Osmnáctiletý Talal z uprchlického tábora Džabálija popsal, jak byl jeho bratr zastřelen v distribučním centru v severní části Gazy, když se společně snažili zajistit jídlo pro svou rodinu, která byla vysídlena na jih Pásma.

V českém prostředí vzniká jen malé, avšak důležité množství publikací a článků, které se snaží palestinskému obyvatelstvu navrátit tvář i hlas. Mezi takové můžeme řadit Jestli mám zemřít, ať je to příběh či optimističtěji laděnou Na této zemi je pro co žít. Humanizovat imigrantstvo obecně se snaží i publikace Do hranice čisto, která čtenářstvu nabízí příběhy současné migrace.

Právě životní příběhy a osudy se jeví jako důležitý prostředek v boji proti dehumanizaci. Příběhy totiž mají tu moc odlidštěné bytosti humanizovat zpět – lidé přestávají být pouhými abstraktními čísly, cizími entitami, s nimiž se nedokážeme ztotožnit. V rámci snah o humanizaci Palestinstva – a s tím snad i všeho dalšího arabského obyvatelstva – jsem se proto rozhodl pravidelněji překládat palestinské životní příběhy, a to jak od lidí, kteří se rozhodli odejít, tak i od lidí, kteří se rozhodli zůstat. Publikovány budou pravidelně každý pátek. Pokud chcete sdílet svůj příběh anebo znáte někoho, kdo by chtěl také promluvit, neváhejte se na nás obrátit.

Hlasy Palestiny: Talal Abu Rukbah

Před válkou jsem žil s rodiči v čtvrti Tal az-Za’tar v uprchlickém táboře Džabálija společně se svým bratrem Ahmadem (24), svou vdanou sestrou Duhou (22), sestrou Marah (16), sestrou Sirin (10) a bratrem Abdem an-Nasserem (8). Bydlelx jsme v jedné budově se strýci a prarodiči.

Když vypukla válka, byl jsem se svou rodinou vysídlen do jižní části Pásma Gazy. Vystřídalx jsme za tu dobu řadu míst – uprchlický tábor an-Nusejrat, Chán Júnis, Rafah, Dajr al-Balah. Byly to nejtěžší dny našeho života. Každé místo bylo bombardováno. Bydlelx jsme ve stanu, který jsme s sebou přenášelx z místa na místo. Jídla i vody byl nedostatek a současně bylo velmi těžké si ve stanu zvyknout na letní vedra a zimní chlad. Když v lednu 2025 vstoupilo příměří v platnost, vrátilx jsme se domů. Dům byl vybombardovaný a silně poškozený, část jsme ovšem opravilx. Během příměří jsme tedy bydlelx tam.

V březnu 2025 však znovu vypukla válka, která byla ještě mnohem intenzivnější a brutálnější než ta předtím. Kolem nás neustále svištěly bomby a armáda nám později nařídila evakuaci z Tal az-Za’tar. Jelikož jsme ale nemělx kam jít, zůstalx jsme doma, a to navzdory strachu a hrůze, kterou jsme tam prožívalx. Na začátku května bombardování natolik zesílilo, že jsme se rozhodlx přesunout k mé sestře Duze, která si s manželem pronajala skladovací prostory v západní části Gaza City. S sebou jsme mělx jen oblečení, které jsme zrovna mělx na sobě, a nějaké zbytky jídla a mouky.

Po nějaké době nám došly zásoby, nemohlx jsme si koupit zeleninu ani konzervy, protože po uzavření hraničních přechodů ceny prudce vzrostly. Bylx jsme velká rodina o jedenácti členech a členkách a nemělx jsme co jíst. Občas jsme chodilx spát hladovx.

Jakmile se na severu otevřel přechod Zikim pro dodávky s humanitární pomocí, rozhodlx jsme se, že se tam vydáme pro mouku a balíčky s jídlem, ačkoliv jsme vědělx, že to není zrovna dvakrát bezpečné. Začal jsem tam chodit se svým bratrem Ahmadem a několika přáteli, někdy i se svým strýcem Bilalem (34). Chodili jsme tam každých 10–14 dní. Pokaždé jsme riskovali život, protože vojáci stříleli a zabíjeli lidi – buď na ně stříleli ostřelovači, nebo na ně najížděly tanky. Viděl jsem zohavená těla, rozdrcené lidi. Byli tam taky lupiči. Viděl jsem mladého muže, kterého bodli nožem. I my jsme byli několikrát přepadeni a okradeni o vše, co se nám podařilo sehnat.

Vždy, když jsme tam dorazili, stály tam obrovské davy lidí. Mladí muži, chlapci a ženy chodilx do Zikimu, aby získalx mouku, a to navzdory nepřetržité palbě a zabíjení, které se odehrávalo všude kolem. Cesta pěšky nám tam zabrala asi dvě hodiny. Když jsme dorazili, čekali jsme, až kamiony s moukou a jinou humanitární pomocí vpustí dovnitř. Někdy přijížděly večer, někdy v noci, a když projížděly, lidé se k nim pod palbou vojáků úplně sesypalx. Zahynulo tam mnoho lidí. Někdy jsme se schovávali za malými písečnými náspy.

Jednou byl přímo přede mnou zabit mladý muž. Ležel na zemi, a když zvedl hlavu, střelili ho do hrudi. Každý, kdo byl zraněn nebo zabit, tam zůstal ležet. Neexistovala žádná pomoc. Jindy jsem procházel kolem jámy, a když jsem nahlédl dovnitř, uviděl jsem lidské ostatky.

Občas jsme se vrátili ze Zikimu s prázdnýma rukama, protože dorazilo málo nákladních aut a na nás jednoduše nezbylo.

1. září jsme se do Zikimu vydali s Ahmadem a mým strýcem Bilalem. Vyjeli jsme do uprchlického tábora aš-Šatí, kde bydlel Bilal. Pak jsme šli asi pět kilometrů pěšky, což nám trvalo něco přes hodinu. Ještě než jsme dorazili, zaslechl jsem střelbu – později jsem se dozvěděl, že bylo zastřeleno pět lidí. Když jsme dorazili, nebyly tam žádné kamiony, jen čekající davy lidí. Tanky na kopcích střílely do lidí. Některx leželx na zemi, jinx se schovávalx za pískovými kopci.

Kolem páté odpoledne jsme se všichni tři vydali vpřed. Všude bylo plno lidí, zrovna přijížděly kamiony s moukou. Každý z nás dostal jeden pytel. Cestou zpět jsme se rozdělili – Bilal se vydal sám a já šel s Ahmadem. Neustále se kolem nás střílelo, najednou byl Ahmad zasažen. Snažil jsem se ho zachránit. Sundal jsem si košili a přitlačil ji na ránu, ale pak jsem si uvědomil, že je mrtvý. Zemřel okamžitě. Byl zasažen přímo do srdce. Snažil jsem se ho zvednout, ale nešlo to. Nechal jsem ho tam a běžel jsem rychle hledat Bilala. Nakonec se mi ho podařilo najít, spěchali jsme zpět, zvedli jsme Ahmada a nesli ho přes písečné duny. Cestou jsme narazili na oslí povoz, který nám ho pomohl odvézt do nemocnice Hamad. Lékaři tam řekli, že už je mrtvý, a tak ho zabalili do rubáše a poslali sanitkou do nemocnice aš-Šífa.

Můj kamarád zavolal mému otci a mým strýcům a řekl jim, co se stalo. Celá moje rodina přijela do nemocnice. Všichni bylx v šoku a plakalx. Personál odmítal nechat Ahmada v mrazícím boxu, počet mrtvých byl obrovský a zápach byl nesnesitelný. Jakmile se setmělo, pohřbilx jsme ho. Vrátilx jsme se domů bez bratra a plnx žalu.

Teď jsme vysídlenx v západní části Gaza City. Nevíme, kam jít. Armáda bombarduje úplně všechno a vydává příkazy k evakuaci pro každou oblast, ulici i dům. Právě teď čekám se svými strýci na odvoz do centrální části Pásma Gazy. Ceny za dopravu jsou extrémně vysoké – bude nás to stát asi 1700 šekelů (přibližně 508 amerických dolarů), a to máme jen oblečení, které máme zrovna na sobě, a žádná zavazadla ani stany. Míříme do neznáma, nemáme žádné deky, plachty pro postavení provizorních stanů, nic. Většina obyvatel města je v ulicích a utíká před bombardováním. Ta čísla jsou ohromná. Lidé utíkají na jih. Na severu není pitná voda, voda na koupání, ani žádné další základní podmínky pro život – jen smrt a bombardování. Každou půlhodinu se domy a obytné komplexy ocitají pod palbou. Situace v západní části Gazy připomíná soudný den. Oheň a výbuchy všechno pohlcují. Je to nepopsatelné.

Brzy budeme muset odejít a Ahmada nechat samotného na severu. Nevíme, jestli se vůbec někdy vrátíme zpět.

Výpověď byla poskytnuta terénnímu pracovníkovi organizace B’Tselem Olfatu al-Kurdovi dne 14. září 2025.

Ahmad Abu Rukbah

Zdroj:

https://www.btselem.org/voices_from_gaza/talal_abu_rukbah

20.2.2026 Talal Abu Rukbah

World War