U příležitosti 5 let od úmrtí antropologa a anarchisty Davida Graebera přinášíme text od nedávno zesnulého anarchistického bojovníka Octavia Alberoly.

Předčasná smrt antropologa a aktivisty Davida Graebera [zemřel 2. září 2020 ve věku 59 let] vyvolala vlnu emocí na sociálních sítích a ve světovém tisku a stala se předmětem mnoha titulků, které ocenily intelektuální hodnotu jeho rozsáhlé a neocenitelné práce i jeho militantní aktivismus.

Šlo o uznání, které je plně zasloužené. Nejen kvůli zájmu, který jeho výzkum v oblasti antropologie a politické filozofie vzbudil uvnitř i vně akademických kruhů, ale také proto, že reprezentoval svůj neúnavný a důsledný militantní aktivismus. Dvě neoddělitelné stránky, které otevřely široký panoramatický pohled na lidskou zkušenost a poznatky užitečné v boji proti autoritářství a nerovnosti v našich společnostech.

Jeho dílo, které se skládá převážně z akademického výzkumu v terénu a je dobře zdokumentované, mělo obrovský dopad na svět vědy a kultury a učinilo z něj slavného a světově uznávaného antropologa. To mu však nezabránilo v tom, aby své myšlenky a erudici zpřístupnil široké většině čtenářů.

Jeho práce, která stála na výzkumu a otevřeném publikování, byla velmi rychle přijata a absorbována v radikálně levicových kruzích. Nejen kvůli jeho veřejným postojům, ale také kvůli jeho aktivnímu zapojení do sociálních zápasů a bojů. Stal se tak mediální „celebritou“ po celém světě jako aktivista a „anarchistický antropolog“. Tuto proslulost vždy využíval ve prospěch svých cílů.

Proto se v posmrtných poctách často objevovaly – víceméně dobře míněné – odkazy na jeho anarchistický aktivismus a jeho pojetí anarchismu. Je však třeba zdůraznit, že se mu nelíbilo, když byl označován za „anarchistického antropologa“, protože podle jeho názoru je anarchismus spíše praxí než identitou: „anarchismus je otázkou konání, nikoli bytí“. Tento pojem anarchismu ho vedl k aktivismu v alternativních hnutích, později v hnutí Occupy Wall Street a nakonec v Rojavě, protože se domníval, že tato hnutí jsou ve své praxi a boji proti nerovnosti a nadvládě otevřená anarchismu. Tento boj je stále více poháněn etickými a humánními zásadami a stále méně ideologickými dogmaty. Nejen kvůli mechanismům přesvědčování a nátlaku, které byly v posledních třiceti letech široce mobilizovány k vítězství v ideologické válce a k prosazení systému silou, ale také proto, že současný způsob výroby je založen spíše na konzumních „morálních“ principech (právo konzumovat) než na principech ekonomických, a proto, že objekty touhy jsou vždy objekty imaginární. Odtud plyne rostoucí význam imaginace v boji proti kapitalistickému systému.

Z výše uvedených důvodů se mi tento přístup k anarchismu jeví nejen jako relevantní a vysoce významný, ale kromě toho, že je to způsob uvažování Davida Graebera a plně souzní s jeho aktivistickou bojovností, považuji ho za logický přístup, který je v souladu s původem anarchismu a platný ve všech dobách a za všech okolností.

Anarchismus: praxe a upřednostnění akce

To samozřejmě není nic nového a nejde o žádný objev, na který David Graeber narazil, ani nebyl první, kdo se za něj tak přesvědčivě zasazoval. Dlouho před ním byl anarchismus považován za neautoritářský způsob chování a boje proti všem formám autoritářství při odmítání dogmat a ortodoxie. Jako mladík jsem byl pokárán – v recenzi publikované skupinou „Grupo Tierra y Libertad“, složenou ze španělských anarchistů žijících v exilu v Mexiku – za to, že jsem v jednom článku tvrdil, že anarchismus je spíše praxí než filozofií, doktrínou nebo ideologií.

Možná není od věci mít na paměti, že i když jsou anarchismus a marxismus v konvenční historii zobrazovány jako ideologie, které jsou si velmi blízké z hlediska času a cílů, pravdou je, že na rozdíl od marxismu, který vzešel z Marxovy mysli coby teoretický konstrukt, anarchismus nevzešel z mysli žádného konkrétního člověka, i když existuje mnoho myslitelů, kteří se hlásili k anarchismu. Důkazem toho je, že různé školy marxismu (leninistická, maoistická, althusserovská…) a jejich směry (lacaniánský, foucaultovský…) měly zpravidla zakladatele, zatímco anarchismus byl téměř vždy produktem organizačních principů nebo praktik (anarchosyndikalistické, anarchokomunistické, povstalecké, platformistické, kooperativistické, individualistické atd.).

Jeho principy a praktiky (vzájemná pomoc, dobrovolné sdružování, rovnostářské rozhodování) jsou ve skutečnosti stejně staré jako lidstvo samo. Totéž lze říci o odmítání státu a všech forem strukturálního násilí, nerovnosti nebo nadvlády, které se objevují od té doby, co stát a tyto formy existují. Nemá to tedy nic společného s nějakou obecně ideologickou teorií nebo překvapivě novou doktrínou, ale je to něco, co se táhne celou historií lidstva a lidského myšlení.

Nejde tudíž jen o existenci – od nepaměti – takových radikálně horizontálních, samoorganizujících se praktik, která znamená, že anarchismus nelze vnímat jako teoretický konstrukt, doktrínu nebo ideologii, ale také o to, že ho to chrání před katastrofickým výsledkem, kdy by se jeho praxe zredukovala na prohlášení nebo nějakou ideologickou pózu. Potřeba teoretické reflexe takových předcházejících, spontánních praktik coby prostředku k podpoře jejich šíření v dnešní společnosti je zase jiná věc; přemýšlet a žít anarchismus jako soudržnou, každodenní praxi svobody a rovnosti proto zjevně nestačí k tomu, aby se změnil běh dějin. Ani k tomu, aby se zabránilo zásahům moci do našeho každodenního života.

Anarchismus aneb revoluční hnutí pro 21. století

Ve své práci z roku 2004 s tímto názvem[1] David Graeber a jugoslávský antropolog Andrej Grubačić zastávali názor, že „éra revolucí neskončila“ a že „globální revoluční hnutí v 21. století bude hnutím, které bude mít své kořeny spíše v tradici anarchismu než v tradici marxismu, nebo dokonce socialismu v úzkém slova smyslu“. Toto přesvědčení vycházelo ze skutečnosti, že „od východní Evropy po Argentinu, od Seattlu po Bombaj“ anarchistické myšlenky a principy „vytvářely nové radikální sny a vize“. Ačkoli se jejich protagonisté možná nehlásí k anarchismu a používají různé označení („autonomismus, antiautoritářství, horizontalismus, zapatismus, přímá demokracie…“), základními principy ve všech těchto lokalitách byly: „decentralizace, dobrovolné sdružování, vzájemná pomoc, síťový model, a především odmítnutí představy, že účel světí prostředky, natož že úkolem revolucionáře*ky je uchopit státní moc a poté začít prosazovat svou vizi pod hrozbou zbraní“.

Podle jejich názoru se anarchismus jako „etika praxe“ (myšlenka budování zcela nové společnosti uvnitř té staré) stal základní inspirací „hnutí hnutí“, jehož byli autoři součástí a jehož cílem bylo od samého počátku „odhalovat, delegitimizovat a rozebírat mechanismy vlády a zároveň získávat stále větší prostor pro autonomii a participativní správu v jejím rámci“ .

I když je rostoucí zájem o anarchistické myšlenky na počátku 21. století reálný a vychází z velké části z generační propasti, která se objevila v 60. a 70. letech, kdy mladší generace odsoudila sektářské praktiky minulého století a aktivně se zapojila do feministických, ekologických, kontrakulturních a domorodých hnutí, je tento nárůst forem anarchistického projevu ve skutečnosti výsledkem zájmu nastupujících generací o vyzkoušení demokratičtějších forem rozhodovacího procesu. To znamená spíše vykouzlit alternativní demokratickou kulturu než nahlédnout do světa, který chtějí jejím prostřednictvím vytvořit.

Důvod je zřejmý. Nadcházející generace se mnohem více zajímá o modus operandi a praktické aspekty než o diskuse „o jemných nuancích ideologie“ v očekávání takového světa a v boji o jeho uskutečnění. To je v zásadě pragmatismus, který je legitimní a z dlouhodobého hlediska slibný, ale z krátkodobého hlediska ponechává institucionální politice volnou ruku – pod rouškou „účasti“ na institucionálních rozhodnutích a řečí o „participativní ekonomice“ – k potlačení takových anarchistických praktik.

Je zřejmé, že tato politická rekuperace nemůže zabránit anarchismu, aby se opět vrátil do centra revoluční kreativity, ani jeho propagátorům*kám, aby byli nuceni uznat nebo alespoň zdůraznit blízkost svého politického myšlení anarchistické vizi demokracie. To však samozřejmě není důvodem k tvrzení, že anarchismus je „revolučním hnutím pro 21. století“. Ačkoli, jak autoři této práce uvádějí ve svém závěru: „je to dlouhodobý proces“ a „anarchistické století teprve začalo“.

Kromě zhoršení problémů se sociální nerovností, která je zřetelnější od finančního kolapsu v roce 2008, a problémů souvisejících s přežitím v důsledku katastrofálního kapitalistického řešení pandemie covidu-19 dodalo naléhavost zásadní potřebě změnit směr lidských dějin.

Jak změnit běh dějin

V další práci s výše uvedeným názvem, vydané v roce 2018,[2] David Graeber a mladý britský archeolog David Wengrow zaútočili na velkolepou (Rousseauem inspirovanou) pověst o „počátcích“ lidstva a na hlavní teleologický výklad „civilizace“, který s ní souvisí. Nejen tím, že tento narativ vyvrátili pomocí ohromujícího množství archeologických a antropologických dat, ale také tím, že odsunuli stranou myšlenku, že jsme pouze „bezmocnými diváky“, pokud jde o zásahy do „reality a hierarchií“, které jsou údajně její nedílnou součástí.

Na základě „procesní“ historie a nejnovějších poznatků archeologie jejich analýza naopak ukázala, že existuje mnoho přechodů mezi nomádskou a usedlou společností, mezi rozlehlými a úzkými komunitami, mezi hierarchickými a rovnostářskými sociálními organizacemi. Kromě toho poukázali na to, že rovnost není dosažitelná pouze v kontextu omezených komunit a že nerovnost nebyla nutně cenou za růst lidských společností a našeho pohodlí. To mění představu, že osobní zájem a hromadění moci byly a jsou neměnnými silami stojícími za růstem lidských společností. Navíc posilují představu, že oscilace mezi rovností a nerovností, mezi autoritářstvím a horizontalismem, byla diktována měnícími se ročními obdobími v prehistorickém společenském životě. Právě sezónní změny od samého počátku lidstva umožňovaly lidem vědomě experimentovat s různými sociálními možnostmi v souladu s jejich potřebami.

Tato institucionální flexibilita je důkazem schopnosti nás, mužů a žen, osvobodit se od jakékoli sociální struktury, kdykoli to okolnosti vyžadují. Skutečným problémem tedy – jak to formulují Graeber a Wengrow – nemusí být naše otázky o původu sociální nerovnosti, ale důvody, proč ji akceptujeme. A to i přesto, že nic nenasvědčuje tomu, že pyramidové struktury moci jsou nezbytným výsledkem velkých organizací a že sociální okolnosti vyžadují radikální změnu v průběhu dějin, má-li být zajištěno naše přežití.

Faktem je, že nejbolestivější ztráta svobody začíná na nízké úrovni – na úrovni genderových vztahů, vztahů mezi věkovými skupinami a domácího otroctví – a právě tam prožíváme naše vztahy v naprosté intimitě, ale zároveň za doprovodu hluboce zakořeněných forem strukturálního násilí. To však nestačí jako vysvětlení důvodů, proč se lidstvo nedokáže vzepřít autoritě a systému, které ohrožují jeho samotné přežití. A tak, přestože je to pro náš druh životně důležité, neexistují žádné známky takové vzpoury, i když, jak nám Graeber a Wengrow trefně připomínají, „všechny prvky pro vytvoření zcela odlišné světové historie jsou k dispozici“.

Jak bychom tedy mohli nesouhlasit s jejich tvrzením, že „pokud opravdu chceme pochopit, jak se stalo přijatelným, že někteří proměnili bohatství v moc a jiným bylo řečeno, že jejich potřeby a životy nehrají žádnou roli, měli bychom se podívat právě sem“. Zdá se mi však, že bude velmi těžké se do takové práce pustit, pokud se nejprve nezbavíme existenciální setrvačnosti, která nás všechny drží v kapitalistické normalitě, která je pozadím našich životů. Namísto toho jsme často – z pohodlnosti nebo ze strachu z porušení běžné praxe – „příliš zaslepeni svými předsudky, abychom viděli důsledky“. I když teď víme, kam nás taková „normalita“ vede.

Proto je důležité si pamatovat, že „anarchismus je otázkou konání, nikoli bytí“ a že se nesmíme spokojit pouze s bytím.

Poznámky:
[1] Článek z časopisu Z Magazine, dostupné na theanarchistlibrary.org (vyšel česky také jako brožura).
[2] „Jak změnit běh lidských dějin“, esej na www.eurozine.com.

Zdroj:
https://www.katesharpleylibrary.net/6t1hcx
Původně publikováno v časopise Rojo y Negro v roce 2020

Související odkazy:
David Graeber: 1961–2020
Octavio Alberola Suriñach (1928–2025)
„Nemusí to tak být“: radikální optimismus Davida Graebera
Intergalaktický vzpomínkový karneval
Práce je na hovno
Vzpomínkový karneval
David Graeber: Revoluce naopak
Ozbrojení byrokrati
Když se řekne anarchie
Praktický utopický průvodce po nadcházejícím krachu
Šok z vítězství

2.9.2025 Octavio Alberola

Teorie Ze světa Osobnosti