Anarchistická federace

Jak by vypadala skutečná demokracie?

Text Camilly Hansenové o možnostech a mezích stávajících pokusů o participativní rozhodování

Syntagma

Jelikož se zastupitelská demokracie propadá do krize, musíme se vrátit zpět k původnímu významu demokracie jako vlády lidu. Jak by měla vypadat?

Proč se spíš než o další výměnu politiků a stran u moci nepokusit o změnu politického systému jako takového? Nastal čas představit si, jak by měla vypadat skutečná demokracie, a vytvořit instituce a mechanismy, jež by se mohly stát stavebními prvky opravdu demokratických společností.

Dnes se demokracie rovná reprezentativní vládě, založené na svobodných volbách politických elit, které vládnou v zastoupení občanů. Tento systém, označovaný jako „zastupitelská demokracie“, převládl na Západě v posledních dvou stoletích a teď se vyváží po celém světě a je prosazován jako jediná možná alternativa otevřené diktatury.

Tento systém je však dnes v hluboké krizi. V zavedených zastupitelských demokraciích se rozpadá důvěra v politické elity a konvenční instituce. Účast na volbách se zmenšuje a politické strany ztrácejí své členy. Ve starých evropských „rozvinutých demokraciích“ se plní ulice miliony protestujících proti nepopulárním a brutálním úsporným opatřením, vnucovaným jim shora. Více a více lidí si dnes uvědomuje, že jejich zvolení zastupitelé je nezastupují. Vlády, jak levicové, tak pravicové, spíš podléhají diktátu velkých bank, finančních institucí a nadnárodních korporací a jejich mocných lobby. V této situaci má hlas ve volbách jen malý význam, protože ve skutečnosti nemáme na výběr. Můžeme změnit jen politické elity, které nám vládnou, ale nemáme právo rozhodovat o vývoji společnosti, ve které žijeme.

Nicméně skutečná demokracie je demokracie přímá a participativní, v níž mají všichni občané možnost a právo podílet se na rozhodnutích, která zasahují jejich životy a jejich společenství. Zatímco ti, co jsou u moci, i mainstreamová média a učenci argumentují, že taková demokracie, založená na účasti všech občanů, není možná a dokonce ani žádoucí, ve skutečnosti existuje řada nových – stejně jako nemálo starých – institucí a experimentů, jež ukazují, že přímá a participativní demokracie je dnes jak možná, tak i vhodná. Tyto demokratické inovace, jakkoli osamocené a limitované, by se mohly – budou-li rozvinuty, posíleny a rozšířeny – stát nástroji radikální demokratizace společnosti.

Participativní tvorba rozpočtu

Lidová pléna, kde se občané setkávají tváří v tvář, aby zde diskutovali, volili a činili kolektivní rozhodnutí, představují původní formu demokracie. Historicky rozmanité druhy lidových plén existovaly v mnoha společnostech po celém světě, od vesnických shromáždění v severní Africe, přes fóra ve starověkých Aténách, Landsgemeinde ve středověkých švýcarských kantonech po městská shromáždění v Nové Anglii v 17. století. V posledních desetiletích byly všude ve světě vytvořeny tisíce nových demokratických institucí, v jejichž organizační struktuře hrají základní úlohu lidová pléna. Nejznámější z nich je participativní tvorba rozpočtu.

Participativní tvorba rozpočtu nechává obyvatele města rozhodovat o tom, za co se utratí veřejný rozpočet jejich města či městské části, a to prostřednictvím lidového pléna sousedů nebo obyvatel městského obvodu. Poprvé byl tento postup zaveden ve městě Porto Alegre v jižní Brazílii koncem 80. let, když brazilská dělnická strana (PT) po skončení vojenské diktatury vyhrála volby do městského zastupitelstva. Od té doby se tento postup rozšířil do stovek měst a městských částí v Latinské Americe, v Evropě i v USA.

Na místních plénech mají všichni obyvatelé města právo podílet se na sestavování rozpočtu a hlasovat pro své rozpočtové priority. Tato pléna potom zvolí delegáty pro pléna oblastní a pro rozpočtový výbor, který vytváří společný rozpočet celého města, založený na prioritách místních plén. Na celém procesu se podílí velké množství účastníků; na některých místech je to více než 100 000 účastníků každý rok. Většinu účastníků tvoří obvykle ženy, chudí a další vrstvy populace, které jsou v konvenčních politických institucích marginalizovány. Participativní tvorba rozpočtu vedla k mnoha pozitivním výsledkům, včetně omezení chudoby a redistribuce rozpočtových zdrojů do nejchudších oblastí, značného omezení korupce a zvýšení transparentnosti, stejně jako posílení občanské společnosti.

Existuje nicméně velká rozmanitost v uspořádání různých modelů participativní tvorby rozpočtu, jež jsou rozšířeny po celém světě. Silné modely poskytují rozhodování místních obyvatel kontrolu nad celým městským rozpočtem nebo alespoň nad jeho podstatnými částmi a bývají založeny na místních plénech, kde se mohou všichni obyvatelé podílet na rozhodování a hlasovat o jednotlivých prioritách. Právě tyto silné modely přinášejí nejlepší výsledky ve formě potlačení chudoby, snížení korupce a široké participace místních obyvatel.

V původním modelu participativní tvorby rozpočtu, který vznikl v brazilském Porto Alegre, bylo do postupu zakomponováno několik pravidel, která povzbuzovala k participaci a zajišťovala transparentnost a zodpovědnost. Čím více se účastnilo místních obyvatel lokálních shromáždění, tím víc delegátů vysílala tato pléna na regionální fórum, aby tam mohli hájit priority daného místního společenství. Tento mechanismus mobilizoval mnoho lidí, zejména z chudých a okrajových oblastí, k účasti.

Navíc městské úřady platily organizátory společenství, kteří informovali místní obyvatele o celém postupu a povzbuzovali lidi k účasti na rozhodování. Aby se zabránilo ustavení profesionalizované politické třídy, všichni delegáti byli odvolatelní a jejich funkční období bylo omezeno a zkráceno (obvykle na 1 až 2 roky). Starosta města a městští úředníci se rovněž účastnili setkání a podíleli se na jejich průběhu, takže místní obyvatelé je mohli volat k zodpovědnosti. A aby byla zajištěna transparentnost, všechna setkání byla otevřena veřejnosti a všechny informace byly volně zpřístupněny.

Hlavní dilema participativní tvorby rozpočtu je otázka legislativní moci. Ve Venezuele a v Peru je participativní tvorba rozpočtu ze zákona povinná pro všechna městská zastupitelstva v zemi. Většina případů participativní tvorby rozpočtu po celém světě ovšem nemá přímou legislativní moc. V Porto Alegre není participativní tvorba rozpočtu kodifikovaná v zákonech, týkajících se městských zastupitelstev. Důvodem je požadavek, aby byl tento proces trvale flexibilní a umožňoval postupné rozšiřování, aby tak bylo možné zahrnout pod kontrolu občanů stále větší části rozpočtu. Na druhé straně není-li participativní tvorba rozpočtu kodifikována v zákoně, může městská administrativa proces kdykoli zrušit nebo restrukturovat. Celý proces se tak stává zranitelným ze strany vlád a politiků, kteří ho chtějí podkopat tím, že omezí pravomoc občanů činit rozhodnutí a podílet se na rozhodování.

Participativní tvorba rozpočtu, tak jak byla původně chápána v Porto Alegre, musí čelit také dalším výzvám. Jak dokládá v textu Participatory Democracy Revisited (Nový přístup k participativní demokracii) Carole Patemanová, mnoho institucionálních modelů, které jsou prosazovány jako participativní tvorba rozpočtu, má jen velmi málo shodných rysů s původním modelem z Porto Alegre. Jsou to modely, kde mají občané rozhodovací pravomoc jen nad velice malou částí rozpočtu nebo pouze nad určitými malými dodatečnými fondy, nebo v nich mají občané pouze dozorčí roli a nemají žádné rozhodovací pravomoci. Jelikož slabé modely byly podporovány mezinárodními institucemi, jako je Světová banka, termín participativní tvorba rozpočtu byl zbaven svého původního obsahu. Nyní se používá k pokrytí všech typů participace, včetně konzultací, sdílení informací nebo poskytování zpětné vazby vládě. Rovněž v samotném Porto Alegre byl proces v posledním desetiletí značně rozmělněn.

Má-li být participativní tvorba rozpočtu nástrojem opravdové demokratizace společnosti, musí být občanům dána pravomoc rozhodovat o celém městském rozpočtu nebo přinejmenším o jeho podstatné části, a tento proces musí být veden zdola nahoru, kdy je nejvyšší moc svěřena občanům na plénech. Místní úřady musí být ochotné vzdát se moci ve prospěch místních obyvatel a z toho plyne i nutnost decentralizace moci z národních a nadnárodních úrovní na městskou a místní úroveň. K tomu došlo v Brazílii, když byly v celostátní ústavě z roku 1988 přesunuty na městská zastupitelstva významné pravomoci, včetně ekonomických.

Komunální rady

Jinou participativní institucí, založenou na lidových plénech, jsou consejos comunales, komunální rady ve Venezuele. Komunální rady jsou malé participativní instituce, složené průměrně z 200 až 400 rodin v městských oblastech a z 20 až 50 rodin v zemědělských oblastech, které rozhodují o zahájení a uskutečnění lokálních projektů. Projekty zahrnují základní služby jako systémy vodovodu a kanalizace, rozvod elektřiny, centra lékařské péče, výstavbu bytů a komunikací, a rovněž kulturní aktivity. Všechna rozhodnutí jsou prováděna v rámci lidových plén, složených z minimálně 10 procent místních obyvatel starších 15 let. Pléna také volí výbory, pověřené spravováním financí, monitorováním vlády a sledováním místních priorit jako zdravotnictví, vzdělání a hospodaření s půdou.

Během několika let se komunální rady staly velmi populární a po celé Venezuele jich dnes existuje více než 30 000. Vláda převedla miliony dolarů pod kontrolu těchto rad a byly tak realizovány tisíce projektů. Byly také utvořeny širší „komunity“, spojující více komunálních rad.

Tak jako u participativní tvorby rozpočtu v Brazílii byla i zde zásadním krokem při přesunu pravomocí směrem dolů k obyčejným občanům na nejnižší úrovni decentralizace. Zatímco Zákon o komunálních radách byl schválen v roce 2006, decentralizační proces začal už v 80. letech a připravil pro něj půdu. Díky tomuto procesu byl značný podíl na moci převeden z národní a regionální úrovně na městská zastupitelstva. V roce 2006 decentralizace pokračovala a prohloubila se díky Chávezově vládě, která převedla pravomoci dále, na ještě nižší úroveň, z místních zastupitelstev k občanům sdruženým v sousedských komunitách.

Nicméně komunální rady stále musí o finanční podporu žádat Prezidentskou komisi Lidové moci. To dává centrální vládě v Caracasu konečnou pravomoc rozhodnout, které projekty budou financovány. Národní agentury také určují pravidla, jimiž se komunální rady řídí, a tato pravidla omezují jejich pravomoci. Komunální rady se střetávají s opozičními postoji, vycházejícími jak od lokální, tak od celonárodní byrokracie, a vláda byla kritizována za to, že se pokusila centralizovat a ovládnout jejich postup.

Žádná z těchto slabostí však není nenapravitelná. Komunální rady mají potenciál nadále posilovat a demokratizovat se. Jejich účastníci a sociální hnutí se aktivně účastní boje za opětovné převedení moci od centrální vlády na úroveň komunit a požadují více pravomocí nad financováním, pravidly a dalšími součástmi celého procesu. Objevují se rovněž nové návrhy na decentralizaci a radikalizaci systému komunálních rad, včetně návrhu integrovat různé úrovně vládnutí prostřednictvím lidového federalismu: byl by to „stát, kde je silná regionální autonomie a slabá centrální vláda, která ale regionální útvary koordinuje“. Tento návrh je modelem participativní demokracie, která by zahrnovala víceúrovňový systém participace.

Participativní tvorba rozpočtu a komunální rady jsou dva nejznámější případy participativních institucí, v nichž hrají klíčovou roli lidová pléna. Existuje však značný počet jiných institucí, sahající od „Zapatistických rad dobré vlády“ a „Kurdských všeobecných shromáždění a rad“ až k lokálním shromážděním a výborům, jež rozhodují o kulturní politice a urbanistickém plánování v Grottamare v Itálii, participativní městské správě v Camaragibe v Brazílii a družstev v dělnické samosprávě v Argentině i jinde. Studiem těchto institucí můžeme určit jejich silné stránky a jejich omezení, jak mohou být vylepšeny a rozšířeny a jakým způsobem mohou přispět k radikalizaci demokracie ve společnosti.

Losování a miniveřejnost

Pro participativní instituce jsou podstatné určité demokratické mechanismy, které brání ustavení a zabetonování profesionalizované politické třídy, izolované od obyčejných občanů a místních komunit. Tyto mechanismy zahrnují krátké a jasně omezené funkční období pro volené delegáty a neustálou možnost je odvolat. Jiným způsobem, jak zabránit vzniku elit a zajistit diverzitu a masovou účast na správě obecních věcí, je rotace delegátů. V Zapatistických radách dobré vlády pracuje například každý občan jen dva týdny a pak se vrací do své komunity.

Jiným mechanismem, který účinně brání ustavení elit a zajišťuje participaci obyčejných lidí na rozhodování, a také při obsazování politických úřadů, je losování, vybírání kandidátů losem. Použití losování hrálo důležitou roli v demokracii starověkých Atén, kde byla většina úřadů politické moci obsazována právě tímto způsobem. Pro Aristotela byl výběr losem klíčovým prvkem demokracie, zatímco volby byly znakem oligarchie. V aténské demokracii losování zaručovalo, že občané mohou „vládnout nebo být naopak ovládáni“ a spolu s rotací úřadů fungovalo jako ochrana proti oligarchii. V moderních zastupitelských systémech nicméně výběr losem chybí. „Demokracie“ se nyní rovná výlučně volební soutěži o pozice politických autorit.

V posledních desetiletích jsme nicméně viděli širokou škálu experimentů s losováním v poradních orgánech, jako jsou občanská pléna, občanské poroty, rozhovory vyjednávající všeobecnou shodu, plánovací buňky a poradní průzkumy názorů občanů, často zmiňované jako miniveřejnost. Losování bylo nedávno také používáno v prvním etapě procesu psaní nové ústavy na Islandu.

V miniveřejnosti jsou porady často vedeny nezávislými organizátory; participující účastníci pořádají slyšení, při nichž vyslechnou svědectví odborníků a mohou jim klást otázky. Porady se odehrávají jak na plenární úrovni, tak v malých skupinách. Účastníci jsou vybíráni z miniveřejnosti metodou statistického vzorku, aby se zajistilo, že budou reprezentováni obyvatelé každé sociální skupiny. Losování se liší od lidových shromáždění v tom, že rovná příležitost podílet se na jednání je nahrazena rovnou pravděpodobností, že člověk bude vylosován a vyzván k tomu, aby se podílel na jednání. Tímto způsobem nejsou žádní občané ani sociální skupiny systematicky vyloučeni z podílení se na jednání.

Kromě několika výjimek, jako je Občanské shromáždění Britské Kolumbie, má většina miniveřejností pouze poradní roli. Participující občané jsou zváni ke konzultacím, ale jejich hlas nemá rozhodující pravomoc. Jinou slabostí většiny miniveřejností je role jejich organizátorů (obvykle jsou to vlády), kteří stanovují, o čem se bude jednat, a vybírají odborníky, čímž jsou schopni ovlivnit výsledky porad. Tímto způsobem mohou být miniveřejnosti manipulovány existujícími politickými institucemi a elitami, aby legitimizovaly rozhodnutí, učiněná jinde. A jak upozorňuje také Patemanová, většina miniveřejností působí pouze dočasně a jsou obhajovány jako pouhý doplněk existujícího volebního systému.

Experimentování s miniveřejností a nedávné časté používání losování nám nicméně poskytují přesvědčivý důkaz, že běžní občané jsou schopni diskutovat a řešit komplexní problémy, když je jim k tomu dána možnost, a že jsou schopni činit důležitá rozhodnutí ve veřejném zájmu. Několik demokratických teoretiků podalo nedávno různým druhům politických útvarů, včetně legislativních sborů, návrhy založené na losování, které by nebyly pouhými doplňky existujících volených institucí, ale představovaly by jejich alternativy.

Občanské iniciativy

Občanské iniciativy jsou demokratické mechanismy, které umožňují občanům navrhovat zákony a hlasovat o nich, případně i o dalších politických otázkách. Po shromáždění určitého počtu podpisů mohou občané požadovat závazné hlasování o navrhované politické či legislativní věci. Občanské iniciativy se odlišují od referend, v nichž mohou občané pouze přijmout nebo odmítnout zákon nebo jinou politickou otázku, navrženou parlamentem. Švýcarsko bylo první zemí, která všeobecně zavedla občanské iniciativy, stejně jako referenda, a několik dalších zemí v Evropě a v Latinské Americe je již také začlenilo do svého politického systému, ať na celonárodní nebo na lokální úrovni.

Příslibem občanských iniciativ je způsob, jakým mohou dát občanům moc iniciovat široké spektrum otázek, a dokonce o nich i přímo rozhodovat. Ale tak jako jiné demokratické instituce a mechanismy, probírané výše, mají i občanské iniciativy svá omezení. Společným problémem všech je, že velký počet požadovaných podpisů a krátký časový rámec způsobují, že zorganizovat občanskou iniciativu dokážou jen ti, kteří si mohou dovolit najmout drahou profesionální agenturu na sbírání podpisů.

Jiným problémem je, že občanské iniciativy často podlehnou manipulacím ze strany bohatých a mocných zastánců určitých zájmů či politických elit. Velké korporace často investují obrovské sumy peněz do dezinformačních kampaní, aby ovlivnily výsledek hlasování (nejnovějším příkladem je hlasování o „návrhu 37“, týkajícím se označování potravin, obsahujících GMO plodiny v Kalifornii, které bylo poraženo komplexem zemědělského průmyslu, jenž utratil 45 milionů dolarů za dezinformační reklamní kampaň). Je také obecně známo, že korporace a korporátní lobby zakládají protiiniciativy, aby zmařily snahy občanských iniciativ v sociálních či ekologických otázkách, které jim nejsou příjemné.

To neznamená, že občanské iniciativy nemohou být cennými demokratickými nástroji, je tu ale nutné pečlivě zvážit, jak je organizovat a prezentovat, aby se zabránilo jejich rozvrácení bohatými a mocnými korporacemi. Zlepšení by mělo zahrnovat snížení počtu požadovaných podpisů a delší čas pro jejich shromažďování, a také omezení finančních příspěvků na takové kampaně. Je také důležité zajistit, aby občané obdrželi dostatečné informace o tématech, o nichž se hlasuje, a prosadit širokou a vstřícnou veřejnou debatu o těchto otázkách.

Občanské iniciativy jsou efektivními nástroji pro rozhodování, nikoli však pro diskusi. Přímá demokracie by měla zahrnovat i jiné nástroje a prostory pro rozhodování než lidová pléna, neboť systém založený především na hlasování by byl atomizovaný a nedostatečný. Tváří v tvář shromážděním a jiným formám kolektivního rozhodování jsou občané vystaveni názorům druhých a je po nich vyžadováno, aby brali v úvahu názory a postoje lidí, vycházejících z odlišných perspektiv a z jiného zázemí, a jsou proto lépe schopni činit významná rozhodnutí. Navzdory svým omezením tak mohou občanské iniciativy tvořit důležitý prvek v širším rámci rozmanitých nástrojů přímé demokracie a participativních institucí.

Základní síť participativní demokracie

Radikální, přímá a participativní demokracie nám nebude věnována elitami, ale musí si ji vybojovat běžní občané a sociální hnutí. Jak zdůrazňují aktivisté hnutí Occupy Oakland Gabriel Hetland a Abigail N. Martin, institucionální reformy musí být doprovázeny lidovým bojem a přímou akcí. Přesně to se stalo na městském úřadu v Torres ve Venezuele, kde stovky občanů okupovaly radnici a požadovaly zavedení participativní tvorby rozpočtu. Výsledkem tohoto lidového boje byl jeden z nejrozsáhlejších participativně utvořených rozpočtů na světě, v němž měli místní obyvatelé kontrolu nad 100 % městských investic.

Aby se uskutečnila radikální demokratická změna, musí tu být velká lidová hnutí a musí za tuto změnu bojovat. Dokud ovšem nebudou ideje přímé a participativní demokracie známé a blízké mnoha lidem, žádné takové hnutí se neobjeví. Prvním krokem je tedy šířit tyto ideje a předkládat silné argumenty, proč může být přímá a participativní demokracie přínosem právě dnes. Jak připomíná Kristinn Már Ársaelsson z islandské asociace ALDA, lidé nebudou požadovat to, co neznají.

Možná nastal čas vytvořit mezinárodní síť zdola vzniklých sociálních hnutí a aktivistů, pořádajících kampaně a bojujících za přímou a participativní demokracii. I když totiž dnes nějaké sítě a iniciativy existují, jsou z velké části sponzorovány a podporovány agenturami, jako je Světová banka a národní vlády a jiné elitní instituce. Málo z nich usiluje o zavedení participativních institucí jako nástrojů radikální demokratizace a chápou je pouze jako dodatečné prvky existujícího politického systému. To, co chybí, je radikálnější agenda, základní mezinárodní síť, prosazující participativní demokracii a bojující za ni, participativní demokracii chápanou jako alternativu a jako definitivní náhradu za existující systém. Prostřednictvím takové sítě by si mohli sociální hnutí, aktivisté a běžní občané po celém světě vyměňovat názory a zkušenosti, učit se jeden od druhého a rozvíjet společné kampaně a boje.

Ohromný úkol znovuobjevení přímé a participativní demokracie a vedení boje za její prosazení ve věku úsporných opatření, centralizované korporátní moci a technokratických vlád, nebude snadné naplnit. Ale tváří v tvář narůstajícím ekologickým, společenským a ekonomickým krizím by vytvoření skutečné demokracie mohlo být naší jedinou nadějí.

 

Text vyšel původně v New Compass. Přetištěn byl v internetovém magazínu roarmag.org, roarmag.org/2013/08/real-direct-participatory-democracy, odkud jsme jej přebrali. Přeložil -čp-.

Vyšlo v Existenci č. 3/2014 na téma Pléna, fóra, asambley…

Související texty:
Anarchisté a přímá demokracie
Je konsenzus alternativou přímé demokracie?


Verze pro tisk 6.4.2019 Camilla Hansenová
Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

Benefiční odpoledne za Kliniku

26. 4. 2019, Brno

Připravili jsme si pro vás promítání, tetovací workshop a benefiční tetovačky s tématickými motivy od skvělé Elišky JEN SEN Tattoo! V průběhu celého podvečera navíc bude Bajkazyl plný veganských chálek. …(více)

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Podporujeme

Hluková olympiáda

25. 4. 2019, Praha

Na nacionalistickém shromáždění v centru Prahy vystoupí Tomio Okamura, Marine Le Pen či xenofobní kapela Ortel. Přijďte na protestní hlukovou olympiádu! Netřeba se oficiálně kvalifikovat, stačí dorazit ideálně ve sportovním oděvu a s jakýmkoli hlukovým doplňkem typu pánví, dud, hrnců, trumpet, altových saxofonů či píšťalek. …(více)

Netancuj, jak Duka píská

27. 4. 2019, Praha

Taneční demo proti Pochodu pro život …(více)

Benefice na Anarchistický festival knihy

2. 5. 2019, Praha

Punctum (Krásova 27, Praha 3), vystoupí: Sestry Maschinovy, Neřvi mi do ucha, Shakk-Attack, Ejczka …(více)

Spring Zine Party vol. II

4. 5. 2019, Praha

DIY zine fest / bands / vgn food / bar / skate / čítárna …(více)

Benefiční bazar pro Kliniku

11. 5. 2019, Praha

Na sobotu 11. května svoláváme k účasti na benefiční akci na podporu kolektivu autonomního sociálního centra Klinika. Zaplníme prostor Studia Paměť různým second hand / recyklovaným zbožím: oblečení, květiny, LP desky, vetešnictví, autorská tvorba. Primárním motivem je věnovat výtěžek na podporu kolektivu. Přijďte si k nám pořídit nějaké pěkné kousky za dobrovolný příspěvek a podpořte tím dobrou věc. …(více)

Anarchist Bookfair

18. 5. 2019, Praha

7. ročník pražského anarchistického festivalu knihy …(více)

Benefice pro SOL!S

18. 5. 2019, Plzeň

Na jarní Garáži zahrají BAESTIEN, DISAVOIR VIVRE, INTERPUNKCE a DOMLUVA. …(více)

Jarní bezpeněžní zóna

25. 5. 2019, Plzeň

"Dej co nepotřebuješ, vezmi co se hodí“. Chystáte-li se na BZ přijít, projděte svou domácnost a vezměte s sebou věci, které nepoužíváte, ale jiní by je mohli plnohodnotně užívat. …(více)

Klimakemp Limity jsme my 2019

1. - 7. 7. 2019, bude upřesněno

…(více)