Anarchistická federace

Smrt Ricarda Florese Magóna

Magón 2022: Nekrolog z pera Williama C. Owena

Magón

Ricardo Flores Magón je mrtev. Obvykle se mne zprávy o úmrtí dotýkají jen mírně, ale v tomto případě to pociťuji jinak. Není tomu tak proto, že tento nepokořitelný bojovník za Svobodu zemřel po dlouhých letech věznění a exilu ve vězeňské cele. Zmocnil se mne jakýsi mnohem hlubší cit než lítost či pocit ztráty blízké osoby. Z důvodů, jež se pokusím dále vyložit, se mi tato smrt zdá být vyvrcholením jistého období a vyvolává myšlenky a pocity, které jen stěží dokážu vyjádřit slovy. Mám dojem, jako by přestala působit nějaká síla, kterou jsem považoval za zcela zásadní.

Myslím si, že každý, kdo se kdy dostal do blízkého vztahu s Ricardem Magónem, to bude cítit stejně jako já. Bez ohledu na situaci, ve které se ocitl, vždy zůstával Někým, silou, s níž bylo nutné počítat, osobností, kterou nebylo možné přehlédnout. Zdálo se mi, že každý soudní a vězeňský úředník, s nimiž jsem o věci diskutoval a jimž jejich přirozený instinkt velel považovat Magóna za pouhého narušitele zákonů, si tento fakt plně uvědomoval.

Bylo tomu tak, myslím, proto, že tento člověk vyzařoval zcela evidentní jistotu; byl tak pevný ve svém přesvědčení, že ať už se jej cokoli snažilo umlčet, musel promluvit; byl tak silně odhodlán hrát svou úlohu v této velké bitvě za svržení lidského otroctví, že ji musel sám osobně, za jakoukoli cenu, vybojovat až do hořkého konce. Nenáviděl vše, co člověka utlačovalo, ať už to byla vláda, monopolní pozemkové vlastnictví, náboženské předsudky či velké finance. Jako Mexičan věděl, jak tyto věci ničily život jeho vlastního lidu; jako Anarchista chápal, že to byl osud všech vyděděných, všech, kteří byli odsouzeni k bezmocnosti na celém světě. U většiny lidí to vyvolávalo chvilkové výbuchy spravedlivého rozhořčení, avšak Magón se mi zdál být přímo sopkou, která nikdy nespí.

Proti tyranovi

Pokud si dobře pamatuji, bylo to před nějakými třiceti lety v San Luis Potosí, kdy Ricardo Magón, tehdy mladý novinář, poprvé vystoupil do popředí. Bylo pro něj typické, že tam přímo skočil. Liberální strana se na svém zakládajícím sjezdu[1] v souladu se svou tradicí zaměřovala na veřejnou obžalobu římskokatolické církve. Ricardo Magón, jak mi bylo řečeno, doslova vyděsil toto shromáždění svou řečí, ve které zaútočil na Porfiria Díaze, všemocného mexického diktátora, jako na člověka, který prodal Mexiko na wallstreetské burze a byl tak pravou příčinou všeho zla v zemi.

Pointa spočívá pochopitelně v tom, že odsuzování církve bylo v té době populární a bezpečné, zatímco útok na Díaze byl bezprecedentní a plný nebezpečí. Ricardovi to vyneslo celoživotní přátelství s Libradem Riverou, který s ním od té doby sdílel všechny peripetie osudu a nyní jej přežil v Leavenworthské věznici; tehdy se ale Ricardo stal, spolu s bratrem Enriquem a Riverou, zvláštním terčem diktátorovy pomsty. Navzdory tomu začala tato trojice vyvíjet pilnou aktivitu a působila v duchu svých idejí až do doby, kdy po řadě uvěznění dospěli všichni tři k závěru, že v Mexiku již není jejich činnost nadále možná, a emigrovali do Spojených států. Uvedli tím však celou věc do pohybu. S velkou smělostí vyvolali v život hospodářské a sociální hnutí, které nakonec vypudilo Porfiria Díaze do exilu. Tak, jak to chápu já, je hybatelem všech věcí vždy reálný člověk, ale v jeho případě vedla cesta, kterou otevřel, přímo do hrobu.

Jsem si zcela jist, že Ricardo Magón to zřetelně předvídal, protože v rozhovorech vše přijímal se stoickým klidem jako cenu, která musí být zaplacena. Často býval příliš silně ovlivněn svými osobními náklonnostmi nebo antipatiemi, a v těch, jimž oponoval, bychom jen zřídkakdy mohli najít nějakou ctnost. Ale v zásadních otázkách jsem ho vždy vnímal jako spolehlivého, protože v zásadních otázkách by nikdy neuhnul. Často jsem jeho obvinění považoval za velice nespravedlivá, ovšem lidé, jež kritizoval, se obvykle zcela očividně ukázali být jen prospěchářskými politiky, takže to, jak je ocejchoval, bylo zcela přiměřené. Byl velmi agresivní i velmi přívětivý, což mu přinášelo množství přátel i nepřátel.

Osobně jsem se začal o bratry Magóny zajímat po přečtení knihy Johna Kennetha Turnera Barbarské Mexiko (Barbarous Mexico), ale to, co mne s nimi sblížilo, byla jejich vášnivá nenávist ke společenskému systému, který se zdál být schopen myslet pouze v dolarech. Po mnoho minulých let bylo mým stálým přesvědčením, že uctívání zlatého telete je to nejhanebnější ze všech náboženství a ta největší ze všech překážek, jež brání rozsáhlému pokroku, který je náš rod, díky intelektuálním výdobytkům minulých století, nyní povolán vykonat. Setkal jsem se s mnoha muži i ženami, kteří tento názor sdíleli, ale nikdy s nikým, kdo by jím byl tak naplněn jako bratři Magónové. Ricardo byl, jak pevně věřím, plně přesvědčen, že nejhorším možným osudem Mexika by bylo spočinout bezmocně v područí Wall Streetu. Uvědomoval si jeden významný fakt, totiž že celé lidstvo je zapřaženo do kočáru brutálně triumfující moci peněz a že se musí buď samo osvobodit, nebo zaniknout. Osobně tento názor sdílím. Mé studium Mexické revoluce a mé přemýšlení o způsobu, jímž plutokracie sebrala v Mexiku prakticky všechno, co stálo za to sebrat, proměnilo myšlenku, jež byla původně velice vágní a teoretická, v neotřesitelné přesvědčení.

Silná osobnost

Ricardo Magón byl jedním z nejpůsobivějších spisovatelů, které zplodilo revoluční hnutí. Vyjma případů, kdy se nechal vtáhnout do žalostných polemik, neplýtval energií na nevýznamné detaily. Zasáhl vždy palčivé otázky, a to s mimořádnou neústupností. Celým jeho dílem prochází důraz na nejvyšší, a tím pádem také nejmocnější emoce, a také na hrdinství. Vyžadoval od lidí mnoho. Pochybuji, že by znal Nietzscheho spisy, ale v mých očích byl druhým Nietzschem, byť demokratickým. Nicméně v takových povahách bývá vždy silná aristokratická složka. Trvají na tom nejlepším, na úplné a dokonalé realizaci svých ideálů, a při této realizaci se žádná oběť nezdá být příliš veliká.

Nechci psát ani životopis ani chvalozpěv, a omezím se na několik osobních vzpomínek, jež možná poskytnou určitý obraz skutečného člověka. Pamatuji se, jak byl předem varován o hrozícím zatčení, a jak se odmítl uchýlit do bezpečného útočiště, protože by to znamenalo „dezorganizovat hnutí“. Když jsme ho poté, po uplynutí mnoha týdnů, dostali ven na kauci, odebral se rovnou do redakce Regeneración a celou hodinu se věnoval rozsáhlé korespondenci, kterou jinak běžně vyřizoval pravděpodobně až osm hodin denně. Nikdy jsem se nesetkal s tak pilným propagandistou, snad kromě jeho bratra Enriqua. Žil chudě a pokud vím, neměl žádné osobní zlozvyky. Popravdě řečeno, neměl na ně vůbec žádný čas.

Při mé první návštěvě redakce Regeneración jsem si povšiml velkého balíku a dozvěděl jsem se, že obsahuje pouze výtisky Kropotkinova Dobývání chleba, určené k odeslání do Mexika. Po léta tito lidé pokračovali s nekonečnou houževnatostí a s velkou zátěží pro jejich skromné osobní prostředky v této úmorné dřině. Jejich velkou ideou bylo rozvíjení revolučních osobností. Měli bezmezný obdiv ke Kropotkinovi, podle mého názoru příliš nekritický.

Když jsem vystřídal Johna Kennetha Turnera[2] v pozici editora anglické sekce Regeneración, činil náklad časopisu 17 000 výtisků[3] a list musel vydělávat peníze. Každý cent byl využit k šíření propagandy. Měli jsme 600 až 700 výtisků pro bezplatnou vzájemnou výměnu a díky tomu jsme dostávali mimořádně důkladné zprávy a aktuality z celého latinskoamerického světa. Naším velkým cílem bylo sjednotit mínění latinskoamerického světa, v Mexiku, ve Střední a v Jižní Americe, proti invazi plutokracie, a ve Spojených státech vyvolat dostatečně silný pocit, který by udržel na uzdě neustále hrozící intervenci. Myslím, že Ricardo považoval právě tento poslední bod za hlavní úkol Regeneración, a právě proto se stavěl proti přestěhování redakce do Mexika, což byl krok, na který jsem v určitou dobu silně naléhal.

Ve své knize Skutečné Mexiko (The Real Mexico) popisuje Hamilton Fyfe, nyní editor Daily Heraldu, tehdy však významný zahraniční dopisovatel těchto novin, neočekávaný pád Porfiria Díaze, považovaného Spojenými státy za Mocnost prvořadého významu, mající podporu silné armády. Pan Fyfe poznamenává, že Díaz přehlédl jeden důležitý faktor, cituji, jistého gentlemana jménem Ricardo Flores Magón. Vždy jsem tuto poznámku považoval za výstižnou a bratry Magóny jsem chápal jako muže, kteří opravdu uvedli do pohybu síly, jež Díaze nakonec vyhnaly do exilu. Měl jsem to za velký úspěch a za skutečně významnou událost, určující epochy. Díaz byl člověk, který, jak řekl William Archer, prodal svou zemi za babku a s bezstarostností dítěte, vyfukujícího mýdlové bubliny. Jeho svržení z trůnu bylo prvním neúspěchem, se kterým se plutokracie Severu setkala při svém triumfálním pochodu na Jih.

Když vystřídal Díaze ve funkci prezidenta Maduro, jmenoval jednoho z Magónových bratrů, Jesuse, v té době předního právníka, ministrem. Je mi známo, že Jesus vyvíjel opakované úsilí přemluvit jak Ricarda, tak Enriqua k návratu do Mexika s tím, že jim zajistí naprostou bezpečnost a rychlé jmenování do vysokých funkcí. Tito muži byli oba velice chudí. Byli předmětem opakovaného stíhání a věznění jako nepohodlní rušitelé plutokratického klidu a míru. Přesto vytrvale odmítali nabídky svého bratra. To se mi zdálo vždy rozhodující. Pro nás může být obtížné a možná i nemožné porozumět pochodům mexického myšlení a postojům mužů, kteří v sobě mají tolik starobylé indiánské krve. Ale že v samotné podstatě byli tito mužové – Ricardo a Enrique Magónovi a také Librado Rivera, který je stále ještě v Leavenworthské věznici – fanaticky věrní svému anarchistickému přesvědčení, o tom nemohu ani na chvíli pochybovat.

„… odpočívá v pokoji“

Nuže, Ricardo Flores Magón je mrtev a jistě „po horečnatém a nestálém životě odpočívá v pokoji“. Ani chvála, ani pohanění se ho již nijak nedotýkají. Zemřel ve věznici v Leavenworthu, USA, po uplynutí pěti let z hrůzného dvacetiletého trestu,[4] k němuž byl odsouzen za to, že napsal články proti odvodům mladých můžu do vojenské služby. Mnoho let trpěl cukrovkou a v poslední době mu hrozila ztráta zraku. Mohl dosáhnout svého propuštění výměnou za vyjádření lítosti – což bylo pro povahu, jako byl on, nepřijatelné.

V posledních měsících demonstrovali organizovaní pracující v Mexiku za Ricardovo propuštění a po oznámení jeho úmrtí nařídil parlament v Mexico City svému tribunálu, aby se zahalil do černé barvy. Vláda požádala o vydání jeho těla, aby mu mohl být uspořádán pohřeb jako jednomu z těch, jejichž život byl nepřetržitým bojem za věc emancipace, kterou si však musí masy v Mexiku, stejně jako po celém světě, ještě vybojovat. Jeho soudruzi ale respektovali jeho zásady a odmítli vládní pohřeb, a tak bude pohřben v Los Angeles v Kalifornii.[5]

Doufáme, že lid Spojených států, inspirovaný příkladem tohoto nezdolného bojovníka, se vzbouří a bude požadovat propuštění množství politických vězňů, mučedníků svědomí, kteří dnes hnijí ve vězeňských kobkách. Takový úspěch by byl tím nejpřiměřenějším monumentem k uctění života a památky Ricarda Florese Magóna.


Poznámky:
[1] Zakládající sjezd Mexické liberální strany se uskutečnil v San Luis Potosí ve dnech 5. až 14. února 1901.
[2] Owenův omyl. Předchozí redaktorkou byla Ethel Duffy Turnerová, manželka Johna Kennetha Turnera.
[3] Diego Abdal Santilián uvádí ve své biografii Ricarda Florese Magóna z roku 1925 číslo 25 000 výtisků.
[4] 15. srpna 1918 byli odsouzeni Ricardo Flores Magón ke dvaceti letům vězení a Librado Rivera k patnácti letům vězení za „aktivity, které představují neustálé porušování nejrůznějších zákonů“.
[5] Tělo Ricarda Florese Magóna bylo nakonec převezeno do Mexika a pohřbeno v Pantheón Francés de la Piedad (Francouzský hřbitov) v Mexico City. V roce 1944 byl exhumován a jeho tělo bylo uloženo v Rotonda de las Personas Illustres (Rotunda slavných osobností).

Článek byl otištěn v britském anarchistickém měsíčníku Freedom, v prosincovém čísle ročníku 1922. Překlad byl pořízen z přepisu, přístupného na webových stránkách Libcom (https://libcom.org/library/death-ricardo-flores-magon). Přihlédli jsme také k francouzskému překladu, který vyšel v revui Itineraire. Une vie, une pensée, v čísle 9/10, roč. 1992, jež bylo věnováno Ricardu Floresu Magónovi. Z francouzského vydání přebíráme mezititulky a vysvětlivky.
Přeložil čp.

V celoroční sérii „Magón 2022“ zatím vyšlo:
Magón 2022
Ricardo Flores Magón (1874–1922)
Barikáda a zákop
Jakým dobrem je vláda?


Verze pro tisk 11.5.2022 -čp-

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Odkazy