První díl vyprávění o historii Antify v Rusku

Antifašistické hnutí vzniklo v Rusku na přelomu devadesátých a nultých let jako reakce na neonacistické násilí: ultrapravičáci tehdy téměř denně napadali migranty, bezdomovce, pankáče a všechny, kdo se jim nelíbili. Během několika desetiletí se hnutí dramaticky změnilo, přežilo vraždy svých členů, četné trestní kauzy a nyní i rozkol kvůli válce.

„Sláva Rusku,“ pronese muž ve vojenské uniformě a pozvedne lahev piva, zatímco na pódiu vystupuje kapela Klowns pod vlajkami takzvané DLR a LLR. Muzikanti přijeli do Doněcka v lednu 2023, aby – jak říkají – udělali „dobrou věc“ pro lidi, kteří už devět let „žijí v kulturní izolaci“.

Velkou část návštěvníků koncertu tvořili vojáci.

Klowns byli jednou z prvních a nejpopulárnějších antifašistických kapel v Rusku. Teď ze staré sestavy zůstal jen zpěvák Sergej, který se už nepovažuje za antifašistu. „Chci, aby bylo Rusko celistvé, aby se tu neopakoval Majdan,“ říká.

O tři měsíce později byl sto kilometrů od Doněcku, poblíž Bachmutu, zabit ruský antifašista a anarchista Dmitrij Petrov, který bojoval na straně Ukrajiny. „Jako anarchista, revolucionář a Rus jsem považoval za nutné zúčastnit se ozbrojeného odporu, který klade ukrajinský lid Putinovým okupantům,“ napsal Petrov v dopise, který si přál zveřejnit, kdyby padl. „Udělal jsem to pro spravedlnost, abych ochránil ukrajinskou společnost a abych osvobodil svou zemi, Rusko, od útlaku. Kvůli všem lidem, které odporný totalitní systém vytvořený v Rusku a Bělorusku zbavil důstojnosti a možnosti volně dýchat.“

Ruské antifašistické hnutí se do února 2022 sotva dalo nazvat jednotným, ale ruská invaze na Ukrajinu doslova rozprášila antifašisty na různé strany fronty. Začátek hnutí byl ale docela jiný.

Nulté roky

V roce 2002 se třináctiletá Inessa Dymničová vydala na svůj první koncert, na kterém vystupovala skupina Švábi!. V té době se Inessa o politiku nezajímala, prostě se jí líbil punkrock. Před jedním z dalších koncertů začaly na Inessu a lidi, co šli poblíž, létat lahve, které se rozbíjely o zeď nad jejich hlavami. V té době to začínalo být normální: koncerty pravidelně napadali náckové.

Napadení hrozilo kapelám všech žánrů, od punku a hardcoru po reggae a rap. Antifašistické hnutí jako takové ještě neexistovalo a koncerty často neměly žádné politické zaměření: krajní pravice prostě neměla ráda punkery a příslušníky jiných subkultur. K útokům docházelo nejen v samotných klubech, ale i cestou do nich.

„Když jsi jel na koncert autobusem, musel jsi dávat pozor na lidi oblečené jako pravičáci. Mohli tě napadnout při vystupování z autobusu, v každé uličce. Člověk vycházel na ulici jako do ringu. Nikdy nevěděl, co ho cestou trefí do hlavy, lahev, kámen, pěst. Někteří lidé se dali na antifašismus, protože už je prostě nebavilo, že na ně na koncertech pořád někdo útočí,“ říká Inessa.

Lidé museli chodit z metra po skupinkách a o koncertech věděli z doslechu: veřejná oznámení byla příliš nebezpečná. To však nezabránilo pravidelným útokům a návštěvníci koncertů se museli bránit a rvát se s nácky. Postupně se tak začalo formovat subkulturní antifašistické hnutí a časem začali antifašisté organizovat ochranku akcí.

„U metra se lidi sešli u naší ochranky. Ti, co měli plynové pistole, obklopovali tenhle dav a vedli ho do klubu. Kdyby šel někdo sám na záchod nebo do obchodu, mohli ho náckové zabít,“ říká antifašistka Šura, která byla v ochrance koncertů. „Když v té době někdo přišel na koncert neozbrojený, všichni se na něj dívali s nechápavým výrazem: Jsi snad nesmrtelný?“

Inessa se nakonec taky zapojila do ochranky koncertů. Zaujalo ji i antifašistické poselství: považovala za nepřijatelné, aby někdo rozlišoval lidi podle jejich národnosti a vzhledu – v té době byli migranti a bezdomovci napadáni skoro denně.

Neonacisti na mítinku „na obranu práv Rusů“, 2004

Koncept antifašistického odporu se objevil ve 20. století v Itálii a Německu, když začaly rychle směřovat k fašismu a nacismu. V 70. a 80. letech 20. století, kdy v poválečném světě začala opět nabývat na síle krajní pravice, ožilo i antifašistické hnutí. Stejně jako ultrapravice byli i noví antifašisté nejen politickým hnutím, ale také subkulturou úzce spojenou s hudbou a stylem, přičemž vycházeli z určitých ideologických zásad. V této podobě se antifašistické hnutí neboli antifa objevilo v Rusku asi o třicet let později.

Na střední škole si Inessa psala na okraje sešitů hesla jako „Volnost, rovnost a bratrství“, „Proti sexismu a homofobii“, „Za práva zvířat“. Tyto myšlenky považují mnozí lidé v antifašistickém hnutí za jeho podstatnou součást: obecně se hlásí k levici, konkrétně k anarchistům podporujícím myšlenky samosprávy a horizontální společnosti bez státu a kapitalismu. Kromě hudby a obecných idejí bylo pro Inessu, která byla tehdy mladší než většina jejích kamarádů, důležité, že s ní zacházeli jako s rovnocennou – to bylo vzácné.

Ale čím déle to trvalo, tím to bylo děsivější, říká Inessa: v průběhu nultých let se míra pouličního násilí, včetně násilí proti antifašistům, stále zvyšovala.

„Nejdřív, když někoho přepadli, jsme si říkali: no tak jen dostal přes držku, to nic. Pak: bylo to jen bodnutí nožem, to nic. Pak: jen rozbitá hlava, to nic. Takhle to šlo pořád dokola, až přišla chvíle, kdy jsme začali říkat: je jen postřelený, to je v pohodě, žije,“ vzpomíná antifašistka.

Ale ani střelné zbraně nebyla konečná. Koncem prosince 2006 dostala Inessa zprávu od svého přítele Tigrana Babadžanjana, bývalého správce portálu Antifa.ru. Tigran psal, že u nich ve vchodě je nastražená bomba. Cestou domů našel na schodišti dřevěnou ceduli s nápisem „V bytě 213 bydlí přičmoudlíci [Kavkazci]“. Tigran ji chtěl vyhodit, ale všiml si, že k ceduli vedou podezřelé dráty. Když Inessa odjížděla z univerzity domů, dál si psali – antifašista jí dal vědět, že zavolal policii a že bomba má být zneškodněna. Jenže když ji prohlíželi, vybuchla a zranila pět policistů. Babadžanjan sám zraněn nebyl.

O pár měsíců později neonacisti odpálili dvě nálože u stanice metra Vladimirská v Petrohradě, nedaleko místa, kde anarchisté každou neděli v rámci Food not Bombs rozdávali jídlo bezdomovcům. Poprvé vybuchla bomba ve stánku s květinami, prodavačka byla zraněna a dva bezdomovce odmrštila tlaková vlna. Antifašisté se tehdy na akci opozdili a nebyli zraněni. Druhá bomba vybuchla u McDonaldu poblíž stejného místa o dva týdny později. Šest zákazníků kavárny bylo zraněno. Strůjci bombových útoků byli odsouzeni k šesti až patnácti letům odnětí svobody.

Akce Food not Bombs

Ve stejném roce 2007 byla objevena bomba na antifašistickém hudebním festivale v Petrohradě.

„Na jevišti byla taška, stála jsem vedle,“ říká Inessa. „V jednu chvíli ji odnesli. Byl to velký festival, přijeli na něj lidi z různých měst, včetně skupiny aktivních moskevských antifašistů. Kdyby bomba vybuchla [v tašce se našla výbušnina s rozbuškou a spousta šroubů a matic], všichni by byli mrtví. Celý antifašismus by skončil mnohem dřív.“

Odvetné násilí

„Ve vestibulu jedné stanice metra se už dlouho scházejí fašouni. Mají tam sraz, aby pak jeli do Lumumby [Ruská univerzita přátelství národů] a mlátili tam černé. Chystali jsme se tam už dávno,“ popisuje jeden z útoků kniha Dostanou přes hubu. „Poslali jsme tam zvěda, ten se tam mrknul a řekl, že je jich asi patnáct. A nás tam bylo sedmnáct. Přijeli jsme tam, ale už jich bylo jen šest. Jenže když už jsme tam jednou byli, tak jsme na ně vlítli. Udělali jsme to docela inteligentně, šli jsme pěkně po přechodu, pak až úplně k nim a zaútočili jsme. Tři z těch šesti hned utekli, ostatní to odnesli za všechny.“

Zatímco zpočátku se členové antifašistického hnutí pouze bránili proti náckům, postupem času začali sami podnikat útoky – na ultrapravicové koncerty, „Ruské pochody“, akce Hnutí proti nelegální imigraci a další shromáždění nácků a nacionalistů. Takové metody odsuzovali i někteří antifašisté, ale jiní připomínají, že nutnost násilí byla v hnutí v nultých letech běžná.

„Ruský pochod“ v Moskvě, 2009

„To bylo to jediné, co fungovalo,“ věří Inessa. „Nakonec jsme byli schopni pořádat naše akce, aniž by nás někdo napadal. Samozřejmě si jako každý normální člověk kladu otázku, jestli bylo násilí opravdu oprávněné, protože mlátit lidi po hlavě není nic dobrého. Ale nějak se mi zdá, že v tu chvíli to jinak nešlo.“

Potřebu násilí zdůvodnil ve své Rudé knize Antify právník Stanislav Markelov, který se sám později stal obětí ruských neonacistů. „Budou nám vyprávět o humanismu, ale humanismus spočívá v ochraně lidí, ne ve snaze zakrýt nemoc, abyste pak neměli sílu bojovat s epidemií. Je lepší poslouchat obvinění z nehumanismu teď než se dohadovat o správné taktice před dveřmi plynových komor,“ napsal Markelov.

Teď se i samotní neonacisti báli pořádat veřejné akce nebo se shromažďovat na veřejných místech. Také to pomohlo snížit četnost útoků na migranty, domnívají se zastánci násilných metod: náckové se už necítili beztrestní a krajně pravicové hnutí jako celek se stalo méně atraktivní pro nové členy.

V určitém okamžiku se k antifě začali přidávat lidé, které přitahovala pouhá možnost rvát se, jen jakoby ve jménu vznešených ideálů.

„Antifašismus je ve skutečnosti tak upřímný, lidský, laskavý. Tedy pokud vás v zadní uličce nemlátí lahví po hlavě,“ říká Michail, muzikant z antifašistické kapely Brigadýr. „A přicházeli žel lidé s postojem: ,Fašisti jsou zlí, chtěli nás ovládnout, můj děda má sako s medailí. V podstatě někteří přičmoudlíci [Kavkazci] jsou taky svině a každá svině dostane od nás a našich kluků nakládačku.‘ Často to byli takoví normální kluci, včetně sexistů a homofobů.“

Antifašistický turnaj „Nevzdávej se“

Pro většinu z nich ale násilí nebylo hlavním cílem hnutí. Antifašisté pořádali pikety a demonstrace, dělali graffiti, v rámci Food not Bombs krmili bezdomovce, otvírali vlastní tělocvičny, pořádali sportovní turnaje a filmové projekce. Nejčastěji hnutí organizovalo koncerty. Mnozí z nich podle Michaila prostě potřebovali společnost, možnost stát se součástí subkulturní komunity: „Byli to lidé traumatizovaní těžkým dětstvím a násilím devadesátých let, kteří věří v lepší svět, jdou a mlátí někoho lahví po hlavě a myslí si, že ten lepší svět takhle přijde.“

(Pokračování příště)

30.5.2023 Jana Sachipová, Rádio Svoboda

Antifašismus Ze světa