Devět životů anarchisty Petrova (III)

Dokončení příběhu ruského aktivisty, který bojoval za Ukrajinu a zemřel u Bachmutu

(navazuje na texty ZDE a ZDE)

Dobrovolník v řadách Ozbrojených sil Ukrajiny. „Vyhnali mě stejní mizerové, co se dnes snaží zotročit Ukrajinu“

„Udělejte třeba jen maličkost, abyste zastavili tuhle válku a tyranského šílence, který ji rozpoutal. Každý, i ten nejmenší krok má teď v Rusku cenu zlata. Cítím a věřím, že mnoho milionů mých krajanů tohle peklo nepodporuje. Nezůstávejte lhostejní a neteční, zatímco ruský stát s naším nečinným (ne)souhlasem zabíjí nevinné lidi,“ napsal Petrov na svém Facebooku na začátku války.

Po 24. únoru tam začal zveřejňovat příspěvky, nejprve ze života ve válečném Kyjevě a potom ze svého každodenního života v boji. V říjnu, když už byl na frontě, zveřejnil fotografie věcí, které v okolí Charkova zanechala po útěku ruská armáda: „Když jsem narazil na horu neotevřených lahví vody Svatý pramen, zastesklo se mi po vlasti, ze které mě vyhnaly stejní mizerové, co se dnes snaží zotročit a zničit Ukrajinu… Někde jsem viděl tuny vojenských batohů, svitky svatojiřských stužek a kusy vojenských uniforem. V těch několika málo fungujících obchodech se dá najít zboží z Ruska nebo jiných okupovaných území. Ale takovéhle ,pozdravy z domova‘ zanechávají jen rozporuplné pocity.“

Ukrajinští anarchisté se začali připravovat na válku ještě před 24. únorem, připomíná člen protitotalitní dobrovolnické sítě Kolektivy Solidarity a novinář Serhij Movčan. Aktivisté se rozhodli, že pokud Rusko zaútočí, část z nich vstoupí do oddílů teritoriální obrany a část vytvoří dobrovolnické hnutí na podporu bojujících. Na schůzce, kde se o téhle myšlence jednalo, byl i Dmitrij Petrov – na Ukrajině už nebyl známý jako Ekolog, ale jako Lešij (Hejkal), a poté, už z fronty, poskytoval rozhovory pod pseudonymem Ilja Lešij.

Po začátku invaze se Lešij ocitl v teritoriální obraně Kyjevské oblasti, kde se spolu s dalšími anarchisty snažil založit „antiautoritářskou jednotku“.

„Do poslední chvíle opakoval, že tady nebojujeme proti lidem, ale proti režimu,“ vzpomíná Movčan. „A nelíbilo se mu, že byly nenávistné projevy namířeny proti Rusům jako takovým. Vojáci, úřady, propagandisti jsou jedna věc, ale on říkal, že my tady bojujeme i za svobodu ruského lidu. Byl internacionalista do posledního dechu. Byl to ten člověk, s nímž – jak jsem si myslel – se budeme po skončení války podílet na politickém životě Ruska, Ukrajiny a Běloruska.“

Na frontu se Dmitrij nedostal hned: čekali několik měsíců, že bude jejich oddíl poslán do zóny bojů, ale nestalo se to, a tak začali mnozí hledat způsoby, jak se dostat na frontu individuálně.

„Dmitrij nikdy nebyl, řekněme, vojenským nadšencem kvůli armádě,“ říká anarchista Alexej Makarov. „Bylo pro něj velmi důležité podílet se na obraně ukrajinského lidu – to je samozřejmě taková povinnost humanismu –, ale vždy pro něj byla důležitá i politická složka. Účast ve válce měla prospět anarchistickému hnutí na Ukrajině a v celém postsovětském prostoru. Anarchisté se podle něj měli stát rozpoznatelnou silou jak na Ukrajině, tak v Rusku.“

Alexej Makarov je také politický emigrant, bývalý aktivista Nacionálně bolševické strany Ruska (Nazbol). Sedmnáctiletý Makarov byl v roce 2006 trestně stíhán poté, co členové prokremelského hnutí napadli nazboly, strávil téměř dva roky ve vyšetřovací vazbě, kde čekal na rozsudek, a krátce po jeho vynesení byl propuštěn.

Makarov odjel na Ukrajinu, protože se obával nového trestního stíhání. Tam se okamžitě zapojil do boje proti proruským silám. V roce 2011 byl na Ukrajině odsouzen za útok na prokremelský televizní kanál v Oděse. Po propuštění byl málem vydán do Ruska, ale díky intervenci lidskoprávních aktivistů se mu podařilo získat azyl ve Švédsku.

V létě 2022 se Makarov vrátil na Ukrajinu, aby ji bránil se zbraní v ruce. Spolu s Dmitrijem Petrovem se dostal do jednoho z praporů 95. samostatné výsadkové brigády Ozbrojených sil Ukrajiny a v srpnu oba odjeli na frontu.

„Nebyli jsme občané Ukrajiny, takže bylo dost obtížné nás oficiálně zaregistrovat, byli jsme bráni jako dobrovolníci, to znamená, že jsme nedostávali plat a neměli žádné sociální záruky,“ vysvětluje Makarov. „V té době se jednalo o směr Izjum, Doněcká oblast. Když [v září] začala ofenziva, začali jsme se přesouvat směrem na Svatove a Kreminnu. Od druhé poloviny října se naše jednotka aktivně účastnila útočných akcí na směru Svatove. Od začátku prosince do konce února probíhaly boje téměř každý den.“

Popisuje Dmitrije jako „velmi pohodového“, pozorného ke kamarádům a „prakticky ideálního člověka“ ve vojenském životě. „Vždycky připravený vstát první, v nějaké chatě zatopit v kamnech, a neříkat věci jako: Proč ty spíš a já každý den zatápím?,“ směje se Makarov. „Přitom je velmi dobrý organizátor a umí lidi nadchnout. Zcela mu chybí toxická maskulinita a jakýkoli druh autoritářství.“

Petrov se zřejmě během války snažil realizovat i některé myšlenky, které převzal od kurdských revolucionářů. V rozhovoru pro DOXA, který poskytl pod jménem Ilja Lešij, uvedl, že v antiautoritářské četě v rámci teritoriální obrany se rozhodli uspořádat takmil – „sezení kritiky a sebekritiky, během kterého se probírala rozhodnutí velení a výcvikový proces“. V jednotkách byli zvoleni zástupci velitele, kteří mohli mimo jiné předávat kritické připomínky výše postaveným důstojníkům. Podle Dmitrije v jednotce, kde strávil půl roku, žádné „zvláštní demokratické instituce“ neexistovaly, ale velitel měl názorově blízko k anarchismu, takže zvyky tam byly poměrně demokratické.

Přiznal, že na frontě mu chyběli jeho blízcí, obvyklý společenský okruh a možnost být sám, přestat myslet na válku nebo volně jít, kam se mu zachce: „Po roce můžu říct, že válka je nesmírně únavná. Obzvlášť poslední měsíce byly únavné: od prosince jsme se intenzivně zapojili do bojů a byli jsme vystaveni velkému vypětí. Povzbuzuje mě však přesvědčení o správnosti naší věci a příklad revolučních organizací, jejichž partyzáni bojují už desítky let, ne jen rok.“

Petrov nebyl v bojích zraněn, ale jak vzpomíná Konstantin, který s ním bojoval, jednou ve zmatku málem spadl pod vlastní ustupující tank: „Byla to útočná operace a skupina, ve které byl, musela jet na obrněnci. Moc se nedařilo, tak z obrněnce slezli a tank začal ustupovat. Řidič se orientoval jen podle přístrojů, takže pěchota musela být kolem tanku hodně opatrná. Jel směrem k vojákům, Dima nestihl uskočit, ale byla tam nějaká jáma zasypaná popadanými borovicemi a jemu se povedlo skočit do jámy a kmeny ho zřejmě ochránily.“

Začátkem března se Dmitrij Petrov a jeho kamarádi anarchisté vrátili do Kyjeva. Ve městě se zdržel jen pár týdnů, i když, jak vzpomíná Konstantin, mezi sebou diskutovali o tom, že by to chtělo dovolenou, všichni chtěli aspoň trochu volna. Ale „nový vojenský projekt“, do něhož se Petrov zapojil, se mu zdál dost slibný na to, aby si splnil sen o anarchistickém oddílu.

„Nebyly mu cizí ani docela obyčejné lidské radosti, dobrá večeře, sklenka vína a podobně. A vůbec nebyl fanatik,“ poznamenává Konstantin. „Po návratu se hned nehrnul do žádných drsných podmínek. Ale možnost vytvořit tu anarchistickou jednotku považoval za hodně důležitou, důležitější než nějaká přání, než jakékoli světské radovánky. Tak prostě projevil velkou vůli a šel znova do války. Byl neohrožený a v mnoha ohledech tak trochu rytíř.“

Smrt při obraně Bachmutu

Nová jednotka, jejíž součástí byl i Dmitrij Petrov, byla vyslána bránit Bachmut.

Ve středu 19. dubna byli Lešij a dva jeho spolubojovníci, irský anarchista Finbar Cafferkey a americký mariňák a levicový aktivista Cooper Andrews, u Bachmutu zabiti.

Finbar alias Chia, což v překladu z kurdštiny znamená „hora“, se v některých ohledech podobal Dmitriji Petrovovi. Doma se účastnil ekologických protestů a bojoval proti výstavbě ropovodu, později odešel do Kurdistánu, kde se účastnil revoluce v Rojavě a bojoval proti Islámskému státu.

„Účastnili se útoku,“ říká Alexej Makarov, který se dozvěděl podrobnosti o smrti přítele od svých kamarádů v Kyjevě. „Šlo o silnici mezi Bachmutem a Chromovem a byla to nejhorší bitva v dubnu, protože se ji snažili odříznout a útočili na pozice nepřítele, aby ho zatlačili zpátky od silnice. Bojovali statečně, svůj úkol splnili, vzali pozice útokem. Ale pak se dostali pod těžkou minometnou dělostřeleckou palbu.“

Těla Lešije a dalších mrtvých se dlouho nenašla, protože o pozice se podle Makarova bojovalo prakticky celý duben. V květnu ukrajinská armáda „konečně Rusy vyhnala“ a začala procedura identifikace těl, která tam byla nalezena.

„Pokud se všechna těla najdou, bude proces identifikace dlouhý,“ vysvětluje Makarov. „Hlavně proto, že už uplynulo dost času. A od té doby, co se bojovalo o pozice, je tam mnoho mrtvých, jak ukrajinských, tak ruských vojáků.“

Makarov se chce na Ukrajinu brzy vrátit: „V zásadě považuji za svou povinnost pokračovat v Dimově práci, tedy pracovat na organizaci anarchistického hnutí a sjednotit anarchisty do samostatné jednotky. Byl to náš společný cíl, ale mezitím došlo k určitému rozdělení úkolů, řekněme. A protože Dima zahynul, určitě se vrátím.“

„Anarchistické hnutí je hodně specifické a roztříštěné. Dmitrij ho chtěl sjednotit, věnoval tomu veškerý čas, veškerou energii,“ říká Petrovův přítel Andrej, který také bojuje za Ukrajinu. „Víte, on je jako z těch knih o všech těch starých revolucionářích, kteří do té myšlenky dali všechno. Člověk, abych tak řekl, spíš z klasické doby než z té současné.“

Několik dní před Dmitrijovou smrtí se domluvili, že se setkají v Kramatorsku – oba byli v té době na Donbase, ale bojovali v různých jednotkách. „Řekl jsem mu o té jednotce, že to asi nebyl nejlepší nápad,“ vzpomíná Andrej. „A Dmitrij zažertoval, odpověděl citátem z Timura Mucurajeva: Vždyť v koránu se jasně píše, že džihád je povinný.“

Při odjezdu na ukrajinskou frontu zanechal ruský anarchista Dmitrij Petrov – alias Ilja Lešij, Ekolog, Fil Kuzněcov, Seva a Lev – svým soudruhům z BOAK dopis, který měli v případě jeho smrti zveřejnit.

„Moji drazí přátelé, soudruzi a rodino, omlouvám se všem, které můj odchod ranil. Hluboce si vážím vaší vřelosti. Jsem však pevně přesvědčen, že boj za spravedlnost, proti útlaku a nespravedlnosti je jedním z nejdůstojnějších smyslů, jimiž může člověk naplnit svůj život. A tento boj vyžaduje oběti, a to až po úplné sebeobětování.“

Žádal své blízké, aby „pokračovali v aktivním boji za dosažení svobodné společnosti založené na rovnosti a solidaritě“. „Riziko, strádání a oběti jsou našimi stálými společníky na této cestě,“ přiznával. „Buďte si však jisti, že nejsou marné.“

„Pro mě je vítězstvím především povstání v Rusku, vojenská porážka Putinovy armády. Mým snem je, že to vyprovokuje naši dlouho trpící ruskou společnost, která se narovná a shodí to svinstvo, co jsme byli nuceni snášet víc než dvacet let,“ řekl Petrov v podcastu Veřejné výzvy.

V té době už byl v první linii a poskytoval rozhovor zabalený v celtě pod tankem.

„Upřímně v to doufám. Je to jeden z nejdůležitějších důvodů, proč jsem tady,“ vysvětlil anarchista. „Abych osobně přispěl k porážce tohohle monstra, které se teď tak strašlivě začalo roztahovat za hranicemi Ruské federace a které si tu, jak doufám, vyláme zuby a zláme vaz.“

Zdroj:
https://avtonom.org/news/devyat-zhizney-anarhista-petrova-istoriya-aktivista-iz-rossii-kotoryy-voeval-za-ukrainu-i-pogib

Související odkazy:
Devět životů anarchisty Petrova (I)
Devět životů anarchisty Petrova (II)
Dmitrij Petrov padl
Poslání anarchismu v současném světě
Od bitek s nácky po rozkol kvůli válce (I)