Tsunami metafor. Jazyk a představivost v technickém světě

Esej o metaforách a jejich síle nejen v historii, ale i v současnosti

„Vaše ložnice je místem, kde můžete načerpat novou energii.“ Tak zněl slogan nové reklamní kampaně jednoho výrobce nábytku. „Protože dobrý spánek je důležitý.“ Nikoho už nepřekvapí, že tento výrobce přirovnává lidi k bateriím, které je třeba dobíjet a jejichž energii lze měřit v procentech (v reklamě se baterie po noci strávené v pokoji, který byl zařízený nábytkem tohoto výrobce, dostane z 1 % v červené barvě na 100 % v zelené barvě). Lidé jsou dnes „připojení“, „baterie“, „počítače“. Metafor, které jsme převzaly z technického žargonu a které odrážejí technický svět, je nespočet.

***

V průměru použijeme jednu metaforu během dvaceti slov. Metafory zanechávají stopy v našem jazyce, v našem způsobu vyjadřování. Pokud jazyk vytváří světy, pak existují i tx, kterx vytvořilx jazyky, aby do nás nějakou představu světa vštípilx. Lingvistická obec se shoduje, že metafory hrají dominantní roli v utvářeních našich myšlenek a chování.

My – baterie – se rozhodujeme, že už nebudeme vkládat energii do vztahu s určitým kamarádem nebo kamarádkou poté, co jsme provedly analýzu zisků a ztrát z daného přátelství. Jako bychom všxchnx bylx dokonalx účetní, kterx vše podrobují finanční analýze. Protože čas jsou peníze (ztrácíte a získáváte čas) a peníze jsou vaše zdraví. Když podniky utrpí velké ztráty, ekonomika je nemocná. Když je člověk nemocný, něco v mechanismu nefunguje správně. Je tam šroub, který není dobře utažený, nebo orgány, které už neodvádějí svou práci.

Ačkoliv se metafory někdy mohou zdát komplikované, používají se k tomu, aby věci byly srozumitelnější. Je to způsob, jak o určitých věcech mluvit, protože doslovný jazyk nestačí, když jde o abstraktní, vztahové a emocionální věci. Chybí nám fyzická zkušenost s abstraktními pojmy, a tak používáme slova, která vyvolávají hmatatelnou představu. Takto můžeme tyto pojmy „vidět“ a téměř je fyzicky prožít. Jedním z příkladů je způsob, jakým mluvíme o čase. Mluvíme o něm, jako by to byl prostor: budoucnost je před námi, minulost za námi.

Většina metafor je doslova šílená. Matou naše smysly. Arthur Rimbaud považoval poezii za elementární halucinaci, která otřásá naším vnímáním. Přesně to metafory dělají. Nechávají nás ochutnat pomstu (sladkou) a pocítit osamělost (mrazivou). Aristoteles definoval metafory jako proces, při kterém se něčemu dává jméno, které ve skutečnosti patří něčemu jinému. Přenášíme význam jednoho slova na jiné slovo. Již starx Řekové a Řekyně vědělx, že se jedná o mocnou zbraň, zejména v politickém diskurzu – „protože metafora není na první pohled zřejmá“. Aristoteles dokonce prohlásit, že tx, kdo ovládají umění metafor, jsou pány a paními svého okolí. Myslitel moderního státu Thomas Hobbes metafory zavrhl jako zneužívání řeči. Ve svém díle Leviathan obvinil ty, kdo metafory používají, z klamání druhých. Mnohé myslitelstvo považovalo metafory za doménu dětí, za směšný trik pro slabou mysl. Bylo to území básnictva a jeho absurdních vynálezů.

V současnosti není používání metafor jen výsadou básnictva. Ve všech oblastech společnosti je jazyk plný metafor. Například čím více se rozvíjí technologie, jejíž skutečné fungování přesahuje naše chápání, tím více používáme metafory, abychom se je pokusilx pochopit. I když obecně chápeme spíš výsledky určitého technologického procesu než jeho průběh. „Data“ si představujeme jako obrovské knihovny – bity a byty pak v naší představivosti považujeme za moudrost, kterou běžně spojujeme s „kulturou“ obsaženou v knihách knihovny. Objekt se stává „inteligentním“, protože „interaguje“, ačkoliv jde pouze o předem naprogramované sekvence algoritmů. Inteligenci se brzy začne říkat „umělá“, což naznačuje, že údajně překonává inteligenci „přirozenou“, která náleží lidem. Čím více naše přímá zkušenost (nejen fyzická, ale i duševní a citová) prochází nějakým zprostředkováním (které je dnes převážně technologické, náboženské nebo politické), tím více náš jazyk integruje metafory, které zase zpětně potvrzují nevyhnutelnost tohoto zprostředkování. Metafory se stávají prizmatem, skrze nějž prožíváme svět, a tato nevyhnutelnost určuje i samotnou zkušenost, kterou si z tohoto světa odnášíme.

Nikoho tedy nepřekvapí, že tajné služby mají již dlouhou dobu celá oddělení věnující se studiu metafor. Například proto, aby porozuměly určitým představám v dané populaci a zmapovaly je. Ale také proto, aby metafory vytvářely – aby usměrňovaly pocity a myšlenky. Orwell není daleko. Metody mohou být velmi prosté, jako když vás v tomto textu požádám, abyste si nepředstavovalx růžového slona – následně nebudete moci přestat tohoto růžového slona „vidět“. Konzultantstvo, které pracuje pro soukromou firmu a „navrhuje“ metafory pro kampaně neziskových organizací, má pro metafory vlastní metaforu: „Je to místnost. Okna a dveře umožňují určitý výhled, rám, skrze který vidíme ven. Umístěte okna v místnosti výš a lidé uvidí jen stromy. Dejte je níž a uvidí jen trávu. Dejte okna pouze na jižní stranu a uvidí vždy jen slunce. Tvůrce a tvůrkyně metafory činí svá architektonická rozhodnutí nevyhnutelnými.“ Nevyhnutelnost a nátlak se rychle prolínají. Nátlak v myšlenkách a představivosti. Vštěpování morálních imperativů do mozku a do vzorců chování. Když se nad tím zamyslíme, existují tisíce metaforických vyjádření, která se skrze pocity, jež vyvolávají, podílejí na reprodukci dominance. Ve vojenské oblasti jsou to „chirurgicky přesné údery“ nebo „mírové mise“, v ekonomické oblasti máme „krach na burze“ (s nímž nikdo nic nemůže udělat) nebo „zotavení ekonomiky“ (díky politickým opatřením). A do jaké míry se ustálila ta strašlivá metafora pocházející už z antiky, že společnost je jako lidské tělo, kde má každý orgán své místo a funkci a kde hlava velí a ruce se unaví? Jak rychle jsme vstřebalx koncepty kybernetiky a informatiky, které říkají, že lidé jsou „propojeni“, i když se nikdy neviděli, že „sítě“ jsou „sociální“, zatímco nás atomizují, a že technologie je „zelená“, přestože je bezbarvá, bez chuti, nebo spíš bílá a šedá?

A co žargon anarchistva? Jistě, onen nový svět, který nosíme ve svých srdcích, musí také najít vyjádření skrze jazyk schopný tvořit světy – skrze subverzivní jazyk a představivost, která nahlíží za neprobádané obzory. To vše se ale velmi liší od iluzí, které hraničí s podvodem. Vyzýváme k „válce se společností“, ale kolik z nás skutečně opustí komfortní zónu pouhých názorových střetů? Říkáme, že chceme osvobodit své vášně… tím, že to prohlašujeme na internetu. Anarchistický jazyk vytváří světy a měl by je vytvářet, ale nesmí být otevřený podvodu, sebeklamu či jakési kolektivní hypnóze, která pouze posiluje vzorce následovnictví nebo konzumaci jakéhokoliv subverzivního napětí. Všimlx jste si už, jak pohodlné mohou být výrazy jako „semínko subverze leží pod sněhem“ pro ty, kterx hledají ospravedlnění pro své čekání? Ostatně, onen „oheň“, který hoří v našich srdcích, může vyhasnout velmi rychle, jakmile se věci zkomplikují, a „pevné skály našich idejí“ se překvapivě snadno rozpadají, když zazní polnice dalšího „sociálního hnutí“.

Mělx bychom tedy opustit obrazný jazyk a metafory, jimiž mluvíme o tom, o čem mluvit jinak nelze? Mělx bychom vyhlásit smrt poezie (mimochodem, není už náhodou otupělá a zabitá pokrokem technologií a jejím světem obrazů?), abychom očistilx jazyk od manipulací, zaujatých strategií, maskovaného pokrytectví a morálních imperativů otištěných v samotných jazykových výrazech? Fakt sám o sobě neznamená nic. Konstatování faktu, tedy vyjádření něčeho „objektivně“, je nemožné. Jazyk propojuje naše bytí s naší zkušeností. Vždy bude nedostatečný, trochu falešný, přibližný. Z toho důvodu by znamenalo porážku postavit se metaforám, které utvářejí dominantní myšlení, pomocí jazyka strohých faktů. Bitva metafor se odehrává na poli představivosti. Jazyk podvratných sil (subverzivů) nemůže být „odtržen“ od reality tak, jako nás technický jazyk stále více „odtrhává“ od naší přímé zkušenosti. Nemůže však ani chtít s realitou zcela splynout, protože by tím zablokoval obzor představivosti všemi těmi masakry, útlakem, fádností a vykořisťováním, které realita přináší. Ne, subverzivní jazyk musí stavět mosty – neustále nové a jiné – mezi faktem a jeho vyjádřením, mezi faktem a jeho interpretací, mezi faktem a jeho překonáním. Abychom skončilx metaforou: prolomení začarovaného kruhu produkce a reprodukce stávajícího stavu vede také skrze vyjadřování a jazyk, který bude jiný než ten patřící moderní nadvládě – jazyk, který je technický a prolezlý nesmyslnými metaforami.

Zdroj: https://theanarchistlibrary.org/library/artis-a-tsunami-of-metaphors