Minitrh knihy v Trhlině
Antiautoritářské publikace v akci! …(více)
Rozhovor s Kristin Ross, jenž vyšel 12. listopadu na webu illwill.com
Stále bojovnější proud ekologického aktivismu posunul do centra současné politické imaginace otázky prostoru, místa, území a jeho obrany. Těmito otázkami a obecněji politikou prostoru se mimo jiné již dlouho zabývá Kristin Ross, a to od své první knihy o Rimbaudovi a práce o Pařížské komuně [tu vydalo v roce 2021 v českém překladu nakladatelství Neklid pod názvem Komunální přepych]. Vzhledem k tomu, že se na podzim na knižních pultech objevila její nová kniha The Commune Form: The Transformation of Everyday Life (Verso 2024), oslovili jsme ji, abychom probrali téma Les Soulèvements de la Terre, federativní komuny a způsoby, jak v atmosféře úzkosti a beznaděje obnovit revoluční ofenzivu.
* * *
Jak vnímáte svou práci o máji 1968 ve světle silných protikoloniálních prvků loňského povstání ve Francii, které vyvolala policejní vražda sedmnáctiletého Nahela Merzouka alžírského a marockého původu? Je těžké nevidět souvislost mezi Merzoukovou smrtí a policejní vraždou Tortuguity venezuelského původu, jenž protestoval v Atlantě a kterého policie rozstřílela, když seděl se zkříženýma nohama ve stanu s rukama nad hlavou. Jaký je vztah mezi bumerangovým návratem protikoloniální revolty do metropole a současnými ekologickými a místními boji?
Moje práce o máji ’68 není vůbec nijak poznamenána protikoloniálními prvky loňských povstání ve Francii po policejní vraždě Nahela Merzouka. Argument, který uvádím v knize May ’68 and its Afterlives, již jsem napsala už před mnoha lety, se vlastně týká hlavní role, kterou sehrály protikoloniální války, zejména v Alžírsku a Vietnamu, v povstáních, která vypukla v pařížských ulicích a po celé Evropě i mimo ni: celosvětová 60. léta. Dnes už je to tak docela běžně vnímáno, ale když jsem koncem 90. let knihu psala, převládala ve Francii představa o osmašedesátém roce jako o jakémsi scestném tažení za prostopášností, kdy se důvod povstání připisoval tomu, že vysokoškoláci nesměli v noci vstupovat na dívčí koleje. Dělníci – natož vietnamští rolníci – byli v nedohlednu, největší stávka v dějinách Francie „zmizela“ díky okleštěnému a ignorantskému zaměření na paměť několika přeběhlíků z řad studentů, kteří se toužili prosadit v korporátních médiích.
Avšak to, co poznamenává mé přemítání o osmašedesátém roce, je ilustrováno v knize The Commune Form posunem pozornosti směrem k hnutím, jež ve stejné době působila v provinčním městě, jako bylo Nantes – k celému souboru spojenectví a sítí, které se tam vytvořily mezi paysany, studenty a stávkujícími dělníky a jejich rodinami, když se společně pustili do znovuvytvoření, správy, výživy a života svého města a jeho okolí coby povstalecké komuny. Tato zkušenost byla sice krátkodobá, ale z dnešního pohledu mnohem závažnější než to, co se odehrávalo v hlavním městě. Když se zaměříme na Nantes, můžeme začít rozeznávat obrysy celé historie, která sahá až do poloviny století, k politickému vědomí, které formovalo například hnutí Paysans-Travailleurs [rolníci-dělníci], k vědomí a orientaci, které již z tohoto regionu učinily centrum nové zemědělské levice. A když se objeví Nantes, pak už nelze Larzac považovat za pozůstatek dlouhých šedesátých let nebo za ochabnutí jeho energie. Larzac a dlouhý boj za zablokování výstavby letiště Narita v Japonsku lze nyní vnímat jako události, které přetvářejí celé dějiny druhé poloviny 20. století až do naší doby.
Zajímá mě, jaká je přesně souvislost mezi smrtí Nahela Merzouka a smrtí Tortuguity, protestujícího v Atlantě při okupaci Stop Cop City – kromě toho, že k oběma došlo zbytečně a rukou policie. Co kdybychom začali spíše s rozdíly než se souvislostmi, zvláště když se všichni shodneme na tom, že policejní násilí je na vzestupu a zároveň je velmi nežádoucí. A zvláště když situace Merzouka a Tortuguity byla tak odlišná. Rozdíl vidím v tom, že Tortuguita byl zavražděn přinejmenším z velké části proto, že učinil politické rozhodnutí věnovat se záchraně lesa Weelaunee před vykácením a přeměnou na policejní výcvikové středisko. Toto rozhodnutí si z jeho strany vyžádalo fyzický přesun na místo okupace a nepochybně i řadu dalších existenčních úprav jeho každodenního života. Takto se ocitl ve stanu v lese. Nahel Merzouk byl naproti tomu zastaven a zavražděn, když pouze projížděl autem poblíž své čtvrti. Pro něj, stejně jako pro nespočet barevných adolescentů ve Francii i ve Spojených státech, to byl život (a smrt) jako obvykle. Tím samozřejmě nenaznačuji, že jedna smrt je méně znepokojivá nebo méně neospravedlnitelná než druhá. Merzoukova vražda rasistickým policejním sborem, když se věnoval svému každodennímu životu, znovu odhaluje neměnnou a hnilobnou koloniální situaci v banlieues obklopujících francouzská města (jejichž obyvatelé na to patřičně reagovali). Tortuguitova smrt – první státní vražda ekologického aktivisty ve Spojených státech – byla právě to, vražda aktivisty.
Pokud jde o to, jak skloubit koloniální otázku s otázkou ekologickou, myslím, že jedním z dobrých způsobů, jak začít, by bylo vrátit se k silnému postřehu historika C. L. R. Jamese v The Black Jacobins, že celý dnešní zemědělsko-průmyslový komplex má svůj počátek v systému plantáží Nového světa. Všechno začíná tehdy a tam.
Revoluční tradice 19. a 20. století nás naučila uvažovat o revoluci jako o „velkém večeru“, koncentrované rozhodující události. Když se takové události stanou nepředstavitelnými nebo když povstání nemají takový rozsah, hrozí deprese, zoufalství, nebo dokonce nihilismus. Touha po rozhodujícím revolučním zlomu se mění v touhu po rozhodujícím kolapsu. Místo toho píšete, že revoluce, jak si ji představujete, nemusí být totální, ale může se odehrávat pièce à pièce, kousek po kousku. Vyzýváte nás také k tomu, abychom rozšířili časový rámec, v němž mluvíme o nějakém hnutí; například ve svém popisu dlouhého boje proti letišti v Nantes před vytvořením ZAD (Zone à défendre) coby okupace. Když tento rámec promyslíme, revoluce se stane problémem, který můžeme znovu řešit tady a teď. Stručně řečeno, zdá se, že tvrdíte, že kolapsismus a další nihilismy vychází z nepochopení povahy revoluce v naší době. Můžete o tom říct více? Čím si vysvětlujete přetrvávání tohoto nepochopení a jak ho máme napravit?
Už dávno jsme zapomněli na fantazii o zrušení soukromého vlastnictví, které přichází dekretem centrální revoluční moci. Stejně jako jsme přestali čekat na „správný okamžik“, konjunkturu, která by jedním rázem přinesla systémovou změnu pro všechny na celé planetě. Centralizovaný plán, který by nás osvobodil od kapitalismu, je stejně obtížně představitelný jako všechny technologické inovace potřebné k nápravě toho, co kapitalismus napáchal na životním prostředí. Stejně nepravděpodobná nebo těžko představitelná je vláda státu, která by rozhodně a pozitivně reagovala na požadavky dobře vychovaných pochodů za záchranu klimatu.
Vakuum, které vzniklo po tolika zklamáních, může snadno zaplnit nihilismus, rozpad osobnosti, ztráta jakéhokoli smyslu života. V The Commune Form sleduji politickou paměť archaické formy, která vzkvétá, když se stát stáhne, a kterou, jak naznačuje vaše otázka, lze brát jako nabídku alternativního chápání revoluce a její dočasnosti. Jistě, Marx i Kropotkin ji tak vnímali: forma komuny byla podle nich kontextem i obsahem revoluce, jejím prostředím i prostředkem k jejímu uskutečnění. Komuna jako forma je zároveň rozpoznatelná a nekonečně proměnlivá, neustále se mění podle různých situací a historických okamžiků. Kniha je z velké části cvičením v re-lokalizaci, v přeuspořádání některých příkladů instancí této formy (například Nanteské komuny, Stop Cop City) a vypracováním systému ozvěn, které nám tyto zkušenosti i samotnou představu formy komuny pomáhají zprostředkovat i dnes.
Vakuum po zklamání může být vyplněno nihilismem, nebo může být zaplněno akcí. Akce, jak připomíná Miguel Abensour, vytváří svůj vlastní utopický horizont. Je to schopnost boje v přítomném okamžiku, schopnost kolektivního činu, to vytváří sny a touhy – nikoli naopak.
A jsou to sny a touhy, které nedokážou uspokojit žádné privatizované a státem schválené požitky, celý ten opakující se svět ohromujících a takřka okamžitě dostupných produktů. To, co svět spoutaný totální digitalizací společnosti nabízí jako kompenzaci, už nemůže vynahradit tak zásadní ztrátu jakéhokoli našeho vyjádření o světě, který obýváme.
Ve skutečnosti jde o otázku potěšení a možnosti jiných světů, jak moc dobře věděli správci univerzit, kteří loni na jaře při prvních známkách okupace na univerzitní půdě kvůli Gaze okamžitě zavolali policii. Francouzský ministr dopravy v reakci na probíhající pokus o zřízení ZAD v místě plánované výstavby dálnice u Toulouse nedávno jasně řekl, co je pro úřady a silové složky v sázce: „ZAD není žádné vlídné či radostné shromáždění, není to festival; je to porušení elementárních pravidel soukromého vlastnictví a veřejného prostoru.“ Jakkoli je druhá polovina jeho výroku nepochybně pravdivá, tak to, co vláda vnímá jako hrozbu, je ve skutečnosti odhaleno v nelibosti prýštící z první části jeho výroku: nepřijatelnost možnosti neplánovaných a jiných společenských radovánek či život neomezený na hodnoty založené na ekonomice, hierarchii a prestiži.
The Commune Form mnoha anglicky mluvícím čtenářům poprvé přiblíží Les Soulèvements de la Terre [Povstání Země, SLT] a nastíní, jak tato kampaň „organicky vyrostla ze ZAD“ po jejím vítězství nad letištěm. Ale na rozdíl od ZAD, která zasahovala do celostátní politiky obranou jednoho místa, Soulèvements mobilizuje na celostátní bázi akce na podporu místních bojů. Mohla byste se vyjádřit k této změně strategie a k tomu, co to znamená pro koncept défense (obrany)?
Když říkám, že SLT organicky vyrostla ze ZAD, poukazuji na jeho složení – v zadském slova smyslu. Hlavní přítoky, které se vlévají do SLT (autonomisté ze ZAD, členové svazu Confédération Paysanne a klimatičtí aktivisté z XR i odjinud), jsou odlišné skupiny s vlastní historií, které mají odlišné politické kódy a prosazují a uplatňují odlišné, často protichůdné metody jednání. Právě v tom je však největší síla tohoto hnutí. Nefetišizuje se ani násilí, ani nenásilí, legální ani nelegální metody. Když různé prvky jednají odlišně, avšak solidárně, přičemž se předpokládá rovnost (v rancièrovském smyslu) napříč všemi různými skupinami, která je demonstrována těmi, kdo se rozhodnou jednat společně, je pro stát složité zasahovat, hnutí omezovat nebo ovlivňovat – což neznamená, že se o to nepokouší, jak jsme mohli názorně vidět v loňském roce. Heterogenita – „komplementarita metod“, která se zrodila v ZAD – dává přednost flexibilitě a schopnosti přizpůsobit se realitě terénu.
SLT již několik let posiluje a propojuje konkrétní ekologické a paysanské boje po celé Francii. Motivována přesvědčením, že opakované volání po „záchraně klimatu“ je příliš abstraktní a ve svých důsledcích nakonec znejisťující, se SLT rozhodla přenést toto heslo na Zem – na konkrétní pozemky, jde tedy o konkrétní, organizované a pragmatické územní zásahy. Vhodná taktika těchto zásahů se neurčuje na celostátní úrovni nebo na úrovni celého hnutí, nýbrž se provádí v reakci na místní podmínky těmi obyvateli, kteří jsou do akce přímo zapojeni. V letošním roce vydali členové SLT knihu Premières secousses, která snad brzy vyjde v angličtině a která rekapituluje a kritizuje jejich dosavadní akce s ohledem na promýšlení budoucí orientace hnutí.
Ale „orientace“ je přesně to, co už za krátkou dobu své existence poskytli. SLT není strana, není to společenská třída – vstoupit do něj může kdokoli. Hnutí se vyhýbá fixaci na třídu nebo stranu, ale přesto je organizované. Jeho členstvu se podařilo vytvořit něco jako globální ambice – orientaci – z bojů, jejichž důvody vychází ze specifických potřeb bytostí, které obývají konkrétní regiony. Z tohoto důvodu je považuji za formu komuny pro naši dobu.
Na konci knihy Komunální přepych jsem zrekonstruovala řadu diskusí, jež se odehrály v pohoří Jura a na dalších místech exilu mezi přeživšími komunardy, jako byli Reclus a Lefrançais, kteří se snažili analyzovat a kritizovat to, co se právě odehrálo v pařížských ulicích. Pro ně a další přeživší byla hlavním problémem, s nímž se při budování Komuny potýkali, absence jakýchkoli prostředků „federace“ s ostatními silami a obyvatelstvem, ať už na venkově nebo mezi dalšími vznikajícími komunami v Marseille, Saint-Étienne a jinde v té době. Extrémní izolace pařížských komunardů*ek, kterou zhoršovaly nejen versailleské zbraně, ale i lži, jež byly venkovanům vykládány o tom, co „partageux“ (sdíleči), jak je Versailleští nazývali, ve městě dělají, byla podle mnohých přeživších největším problémem, kterému čelili. Netřeba dodávat, že to byl problém, který podle mého názoru nemohl vyřešit internet ani jiné technologické možnosti. Nebezpečí izolace, malé kotérie nebo společenství stejně smýšlejících, je opakovaným nebezpečím formy komuny, jak na to pravidelně upozorňovali Kropotkin a Reclus. V případě ZAD v NDDL bylo takové nebezpečí překonáno velmi propustnou povahou jejích hranic, neustálým proudem lidí, myšlenek a zeleniny, který proudil sem a tam, stejně jako péčí, kterou jeho obyvatelé věnovali budování a komunikaci s různými podpůrnými výbory, které vznikaly po celé zemi v reakci na státní zásahy. Konkrétní forma a způsob organizování, které SLT přijalo, navazuje na tuto historii a těží z předchozí družné práce, jež utkala dohromady pevnou a poměrně rozsáhlou tkáň podpůrných a příjemných sociálních vztahů. Velká část schopností a energie SLT je nyní věnována tomu, aby lidem s dobrými úmysly, kteří to nikdy předtím nezkusili, ukázala, že je možné – dokonce žádoucí – spolupracovat s lidmi, jejichž politické kódy a identity se liší od jejich vlastních. Jinými slovy: politické vzdělávání je velmi praktické a pragmatické.
Forma komuny, jak ji vidím já, musí být znovu oživena a zcela aktualizována, má-li být účinná. Středověká komuna, která se osvobodila od pánů, ale byla zaneprázdněna službou zájmům bohatých obchodníků uvnitř svých zdí, zuřivě praktikovala šovinistickou formu sebeobrany a bránila vlastní regionální areál proti jakýmkoli vpádům ze sousedních komun. SLT tuto formu účinně přepracoval a zpřístupnil ji tak, aby mohla vzdorovat novým sociálním, ekonomickým a ekologickým podmínkám, kterým čelíme. Tam, kde byla starověká komuna určena k obraně vlastního regionálního území, se současný způsob formy komuny projevuje nadregionálně, na řadě území, která se ocitla takříkajíc „ve federaci“ v důsledku činnosti SLT. Domnívám se, že SLT v mnoha ohledech vyřešila problém „federace“, který unikal komunardům 19. století. Vytvořila společný horizont situovaných bojů.
Tvrdila jste, že „obrana podmínek pro důstojný život na této planetě se stala novým a nezpochybnitelným horizontem smyslu veškerého politického boje“, a spojila jste tento axiom s novým stylem politické organizace, který nazýváte „defenzivní konstrukcí“. Na jedné straně se zdá, že inspirativní boje vedené v ZAD, v Notre-Dame-des-Landes, v Lützerathu, v údolí Susa nebo ve Standing Rock vaši hypotézu potvrzují. Zároveň se však tato hnutí územní obrany paradoxně udržovala ofenzivními formami akcí, včetně mobilizací v okolních městech, sabotáží, demonstrací u domů vedoucích činitelů… nemluvě o přetáčení ventilů, zapalování stavebních zařízení a tak dále… Zdá se, že takové ofenzivní tendence se dokonce vkradly do popředí se vznikem kampaní SDT, které – ač se o nich mluví jako o „odzbrojení“ – nicméně zahrnují aktivisty*ky, kteří z vlastní iniciativy určují čas, prostor a povahu konfliktu. Jak si představujete vztah mezi obranou a útokem v těchto nových formách boje? Došlo v tomto vztahu k výrazným posunům?
Ve skutečnosti není vůbec paradoxní, že hnutí, která se zabývají obranou zemědělské půdy, ochranou společných zdrojů nebo vytvářením sdíleného sociálního prostoru, používají útočné prostředky. Obrana neznamená pasivitu nebo vyhýbání se přímé akci – právě naopak. Sabotáže, výlety na území nepřítele, to, co SLT nazývá „odzbrojováním“ („máme právo zaútočit na to, co nás zabíjí“), a další formy kreativní destrukce již dlouho figurují v plejádě metod používaných v boji proti privatizaci, znečišťování půdy a vody a obecněji proti pokračující kolonizaci každodenního života. Stačí se vrátit k velkolepé demolici Vendomského sloupu – postaveného na počest Napoleonových císařských eskapád – pařížskými komunardy*kami, kteří se snažili učinit své město obyvatelnějším. Když komunardi*ky vyhodili do povětří to, co William Morris nazval „tím unaveným kusem napoleonského čalounění“, vytvořili ve svém městě prostor čistého potenciálu. Afroameričané a další lidé na jihu USA, kteří se uchylují k demolici, aby svůj sociální prostor zbavili soch konfederačních generálů a otrokářů, dělají v podstatě totéž. Učinit společná místa obyvatelnými pro všechny, „vyrobit“ prostor, fyzický i sociální, který si lidé sami vytvoří – což Henri Lefebvre nazval přivlastněním –, je nezbytným předpokladem k tomu, aby se stali politickými subjekty.
Pomníky, jak upozorňuje Anne Boyer v knize Garments Against Women, nejsou zajímavé samy o sobě. Jsou zajímavé jako součást asambláže; uspořádávají prostor. Jsou zajímavé tím, jak aktivně snižují všechny ostatní aspekty okolní krajiny. „Každá vysoce vnímatelná věc,“ píše autorka, „činí něco jiného téměř nepostřehnutelným.“ Černošští jižané jsou ponižováni, doslova znehodnocováni, když je jejich každodenní cesty vedou kolem pomníků Konfederace vztyčených po celém Jihu.
Problém, jak ho vidím já, spočívá v monumentalizaci jako takové a souvisí s mým vlastním úsilím odsunout při psaní určité ikony či monumenty dominující scéně, aby se v dějinách levice zviditelnily jiné otázky a postavy – tím lépe, čím více je lze „osvobodit“ a bránit. Určitá míra demolice je nutná k tomu, aby se terén zbavil idées reçues, které se shlukly kolem revolučních událostí minulosti – jako je například představa, že máj ’68 byl pro stát neškodný nebo že Pařížská komuna byla nastartována z křeče protipruského republikánství. Politický cíl reakčních a revizionistických historických narativů je totožný s cílem soch otrokářů: potlačit potenciály, které jsou v minulých okamžicích stále skryty a jsou připraveny se znovu probudit. Demolice, ať už doslovná nebo obrazná, je dobrý první krok.
Skutečný protiklad tedy, jak tvrdím v knize The Commune Form, není mezi obranou a útokem, ale spíše mezi aktem obrany jako takovým a jiným politickým aktem, k němuž jsme tak často vyzýváni – aktem odporu. Velmi mě zajímá, jakou solidaritu budeme potřebovat, abychom začali budovat postproduktivní svět, a v Notre-Dame-des-Landes mě nejvíce zaujalo, jak se tam vytvořila forma solidarity, která propojila nesmírně různorodé skupiny a jednotlivce. Zdálo se mi, že obrana – jako soubor činností, procesů a sociálních vztahů – vytváří mnohem silnější – tedy pružnější a účinnější – solidaritu než hnutí či postoje založené na „odporu“. Při obraně jsme určovali agendu. Agendu určujeme tím, že stanovujeme, čeho si ceníme, a to pomocí kritérií, která mohou mít jen málo nebo vůbec nic společného s existujícími měřítky hodnot diktovanými trhem nebo státem. Začínáme něčím, čeho si vážíme a co chceme, aby vzkvétalo. Odpor naproti tomu nechává agendu určovat stát. Hra je již rozehrána a karty drží druhá strana.
* * *
Kniha Kristiny Ross The Commune Form: The Transformation of Everyday Life je k dostání v nakladatelství Verso Books.
Zdroj:
https://illwill.com/a-common-horizon-for-situated-struggles
Antiautoritářské publikace v akci! …(více)
Promítání filmu a diskuze …(více)
Přednáška …(více)
9. - 10. 5. 2025, Rohozná u Jihlavy
Sport a muzika …(více)
„Musíme se zachránit navzájem.“ Dean Spade o utopiích, anarchismu a vzájemné pomoci
denikalarm.cz 26.1.2025Představit si svět bez kapitalismu není těžké. Stačí se jen pořádně rozhlédnout
denikalarm.cz 11.1.2025„Mapy nejsou politicky neutrální,“ říká Ahmad Gharbieh, který se zabývá konflikty na Blízkém východě
denikalarm.cz 6.1.2025