Úvaha Alessandra Stelly o fašismu, která byla 6. listopadu zveřejněna v 402. čísle magazínu Lundimatin.

Naneštěstí má mnoho lidí o fašismu zastaralou představu, v níž se střídají Hitler, Mussolini, Franco a další vojensko-političtí diktátoři 20. století hlásící se k této ideologii. Někteří se i reálně obávají oněch malých poblázněných skupinek, které pochodují s hákovými kříži a portréty Hitlera a Mussoliniho. Jestli bychom se však měli něčeho skutečně bát, pak je globální expanze fašistické ideologie, která už je tu, před našima očima, s novými tvářemi, někdy překvapivými.

Když se Marine Le Penová a Éric Zemmour prezentují jako nejhorlivější obhájci Státu Izrael, když Giorgia Meloniová jede do Tel Avivu ujistit izraelskou vládu o své pevné podpoře, když Viktor Orbán hlasuje proti rezoluci OSN vyzývající k příměří v Gaze, aby bylo ušetřeno palestinské obyvatelstvo, je to skutečně znepokojující. A vyvolává to otázky.

Co je to dnes fašismus? To, čím byl vždy, jen v novém hávu, s novými nepřáteli, novými obětními beránky.

Fašismus se vždy vyznačoval kultem vlasti, rodiny, pokrevních svazků, zásadami řádu, disciplíny, autority, kultem vůdce, chválou mužnosti, přesvědčením o nadřazenosti jedné „rasy“ nad druhou, jednoho pohlaví nad druhým, jednoho věku nad druhým, jedné civilizace nad druhou. A další odlišení identity čerpá z náboženských, etnických, regionálních a behaviorálních rozdílů. To vše dohromady vede k diktátorskému státu.

Kde je podle těchto zásad dnešní místo fašismu?

Měli bychom začít tím, že Stát Izrael je fašistický stát. Je to strašné, dokonce zrůdné, ale to, co Stát Izrael provádí palestinskému lidu již 75 let a co dnes vrcholí úmyslným a předpokládaným vyhlazením celého národa, aby se zmocnil jeho půdy, je fašismus. Je to výsledek dlouhé kolonizační války podle sionistické zásady: „Země bez národa pro lid bez země“. Během posledních 75 let Stát Izrael uskutečnil řadu pogromů, které vyhnaly Palestince z jejich země a domovů a vytvořily milionovou palestinskou diasporu v sousedních zemích a po celém světě. Zatímco izraelský kolonialistický stát vytlačoval co nejvíce Palestinců, postupně budoval ghetta pro ty, kteří tvrdošíjně zůstávali na území Velkého Izraele. Věznice pod širým nebem, obehnané zdí a ostnatým drátem, všudypřítomná kontrolní stanoviště, která činí život obyvatel nesnesitelným a domov neobyvatelným. Palestinci byli zabíjeni, okrádáni, pronásledováni, diskriminováni, ponižováni, zavíráni do vězení nebo ghett. Není tedy divu, že všechno toto utrpení nutí oběti ke vzpouře a vylévání nahromaděné nenávisti vůči svým trýznitelům. Když utlačovaný člověk zaútočí na své super ozbrojené trýznitele kuchyňským nožem, znamená to, že je na konci svých sil a volá o pomoc.

Je strašné a děsivé vidět, že děti a vnuci šoa, oběti nacistické nenávisti založené na identitě, mohou druhým dělat to, čím trpěli jejich předkové. Je třeba také říct, že pokud se „postfašisté“ postaví za Stát Izrael (čímž mažou stopy své antisemitské historie), je to proto, že jejich terčem už nejsou Židé, ale muslimové, protože ve Spojených státech a v Evropě, nikoli jinde, to je třeba zdůraznit, jsou včerejší Židé dnešní muslimové.

Tento de facto fašismus, který izraelský stát praktikuje vůči Palestincům, s ozbrojenými represemi, extrémní kolonizací, apartheidem, vraždami a vězněním palestinských bojovníků odporu, je v izraelské společnosti paradoxně doprovázen svobodami, které jiné země Blízkého a Středního východu neznají. Izraelská republika má parlament volený na základě přísně poměrného zastoupení, což z něj bezpochyby činí nejvyspělejší systém zastupitelské demokracie na světě. Také společenské a kulturní svobody pro ženy a LGBT+ osoby, stejně jako pro prosté návštěvníky večírků, kontrastují s patriarchátem, homofobií, zákazem „ďábelské“ hudby a tanců, které jsou aktuální v monarchiích a islámských republikách regionu.

A od Saúdské Arábie po Írán, od Turecka po Egypt, od Maroka po Indonésii, všechny muslimské státy jsou pod vlivem náboženského práva, ať už uplatňují právo šaría v plném rozsahu nebo činí z náboženství nejvyšší referenční bod pro veřejné jednání. Pokud je stanoveno, že božské právo předchází občanskému a je mu nadřazené, je přítomen fašismus. Když jsou ženy považovány za podřízené mužům a zachází se s nimi jako s podřízenými, je to fašismus.

Z historického hlediska není myšlenka učinit náboženskou doktrínu nezpochybnitelným referenčním bodem pro život ve společnosti vlastní pouze islámským zemím, ale byla a je společná všem náboženstvím. Je třeba připomínat spojenectví meče a církve od středověké Evropy po americkou kolonizaci, od Frankova Španělska po latinskoamerické diktatury 20. století? Nebo státní a sociální uspořádání v hinduistických zemích, kde je každý od narození až do smrti zařazen do společenské kasty podle hierarchie stanovené náboženstvím?

Podívejme se na globální panorama existujících režimů. Vidíme, že většina států je řízena buď armádou, nebo politickými stranami spřízněnými s armádou, nebo duchovními podporovanými armádou. Ačkoli v Latinské Americe již striktně vzato neexistují vojenské diktatury, moc dobře víme, že armáda je tam, v pozadí, vždy velmi silná a hrozivá. I když v několika vzácných afrických zemích existuje občanská a parlamentní vláda, víme, že tam vládne armáda nebo milice. Pokud jde o asijské země, je upřímně řečeno směšné vidět vojenskou diktaturu pouze v Severní Koreji. Od Thajska po Indonésii, od Vietnamu po Singapur jsou civilní vlády přísně kontrolovány armádou. Totéž platí pro velké republiky bývalého druhého světa, Rusko a Čínu, kde dnes policejní a vojenský aparát neslouží osvobození a emancipaci pracujícího a vykořisťovaného lidu, ale kapitalistům, kteří lid vykořisťují a utlačují. Pokud jde o „největší demokracii na světě“, Spojené státy, každý ví, že jejich prezident a každý státní úředník musí přísahat věrnost státu položením ruky na Bibli a že za vládou stojí především Pentagon, který tahá za nitky geopolitiky. Nakonec můžeme pozorovat, že i v 21. století lidem stále vládnou kasty, řády, mocné menšinové třídy tvořené vojáky, obchodníky, kleriky a politiky. Stejně jako tomu bylo od úsvitu věků, kdy vznikaly první státy.

Co tedy dělat proti všem těmto fašismům? Máme se hlásit k demokracii, k republice, nebo se na ni odvolávat? Faktem je, že jak demokracie, tak republika v rozporu se svou etymologií ve skutečnosti nikdy neexistovaly. Tyto v zásadě spravedlivé a smysluplné pojmy byly od starověkého Řecka přes římskou, florentskou, francouzskou a americkou republiku až po dnešek vždy používány rétoricky a instrumentálně k faktické legitimizaci moci elit (ekonomických, vojenských, náboženských, politických) nad lidmi, v jejich jménu a „pro jejich dobro“.

Není třeba, aby se Marine Le Penová dostala ve Francii k moci, fašismus už tu je.

Zdroj:
https://autonomies.org/2023/11/fascisms-yesterday-and-today/
Francouzský originál: https://lundi.am/Fascismes-d-hier-et-d-aujourd-hui

Poznámka:
Jako skvělé doplnění k tématu doporučujeme text sémiologa, spisovatele a filozofa Umberta Eca (1932–2016) nazvaný Ur-fašismus. Ten totiž bere v potaz skutečnost, že fašismus může nabývat různorodých podob, a snaží se stanovit některé z typických projevů, jimiž se různé fašismy vyznačují, přičemž není podmínkou, že každý fašismus musí všechny obsahovat. Alessandro Stella ve svém komentáři šermuje s tímto pojmem jako se zkratkou, která v sobě nese nebezpečí devalvace samotného pojmu, kdy za fašismus prohlásíme kdejaký projev autoritářství.

19.12.2023 Alessandro Stella

Antifašismus Teorie