Hlasy Palestiny: Muna Hassan

Čtyřiatřicetiletá Muna, matka malé holčičky z beduínské vesnice v Bajt Láhiji, popsala útrapy spojené s vysídlením a drsné podmínky, ve kterých dceru porodila.

V českém prostředí vzniká jen malé, avšak důležité množství publikací a článků, které se snaží palestinskému obyvatelstvu navrátit tvář i hlas. Mezi takové můžeme řadit Jestli mám zemřít, ať je to příběh či optimističtěji laděnou Na této zemi je pro co žít. Humanizovat imigrantstvo obecně se snaží i publikace Do hranice čisto, která čtenářstvu nabízí příběhy současné migrace.

Právě životní příběhy a osudy se jeví jako důležitý prostředek v boji proti dehumanizaci. Příběhy totiž mají tu moc odlidštěné bytosti humanizovat zpět – lidé přestávají být pouhými abstraktními čísly, cizími entitami, s nimiž se nedokážeme ztotožnit. V rámci snah o humanizaci Palestinstva – a s tím snad i všeho dalšího arabského obyvatelstva – jsem se proto rozhodl pravidelněji překládat palestinské životní příběhy, a to jak od lidí, kteří se rozhodli odejít, tak i od lidí, kteří se rozhodli zůstat. Publikovány budou pravidelně každý pátek. Pokud chcete sdílet svůj příběh anebo znáte někoho, kdo by chtěl taky promluvit, neváhejte se na nás obrátit.

Hlasy Palestiny: Muna Hassan

Před válkou jsem žila se svým čtyřiatřicetiletým manželem Fahedem v beduínské vesnici severně od města Bajt Láhija, kousek od hranic s Izraelem. Můj manžel je chudý člověk, který bral jakoukoliv práci, kterou našel, aby nás uživil. S velkým úsilím se nám podařilo postavit si jednoduchý, skromný dům plný lásky. Znamenal pro nás všechno – pohodlí, bezpečí, pocit sounáležitosti a důstojnost. Milovala jsem i samotnou Bajt Láhiju. Bylo to město, které bylo mým domovem, kde jsem snila o tom, že budu stárnout, vychovám tu své děti a strávím celý život v jejích ulicích a mezi jejími lidmi.

Den, kdy začala válka, znamenal začátek dlouhého a strastiplného vysídlení plného strachu, chudoby a utrpení, které mě připravilo téměř o všechno, co jsem měla – a konec je stále v nedohlednu. Kvůli tomu, jak blízko hranic jsem s manželem žila, nám nad hlavami začaly létat rakety a vybuchovaly kolem nás neustále granáty. Druhý den války jsem v obavách o holý život s manželem utekla, nikdo z nás si s sebou nic nevzal. Od té doby jsem byla s manželem vysídlena už více než desetkrát. Válka nás ale pronásledovala všude, bez ustání.

Kinaz, malá dcerka Muny a Faheda Hassanových, v zaplaveném stanu.

Nejdříve jsem byla s manželem společně s jeho nejbližšími vysídlena do školy Chafsa bint Omar v oblasti al-Falúdža v uprchlickém táboře Džabálija. Tísnily se tam davy vysídlených lidí, kteří spali na zemi ve třídách a na chodbách, bez jakéhokoliv soukromí nebo bezpečí. Dlouho jsem se tam ale s manželem nezdržela.

Dne 18. listopadu 2023, když ostřelování zesílilo a zabíjení eskalovalo způsobem, který se nedá popsat ani pochopit, se můj manžel rozhodl, že se přesuneme na jih, abychom se pokusilx zachránit. Přešla jsem s manželem pěšky ulici ar-Rašíd, až jsem došla do uprchlického tábora an-Nusejrat, a odtud jsme se vydali do města Rafáh na jihu Pásma. Tam bylo naše útočiště asi měsíc a půl v jednom pronajatém malém bytě.

Dne 3. ledna 2024 Izrael vybombardoval dům hned vedle nás. Mě i manžela zranily trosky budovy, a tak nás bylo nutné evakuovat do nemocnice Abú Júsuf an-Nadžár. Poté jsem se s manželem přesunula do oblasti Filadelfského koridoru poblíž egyptských hranic. Těšilo nás přesvědčení, že tam budeme v bezpečí, daleko od bomb shazovaných na domy a od masakru, který se odehrával každý den a v každém okamžiku. Život ve stanu byl ale velmi těžký – bez jakéhokoliv soukromí a bez ochrany před zimou v chladném období a horkem v létě.

Dne 6. května 2024, když izraelská armáda zahájila invazi do Rafáhu, bylo nutné uprchnout, a to spolu s více než milionem obyvatel a vysídlených lidí, kteří se ve městě nacházeli, a tak nás okolnosti znovu dohnaly k hledání nějakého „bezpečného“ místa. Štěstí jsem s manželem hledala v oblasti UNRWA západně od Rafáhu. S manželem jsem tam zůstala ale pouhých devět dní, protože ostřelování a zabíjení dorazilo i tam. V Rafáhu nebylo bezpečné jediné místo. Manžel se rozhodl, že se v touze po dočasném bezpečí přesuneme do oblasti al-Mawásí na pobřeží u města Chán Júnis. Chyběl nám ale stan a nikdo z nás tam nenašel ani žádné přístřeší. Rozprostřela jsem na písek přikrývky pod širým nebem. Dvanáct nemilosrdných dní jsem s manželem spala na písku, v noci se třásla chladem a přes den se pálila na žhnoucím slunci – vydána napospas živlům a vystavena pohledům všech okolo, přičemž strach nepolevil ani na vteřinu.

Každé další vysídlení s sebou přinášelo hlad, vyčerpání, strach a další porušení našich nejzákladnějších lidských práv. Mezitím jsem otěhotněla – po čtyřech letech neúspěšných snah o početí dítěte. Nezbylo nám vůbec nic, boj o holé přežití trval až do ledna 2025, kdy bylo mezi palestinskými frakcemi a izraelskou armádou vyhlášeno příměří. Zabíjení a vysidlování nadobro skončilo a válka je u konce, znělo nám v myslích. A tak jsem se s manželem vydala pěšky zpátky do Gaza City v severní části Pásma.

Když jsem se ale s manželem vrátila, nenašla jsem žádný dům, v němž by bylo možné se zabydlet a který by nám mohl poskytnout přístřeší. Můj manžel se šel porozhlédnout a zjistil, že celá naše čtvrť byla zničena a srovnána se zemí. Izraelská armáda obsadila celou oblast beduínské vesnice a proměnila ji ve vojenskou základnu. S manželem jsem přišla o domov a nikdo z nás nevěděl, jak budeme žít dál. V té době už jsem byla těhotná. S manželem jsem se dohodla, že uděláme vše pro to, abych mohla v bezpečí přivést naše děťátko na svět.

Dne 2. února 2025 jsem v nemocnici al-Awda porodila naši dceru Kinaz. Rodila jsem na matraci na zemi, v drsných podmínkách. Nebyly tam žádné postele, žádné soukromí a chyběly téměř veškeré léky i zdravotnické vybavení. Vědomí, že naše holčička, která nikomu nic neudělala, začíná svůj život za zvuku ostřelování, bylo nesnesitelné. Můj manžel byl v nemocnici se mnou a spal na dvoře ve stanu s ostatními muži.

V nuceném vysídlení naše rodina přetrvávala i po porodu, bez jakéhokoli bezpečného místa k životu a bez základních potřeb pro miminko. V nemocnici jsem s Kinaz zůstala asi týden a pak jsem se s rodinou přesunula do domu mé rodiny v sídlišti Bajt Láhija (Beit Lahiya Project). Tam naše rodina pobyla zhruba měsíc a poté se pokusila přesunout do Bajt Hanúnu a postavit si tam stan. Velmi brzy nato, 18. března 2025, ale válka propukla nanovo a všechno se opakovalo – ostřelování, zabíjení, ničení a vysidlování, jako by to vlastně nikdy nepřestalo.

Izraelská armáda nám vyhrožovala prostřednictvím telefonátů a letáků, v nichž požadovala, aby každý člověk opustil svůj domov a aby se každý člověk znovu přesunul na jih. To vše probíhalo za neustálého ostřelování, dělostřelecké palby a masakru, které byly obnoveny s ještě větší silou a krutostí než před příměřím. Bylo znovu nutné okamžitě odejít a všechno nechat za sebou.

Naše rodina se přesunula do západní části Gaza City, na Al-Azharskou univerzitu. Osm měsíců se tísnila ve velmi malém sále s pěti dalšími rodinami, jeden člověk byl namačkaný na druhého. Osm měsíců, které mi připadaly jako hrůzy soudného dne – pekelný čas, čas zabíjení, ostřelování a hladu. Na začátku srpna 2025 armáda oznámila, že dobyla Gaza City, a nařídila veškerému obyvatelstvu, aby se přesunulo na jih, zatímco k nám postupovala ze všech směrů. Nedokázala jsem unést pomyšlení, že moje malá dcerka musí uprostřed všeho toho umírání žít.

Na začátku září, poté co se situace v západní Gaze stala nesnesitelnou a poté co se nám ulice stala na několik dní přechodným domovem, došlo k našemu opětovnému vysídlení. Po velkém úsilí si naše rodina společně s rodinou mého manžela pronajala pozemek v az-Zavajdě ve střední části Pásma Gazy, v oblasti at-Tabín. Tento pozemek s námi sdílí dalších sedm cizích rodin, a to dodnes. Žijeme v příšerných podmínkách, bez dostatku jídla, bez oblečení, bez přikrývek, bez nábytku a bez jakéhokoli bezpečí v každodenním životě.

Dne 10. října 2025 bylo konečně vyhlášeno příměří a lidé se začali znovu vracet do Gaza City. My se ale nevracíme, protože se nemáme kam vrátit – náš domov už neexistuje. Zůstala jsem s manželem a jeho rodinou ve stanech určených pro vysídlené lidi. Máme zlomená srdce, snažíme se sehnat jídlo a zajistit naší malé holčičce bezpečný život. To se ale stalo téměř nemožným, protože přišla zima a my nemáme oblečení ani věci, které by nás ochránily před třeskutým chladem.

Ty nejhorší dny, které jsem zažila, přišly během bouře, jež Pásmo zasáhla 10. prosince 2025. Náš stan nedokázal odolat silnému větru a dešti. V tu dobu celá naše rodina seděla uvnitř a cítila, jak se stan začíná kymácet ze strany na stranu. Pak začala střechou i od země zatékat voda a všechno zaplavila – matrace, oblečení i jídlo. Můj manžel vstal a snažil se stan opravit holýma rukama. Držel rohy dole, čímž se snažil zastavit valící se vodu, ale proti síle větru a deště byl bezmocný. Viděla jsem tu jeho bezradnost. Viděla jsem svou malou dcerku, jak se třese chladem, a začala jsem plakat – plakala jsem jako ještě nikdy v životě. Všechna ta bolest a ponížení z války a vysídlení, pak chudoba, strach, vydání napospas živlům bez jakékoliv ochrany, to všechno na mě v tu chvíli dolehlo.

Zaplavený stan Muny a Faheda Hassanových.

Můj příběh je příběhem bolesti. Bolesti matky, která nosila svou dceru pod srdcem a porodila ji v době války. Bolesti chudého manžela, který dělá vše, co je v jeho silách, aby ochránil svou rodinu. Bolesti dětí, které spí na písku a v dešti, a konečně bolesti rodiny, která ztratila svůj domov, své soukromí, bezpečí i budoucnost. Je to bolest z života plného ponižování a strachu. Dnes nežádám o nic víc než o to, aby válka skončila a abych měla stan, který poskytne útočiště mně, mému manželovi i naší malé holčičce a ochrání nás před bouřemi a deštěm.

Svědectví bylo poskytnuto terénnímu pracovníkovi organizace B’Tselem Muhammadovi Sabahovi dne 28. prosince 2025.

Zdroj: https://www.btselem.org/voices_from_gaza/muna_hassan

Další svědectví:

Má poslední slova Gaze

Deník tesknícího Gazana

Ahmad al-Batniji

Muhammad al-Mishwakhi

Talal Abu Rukbah

Ahmad Miqdad

Muhammad Ghazi Nassar

Huwaydah ad-Darimli

Kifah al-Hasanat