Příspěvek Jeffa Shantze k anarchistické kritice většinové a zastupitelské demokracie

V anarchistických kruzích je populární rčení, že „volby jsou prostředkem, kterým si vybíráme omáčku, kterou budeme politi“. Pro anarchisty*ky představují tvrzení politických vůdců o zastupování hluboký problém. Jednoduše řečeno, nikdo nemůže skutečně zastupovat nikoho jiného než sebe sama, s výjimkou „nejlepšího odhadu“ zájmů jiných lidí. Omezený přístup k politice, o který usiluje mnoho sociálních hnutí, ať už prostřednictvím zastupitelských či politických reforem, je pro mnoho anarchistů*ek v podstatě potvrzením souhlasu s tím, aby byl člověk ovládán a aby za něj byla činěna klíčová rozhodnutí.

Překonání statu quo a dosažení skutečné sociální změny vyžaduje mimo jiné odmítnutí účastnit se dominantních sociálních vztahů. Anarchisté*ky volají po odmítnutí odevzdat kolektivní moc lidí politikům nebo šéfům. Místo toho se snaží reorganizovat sociální instituce tak, aby získalx zpět sociální a ekonomickou moc a uplatňovalx ji ve svůj prospěch, ve prospěch svých vlastních kolektivních zájmů. Usilují o alternativní sociální infrastrukturu, která reaguje na potřeby lidí, protože je přímo jimi rozvíjena a kontrolována. Jedná se o sociální rámec, ve kterém rozhodnutí týkající se sociálních a ekonomických vztahů činí lidé, kterých se tyto vztahy týkají.

Takový přístup se rozhodně staví proti autoritě svěřené politikům a jejich korporátním pánům. Vystupuje také proti hierarchickým uspořádáním, která jsou příkladem významných institucí, jako jsou pracoviště, školy, církve, a dokonce i rodina.

DIY demokracie

Obnova demokracie a toho, co se rozumí demokratickou praxí, je klíčovým tématem současných alterglobalizačních hnutí. Experimenty s participativními formami demokracie poskytují živé příklady toho, jak lidé řídí své životy, aniž by se spoléhalx na zástupce státu.

Jako jeden z příkladů lze uvést přímé akce v podobě pouličních demonstrací, od Seattlu po Prahu, které přitáhly tolik pozornosti k současné anarchii. Slavný slogan „This is what democracy looks like“ (Takhle vypadá demokracie), který zaujal veřejnost během velkých alterglobalizačních akcí a stal se běžnou, dokonce až nadužívanou součástí téměř každé akce od té doby, měl vždy dvojí význam. Na jedné straně je to veřejné odsouzení toho, co se vydává za demokracii v kapitalistické liberální demokracii, kde zásadní rozhodnutí ovlivňující miliardy obyvatel světa může učinit hrstka bohatých mužů v luxusních hotelech obklopených ostnatým drátem a střežených polovojenskými silami. Na druhé straně je to vyjádření pochopení aktiviststva, že prostředky, jimiž se těmto nedemokratickým procesům čelí a brání, musí být postaveny na participativním a rovnostářském základě. Demokracie není to, co se děje v luxusních apartmánech, parlamentech a mramorových konferenčních sálech. Je to mnohem chaotičtější, dokonce špinavější proces, který se odehrává na ulicích venku. Jak naznačuje Graeber v knize Fragments of an Anarchist Anthropology (Fragmenty anarchistické antropologie, 2004), z níž ještě budu citovat, na rozdíl od pohrdavého tónu kritiků anarchie: „Proto všechny povýšené poznámky o tom, že hnutí ovládá banda hloupých dětí bez soudržné ideologie, zcela minuly cíl. Rozmanitost byla funkcí decentralizované formy organizace a tato organizace byla ideologií hnutí.“

Anarchisté*ky neodmítají „demokracii“, ale nabízejí vizi participativní demokracie, která prostupuje všemi sférami života (včetně pracovišť, škol, rodiny a sexuality). V duchu „anarchistických transferových kultur“ Howarda Ehrlicha současní anarchisté*ky volají po rozšíření „svobodných“ prostorů, míst a praktik, které odmítají být zachyceny v rigidně vymezených teritoriích států a právní autority. Tyto „autonomní“ sféry myšlení a jednání kladou důraz na inkluzivitu, otevřenost a fluiditu, proti časovému a prostorovému omezení států.

Současní*é anarchisté*ky si také velmi dobře uvědomují nebezpečí většinového mínění při utváření represivních vztahů. Většinová demokracie je ve svém původu koneckonců vojenskou institucí. Pokud se podíváme na původ samotného pojmu „demokracie“, získáme některé důležité poznatky o vojenském charakteru zastupitelské demokracie. Tento termín, který byl původně použit jako hanlivý výraz elitářskými odpůrci, ve skutečnosti znamená „sílu“ nebo dokonce „násilí“ lidu: kratos spíše než archos. Jedná se o znepokojivou vizi ozbrojeného lidu. Graeber poznamenává, že Machiavelli se k tomuto smyslu demokracie vrátil ve svém „moderním“ pojetí demokratické republiky.

Většinová demokracie vzniká pouze tam, kde se setkávají dva faktory. Těmito faktory jsou zaprvé pocit, že lidé by měli mít rovné slovo při skupinových rozhodnutích, a zadruhé existence donucovacího aparátu, pomocí kterého lze tato rozhodnutí vymáhat. Graeber poznamenává, že v lidské historii bylo obecně poměrně neobvyklé, aby se oba faktory vyskytovaly současně: „Tam, kde existují rovnostářské společnosti, se obvykle považuje za nesprávné zavádět systematické donucování. Tam, kde donucovací aparát existoval, ani ty, kteří jej používali, nenapadlo, že prosazují nějakou vůli lidu.“ Z dostupných antropologických důkazů vyplývá, že každá známá lidská komunita používala k dosažení skupinových rozhodnutí nějakou formu konsenzuální praxe. S jednou výhradou: „tedy každá, která se nějakým způsobem neopírá o tradici starověkého Řecka. Většinová demokracie ve smyslu typu Robertsových Pravidel řádu se málokdy objevuje sama od sebe.“

Lze se ptát, proč relativně rovnostářské komunity po celém světě upřednostňují nějakou formu konsenzuálního rozhodování. Nejjednodušší odpověď je, že v komunitě, kde se lidé setkávají tváří v tvář, je mnohem snazší zjistit, jak by většina členů komunity chtěla postupovat, než vymýšlet způsoby, jak přesvědčit nebo přinutit ty, kteří s tím nesouhlasí.

Participativní demokracie může být samozřejmě chaotická, pomalá a nestabilní. Anarchisté*ky se žádného z těchto výsledků nebojí a zdá se, že je přijímají jako přijatelnou cenu za možnost podílet se na základních rozhodnutích, která ovlivňují jejich životy, a provádět je. Jsou rozhodně lepší než možná pohodlnější, ale také nebezpečnější alternativa, kdy je nutné nechat si poručit, co máme dělat.

Zastupitelská demokracie, zejména tam, kde je omezena na systém dvou stran, jako v USA, je částečně odrazem nudné konformity spotřebitelského kapitalismu, který omezuje touhy v povolené sféře tržních cyklů. Jako kreativní odpověď anarchisté*ky hájí pluralismus a rozmanitost v sociálních vztazích, podporují experimentování v životě a pohrdají cenzurou. Anarchisté*ky nevěří v možnost jediné „správné“ odpovědi na otázky autority a moci, a proto povzbuzují lidi, aby vyvíjelx různé alternativy na základě zvážení konkrétních podmínek, s nimiž se setkávají.

Nejde o to, aby byla demokracie „reprezentativnější“: problémem je spíše to, že je v první řadě příliš „reprezentativní“.

Zdroj:
https://libcom.org/article/trouble-democracy-anarchist-view-jeff-shantz
[Poprvé byl text publikován jako součást sympozia „Does Democracy Still Matter?“ (Má demokracie ještě význam?) v časopise Free Inquiry (říjen/listopad 2008).]

Související odkazy:
Jak by vypadala skutečná demokracie?
Je konsenzus alternativou přímé demokracie?
Anarchisté a přímá demokracie
Neofašismus, nová totalita a iluze volebních uren
Proč nevolit?
A3: Zločin volebního podvodu
A3: Demokracie? Zrušeno!
Nevoliči volí změnu

23.7.2025 Jeff Shantz

Teorie Volby