Recenze na knihu „Svoboda“ od Timothyho Snydera

Knihu Svoboda od známého historika Timothyho Snydera jsem dostal coby vánoční dárek a celkem záhy jsem se pustil do její četby. Od autora jsem v minulosti přečetl pár článků, které se týkaly zejména situace po napadení Ukrajiny putinovským Ruskem. Vždy mi přišly fundované, poučné a něčím přínosné. Stejným tématem začíná i úvod samotné knihy, v němž je mimoděk položena ústřední otázka: „Co dalšího potřebujeme ke svobodě kromě odstranění útlaku?“ Protože „odstranění újmy je jen nezbytnou podmínkou svobody, ne svobodou samotnou“.

Když čtu, zpravidla v ruce třímám zbytek tužky a sem tam si zaškrtnu nějakou zajímavou myšlenku či pasáž. Ve Svobodě jsem podtrhával takřka neustále, jelikož je plná podnětných myšlenek a postřehů.

Na jednu stranu „to, zda se staneme svobodnými, závisí na činech druhých lidí, na strukturách, díky nimž jsou jejich činy proveditelné, na hodnotách, kterými jsou tyto struktury prodchnuty – a až pak na záblesku spontánnosti a odvaze k osobnímu rozhodnutí“. Na druhou stranu „jedině lidé mohou být svobodní. Když uvěříme, že nás svobodnými činí něco jiného, nikdy nepochopíme, co musíme udělat sami. Jakmile uvěříte, že svoboda je darovaná, je fuč.“ Ve Snyderově pojetí je svoboda pevně svázána s bezpečím. To je potřeba pro to, aby mohli vyrůst svobodní jedinci. Nelze jedno vyměnit za druhé. Zároveň má svoboda kolektivní povahu – musí pro ni být vytvořeny podmínky. Tady často autor mluví o strukturách, za nimiž více či méně výslovně stojí stát. Pokud však budeme číst text anarchistickou optikou, snadno si dokážeme představit variabilitu zdola organizovaných kolektivních struktur, které ke své existenci nepotřebují zastřešující strukturu státu ani jiné hierarchické vztahy. S takovým pohledem pak rozjímání o svobodě dává smysl. Stejně jako anarchisté*ky hledá Snyder „logické, morální a politické spojnice mezi kolektivním jednáním a utvářením svobodných jednotlivců“. Je si vědom, že „člověk je individuum, ale nikdo individuality nenabude sám; svoboda se pociťuje v osobní existenci, ale musí být dílem generací“.

Oněch pět pilířů svobody z podtitulu knihy, jimž jsou věnovány jednotlivé kapitoly, zahrnuje „suverenitu (čili poučenou schopnost volby), nepředvídatelnost (čili schopnost adptovat fyzické zákonitosti osobním cílům), mobilitu (čili schopnost následovat hodnoty při pohybu prostorem a časem), faktičnost (čili uchopení světa, které nám dovoluje ho změnit) a solidaritu (čili uznání, že svoboda je pro každého)“.

Kniha je plná odkazů k různým místům, dobám a myslitelům. Zejména ke konceptu německé filozofky Edithy Stein, která rozlišuje dvě různé těla – objektivní Körper a živoucí Leib. Přičemž svoboda souvisí s důrazem na to druhé. Narazíme tu také na Václava Havla, jenž je zmiňován zejména skrze jeho inspirativní esej Moc bezmocných a podle kterého moderní tyranie nevyžaduje oddanost, nýbrž předvídatelnost. A právě předvídatelnost je v dnešní době východiskem pro kontrolu a manipulaci prostřednictvím algoritmů (nejen) sociálních sítí.

Jakkoli autor uvádí k přemýšlení o svobodě mnoho příkladů, jednomu – ač v posledních mnoha dekádách nejpalčivějšímu – se vyhýbá, až tato absence přímo bije do očí. Jde o otázku Palestiny, izraelského apartheidu a tamního etnického čištění, a to s otevřenou spoluúčastí či tichým souhlasem zemí Západu. Těžko říci, zda jde o typickou pokryteckou slepotu mnoha západních liberálů nebo se nechce dostat do kontroverze coby člen Výboru pro svědomí Muzea památky holokaustu v USA.

Snyder si ve své knize všímá toho, jak funguje oligarchie, kdy většina bohatství zůstává v rukou hrstky, a jak se prosazuje současný nenávistný populismus. Ten označuje pojmem sadopopulismus, jenž slouží k normalizaci oligarchie a stojí de facto na tom, že přijmeme jako satisfakci, že některé skupiny se mají hůř než majorita. Také konstatuje, že „uzounká skupina ,jachtařů‘ je politicky soudržnější a mocnější než nedozírná masa ,nemajetných‘ a aktivně se zasazuje o to, aby to tak zůstalo;“ a naznačuje, k čemu je této skupince dobrý stát.

Snyder píše, že „svoboda začíná deokupací naší vlastní mysli od škodlivých představ“ a že „když slábne politická imaginace, vzniká dojem, že jedinou možností je oficiální budoucnost“. Přesto není ochoten opustit škodlivou představu státu a jedinou alternativou jeho anulování je podle něj možné vyhubení klimatickou změnou. Otázka zda z nevědomosti či záměrně zcela ignoruje experimenty, které vytváří instituce mimo stát, jako jsou např. zapatistická či rojavská autonomie. Podle něj jednotlivé formy svobody vedou k demokracii, avšak nikde ani náznakem nezmiňuje, že by mohla mít jinou než svou stávající buržoazní/zastupitelskou povahu. Tady je dědicem politické nevyhnutelnosti, kterou jinde napadá, a zavírá dveře jakékoli politické imaginaci. Mluvit o anarchismu by už úplně rozbilo autorův konstrukt, jelikož by musel zohlednit také jinou než pravicově libertariánskou kritiku státu a otevřít se alternativám z jiných svobodomyslných pozic. Ona potřebná nepředvídatelnost je však v případě anarchismu asi pro levicové liberálstvo až moc velkým strašákem.

Podle Snydera „díky demokracii zapouštíme kořeny do obsáhlejších dějin vlastní země: naše volby jsou součástí vzdálenější minulosti a – doufejme – světlejší budoucnosti“. Jenže ve skutečnosti jsou to naše (i dřívější) boje, a to i navzdory demokratickým vládám a zájmům vládnoucí třídy. Zastupitelský systém by se podle Snydera „měl pojit s veřejnými, nikoli soukromými zájmy. Vždyť právě to koneckonců znamená republika.“ Jako historik by však měl aspoň trochu reflektovat historické souvislosti vzniku států. Apelem na posílení suverenity prostřednictvím přihlášení se k právu volit, jako by popíral mnohé z toho, co napsal na předchozích stránkách. Tam to vypadá, že si je vědom, že ti, kdo drží moc, řídí i volby a moci se bez boje nevzdají. A tak se nedočteme nic o tom, jak se dostat k tomu, aby demokracie začala opravdu fungovat ve prospěch lidí a jejich svobody. Ač znalec východoevropských dějin, napíše: „Rodiny potřebují klid na to, aby proplouvaly životními soutěskami, a potřebují tedy státní školství, zdravotnictví a důchody. Když tyto instituce existují, všední obavy nahrazuje sociální mobilita a země svobodných lidí může trvale prosperovat.“ To vše jsme měli (a určitě lepší než nemít), avšak zárukou svobody to ani trochu nebylo.

Autor mě v závěru přesvědčil, že ač vědec a pronikavý myslitel, je především utopista a naivní snílek. Představy, že se musí majetkové nerovnosti podřídit právu apod., a to zřejmě samy od sebe a bez tvrdého boje s držiteli privilegií a jejich posluhovači, mi akorát ukazují, o kolik víc stojí anarchisté a anarchistky nohama na zemi. Skutečnost je pak taková, že se lépe situovaní intelektuálové při nástupu fašistické vlády místo „budování dobrého státu“ raději odeberou – třeba jako právě Snyder – z USA do Kanady.

Timothy Snyder: Svoboda. Pět pilířů pro život v 21. století. Paseka, 2025. 382 stran.

24.5.2026 -jk-

Review