Svobodu pro Maju

Report z pražských akcí na podporu stíhané nebinární antifašistky, která držela 40 dní hladovku v maďarském vězení.

O případu antifašiststva, které je pronásledováno maďarským autoritářských režimem, informujeme dlouhodobě. Naposledy jsme na našem webu přineslx informace o hladovce, kterou držela nebinární antifašistka Maja. Ta je od července 2024 ve vyšetřovací vazbě v Budapešti, kam jí za podivných okolností (v rozporu s rozhodnutím německého Spolkového ústavního soudu) vydala německá policie. Od února letošního roku čelí Maja u tamního soudu obvinění z pokusu o těžké ublížení na zdraví ve „zločinném spolčení“. V únoru 2023 se totiž měla podílet na útocích na dva účastníky mezinárodního neonacistického setkání v maďarském hlavním městě. Maje v Maďarsku hrozí až 24 let odnětí svobody. Od 4. června letošního roku držela hladovku na protest proti neúnosným podmínkám svého věznění. Požaduje, aby byla převezena zpět do Německa, aby se mohla vrátit ke své rodině a aby se mohla soudního procesu v Maďarsku účastnit z domova (domácího vězení). Majin zdravotní stav se v důsledku dlouhého hladovění v posledních dnech povážlivě zhoršil. Hladovku ukončila po 40 dnech.

Stejně jako více než 100 000 lidí, kteří podepsali petici adresovanou spolkovému ministru zahraničních věcí Johannu Wadephulovi (CDU) a spolkové ministryni spravedlnosti Stefanii Hubigové (SPD), jsme se rozhodlx i my apelovat na německé úřady, aby učinily jasné kroky vedoucí k návratu Maji do Německa a k zajištění práva na spravedlivý proces. Ve spolupráci s Kolektivem 115 jsme tedy svolalx na čtvrtek 17. července demonstraci před německou ambasádu v Praze.

Ještě před akcí však vzniklo na nejmenovaném oblíbeném sprejerském místě graffiti s nápisem „Free all antifas“.

Ve Vlašské ulici, kde ambasáda sídlí, se nás sešlo asi třicet, vybavených transparenty na podporu Maji a dalších stíhaných antifašistů a antifašistek. Náš počet přinejmenším dorovnávala policie včetně těžkooděnců v dodávkách. Dorazil i známý slizký srábek a wannabe policejní konfident Radim Štěchovský.

Zaznělo vícero projevů. Kolektiv 115 shrnul Majinu kauzu a její význam, my jsme za AF přispělx řečí o širším kontextu a významu antifašismu v dnešní době – přečíst si ji můžete v plném znění níže. Promluvilx i němečtí antifašisté – jak na místě, tak na dálku skrze vzkaz zástupců organizace Die Interventionistische Linke. Došlo i na emotivní vzkaz od samotné Maji. Občasně se skandovala hesla za propuštění Maji a dalších antifašistek a antifašistů, neproběhlo ale nic nečekaného a po asi hodině jsme akci ukončilx společnou fotkou. Někteří z nás u ambasády nehodnotilx akci příliš uspokojivě. Ta sice projevila solidaritu, podpořila mezinárodní kampaň a v rámci německé diplomacie nemohla být přehlédnuta, na druhou stranu se zařadila do žánru „parta lidí, co by se vešla do jedné tramvaje, se nechá hodinu natáčet od fízlů a jde domů“. Větší účast by jistě potěšila víc.

V protestu jsme se však rozhodlx pokračovat i následující den. V pátek 18. července dopoledne jsme tedy navázalx další menší akcí. Za Maju se totiž velmi aktivně postavilx její rodiče, kteří pod heslem „Free Maja“ putují po svých, respektive na kole z Německa do Maďarska. V rámci skupinky místních antifašistek a antifašistů z několika kolektivů jsme je tedy během průchodu Prahou přišlx podpořit. V počtu deseti lidí s velkým transparentem a pár cedulemi jsme se vydalx přes Karlův most a turistické centrum. Jakkoli davy turistů nejsou obvykle zrovna nejlepší místo na demonstrace, akce to byla veskrze příjemná a viditelná. Kolemjdoucí se každou chvíli zajímali, oč jde, což rodiče Maji ochotně vysvětlovalx. Nepříjemná výměna – s archetypálním arogantním turistou – byla jen jedna. Skandovalo se „Free Maja“ a „Free all antifas“, dokud jsme se uličkami nepromotalx až na Národní třídu. Tam nám rodiče Maji poděkovalx za účast a padlo pár aktuálních informací o kauze a dalších cílech protestní cesty. V úhrnu šlo o emotivní, byť poněkud komorní akci, která splnila účel: tedy podpořit těžce zkoušené rodiče Maji a upozornit na její kauzu i pronásledování antifašiststva v kontextu rozmáhajícího se autoritářství v Evropě.

Proslov AF-Praha

Nejen v Čechách je zvykem, že různí samozvaní mudrci vykreslují fašismus a antifašismus jako dvě strany jedné mince a snaží se je sloučit pod nálepku „extremismu“. Ovšem v dnešní době, kdy se fašounům stále lépe daří ve veřejném prostoru normalizovat nenávist a další prvky jejich ideologie, tohle šermování neurčitým „extremismem“ slouží autoritářům a zastírá prostý fakt – že stavět se proti náckům není extrémní ani radikální, je to základní lidská slušnost a základ lidské solidarity.

Antifašismus není nějaký výstřelek radikálstva ani víkendová kratochvíle, ale nutnost. Česká moderní historie nám ostatně poskytuje strašný příklad, co se stane, když se fašoidní hnutí a jeho násilí rozšíří jako stepní požár. Než zdejší neonacisty vykopal z veřejného prostoru rozhodný, radikální odpor, v devadesátých a nultých letech náckové napadali nejen alternativní akce a pankáčstvo na ulicích, ale hlavně lidi tmavé pleti v čele s Romy. Následky byly hrozivé.

Chronologicky například: 6letého Radka Rudolfa ubodal neonacista střepem z lahve. 17letého Tibora Danihela zahnala horda nácků do Otavy, kde se utopil. Otce od rodiny Tibora Berkiho napadla skupina boneheads přímo v jeho domě, kde jej ubili baseballovou pálkou. Súdánského studenta Hassana Elamina Abdelradiho ubodal neonacista u kolejí VŠE poté, co jiného jeho krajana nožem poranil. Takových případů by se žel našlo mnohem, mnohem více…

I když dnes kromě některých fotbalových chuligánek v Česku tolik nenarážíme na bandy hajlujících násilníků, jádro fašismu je stejné, stále spočívá v tyranii a násilí. Snadno rozpoznatelné nácky v ulicích sice nahradily telegramové kanály a influencerstvo žvanící o ochraně bílé rasy a „remigraci“, výsledky online radikalizace ale umí být podobné. Především mladí, vykořenění cis kluci jsou vychytralými způsoby rekrutováni do neonacistických online platforem, kde se postupně topí v propagandě, že za jejich posranej život nemůže patriarchát, kapitalismus a další projevy autoritářství a asociální hierarchie, ale zranitelné minority, do kterých si lze beztrestně kopnout. Jak otřesné jsou pak následky, jsme viděli i těsně za hranicemi, před ani ne třemi lety, kdy 19letý neonacista zavraždil dva lidi v bratislavském klubu Tepláreň. Jinak řečeno: nic jako umírněný nebo neškodný fašismus neexistuje, v průběhu let se jen změnila fasáda a metody.

Mimo internet fašisti už dávno vyměnili bombery za saka a začali rasismus normalizovat v oficiální politice. Trend, na který antifašiststvo upozorňuje nejméně od uprchlické krize 2015, není nový. Vlivem sociálních sítí a penězotoků od pravicových boháčů nadále sílí v globálním měřítku. Ať už je to hajlující Musk s Bannonem za oceánem, Trumpovy deportace či zdejší osa od Okamury po Turka, ultrapravice a šovinismus se zkrátka chytly vesla.

Řečnění o ochraně „demokratických institucí“ nic z toho nezastaví. „Liberální“ stát může naopak ochotně posloužit jako nástroj pro prosazování politik, které budou jen uhlazenou verzí agendy neformálních neonacistických bojůvek. Včetně perzekuce antifašiststva. Případ Maji T. i další represivní procesy – jako je německá kauza Antifa Ost – nám mohou posloužit jako výstražný příklad toho, čeho bude s postupujícím utahováním šroubů jedině dál přibývat.

Antifašismus je sebeobrana. Nejen obrana nás jako antiautoritářstva a prostoru pro svobodný rozvoj společenských alternativ, ale hlavně jako nutná obrana nejvíce utlačovaných rasismem, transfobií a jinými projevy fašistické nenávisti.

Sázky jsou vysoké. Braňme se perzekuci, organizujme se, budujme kapacity pro antifašistickou práci. Potřebujeme odolné hnutí poháněné praktickou solidaritou a vzájemnou pomocí, které bude schopné nejen odhalovat a konfrontovat neonacistické aktivity, ale také vzdorovat jejich propagandě, starat se jeden o druhého*druhou a vzdorovat všemi možnými prostředky neformálními, ale klidně i oficiálními a institucionálními, pokud to fašismus alespoň na chvíli pozastaví. Čas pro akci je teď. Nemůžeme očekávat, že nás spasí libečkové v parlamentu či někdo jiný z hnutí, osvobodit a bránit se musíme sami a společně!

Make fascists afraid again!