Kropotkinovo dílo „Dobývání chleba“ dnes

Wayne Price odkrývá anarchistickou politickou ekonomii v díle předního anarchistického myslitele, jehož 105. výročí úmrtí si dnes připomínáme.

Peter Kropotkin (1842–1921) byl čtyřicet let aktivním členem anarchistického hnutí. „Kropotkin… byl hlavním představitelem myšlenek evropského anarchistického hnutí, které se z větší části rozvinulo až po Bakuninově smrti.“ (Cahm 1989; s. ix) Jednou z jeho nejznámějších knih bylo Dobývání chleba. Kniha, napsaná jasným a srozumitelným stylem, představila jeho program anarchistického komunismu a je dodnes široce čtená po celém světě.

Někteří anarchisté*ky a další radikálky*ové se ptají, zda má smysl zabývat se dílem mrtvých bílých mužů s dlouhým plnovousem. Poukazují na to, že se časy změnily, společnost, technologie i anarchismus se vyvinuly.

Přestože ve společnosti došlo k mnoha změnám, některé základní dynamiky zůstaly zachovány. Stále žijeme v kapitalismu, kde menšina vládne vykořisťováním pracující většiny. Státy stále existují po celém světě, potlačují lidi a vedou války. Podporují kapitalismus a jsou jím podporovány. Stále existují i jiné formy útlaku (patriarchát, rasismus, nacionalismus, imperialismus, heterosexismus, ničení životního prostředí atd.). I ty jsou podporovány kapitalismem a státem a samy je podporují.

Anarchismus konstituovalx Proudhon, Bakunin, Kropotkin, Goldman a mnoho dalších dělnic*íků a aktivistů*ek, aby se vypořádalx s kapitalismem, etatismem a dalšími formami útlaku. Nemusíme znovu vynalézat kolo. Současní anarchisté se mohou od svých předchůdců hodně naučit. To zahrnuje i poučení se z jejich chyb. Vidíme dál než oni jen proto, že stojíme na jejich ramenou.

Paul Goodman, snad nejznámější anarchista „šedesátých let“, napsal: „Způsoby, které Kropotkin navrhoval, jak mohou lidé okamžitě začít žít lépe, jsou stále platné; zlo, které napadal, je většinou stále zlem…“ (Ward 1985; s. iv)

Ekonomická věda

Kropotkin prohlásil: „Jedinou ekonomickou vědou hodnou tohoto jména [je] věda, kterou bychom mohli nazvat ‚Studium potřeb lidstva a ekonomických prostředků k jejich uspokojení‘.“ (s. 94)

Jeho pohled na „ekonomickou vědu“ se nezaměřuje na to, jak funguje kapitalismus, jako je tomu v případě buržoazní ekonomie i marxismu (z jiného úhlu pohledu). Nezdůrazňuje, jak se v současnosti vyrábí zboží. Kritizuje všechny ekonomy „od Adama Smithe po Marxe“, jejichž teorie „začíná výrobou…“ namísto „spotřebou, tedy prostředky nezbytnými k uspokojení potřeb jednotlivců…“. (s. 201)

Zaměřuje se na budoucnost, na způsoby, jak by mohla fungovat lepší ekonomika. Ačkoli Kropotkin to považuje za vědecký přístup, má to i morální rozměr (opět na rozdíl od buržoazní nebo marxistické politické ekonomie). Jak bychom mohli určit, jaké lidské potřeby by měly být uspokojeny, aniž bychom zohlednili hodnoty?

Ačkoli to není ústředním tématem jeho knihy, Kropotkin se zabývá fungováním kapitalismu – byť jen proto, aby ukázal, že neuspokojuje „potřeby lidstva“. Poukazuje na obrovský růst produktivity v průmyslu a zemědělství. Na rozdíl od předchozích epoch, píše, by společnost nyní mohla potenciálně poskytnout každému dostatek prostředků pro plnohodnotný život. To bylo napsáno na konci 19. století. O kolik více to platí dnes!

Nicméně „socialisté říkají, že… vše, co je nezbytné pro výrobu… bylo zabaveno hrstkou lidí… Tato hrstka lidí umožňuje většině pracovat pouze pod podmínkou, že oni sami dostanou lví podíl… Tato hrstka lidí brání zbytku lidstva vyrábět věci, které potřebují, a nutí je vyrábět… cokoli, co přináší monopolistům největší zisky. V této [analýze] spočívá podstata veškerého socialismu.“ (s. 55) (Na rozdíl od některých současných anarchistů*ek považoval Kropotkin anarchismus za jednu z forem socialismu.)

Všechno toto je pravda, každé slovo. Základem kapitalismu (a velkostatkářství) je vykořisťování pracujících. „Velkostatkář vděčí za své bohatství chudobě rolníků a bohatství kapitalisty pochází ze stejného zdroje“ – z chudoby dělníků. (s. 85) Dodal bych, že otázka, co je „chudoba“, není absolutním kritériem, ale relativním, závislým na úrovni produktivity, kulturním zázemí a historii boje pracující třídy.

Kropotkin odkazuje na „relativní blahobyt určité kategorie mladých, robustních dělníků, kvalifikovaných v určitých odvětvích průmyslu… Tento blahobyt… je výsadním právem několika málo…“ (s. 131) Dotýká se toho, co se nazývá „aristokracií práce“. Poznamenává však, že i tito dělníci jsou nejistí a zranitelní vůči výkyvům ekonomiky, což vede k periodické nezaměstnanosti.

Jejich lepší pracovní podmínky závisí, jak říká, na chudobě většiny a na kapitalistických superziscích z imperialismu. „Západ vykořisťuje zaostalé východní země, aby v kapitalistickém systému mohli pracující v několika privilegovaných odvětvích dosáhnout určitého omezeného životního komfortu.“ (s. 132) V každém případě jsou i lépe situovaní dělníci stále vykořisťováni a produkují více hodnoty, než kolik dostávají zpět. (Koncept „dělnické aristokracie“ lze vnímat jako samostatnou vrstvu pracujících, ale pravděpodobně je lepší vnímat dělnickou třídu z hlediska postupné polarity.)

Kropotkin ve své knize opakovaně odkazuje na imperialismus, kolonialismus a válku. „Stát… považuje za nutné udržovat nákladnou armádu, protože obchodníci všech národů neustále bojují o trhy a každý den může malá hádka vyplývající z vykořisťování některé části Asie nebo Afriky vyústit ve válku.“ (s. 91) Sarkastickým tónem píše: „Jelikož celá naše [buržoazní] civilizace je založena na vykořisťování nižších ras a zemí s méně rozvinutými průmyslovými systémy, revoluce přinese hned na začátku požehnání tím, že bude ohrožovat tuto ,civilizaci‘ a umožní takzvaným nižším rasám osvobodit se.“ (s. 114–115) (Nezohledňuje však, že kolonizované národy by mohly provést revoluci dříve než imperialistické národy.)

Kromě vykořisťování průmyslových dělníků, rolníků a utlačovaných národů (většinou barevných lidí) zmiňuje Kropotkin také útlak žen: „I žena si konečně nárokuje svůj podíl na emancipaci lidstva. Už nechce být domácí pracovní silou.“ (s. 153) „Revoluce… by nebyla revolucí, kdyby zachovávala otroctví v domácnosti. Polovina lidstva podrobená otroctví v domácnosti by se stále musela bouřit proti druhé polovině.“ (s. 156–157)

Jeho návrhy na osvobození žen zahrnují větší využívání strojů a spolupráci při úklidu, vaření, praní prádla atd. Připouští však, že se jedná o „ženskou práci“, i když je socializovaná a méně náročná. Péče o děti je výslovně ženskou prací, aniž by se zmiňoval o socializaci. „Ženy [se budou] věnovat výchově svých dětí…“ (s. 136) Ačkoli byl tento způsob uvažování na svou dobu pokrokový, stále zaostával za názory nejlepších socialistických feministek.

Postkapitalistické ekonomiky

V knize Dobývání chleba není jeho představení postkapitalismu podrobným plánem, jak jej často navrhovali „utopičtí socialisté“. Není ani tak vágní jako Marxovo pojetí, které v podstatě navrhovalo, aby dělníci převzali státní moc a pak se uvidí, co se stane dál (s několika předpověďmi roztroušenými v jeho spisech). Kropotkin místo toho poskytuje principy anarchisticko-komunistické společnosti, aby argumentoval pro to, že je možná. „Je však pochybné, zda by revoluce měla všude stejné charakteristiky.“ (s. 109)

Kropotkin navrhoval socializaci ekonomiky: půdy, továren, dílen, výrobních strojů, železnice, silnic, skladů, bydlení, restaurací, přírodních zdrojů atd. „Společnost sama bude nucena převzít výrobu v plném rozsahu a reorganizovat ji tak, aby vyhovovala potřebám celého lidu.“ (s. 99)

Byl však kategoricky proti programu „státního socialismu“ (nebo „autoritářského komunismu“), podle kterého by stát převzal z velké části nebo celou ekonomiku. To by znamenalo centralizované řízení a plánování shora dolů. Dělníci by stále přijímali rozkazy od šéfů, byrokraté by se stali novou vládnoucí třídou a ekonomika by byla stejně neefektivní jako dosud. V praxi by to byl státní kapitalismus. To vše předpověděli Kropotkin a další anarchisté dlouho před příchodem stalinistického Ruska a jeho odnoží.

Kropotkin nebyl pouze proti revolučním diktaturám. Stejně vehementně se stavěl proti tomu, aby národní ekonomiku řídila parlamentní republika. Taková „reprezentativní demokracie“ (včetně systému USA) byla stále státem, hierarchickým a centralizovaným, a byla vyvinuta tak, aby sloužila kapitalismu. V nejlepším případě byla neschopná spravovat záležitosti celého národa. V nejhorším případě byla represivní a podvodná a dávala pracujícím iluzi, že jsou svobodným lidem. I kdyby obyvatelstvo volilo každých pár let, stát by byl ovládán vrcholovými manažery, byrokraty a buržoazií. Pracující by stále prodávalx svou pracovní sílu za mzdy nebo platy, stále by pracovalx pod šéfy, vykonávalx odcizující práci a bylx vykořisťovánx.

Socializovaná (nebo komunizovaná) ekonomika nesmí být řízena sociálně odcizeným orgánem, podporovaným ozbrojenými silami, stojícím nad pracujícími lidmi – tedy státem. Místo toho by měla být organizována svobodnými, samosprávnými sdruženími lidí. Průmysl by byl řízen radami dělnic*íků a přímo demokratickými shromážděními komunit. Rolnické vesnice by kolektivně rozhodovaly o tom, jak organizovat své zemědělství.

K distribuci vyrobeného zboží by sloužily lidové asociace. Základní vaření by zajišťovaly společné kuchyně, přičemž rodiny by měly možnost dokončit vaření doma, pokud by nechtěly jíst společně. Různá družstva, komuny a asociace by byly sdruženy a propojeny do systémů koordinace.

„Svobodné zemědělsko-průmyslové komuny… musí být rozsáhlé aglomerace jako Paříž, nebo ještě lépe malá území. Tyto komuny by se sdružovaly, a to i bez ohledu na státní hranice… a mohly by vzniknout velké pracovní asociace pro mezikomunální služby železnic, doků atd.“ (s. 50–51)

Uvádí příklad evropského železničního systému, který vede z Turecka do Francie, překračuje hranice, aniž by existovala celková vláda, která by tyto záležitosti řešila. Místo toho železniční společnosti vyslaly delegáty na konference a uzavřely dohody o koordinaci svých tratí, jízdních řádů, rozchodů kolejí atd. A to vše se dělo v kapitalismu, kdy byla Evropa rozdělena na národní státy! (Podobný argument by se dal dnes použít v případě mezinárodního leteckého provozu, který je koordinován na základě dohody, bez existence světového státu.) V anarchokomunismu by regionální a mezinárodní koordinace zajišťovala demokratické hospodářské plánování zdola nahoru.

Odmítá „kolektivistický“ program, v němž by bylx pracující placeni za odpracované hodiny penězi nebo pracovními poukázkami. Pracující by si za své dolary nebo kupóny kupovalx zpět komodity. Kropotkin nesouhlasil s programy navrhovanými P. J. Proudhonem a Michailem Bakuninem (navzdory shodě v jiných otázkách) a také s Marxovou předpovědí dvou fází porevolučních ekonomik. V první fázi by bylx pracující placeni pracovními poukázkami; teprve ve vyšší fázi by došlo k plnému komunismu.

Jak, ptá se, můžeme posoudit, kolik úsilí vynaložilx různí pracující za stejnou dobu? Měly by existovat různé úrovně odměňování podle dovedností a vzdělání? Nezáleží snad veškerá výroba na masové spolupráci velkého počtu lidí, v minulosti i v současnosti? Jak tedy posoudit, kolik kterýkoli jednotlivý pracovník přispěl k finálnímu produktu? Nemají různí pracující různé potřeby, takže rovnost odměn vede k nerovnosti životů?

Místo toho Kropotkin navrhuje anarchistický komunismus a konec mzdového systému. (Bez souvislosti s komunistickými stranami s velkým „K“.) Od všech dospělých osob schopných práce by se očekávalo, že budou pracovat po stanovený počet hodin (navrhuje čtyři nebo pět) na nějaké společensky nezbytné úloze v dobrovolné skupině. To by jim dávalo nárok na sociální standard v oblasti jídla, oblečení, bydlení atd. Pokud by chtělx něco víc, mohlx by se svobodně zapojit do dalších skupin, které produkují hudbu, knihy, hudební nástroje, umění, rozmanitější jídlo a oblečení a jakékoli „luxusní zboží“, po kterém by toužilx.

Klasická definice komunismu (s malým „k“) zní: „Od každého podle jeho schopností, každému podle jeho potřeb.“ S výjimkou minimální nezbytné práce neexistuje v komunismu žádná souvislost mezi prací a spotřebou. „Systém funguje takto: neexistují žádná omezení ani limity toho, co komunita vlastní v hojnosti, ale rovné sdílení a rozdělování těch komodit, které jsou vzácné nebo které mohou brzy dojít.“ (s. 105) Z komodit, kterých je dostatek, si lidé mohou vzít, co chtějí; u vzácných komodit může docházet k přídělovému systému.

Kropotkin tvrdí, že v regionech by se mohlo pěstovat mnohem více potravin, než je tomu nyní. Na podporu tohoto tvrzení uvádí důkazy z tržních zahrad a tehdejších nejlepších zemědělských postupů. V mnoha ohledech by postkapitalistické ekonomiky mohly být decentralizovanější a regionalizovanější než v rámci dnešního korporátního imperialismu.

Podobné tvrzení uvádí i v souvislosti se zvýšením produktivity v průmyslu, bez kapitalistického nesprávného směřování výroby k ziskovosti. Technologie by mohla být přepracována tak, aby práce byla kreativnější, naplňující a zajímavější. „Továrna by mohla být stejně zdravá a příjemná jako vědecká laboratoř.“ (s. 150) „Svobodní lidé vytvoří nové podmínky a jejich práce bude příjemná a nekonečně produktivnější.“ (s. 152)

Společnost by překonala rozdíly mezi duševní a manuální prací, mezi vydáváním rozkazů a jejich přijímáním, mezi zemědělskou a průmyslovou prací a mezi prací, uměním a hrou. To z velké části odpovídá na otázku, jak přimět lidi k práci bez biče chudoby a odměny v podobě mzdy.

V pozdějším vydání knihy Dobývání chleba Kropotkin poznamenává, že v pokračování poskytl více materiálu pro tato tvrzení. „Podrobnější rozvedení těchto myšlenek najdete v mé knize Pole, továrny a dílny.“ (s. 220) Podtitul zní Průmysl v kombinaci se zemědělstvím a duševní práce s manuální prací. (Kropotkin 1974) (Později Colin Ward tuto práci přepracoval a nahradil Kropotkinovy rozsáhlé zprávy o důkazech novějšími údaji na podporu jeho tvrzení.) (Ward 1985)

Od té doby vznikla rozsáhlá literatura týkající se Kropotkinova pohledu. Radikálové, a dokonce i liberálové začali prosazovat podniky řízené pracujícími. (Viz můj přehled; Price 2014) Prakticky každé odvětví bylo někde demokraticky řízeno, a to úspěšně, výrobními a/nebo spotřebitelskými družstvy. Moderní technologie mezitím poskytla možnosti malosériové a široce rozšířené výroby, kterou lze koordinovat na velké vzdálenosti. (Carson 2010) Byla také prokázána možnost, ba dokonce nutnost existence menších ekologických farem pro ekologicky bezpečnou budoucnost. (McKibben 2007)

Kropotkin položil základy pro to, co se nazývá „alternativní“, „vhodná“, „osvobozující“ nebo „humanistická“ technologie. Sám ji však příliš neprosazoval. Domníval se, že produktivní technologie se vyvíjí tímto směrem – směrem k menším, flexibilnějším a lépe kontrolovatelným technologiím, které mohou pracující využívat kreativním a demokratickým způsobem. Neobhajoval vědomé úsilí o záměrnou přeměnu technologie z kapitalistické formy na osvobozující formu, jak to později činili alternativní technologové. (McRobie 1981)

Podobně položil základy ekologického přístupu k průmyslu a zemědělství. Kritizoval však kapitalistickou ekonomiku pouze za to, že brzdí výrobu užitečných statků, včetně potravin, a za špatné zacházení s pracující třídou. Jako profesionální geograf a přírodovědec měl ekologické povědomí. Zřídka však kritizoval kapitalistické zemědělství a průmysl za jejich destruktivní dopad na přírodní prostředí. To přišlo až později, od anarchistů*ek, kteří šlx v jeho stopách – zejména od Murraye Bookchina. (Biehl 2015; Bookchin 1980)

Revoluce

Různí anarchisté*ky obdivovalx Kropotkina za to, že ukázal, jak by mohla fungovat svobodná a kooperativní společnost bez státu nebo kapitalistické třídy. Věří, že takové společnosti lze dosáhnout postupně a po kouskách, mírově a „demokraticky“, s malými nebo žádnými násilnými konflikty. Takový byl názor Paula Goodmana, Colina Warda a v naší době Davida Graebera a mnoha dalších. To však nebyl Kropotkinův pohled, ale pohled P. J. Proudhona před ním.

Kropotkin nevěřil, že bohatí a mocní se snadno vzdají svého bohatství a moci, i kdyby velká většina chtěla novou společnost. Museli by být násilně vyvlastněni, jejich bohatství, jejich půda, jejich výrobní stroje, jejich peníze a jejich politici by jim byli odebráni. „Vyvlastnění… se musí vztahovat na vše, co umožňuje jakémukoli člověku… přivlastnit si produkt práce druhých.“ (s. 89)

Jak by měla anarchistická menšina jednat v nerevolučních obdobích, není v této knize diskutováno. Kropotkin byl pro to, aby se anarchisté*ky zapojovalx do odborů, stávek a jiných lidových bojů, i když jen za omezené cíle. Mezitím by mělx pokračovat v prosazování revolučního anarchistického komunismu. (Cahm 1989)

Očekával, že revoluce vypukne v době hospodářské krize. „Je jisté, že nadcházející revoluce… na nás dopadne uprostřed velké průmyslové krize.“ (s. 98) Vzhledem k nestabilitě kapitalismu a utrpení pracujících považoval revoluci za nevyhnutelnou v dohledné budoucnosti. „Revoluce, na jejíž příchod se těšíme, ne za dvě stě let, ale brzy, velmi brzy.“ (s. 89)

V této situaci by anarchisté*ky mělx vyzvat lid, aby zcela vyvlastnil kapitalisty, aby jim odebral jejich průmysl, dopravní prostředky, sklady, bydlení, půdu a další bohatství. „V den, kdy zaútočíme na soukromé vlastnictví v jakékoli jeho podobě, budeme nuceni zaútočit na všechny jeho podoby.“ (s. 92) Nesmí být předáno státu, který by měl být spíše rozpuštěn než posílen.

Dělníci*ice by mělx převzít své továrny a dílny, provozovat je, vyrábět užitečné zboží a plánovat reorganizaci výrobního procesu. Malí zemědělci by mělx převzít půdu, včetně nevyužité půdy, a začít produkovat potraviny pro všechny lidi.

„Občané, muži i ženy, se sdruží do skupin dobrovolníků a pustí se do úkolu provést hrubý soupis obsahu každého obchodu a skladu… V každém bloku domů, v každé ulici, v každé městské čtvrti budou zorganizovány skupiny dobrovolníků.“ (s. 103) Výbory by měly vzájemně koordinovat své činnosti, evidovat stávající zásoby potravin a rozdělovat je spravedlivě – a zároveň zakládat spotřebitelská družstva. Podobně by lidové výbory měly prošetřit, jaké bydlení je k dispozici a jaké jsou potřeby v oblasti bydlení, a zorganizovat přerozdělení ubytování. Byly by také vypracovány plány na výstavbu dalších bytů.

Kropotkin nepíše o nutnosti vyrábět zbraně, distribuovat je mezi lid, organizovat demokratickou lidovou armádu (milici) na obranu proti kontrarevolučním ozbrojeným silám starého režimu. Ani o nutnosti šířit propagandu mezi řadami pravidelné armády (dcerami a syny pracujících). Ale to by zapadalo do jeho programu.

Plný anarchokomunismus nemohl být zaveden přes noc. Někteří kritizovali revoluční anarchisty*ky za to, že si myslelx, že nová společnost může být vytvořena okamžitě. To rozhodně nebyl Kropotkinův názor. „Nevěříme, že v jakékoli zemi bude revoluce dokonána jedním tahem, v mžiku oka.“ (s. 110) Bude to proces a boj, založený na potřebách a kreativitě pracujících.

Kropotkinovy předpovědi o nevyhnutelné revoluci, která přijde brzy, mohou dnes znít absurdně. „Tato revoluce je na spadnutí… může vypuknout za pár let.“ (s. 67) On se však dožil ruské revoluce v roce 1917, po které následovala revoluce v Německu a další povstání a vzpoury po celé Evropě. Je pravda, že tyto revoluce selhaly nebo byly zkresleny (jako v Rusku), ale on poukazoval na reálné možnosti. Musíme však opustit veškeré řeči o „nevyhnutelnosti“, „jistotě“ nebo „bezprostřednosti“ revoluce (což tvrdili i marxisté). Není nevyhnutelné, že světová revoluce pracujících a všech utlačovaných nastane dříve než například jaderná válka nebo ekologická katastrofa.

Kropotkin však v některých pasážích naznačuje, že revoluce není ani tak nevyhnutelná, jako spíše alternativní možnost, volba – že společnost čelí tomu, co Rosa Luxemburgová nazvala „socialismus, nebo barbarství“. „Společnost tak nemůže žít,“ napsal Kropotkin, „musí se vrátit k pravdě, nebo přestat existovat… Pod hrozbou smrti jsou lidské společnosti nuceny vrátit se k základním principům:… Všechno je pro všechny.“ (s. 61) Kapitalismus je i nadále náchylný ke krizím, je nestabilní a je příčinou velkého utrpení. Ohrožuje lidstvo právě takovými vojenskými a/nebo ekologickými katastrofami. „Pod hrozbou smrti“ zůstává potřeba revoluce a možnosti takové revoluce.

Anarchistická politická ekonomie

Ke konci knihy Kropotkin znovu formuluje svou definici „vědy“ „politické ekonomie“ jako „studia potřeb lidstva a prostředků k jejich uspokojení s co nejmenším možným plýtváním lidskou energií“. (s. 202) Kontrastuje to s Marxovým zaměřením na fungování kapitalismu (Marxova „kritika politické ekonomie“). To odmítá (mylně odmítá pracovní teorii hodnoty a tendenci kapitálu ke koncentraci a centralizaci).

Podle mého názoru má Kropotkinův přístup jak slabé, tak silné stránky. Je třeba více než jeho omezený přehled o fungování kapitalismu, abychom pochopili, jak mohl kapitalismus tak dlouho přežít, co způsobilo prosperitu po druhé světové válce, co způsobilo její konec v sedmdesátých letech, jaká je povaha státních kapitalistických režimů nebo proč musí být kapitalismus tak strašně destruktivní pro přírodu. Nebo jiná témata. Možná je nešťastným dědictvím Kropotkinova vlivu to, že od Proudhona prakticky neexistují žádné anarchistické spisy o ekonomice kapitalismu.

Kropotkinův přístup však poskytuje dělníkům a dalším lidem vizi, morální cíl, který je zároveň praktický a proveditelný. Vede ke strategiím pro revoluční akci. Poskytuje standard, podle kterého lze posuzovat společnosti – což marxismu naneštěstí chybí, když čelí masově vraždícím diktaturám, které se nazývají „marxistickými“. Libertariánské a humanistické aspekty Marxových názorů snadno vyprchaly, protože nikdy nebyly ústředním bodem Marxova projektu. Naopak humanismus, participativní demokracie a vědecká naděje byly pro Kropotkina ústřední. Nebyl dokonalý (viz Price 2022), ale naše současné perspektivy jsou rozšířením Kropotkinovy revoluční anarchistické vize.

Odkazy

(Existuje řada knih o Kropotkinovi i sbírky jeho spisů. Doporučuji antologii Iaina McKaye o Kropotkinovi. Obsahuje vynikající „Úvod“, který shrnuje jeho myšlenky a život.)

* Biehl, Janet (2015). Ecology or Catastrophe; The Life of Murray Bookchin. Oxford UK: Oxford University Press.
* Bookchin, Murray (1980). Toward an Ecological Society. Montreal-Buffalo: Black Rose Books.
* Cahm, Caroline (1989). Kropotkin and the Rise of Revolutionary Anarchism 1872–1886. Cambridge UK: Cambridge University Press.
* Carson, Kevin A. (2010). The Homebrew Industrial Revolution; A Low-Overhead Manifesto. Booksurge.
* Kropotkin, Peter (2008). The Conquest of Bread. (Charles Weigl, Intro.). Oakland CA: AK Press.
* Kropotkin, Peter (1974). Fields, Factories, and Workshops; Or Industry Combined with Agriculture and Brain Work with Manual Work. NY: Gordon Press.
* McKay, Iain (ed.) (2014). Direct Struggle Against Capital; A Peter Kropotkin Anthology. Edinburgh UK/Oakland CA: AK Press.
* McKibben, Bill (2007). Deep Economy: The Wealth of Communities and the Durable Future. NY: Henry Holt/Times Books.
* McRobie, George (1981). Small is Possible. NY: Harper & Row.
* Price, Wayne (2022). Kropotkin and War—Today; The Debate over Kropotkin on World War I.
* Price, Wayne (2014). Workers’ Self-Directed Enterprises: A Revolutionary Program. Anarcho-Syndicalist Review (Winter 2014) #61.
* Ward, Colin (ed.) (1985). Peter Kropotkin’s Fields, Factories and Workshops Tomorrow; Edited, Introduced and with Additional Material. London UK: Freedom Press.

* * *

Zdroj:
https://anarchistnews.org/content/kropotkins-conquest-bread-today-anarchist-political-economics-0
(napsáno pro Anarcho-Syndicalist Review)

* * *

Více o Petru Kropotkinovi najdete v anarchistické revui Existence č. 1/2021, která je mu přímo věnována, v jeho knize Anarchistická etika a na webu afed.cz.