Kořeny povstání ve Francii po policejní vraždě teenagera

Následující překlad z webu CrimethInc. přináší text, který poslali francouzští kamarádi třetí den nepokojů po vraždě teenagera Nahela Merzouka francouzskou policií ve městě Nanterre na předměstí Paříže. Poskytuje analýzu situace a přehled boje proti policejní brutalitě ve Francii od 70. let 20. století.

* * *

Toto hnutí dnes čelí intenzivním represím v ulicích, v médiích a u soudů. Dosud byli kromě Nahela zabiti nejméně tři lidé. Než se zaměříme na rozmístění specializovaných vojenských policistů po celé zemi, raději začneme snahou mladých lidí, kteří riskují své životy, aby se postavili za Nahela a sami za sebe.

Mnozí lidé v ulicích říkají, že pocity hněvu a intenzita boje připomínají nepokoje z roku 2005. Stejně jako se tyto nepokoje odehrály po studentském hnutí v roce 2005, i toto skutečné povstání následovalo po mohutném vzedmutí se proti důchodové reformě zavedené prezidentem Emmanuelem Macronem, které na jaře čelilo nebývalým represím. Navzdory obrovským prostředkům a legální beztrestnosti se zdá, že policie ve Francii ztrácí jak svou vnímanou legitimitu, tak schopnost zastrašit velké skupiny veřejnosti a přimět je k pasivitě.

Spravedlnost pro Nahela

Dne 27. června 2023 řídil sedmnáctiletý Nahel Merzouk v Nanterre auto, když ho zastavili policisté na motocyklu kvůli silniční kontrole a poté ho chladnokrevně zavraždili. Jak později popsal jeho spolujezdec, jeden z policistů Nahelovi vyhrožoval: „Nehýbej se, nebo ti vpálím kulku do hlavy.“ Poté ho oba policisté udeřili skrz otevřené okno auta. Nahel, omráčený údery, omylem uvolnil brzdu a sešlápl plynový pedál, načež ho jeden z policistů zastřelil. To vše víme, protože téměř celá scéna byla natočena.

Video z Nahelovy vraždy se rychle stalo virálním na sociálních sítích, které sehrály klíčovou roli v následných nepokojích. Lidé v ulicích rychle zareagovali.

Od první noci 27. června vypukly násilné střety v převážně přistěhovaleckých čtvrtích v Nanterre a na dalších předměstích Paříže (Mantes-la-Jolie, Boulogne-Billancourt, Clichy-sous-Bois, Colombes, Asnières, Montfermeil) i po celé Francii (Roubaix, Lille, Bordeaux…). Přestože politici 28. června uznali ohavný charakter této vraždy a vláda a umírněný okraj levice vyzvaly k míru, vzpoura se rozšířila do dalších měst (Neuilly sur Marne, Clamart, Wattrelos, Bagnolet, Montreuil, Saint Denis, Dammarie les Lys, Toulouse, Marseille…). Mezitím Nahelova rodina založila Výbor pro pravdu a spravedlnost (Comité Vérité et Justice) za pomoci Assa Traorého (jehož bratr byl v roce 2016 brutálně zabit policií) a bývalých bojovníků Mouvement de l’Immigration et des Banlieues (MIB). Nahelova matka, vzor důstojnosti a odvahy, vyzvala k velkému marche blanche (bílý pochod) v Nanterre, který byl stanoven na odpoledne 29. června.

Ráno 29. června vláda prohlásila, že zahajuje vyšetřování pro podezření, že se policista, který zavraždil Nahela, dopustil zabití. To očividně lidi od účasti na pochodu neodradilo.

Tento velký pochod shromáždil odhadem 15 000 lidí. Vrátili se k Nahelově poslední jízdě a pochodovali v rytmu hesel včetně „Všichni nenávidí policii“, „Policajt, násilník, vrah“ a „Spravedlnost pro Nahela“. Jeden nápis hlásal: „Kolik dalších Nahelů nebylo natočeno?“

Od té chvíle bylo zřejmé, že Nahelova smrt byla obrovským šokem a že mnozí z protestujících pochodovali ze solidarity s rodinou oběti. Požadavky se však týkaly i něčeho mnohem širšího: role policie v naší společnosti. Jako by si toho byli vědomi, rozhodli se fízlové zaútočit na tento pokojný pochod slzným plynem, když dorazil k prefektuře (regionální pobočce ústřední vlády) v Nanterre, což vyvolalo novou vlnu střetů, která se rozšířila až do elegantní obchodní čtvrti La Défense. „Jestli nás nenechají pochodovat, všechno rozmrdáme,“ znělo mezi mladými.

Nebylo by možné vyjmenovat všechny okresy a města, které se 29. června večer k hnutí připojily, protože jich bylo opravdu mnoho. Nezmenšena oznámením, že vláda bude vyšetřovat zabití, dala tato třetí noc nepokojů hnutí nebývalý rozsah. Jeunes de quartiers (jak je často označují média a politici – ekvivalent „děcek ze sídliště“) zapalovali auta, motocykly a skútry a veřejné budovy včetně místních a státních policejních stanic, škol, obecních knihoven, prefektur a radnic. Ničili pouliční mobiliář, rabovali supermarkety a zapalovali staveniště, kromě toho používali při střetech s policií zábavní pyrotechniku. To vše se v posledních několika letech stalo preferovanou sebeobrannou zbraní mladých lidí, kteří jsou vystaveni každodennímu obtěžování a svévolným policejním zásahům.

Toto celostátní povstání nevzniklo zničehonic. Je spontánní v tom smyslu, že je do značné míry horizontální, nepředvídatelné a neustále vytváří nové formy odporu v souladu s aspiracemi, které ho vedou. Toto povstání však vzniká také jako reakce na způsob, jakým stát řídil postkoloniální imigraci.

Pozadí povstání

Od 60. let 20. století využívá francouzský stát pracovní sílu „dovezenou“ ze svých bývalých kolonií v severní a západní Africe. Původním plánem nebylo, aby si tito pracovníci vybudovali život a usadili se ve Francii. Byli umístěni ve specifických oblastech: nejprve ve slumech a poté v projektech – cités – na periferiích velkých městských center. Těmto oblastem se začalo říkat banlieues.

Když se v 70. letech 20. století ukázalo, že se černošští a arabští dělníci stali trvalou součástí francouzského obyvatelstva, stali se politickým problémem. Politické strany, které se vystřídaly u moci, přijaly politiku vylučování. Cílem bylo udržet rasové hranice a kontrolovat a kategorizovat lidi, kteří byli neustále pod drobnohledem a označováni za hrozbu pro společenský řád. V důsledku toho byly přistěhovalecké dělnické čtvrti řízeny především prostřednictvím policie. Policie (a prefektury, na nichž je místní policie závislá) jsou téměř výhradně zodpovědné za řízení a kontrolu každodenních činností v cités, které se staly místem experimentů se specifickým typem fízlování.

Obyvatelé těchto čtvrtí denně zažívají ponižování, zastrašování a odvety ze strany policie. Kromě toho, že jsou vyloučeni z politického života země, jsou mladí lidé z přistěhovaleckého prostředí neustále kontrolováni, uráženi a zatýkáni. Stejně tak jsou silně kriminalizovány všechny činnosti a řemesla, na nichž je závislé přežití těch nejprekarizovanějších.

Nepokoje je třeba chápat také v kontextu dlouhé historie rasově motivovaných policejních vražd ve Francii. Ve Francii, stejně jako ve Spojených státech, je bezdůvodné používání násilí proti jedincům, kteří jsou takto vyloučeni z dominantního pojetí lidskosti, jedním z mechanismů, které vytvářejí a udržují rasové kategorie. Od 70. let 20. století policie zabila stovky mladých černochů a Arabů. Částečně je to důsledek intenzivní a trvalé přítomnosti policie v přistěhovaleckých čtvrtích; obecněji jde o materiální důsledek strukturálního rasismu, který definuje vztah mezi francouzským státem a mladými lidmi, jejichž rodiny se do Francie přistěhovaly po roce 1960 v souvislosti s postupnou demontáží francouzského koloniálního impéria.

Po celá desetiletí lidé v quartiers (doslova sousedství, čtvrti) [1] zaujímají explicitní politické postoje proti policejnímu násilí. V roce 1983 lidé zorganizovali Pochod za rovnost (Marche pour l’Egalité) v reakci na sérii policejních vražd na předměstích Lyonu a Marseille. Od roku 1979 dochází každých deset let k masivním nepokojům ve městě Vaulx-en-Velin, které je symbolem státem řízeného policejního násilí vůči nebělošské mládeži. Hnutí Mouvement Immigration Banlieue, které vzniklo v roce 1995, bojovalo za „pravdu a spravedlnost“ (vérité et justice) pro rodiny obětí „policejních přehmatů“ (eufemismus, kterým apologeti označují akty extrémní policejní brutality). Jednalo se o sebeorganizovanou, autonomní organizaci, která odmítala diskurzy mainstreamových politických stran. V roce 2000 byla vystěhována ze svých prostor v Paříži.

V roce 2005 vypuklo povstání poté, co dva teenageři, Zyed Benna a Bouna Traoré, zemřeli, když je pronásledovala a obtěžovala policie v Clichy-sous-Bois na severu Paříže. Mezi mnoha dalšími vzpomínáme na Lamine Dienga, který byl zavražděn policií v roce 2005; Adama Traoré, zavražděného policií v roce 2016; Théo Luhaka, znásilněného policií v roce 2017; Ibrahima Baha, zabitého policií v roce 2019.

Pokaždé je to stejný scénář: policie spáchá vraždu a pak lže, aby se ochránila. Někdy se stane, že video nebo protest zpochybní policejní verzi a poskytne dostatek důkazů, které donutí úřady otevřít případ proti vrahovi. Soudní řízení proti policistům však téměř nikdy nekončí odsouzením. Ve Francii slouží zákony zájmům státu; v praxi má policie volnou ruku a právní imunitu.

V posledních dnech jsme se opět přesvědčili, že stát chrání ty, kteří ho brání. Když zdravotník, který ošetřoval Nahela po střelbě do hrudníku, prozradil médiím jméno policisty, který ho zavraždil, byl okamžitě odsouzen k 18 měsícům vězení. [2]

V kontextu sílícího sociálního konfliktu

Abychom tyto nepokoje pochopili, musíme je vidět v kontextu současného třídního boje ve Francii. Francie zažívá od roku 2016 téměř každý rok vzedmutí celonárodního sociální hnutí nebo vlnu nepokojů. Nepokoje se staly nedílnou součástí francouzského politického jazyka a to, čeho jsme svědky v roce 2023, může být jejich dosud nejradikálnějším projevem.

Jinými slovy – vzhledem k tomu, jak nepopulární byla neoliberální politika násilně prováděná ve Francii od roku 2016, se vlády Françoise Hollanda a Emmanuela Macrona mohly udržet u moci jen díky policejnímu násilí. Protože chápou strukturu mocenských vztahů, které spojují stát, vládu, policii a obyvatelstvo, pravicové a fašistické policejní odbory se metodicky zorganizovaly tak, aby ve svých rukou soustředily stále více sociálních výhod a technologických a právních prostředků k páchání násilí na všech ostatních.

Například v roce 2017 byl přijat zákon, který dává policii právo (a tedy i motivaci) použít střelnou zbraň, když s ní člověk odmítne spolupracovat. Přímým důsledkem tohoto zákona bylo dramatické zvýšení ročního počtu policejních vražd. Před rokem 2017 policie (oficiálně) zabíjela 15 až 20 mladých černochů a Arabů ročně; v roce 2021 se tento počet zvýšil na 51 a od té doby se pohybuje v průměru kolem 40.

Obecněji řečeno, každý rok přibývá víc a víc policajtů, kteří mají k dispozici stále více vybavení. Militarizovaná policie systematicky potlačuje sociální hnutí; stále se zrychlující militarizace policie je jedním z faktorů, které vysvětlují pocit bezmoci, jímž se vyznačují někteří levičáci ve Francii. Konkrétně to vytváří napjaté a nejisté životní podmínky pro mnoho lidí, zejména pro ženy žijící v přistěhovaleckých čtvrtích. Naše matky.

Neklid

Pokud jde o současnou vlnu nepokojů, mohu mluvit pouze ze své pozice a popsat, co jsem viděl ve městě, kde žiju na předměstí nedaleko Paříže.

Hnutí používá tři základní taktiky, všechny velmi účinné: násilné střety s policií, ničení „symbolů“ republiky a rabování.

Ke střetům s policií docházelo většinou uvnitř projektů, quartiers. Záběry, kdy na policisty útočí ohňostroji, zápalnými lahvemi, kameny a venkovním nábytkem lidé v černém bloku, často velmi mladí, viděl každý. Některé z útoků, k nimž v noci došlo, mohou být spíše než solidaritou s Nahelem motivovány obecnější touhou pomstít se těm, kteří denně kontrolují, ponižují a bijí lidi. Jako by se rovnováha sil dočasně vychýlila na druhou stranu.

V okamžiku konfrontace neexistují žádná hesla, žádná levicová poselství, pouze radikální vůle k boji. Většinu zúčastněných tvoří mladí lidé, převážně muži, které pojí dlouhodobá známost. Tito lidé netouží po mediaci.

Mladí účastníci, z nichž mnozí jsou teenageři, jsou metodičtí. Útočí na okresní úřady, radnice a místa výkonné moci, a to ze zjevných důvodů. Útočí však také na školy, které segregují a vylučují a tlačí lidi do kapitalistického systému; na policejní stanice, na které policisté vodí jejich kamarády a bijí je; na kamery, které monitorují jejich pohyb; na infrastrukturu veřejné dopravy, která je v quartiers vzácná a často nově vybudovaná, jen aby dopravila gentrifikátory do jejich nových domů na předměstí; a na staveniště budující novou a okamžitě zastaralou infrastrukturu pro olympijské hry, které hrají významnou roli v gentrifikaci předměstí.

A konečně, hnutí ukázalo svou tvůrčí sílu v oblasti rabování, zejména v roli, kterou sehrály automobily a skútry. Auta se používají k násilnému překonání dveří a plotů, zatímco skútry umožňují následný rychlý útěk. Skútry hrají klíčovou roli také při střetech s policií. Aniž bychom zacházeli do přílišných podrobností, mobilita je pro bitvy, které se odehrávají v noci, klíčová.

Co se rabuje? Téměř všechno, ale na rozdíl od korporátních médií většina rabování není sváteční zábava: drtivá většina toho, co se vezme, je prostě základní zboží a léky. Z toho vyplývá, že hnutí vyvolané Nahelovou smrtí vyjadřuje také zásadní antikapitalistické odmítnutí prekarity a vysokých životních nákladů.

Zaslechnuto ve čtyři hodiny ráno v sousedním supermarketu: „Tohle všechno beru pro svou mámu.“

Navzdory hluboce univerzální povaze politického cítění, které je jádrem nepokojů, a ústřednímu postavení boje proti policejní brutalitě v sociálních hnutích (přinejmenším) od roku 2016, zůstává možnost spojenectví mezi levicí a mladými výtržníky slabá. Levicoví politici většinou volají po míru a usmíření a představují si projekty „reformy republikánské policie“, které by „znovu otevřely dialog mezi policií a lidmi“ („refonder une police républicaine“ a „rétablir le dialogue entre la police et sa population“).

Revoluční levice (která je ve Francii převážně trockistická) podporuje Comité Vérité et Justice pour Nahel vytvořený členy rodiny a blízkými příznivci po vzoru Comité Vérité et Justice pour Adam a rodinu Traoré, ale k současnému povstání nezaujala žádné veřejné stanovisko. Co se týče anarchistů a dalších autonomních skupin, ti se teprve rozkoukávají a většinou se drží v roli pozorovatelů a právní a logistické podpory – i když někteří z nás se aktivně účastní nepokojů.

Hnutí na to nehledí a mladí lidé, kteří se ho účastní, se nijak zvlášť nezajímají o skupiny, jejichž součástí se sami necítí být.

Poznámky:
[1] Quartiers je zde neformální výraz, kterým lidé žijící v přistěhovaleckých čtvrtích příměstských měst označují své komunity.
[2] Tento zdroj naznačuje, že detaily situace jsou poněkud komplikovanější; potvrzuje, že zdravotník byl v souvislosti s Nahelovou vraždou odsouzen k podmíněnému trestu, zatímco další osoba, která údajně prozradila informace o vrahovi, byla odsouzena k 18 měsícům odnětí svobody, z nichž 12 bylo podmíněných.

Zdroj:
https://cs.crimethinc.com/2023/07/02/justice-for-nahel-the-roots-of-the-uprising-in-france

Souvisejí odkazy:
„Nejsme mučedníci“
Francie: Policie je připravena zabíjet
Protesty proti penzijní reformě ve Francii prohrávají
Francie: Proti důchodové reformě
Francie: další policejní výroba teroristů
Antifašismus není zločin

5.7.2023 Zahraniční sekretariát AF

Rasismus Represe Ze světa