Anarchistická federace

Anarchisté a přímá demokracie

Proč je většina anarchistů nakloněna přímé demokracii?

@

Pro většinu anarchistů je hlasování o politických rozhodnutích v rámci volných sdružení dle principů přímé demokracie politickým protějškem volné dohody. Důvodem je fakt, že „mnoho forem dominance může vyvstat ,volným, nedonucovacím, smluvním způsobem... a je naivní... si myslet, že pouhá opozice vůči politické kontrole povede sama o sobě ke konci útlaku. [Clark, Max Stirner’s Egoism] Proto jsou vztahy, které utváříme uvnitř organizace, stejně důležité v určování její libertinské povahy jako její dobrovolná báze.

Je zřejmé, že jednotlivci musí za účelem naplnění lidského života fungovat společně. A proto má jednotlivec slovy E. Malatesty v realizaci „lidského soužití“ tři možnosti: „musí se podřídit vůli ostatních (nechat se zotročit), či ostatní podřídit své vůli (stát se představitelem moci), nebo žít s ostatními v bratrské dohodě v zájmu nejvyššího dobra všech (být ve společenství). Nikdo nemůže této skutečnosti uniknout.“

Je zřejmé, že anarchisté volí poslední možnost, společenství, jako jediný prostředek, pomocí něhož mohou jednotlivci fungovat společně jako svobodné a sobě rovné lidské bytosti, vzájemně respektující svou jedinečnost a svobodu. Pouze prostřednictvím přímé demokracie se mohou jednotlivci vyjádřit, kriticky smýšlet, zachovat si svou autonomii, a tak naplno rozvíjet své rozumové a etické schopnosti. Z hlediska zvyšující se osobní svobody, rozumových, etických a sociálních schopností je lepší ocitnout se čas od času v menšině než být po celou dobu podřízen vůli šéfa. Takže jaká že teorie stojí za anarchistickou přímou demokracií?

Jak poznamenal Bertrand Russell, anarchista „si nepřeje svrhnout vládu ve smyslu kolektivních rozhodnutí: přeje si svržení systému, pomocí něhož je rozhodnutí vynucováno nad těmi, kteří mu oponují“. Anarchisté vidí v samosprávě prostředek k dosažení této myšlenky. Jakmile se jednotlivec zapojí do komunity nebo pracoviště, stává se prvkem tohoto společenství. Společenství je organizováno formou shromáždění všech členů (v případě obrovského pracoviště nebo města může být toto shromáždění funkční „podskupinou“ jako například specifická jednotka na pracovišti nebo v sousedství). Na tomto shromáždění je ve shodě s ostatními vytyčována náplň politických závazků jednotlivce. Jednáním uvnitř společenství musí lidé uplatňovat kritický úsudek a volbu, tzn. řídit svou vlastní aktivitu. Namísto slibu poslušnosti (jako v hierarchické organizaci, jakou je stát či kapitalistický podnik) se jednotlivci podílí na utváření svých vlastních kolektivních rozhodnutí, svých vlastních závazků vůči svým společníkům. To znamená, že politický závazek nedluží oddělenému subjektu postavenému nad skupinou nebo společností, jakým je stát nebo firma, ale svým společníkům.

Přestože shromáždění lidé kolektivně schvalují pravidla řídící jejich společenství a jsou jimi jako jednotlivci zavázáni, jsou jim přesto nadřazeni v tom smyslu, že tato pravidla mohou být vždy upravena nebo zrušena. Lidé kolektivně utvářející společenství představují politickou „autoritu“, ale jelikož je tato „autorita“ založena na rovných vztazích mezi lidmi, namísto podřízených a nadřízených vztahů mezi lidmi a elitami, je tato „autorita“ nehierarchická. Proudhon napsal: „Na místo zákonů položíme smlouvy (tzn. volnou dohodu). Už žádné zákony odhlasované většinou, ani jednohlasně; každý občan, každé město, každý průmyslový svaz, si dělá vlastní zákony.“

Ovšemže takový systém neznamená, že se každý podílí na každém rozhodnutí, které je potřeba přijmout, bez ohledu na to, jak je triviální. Zatímco přijmutí jakéhokoliv rozhodnutí může být postaveno před shromáždění (pokud se tak shromáždění rozhodne; pravděpodobně navržené nějakým účastníkem), v praxi budou určité aktivity (např. praktická rozhodnutí) řešeny správci volenými společenstvím. A to proto, slovy španělského anarchisty Josého Llunase Pujolse, že „takový kolektiv nemůže napsat dopis, vést účetní knihu, nebo vykonat stovky domácích prací, to může provést pouze jednotlivec“. Proto je potřeba „organizace administrativy“. Předpokládejme, že je společenství „organizováno bez jakéhokoliv řídícího koncilu nebo jakýchkoliv hierarchických úřadů“, a „jednou týdně nebo častěji se sejde na shromáždění všech, kde vyřeší všechny záležitosti potřebné pro jeho rozvoj“, přesto „jmenuje komisi, která bude řešit pouze administrativní záležitosti“. Nicméně shromáždění „stanoví komisi konkrétní řadu úkonů nebo jí propůjčí nezbytně nutný mandát“ a tak „může být zcela anarchistická“. Přestože z toho „vyplývá, že jsou tyto úkony přeneseny na kvalifikované jednotlivce, kteří jsou předem instruováni jak postupovat… neznamená to, že se kolektiv vzdá své svobody“. Mělo by být zmíněno, že toto vychází z Proudhonovy myšlenky, která říká, že uvnitř sdružení pracujících „jsou všechny funkce volené a pravidla podléhají schvalování jednotlivými členy“.

Místo kapitalistické nebo centralistické hierarchie by byla samospráva (tzn. přímá demokracie) základním principem volně sdružených spolků tvořících svobodnou společnost. To by se vztahovalo na federaci spolků, na jejímž principu bude muset anarchistická společnost fungovat. „Všechny komise nebo delegace jmenované v anarchistické společnosti“, jak správně prohlašoval Pujols, „musí podléhat výměně a odvolání v kteroukoliv chvíli, permanentním volebním právem sekce nebo sekcí, které je zvolily“. V kombinaci s „nezbytně nutným mandátem“„čistě administrativními úkoly… pak není možné, aby si kdokoliv uzurpoval třeba jen špetku autority“. Pujols znovu vychází z Proudhona, který o dvacet let dříve požadoval „uskutečnění závazného mandátu“ zaručujícího, že se lidé „nevzdají své suverenity“.

Skrze federalismus založený na volených mandátech anarchisté zajišťují, že jsou rozhodnutí přijímána zdola. Skrze přijímání vlastních rozhodnutí, hledání společných zájmů, zabráníme ostatním, aby nám vládli. Samospráva je pro anarchisty nepostradatelná k zajištění svobody uvnitř organizací tolik potřebných pro důstojnou lidskou existenci.

Lze namítnout, že pokud jste v menšině, vládne vám většina (S. Brown: „Demokratické nařízení je stále nařízením“). Jenže koncept přímé demokracie, jaký jsme popsali, není nutně spjat s konceptem vlády většiny. Pokud se někdo ocitne při hlasování v menšině, ocitá se před rozhodnutím, zda se volbě podvolí nebo ji odmítne uznat za závaznou. Upřít menšině možnost uplatnit svůj úsudek a volbu je v rozporu s její autonomií a stává se vnucováním závazků, které nepřijala svobodně. Zavádění vůle většiny donucovacími prostředky je v rozporu s principy přímé demokracie a volného sdružování. Proto nemůže být koncept přímé demokracie popřením svobody, a v kontextu volného sdružování a dobrovolně přijímaných závazků je jediným prostředkem, pomocí něhož může být svoboda rozvíjena (přičemž je, jak říká Malatesta, „individuální autonomie omezena povinností dodržovat dané sliby“). Není třeba zdůrazňovat, že pokud zůstane menšina ve společenství, může neustále připomínat svůj návrh a přesvědčovat většinu o jejím chybném rozhodnutí.

Tady musíme upozornit, že anarchistická podpora přímé demokracii neznamená, že bychom si mysleli, že má většina vždy pravdu. Zdaleka ne! Argumentem pro demokratickou participaci není, že většina má vždy pravdu, ale že žádné menšině nelze důvěřovat, že nebude upřednostňovat své zájmy před zájmy celku. Historie prokazuje to, co zdravý rozum předpokládá, a to je, že kdokoliv s diktátorskou mocí (od hlavy státu, po šéfa, manžela atd.) použije svou moc ke svému obohacení a zachování moci na úkor těch, kdo jsou podřízeni jeho rozhodnutím.

Anarchisté si uvědomují, že většina může dělat a dělá chyby. Proto naše teorie spolčování klade velký důraz na práva menšin. To můžeme vidět na naší teorii dobrovolně přijímaných závazků, založené na právu menšin protestovat proti rozhodnutím majority, která z disentu činí klíčový faktor rozhodovacích procesů. Carole Pateman k tomu dodává: „Pokud většina jednala ve špatném úmyslu… (potom) bude muset menšina přistoupit k politické akci, včetně akce přiměřené politické neposlušnosti, za účelem obrany svého občanství a nezávislosti, a samotného politického sdružování… Politická neposlušnost je pouze jedním z možných vyjádření aktivního občanství, na kterém je samosprávná demokracie založena… Společenská praxe slibů zahrnuje právo na odmítnutí nebo změnu závazků; podobně praxe dobrovolně přijímaných politických závazků je bezvýznamná bez praktického uznání práv menšin odmítnout nebo se vyhnout souhlasu, nebo pokud je to nezbytné, neuposlechnout ho.“

Kromě vztahů uvnitř sdružení musíme rozebrat také vztahy mezi sdruženími. Jak se lze dovtípit, spojení mezi sdruženími následuje stejný koncept jako spojení uvnitř sdružení. Namísto jednotlivce fungujícího v rámci sdružení tu máme sdružení fungující v rámci konfederací. Spojení mezi sdruženími v konfederaci fungují na stejné horizontální a dobrovolné bázi jako uvnitř sdružení, se stejnými právy na „hlas a opuštění“ pro jednotlivé členy a se stejnými právy pro menšiny. Tímto způsobem se společnost stává sdružením sdružení, komunitou komunit, komunou komun, založenou na maximalizaci individuální svobody, prostřednictvím maximální účasti a samosprávy.

Tento systém přímé demokracie pěkně pasuje do anarchistické teorie. Malatesta mluvil za všechny anarchisty, když podotkl, že „anarchisté odmítají právo většiny obecně vládnout lidské společnosti“. Jak můžeme vidět, většina nemá právo se prosazovat na úkor menšiny – menšina může kdykoliv opustit sdružení a řečeno slovy Malatesty, nemusí se „podrobit rozhodnutí většiny, ještě před tím, než vůbec tuší, co představují“. Přímá demokracie uvnitř dobrovolného sdružení tudíž nevytváří „vládu většiny“ ani nepředpokládá, že se menšina musí bezpodmínečně podřídit většině. Anarchističtí zastánci přímé demokracie tedy následují Malatestův argument: „Anarchisté si určitě uvědomují, že ve společném soužití je často nezbytné, aby menšina uznala názor většiny. Tam, kde je zřejmá potřeba nebo prospěšnost v konání něčeho a toto konání vyžaduje souhlas všech, hrstka by měla vycítit potřebu přizpůsobit se přáním mnoha… Ale takové přizpůsobení na jedné straně jednou skupinou musí být na druhé straně vzájemné, dobrovolné a musí pramenit z povědomí o potřebnosti a dobré vůli, aby se zabránilo zatvrzelému ochromení chodu sociálních záležitostí…“

Menšina má tedy právo vystoupit ze sdružení, stejně tak se může chopit akce, protestovat a odvolávat se, přičemž, pravidlo přijaté většinou není principiálně závazné. Jedná se spíše o čistě rozhodovací nástroj, který umožňuje menšinový disent a vyjádření jeho názoru (a přihlédnutí k němu) a zároveň zajišťuje, že žádná menšina nebude nutit svou vůli většině. Jinými slovy rozhodnutí většiny nejsou pro menšinu závazná. K tomu Malatesta dodává, že „nikdo nemůže očekávat nebo si dokonce přát, aby někdo, kdo je pevně přesvědčen o tom, že směr, který většina nabrala, vede ke katastrofě, opustil své přesvědčení a pasivně přihlížel, nebo dokonce ještě hůře, aby podporoval politiku, kterou považuje za špatnou“.

Dokonce i individualistický anarchista Lysander Spooner uznal užitečnost přímé demokracie, když poznamenal, že „všechna, nebo téměř všechna dobrovolná sdružení dávají většině, nebo nějaké jiné skupině členstva menší než celek, nějak omezené právo využít vlastního uvážení jako prostředku k dosažení konečného stanoviska“. Nicméně pouze jednomyslné rozhodnutí poroty (která by „posoudila právo a spravedlnost zákona“) by mohlo určit individuální práva za předpokladu, že tento „tribunál spravedlivě reprezentuje veškerý lid“, jelikož „žádný zákon nemůže být sdružením právoplatně vynucen a učiněn platným proti blahu, právům nebo osobě jakéhokoliv jednotlivce, kromě případu, kdy se na tom všichni členi sdružení shodnou“. (Spoonerova podpora porot vychází z myšlenky, že „v praxi by byl nemožný“ jednohlasný souhlas všech členů sdružení.)

Přímá demokracie tedy nutně nemusí být v rozporu s právy menšin ani jednotlivců. V praxi si lze v anarchistické společnosti představit, že by byla přímá demokracie používána k přijímání většiny rozhodnutí ve většině sdružení (k zásadním rozhodnutím je možno požadovat větší než nadpoloviční většinu) v kombinaci se systémem porot, systémem protestních/přímých akcí menšin a systémem vyhodnocování/ochrany požadavků/práv menšin. Konkrétní formy svobodného rozhodování však mohou být utvořeny pouze skrze praktické zkušenosti přímo zúčastněných lidí.

Nakonec musíme zdůraznit, že anarchistická podpora přímé demokracie neznamená, že by toto řešení mělo být upřednostněno za všech okolností. Například mnoho menších sdružení může upřednostňovat konsenzuální rozhodování. Nicméně většina anarchistů si myslí, že přímá demokracie uvnitř volného sdružování je nejlepší (a nejrealističtější) formou organizace odpovídající anarchistickým principům osobní svobody, důstojnosti a rovnosti.

 

Zdroj: Anarchist FAQ – Why are most anarchists in fovour of direct democracy?

Vyšlo v Existenci č. 3/2014 na téma Pléna, fóra, asambley…


Verze pro tisk 25.10.2018 -tk-
Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

Linux workshop

17. 12. 2018, Praha

Instalace Linuxu a svobodného software, sdílení zkušeností s linuxem a různými programy. Co víme, s tim poradíme, co nevíme tak si společně přečteme v dokumentaci nebo na nějakym z těch interneti. …(více)

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Podporujeme

Promítání filmu Toz bezi a uvedení komiksu Kobane Calling

30. 11. 2018, Praha

Zveme vás na promítání filmu Toz bezi (Prachovka) turecké režisérky Ahu Öztürk a uvedení českého překladu komiksu Kobane Calling od populárního italského kreslíře Zerocalcare. …(více)

Benefice pro Food Not bombs

5. 12. 2018, Praha

Podrobnosti brzy. …(více)

Benefit pro infocentrum Salé

8. 12. 2018, Praha

Bude upřesněno. …(více)

Zádruha: O historii českého anarchismu

15. 12. 2018, Praha

různá autorská čtení, dvě přednášky, hudba, uvedení nové publikace …(více)

Bezpeněžní zóna

15. 12. 2018, Plzeň

Bezpeněžní zóna je prostor, kde se nic neprodává a nekupuje, přesto mohou být naplněny přímé potřeby našich tužeb. …(více)