by oslovily další sektory společnosti, a tudíž nebyla schopna experimentovat s navazováním nových spojení. Nakonec ani jedno z těchto hnutí nebylo schopno vybudovat mosty, které by mohly překlenout propast mezi rebely v zemi – ani během otřesů, ani po nich.

V jiných obdobích si organizace kladly za hlavní cíl navazovat spojení přes takové propasti. Chicagská Duhová koalice, kterou v roce 1969 založil Fred Hampton, sdružovala Černé pantery, Young Lords, Hnědé barety, Hnutí amerických indiánů, chudé bělochy, kteří nedávno přišli z Apalačska, a další.

Wobblies z Industrial Workers of the World, rovněž ve Spojených státech, poté, co se postavili proti rasismu amerických odborů, založili na počátku 20. století nadnárodní odbory, které dokázaly sjednotit asijské, černošské, bílé a latinskoamerické dělníky v síti, jež se rozprostírala po celém světě. MIR se zase (opět) podařilo, v chilské historii zcela výjimečně, vytvořit alianci mezi dělníky z kmene Mapuche a chilskými dělníky campesino.

V poslední době se ve Francii snaží o propojení ekologů, dělnických čtvrtí a autonomních kruhů tak různorodé prostory, jako je Výbor pravdy pro Adama (který vydal výzvu k připojení se k gilets jaunes), Verdragon (lidový ekologický prostor) v Bagnolet a Hangar (squat bojující proti gentrifikaci) v Montreuil. Cantine Syrienne a internacionalistická síť The Peoples Want se stejně jako Maison aux volets rouges a jeho festival snaží vytvářet společný politický prostor mezi exulanty ve Francii a místním obyvatelstvem a pokoušejí se rozšířit klasický pojem „lid“ na všechny, kdo ve Francii skutečně žijí.

Dalším relevantním příkladem je hnutí gilets noirs (černé vesty), vedené migranty a jejich francouzskými příznivci, kteří v reakci na hnutí gilets jaunes zahájili snahu o administrativní regularizaci pro všechny migranty ve Francii spolu s důstojným bydlením a životními podmínkami. Navázali spojení se skupinami, jako je Výbor pravdy pro Adama, a s Brigádou lidové solidarity během první vlny pandemie covidu-19.

Jedině podporou, zesílením a někdy i sjednocením podobných zkušeností bychom mohli vytvořit „lid“ v novém smyslu, překonat – aniž bychom je popírali – rozdíly, historii a odlišnosti a vytvořit revoluční lid.

„Je čas, aby to přestalo, uvolněte místo radosti.
Aby naše mládež pomstychtivou rukou
nejdřív vypálila policejní stát a
poslala republiku shořet na stejnou hranici, ano,
teď je řada na nás, abychom hodili kostkou.“

- NTM, Qu’est ce qu’on attend pour foutre le feu, 1996

Děkuji přátelům a kamarádům, jejichž ohlasy a úvahy byly zdrojem tohoto textu.

Sláva povstalcům!

Lucas Amilcar