Anarchistická federace

Anarchistická federace Gran Canaria

Anarchisté a anarchistky jsou aktivní i na Kanárských ostrovech, jejich tamní federace slaví deset let úctyhodných úspěchů.

FAGC

Letos v srpnu slaví FAGC (Federación de Anarquistas Gran Canaria – Anarchistická federace Gran Canaria) deset let existence, deset let sousedského anarchismu. Seznamte se s rychlým a stručným přehledem historické trajektorie FAGC. Nejprve se ale musíme se vrátit do roku 2011, do společnosti otřesené demonstracemi rozhořčení, které se stanou známými jako Hnutí 15M (psali jsme o něm např. ZDE).

Revoluční Indignados

Šestnáctého května vtrhla na náměstí San Telmo skupina mladých anarchistů, kteří rozdávali leták. Stálo v něm například toto:

Něco se dalo do pohybu a my se nemůžeme spokojit s pouhým přihlížením. Především se nám dostane spousty sraček, mnoha urážek a pomluv. Parlamentní levice i pravice svým předstíraným svárem polarizovaly společenský život státu; teď vidí, že nechceme ani jednu z nich, že jsou jen dvě skupiny: oni a my, utlačovatelé a utlačovaní, bohatí a chudí, krčí se strachy a uzavírají řady. Strach, který projevují z „prostého protestu“, je symptomem ukazujícím, že může jít o něco víc.

To však nemůže být to jediné, co nás znepokojuje; tohoto nepřítele lze snadno identifikovat. Musíme se ujistit, že toto hnutí nevyužívá nikdo jiný než samotná sociální nespokojenost. Zničehonic se objeví spousta „otců“ a „vychovatelů“, mnozí z nich se budou snažit nás, „ubohé idealisty“, přesměrovat na „praktičtější“ a „konstruktivnější“ cestu. Nenechte se zmást! Vše, co zavání politikou, chápanou nikoli jako správa polis, ale jako „umění vládnout“, se bude snažit toto hnutí rozebrat a udělat z něj nástroj svých vlastních zájmů. Naší jedinou šancí je plivnout oheň do tváře „hasičům“, kariérním politikům, kteří z toho chtějí udělat svou volební kampaň. Reformovat zákony? Vrátit systém svobodné výměny a pokusit se radikalizovat volební levici? Žádat státní zásahy? To je věšení se za krk vlastníma rukama, ale pomocí smyčky, kterou nám dávají. Ricardo Flores Magón řekl: „Revoluce selhávají, protože jakmile zvítězí, nechávají vše v rukou nové revoluční ,vlády‘, místo aby to dělaly samy.“

Ještě ani nedošlo k totálnímu povstání, a už žádáme zákony a systém, aby se reformovaly? To, co potřebujeme, je volný přístup k veřejným službám, bydlení a potravinám. To, co potřebujeme, je, aby pracující kontrolovali výrobu. Finanční a bankovní systém nelze „usměrnit“, musíme jej zničit. Musíme to být my, kdo – ať už se rozhodneme jakkoli – řídí vlastní životy. Nenechte se nakazit „pragmatismem“ umírněných. Chcete-li Všechno, nežádejte o to: VEZMĚTE SI TO.

Jaká byla reakce prvních integrantů 15M na tento leták? Bylo svoláno shromáždění s naléhavým cílem… VYHNAT ANARCHISTY.

Studenti byli rozhořčeni, protože jsme „navrhovali revoluci“, a oni chtěli jen „trochu změnit věci“. Puritáni politických stran prohlašovali, že by na nás měli zavolat policii, aby nás vyhodila (z veřejného parku, samozřejmě). Ale ozývaly se i hlasy, které se nás zastávaly.

Nemohli nás vyhodit, ani kdyby o tom rozhodovala většina, kterou neměli. Zjistili jsme, že stejným postupem vyhodili feministické soudružky za plakát „Revoluce bude feministická, nebo nebude vůbec“.

Odešli jsme, nebo zůstali při všem tom bordelu? Snadná možnost byla odejít, ale jako anarchisté si nikdy nevybíráme snadnou cestu. Odejít znamenalo přenechat náměstí stranám a oportunistům. Šli jsme do Komise pro respekt s cílem ukázat jiný způsob řešení konfliktů.

Naším záměrem bylo udržet mimo náměstí policii (na kterou se do té doby Indignados sami dobrovolně obraceli), zabránit vyloučení tábořících bezdomovců a obecně ukázat, že naše myšlenky jsou užitečné.

Během krátké doby se změnilo vnímání, které o nás někteří Indignados měli. Spousta lidí k nám začala chodit s tím, že jsou anarchisté, ale když jsme se poprvé objevili, tak to o sobě neříkali, protože jsme se chovali „jako slon v porcelánu“.

Přidávali se další a další lidé: staří militanti z COA (Colectivo de Objeción de conciencia y Antimilitarismo / Kolektiv antimilitaristů a odpíračů vojenské služby) z 80. let, lidé z grankanárské CNT, pankáči, mladí lidé, kteří s anarchismem sympatizovali, ale nic o něm nevěděli, independentisté [stoupenci kanárské nezávislosti na Španělsku, pozn. překl.] atd. Vznikl „černý blok“.


Ve skutečnosti to byl název, který nám dali naši odpůrci, ale nám to přišlo vtipné. Během července jsme začali uvažovat o vytvoření federace, FAGC. To nám také přišlo vtipné, protože název připomínal FAI (Federación Anarquista Ibérica) a také slovo Fuck (ano, byli jsme velmi mladí).

Přibližně v polovině srpna (přesné datum si už žel nepamatujeme) se v parku San Juan v Telde konalo zakládající shromáždění FAGC. Nebyl sepsán žádný dokument. Nebyla pořízena žádná fotografie. Většina současných členů FAGC se tohoto shromáždění nezúčastnila. Ale právě tam všechno začalo.

Když se San Telmo vystěhovává, my anarchisté stojíme v první linii. A také když přijde čas na to, vyřešit situaci bezdomovců, kteří s vystěhováním přišli o své útočiště. Opuštěný hotel je obsazen. První oficiální squating FAGC.

A také první oficiální soudní proces s FAGC za „uzurpaci“. Naši soudruzi byli shledáni nevinnými a došlo k velké mobilizaci zdravé a angažované části 15M.


Přibližně v této době dochází k první významné akci FAGC: převzetí vedení demonstrace od CCOO a UGT (dva španělské reformistické odborové svazy). Heslo? „Jediná dobrá ústava je hořící ústava“.

Zhruba v té době zahajují tyto svazy mohutnou ofenzivu s cílem ovládnout 15M v San Telmu. Kolují zvěsti, že „anarchisté mají ve shromáždění většinu a radikalizují nás“. Pravdou je, že nás nikdy nebylo víc než patnáct a že jsme měli spoustu sympatizantů.

Lidé, kteří se obávají, že by se z 15M nakonec stala další politická strana, přicházejí k anarchistům, aby tomuto vlivu čelili. Ale FAGC má vnitřní „pravidlo“: účastnit se 15M jako jednotlivci, nemluvit o 15M na shromážděních FAGC. Stručně řečeno, nevládnout.

Ruy tedy vyvinul organizační model (jako protiváhu k ostatním, kteří chtěli, aby hlasoval kolektiv/strana jako celek a měl stejnou váhu jako sousedské shromáždění), zajišťující shromáždění autonomii. Ruyův model zvítězil většinou hlasů.

V modelu se píše:

Strukturu hnutí, které je horizontální, bez vůdců a lidové, nelze nahlížet „shora dolů“.

Abychom zastavili jakýkoli pokus o vertikalitu, musíme se snažit organizovat věci od jednoduchého ke složitému a prosazovat, aby složité vždy záviselo na základním.

Pokud však cirkularita děsí hierarchii, bude to právě federální metoda, co umožní zachovat autonomii shromáždění. Podle této zásady je každé shromáždění autonomní, a pokud chápeme Shromáždění jako metodu kolektivního rozhodování v opozici k moci, chápeme, že v něm, a ne v jiném orgánu, spočívá suverenita. Tím se komise stávají pouhými nástroji, které musí pouze provádět to, na čem se shromáždění dohodlo.

Nezapomněli jsme, že kolektivy na rozdíl od jiných sociálních skupin (dělníků, nezaměstnaných, studentů, důchodců, sousedů atd.) spojuje ideová spřízněnost a že horizontalita musí zabránit jakémukoli řízení zvenčí.

Úspěchy vždy doprovází policejní pozornost. Při dalších demonstracích a stávkách se opakovaly policejní šarvátky s anarchisty a konfrontace s „ochrankou“ reformistických odborů.

Na transparentech se objevuje nápis „Bez systému lépe: Revoluce a anarchie!“ a „Zaseješ hlad, budeš mít revoluci“.


Kudy se vydat?

Nyní se nacházíme v roce 2012. Chaotický rok. Tehdy jsme spolu s mladými nezávislými vykopli nácky z Respuesta Estudiantil z demonstrace, kde si dohodli účast s tehdy největším studentským kolektivem. (VIDEO)

A také se odehrál jeden z našich největších zásahů: zabrání tribuny, která patřila reformistickým odborům, a jejich vyloučení z ní. Akce, která byla sice neformálně projednána, ale proběhla spontánně ve snaze zabránit zlikvidování našeho bloku. (VIDEO)

FAGC zvenčí budila dojem „mocné“ organizace, ve skutečnosti však několik měsíců předtím utrpěla první rozkol a byla ponořena do debaty o své povaze a cílech. Vše začalo kolem squatování opuštěných pozemků.

Již tehdy bylo možné ve FAGC vidět dvě různé frakce, jednu více inklinující ke „konvenčnímu“ anarchismu s jeho typickými akcemi: kampaněmi plnými slov o vzpouře, svátečním aktivismem atd., a druhou vycházející více „ze sousedství“, více zaměřenou na oslovování lidí v našem okolí.

Diskuse se rozvinula kolem otázky: podělit se o část úrody se sousedy bez prostředků a přizvat je k projektu, nebo si vše sklizené vzít pro sebe? Nevěděli jsme, jak neshodu zvládnout, a postupně odcházeli zastánci druhé varianty.

V té době se o FAGC začalo (negativně) mluvit v místních zprávách, což přitahovalo mladé anarchisty, kteří byli naštvaní na všechny a na všechno, ale náš skutečný vliv v sousedství byl minimální. Byli jsme velmi bojovní, ale nemluvili jsme k našim lidem, jen k sobě.

Měli jsme období hluboké analýzy, rozjímání o kanárské bídě v celé její hloubce a rozsahu. Jak to, že většina z nás pocházela z La Islety, El Polvorínu, Jinámaru, Las Remudas, San Cristóbalu, El Risca, Las Chumberas atd. (různé vesnice z Gran Canarie), a přitom jsme nemluvili se svými sousedy?

Období demonstrací bylo v pořádku, bylo velmi nutné budovat sílu. Ale za dva roky proběhly stovky demonstrací a kromě toho, že jsme vyděsili buržoazii, jsme ničeho nedosáhli.

Boj o horizontálu 15M byl rychlokurzem „reálpolitiky“. Ale mělo kromě toho, že jsme spojili síly a přiblížili naše myšlenky veřejnosti, smysl pokračovat v „hnutí“, které bylo omezené na pořád stejnou skupinu? (VIDEO)

Země a Svoboda

Začali jsme tím, že jsme otevřeli dveře našeho zemědělského projektu. Bylo to poprvé, kdy jsme jako FAGC spolupracovali s lidmi, kteří se za anarchisty nepovažovali, na anarchistickém projektu. Tak se zrodil projekt „Země a Svoboda“. (VIDEO)

Pokračovali jsme v analýze situace na Kanárských ostrovech a viděli jsme, že bydlení a vystěhovávání jsou dvě věci, které naše sousedy trápí více. Střecha nad hlavou, dům, teplé oblečení, to základní, nezbytné. Náš zeleninový pozemek část potřeb pokryl, ale co ten zbytek?

Kvůli oblečení jsme vytvořili „prostor pro solidární setkávání“, síť pro volnou výměnu a sdílení oblečení, hraček a dalšího zboží. Neformálně stále pokračuje, stejně jako 4 zeleninové parcely, které živí 2 komunity o 260 lidech a několik dalších rodin.

Proti vystěhovávání

Bydlení však bylo mnohem složitější. Squatovali jsme už předtím (někteří od puberty) a s 15M jsme zastavili několik evikcí, ale všechny ty právní ptákoviny byly nad naše chápání. Snažili jsme se spojit s místní PAH (Plataforma de Afectados por la Hipoteca, síť skupin zapojených do boje za bydlení) a squaterským hnutím.

Myšlenka byla taková, že PAH se postará o právní část, squaterské hnutí o znovuzabydlení a FAGC o odpor proti vystěhování (naše skutečná specializace). Ale nefungovalo to… PAH se v tu chvíli nezabývala případy pronájmu ani squatingu.

Zapojena do legalistického a institucionalistického procesu nechtěla mít s anarchisty nic společného, takže jsme se omezili na to, abychom chodili na jejich shromáždění kopat do vosího hnízda a oslovovat sousedy nespokojené s jejich „polovičatými opatřeními“.

Squaterské hnutí se na několik měsíců vzchopilo, zastavilo s námi vystěhovávání a začali jsme se znovuosídlováním. Ale jeho vnitřní dynamika (spory o prostory pro „cestovatele“ nebo „meditační místnosti“) způsobila, že vydrželo jen málo. FAGC se musela rozhodnout, že bude řešit vše naráz.

Ponořili jsme se do studia zákonů (jako ateisté, kteří čtou Bibli), začali jsme vytvářet svou rezervu socializovaných domů (plán B) a začali jsme sami zastavovat probíhající evikce. Zrodila se Grupo de Respuesta Inmediata (Skupina okamžité reakce).


Uspořádali jsme první „Shromáždění nájemníků a sousedů“, z nichž se zrodily první veřejné squaty organizované společně s lidmi ze sousedství. Na fotografiích můžete vidět dvě shromáždění (první proběhlo hned po zatčení dvou compañeras) a „socializační karavanu“.


Udělali jsme první rehousingy, ale zjistili jsme, že je vyčerpávající obsazovat domy pouze pro jednu rodinu. Tehdy, ke konci roku 2012, se zrodila možnost vytvořit komunitu La Esperanza. V únoru 2013 jsme do ní přemístili první rodinu. Do května jsme v ní ubytovali 20 rodin.


Přeskupení

Přetlak práce začal být brutální. Některým soudruhům se představa „práce s neanarchisty“ líbila, dokud nenastal čas uvést ji do praxe. Osobní zklamání, komunitní konflikty… o tom teorie nic neříkala.

Spousta compañeros se přestala organizovat, tíha dopadala na málo lidí, a tak došlo ke konfliktu a druhému a poslednímu rozkolu. Část lidí se rozhodla, že chtějí „dělat jiné věci“, zbytek pokračuje v projektu La Esperanza a v projektech zabydlování.

První skupina tvoří většinu. Druhá odchází, pokračuje ve squatu a nechává první, ať si s názvem dělá, co chce. Za měsíc už FAGC neexistuje. La Esperanza si může hospodařit, jak chce.

O měsíc později se sousedé z komunity obracejí na zbytky naší skupiny: potřebují pomoct s těmi „asamblážními“ a „horizontálními“ věcmi, protože zkusili prezidentský systém a byl to chaos.

Ještě máme zápis z prvního shromáždění Společenství, když obnovilo asamblážní model:

Pro správu společných záležitostí bude ustaveno pravidelné shromáždění sousedů. Zmíněné shromáždění bude mít možnost rozhodovat o otevření a zřízení nových domů, zabydlování, stanovení poplatků, o bankovních procedurách, údržbě atd.

Je rozhodnuto začít „od nuly“; minulé konflikty a stížnosti nebudou brány v úvahu.

Je stanoveno, že všichni sousedé jsou si rovni, a proto není třeba žádné vedoucí funkce, vedení, předsednictví atd. Všechna rozhodnutí se přijímají společně.

V případě nepředvídaných výdajů bude svoláno mimořádné shromáždění, které rozhodne o potřebě společného fondu na jejich úhradu.

S ohledem na minimální výdaje společenství je stanovena kvóta 25 eur měsíčně pro každý dům.

Úhradu kvót lze provést mezi 1. a 30. dnem každého měsíce a budou předány pokladníkovi. Pokud soused nemůže zaplatit celou kvótu, přispěje, čím může (Ruy slibuje, že v případě prokázané potřeby rozdíl doplatí).

Shromáždění ostře odmítá vydírání nebo zastrašování jakéhokoli souseda za neplacení. Žádný soused nemůže být kvůli neplacení vystěhován ani mu nesmí být odepřena voda nebo elektřina.

Potřebovali jsme platformu pro šíření našeho hlasu, a vzhledem k tomu, že compañeros, kteří si název ponechali, jej přestali používat, byla FAGC v roce 2014 založena znovu. Zcela jiná FAGC než ve svých počátcích.

Čím více jsme se organizovali s neanarchisty, tím více ideologických anarchistů začalo mizet a k FAGC se přidávalo více sousedů. Začínají zlaté časy samosprávy, s prvními velkými zkušenostmi, s prvními neúspěchy, ale i spokojeností.


Boj za Esperanzu

Ještě před La Esperanzou vznikla samosprávná komunita (trvá dodnes, je to El Project, jehož umístění zůstává utajeno). Ale La Esperanza je mnohem větší, bydlí v ní 210 lidí a umožnila zažít „anarchii“ na vlastní kůži.

V letech 2014 až 2015 se FAGC zabývala experimentováním s hranicemi samosprávy. Se všemi jejími rozpory a konflikty, které přináší. Dva bloky La Esperanzy v havarijním stavu jsou sanovány a posledních pět rodin je znovu ubytováno (celkem jich v projektu bydlí 76) a projekt je považován za ukončený.

Přibližně v této době přicházejí agenti Guardia Civil (militarizovaná policejní jednotka ze Španělska, známí jako největší svině mezi policajty), Ruye nezákonně zadrží a mučí ho na stanici. Nahlédnutím do policejní zprávy zjistíme, že pro Guardia Civil je La Esperanza „horkým místem“ a při přípravě zásahu komunitu bez výčitek kriminalizují.

Všechny alarmy se spustí. Nesmělé pokusy dát o sobě vědět jdou stranou a je zahájena celostátní kampaň, aby se předešlo jakékoli odvetě. Tehdy se La Esperanza stala známá jako největší samosprávná komunita ve státě.

V roce 2016 úřad starosty města Guía (město, kde se komunita nachází) nařídil sousedům, aby do měsíce komunitu opustili (jako by toho byli schopni), a začala se šířit panika. V obavách z preventivního vystěhování zahájila FAGC a sousedé mohutnou kampaň. O měsíc později tam všichni obyvatelé stále jsou. Letos v únoru uplynulo osm let.


Ke Svazu nájemníků

V roce 2016 zahajuje FAGC akci Las Masías. Snahu o vytvoření komunity, která by ubytovávala migranty, kteří uprchli z CIE (Centro de Internamiento de Extranjeros, internační tábory pro přistěhovalce) a pronásleduje je policie. Dnes zde žije 70 obyvatel.

Odpor La Esperanzy také umožnil mnoha mladým lidem a studentům kontaktovat FAGC a začít se o federaci zajímat. Někteří z nich, ti, kteří se vydali do Guía, aby pomohli s obranou projektu před vystěhováním, jsou dnes cennými členy FAGC.


Ve FAGC je velmi málo anarchistů a hodně sousedů, kteří by se nutně s nálepkou „libertarián“ [v levicovém, anarchistickém slova smyslu, pozn. překl.] neztotožnili. Došlo k pokusům vytvořit zastřešující organizaci, ale to nikdy nefungovalo, protože nakonec šlo vždy jen o FAGC pod jiným názvem.

Po celý rok 2016 se mluví a debatuje o potřebě vytvořit Svaz nájemníků, podobný těm, které v minulém století založila CNT. FAGC se opět nachází ve stavu vnitřní krize a uvažuje se o jejím rozpuštění, pokud Svaz nájemníků nebude fungovat, jak má.

Právě v lednu 2017 je bez velkých nadějí svoláno shromáždění v La Esperanze, které má rozhodnout o ustavení Svazu nájemníků. Reakce sousedů nás překvapí: hází na stůl drobné a chtějí svoje členské karty. Chápou, co znamená „svaz“ [v originále union, což může znamenat také např. odborový svaz, organizaci s formálním členstvím apod., pozn. Překl.].


Poučná lekce

Vzniká SIGC (Svaz nájemníků Gran Canarie) a z něj tři nová společenství: El Refugio, La Ilusión a El Nido. Všechny kromě posledního stále pokračují. Poučení z El Nido je důležité. Šlo o budovu bývalé školy.

Cílem bylo vytvořit z ní útočiště pro osoby, které prožily sexistické násilí, protože ve státních „útulcích“ je zacházení neslavné. Škola je zabydlená a vše je připraveno. Ale právě tehdy někteří sousedé učiní osudové rozhodnutí.

Rozhodnou se kontaktovat starostu města, aby jejich situaci „legalizoval“. Starosta je dvě hodiny laskavě poslouchá. Vychází ven, aby vyřídil několik telefonátů, a vrací se se stejnou srdečností a dobrou náladou. Sousedé jsou velmi spokojeni.

Když se vrátí domů, zjistí, že škola je zazděná a všechny jejich věci jsou uvnitř. Zatímco je starosta rozptyloval, operativci dům znepřístupnili. Byla to tvrdá lekce, ale posloužila k tomu, aby si naše komunity uvědomily povahu oficiálních institucí.

Ve stejném roce compañeros z Inercia Docs produkují mistrovské dílo, kterým je dokumentární snímek Precaristas: kronika boje o bydlení na Gran Canarii. Zachycuje realitu, ve které žijeme, naši bojovnost a podstatu sousedského anarchismu.

Také se nám podařilo zastavit masivní vystěhovávání Los Barracones del Conde (Baronových bunkrů). FAGC a SIGC se tak dostávají do kontaktu s jiným světem, s venkovem, cacquismem [španělský pojem označující nadvládu místních politických bossů, pozn. překl.], aristokracií, s realitou vykořisťovaných dělníků, kteří žijí v chatrčích. Boj se šíří ze severu na jih.


Poradní kancelář

Na začátku roku 2018 začala SIGC pociťovat přemíru aktivity. Někteří soudruzi onemocněli, jiní byli vyčerpaní. SIGC si bere několik měsíců volno. Se stovkami zastavených vystěhování (některá z nich byla opravdu velká), desítkami ubytovaných a třemi novými komunitami. Únava je zřejmá.


FAGC je na tyto chvíle přílivu a odlivu zvyklá, a tak pokračuje ve své činnosti, zatímco SIGC si bere nějaký čas na rozmyšlenou. Zakládáme Poradní kancelář pro lidi v nesnázích, zejména pro pracovníky, kteří dostávají výplatu v hotovosti na ruku.

Mnoho z těch, kteří se na nás obracejí, jsou prostitutky. Začínáme sepisovat žaloby na pasáky a zneužívání policií, učíme se kroky, jak žádat o dávky, pořádáme semináře o rekvalifikaci a o tom, jak psát životopisy.

Jeden z našich zeleninových pozemků v současné době obhospodařují compañeras, kterým radí naše „kancelář“. Každý měsíc se na něm urodí stovky kilogramů pomerančů, rajčat, avokád, brambor nebo cuket. Nemoralizujeme. Poskytujeme prostředky k tomu, aby nikdo nebyl ponižován a utlačován.

Rozvíjíme také malou síť zdravotní péče, abychom poskytli základní služby migrantkám, které se obávají zatčení, pokud by přišly do kontaktu s kanárským zdravotnickým systémem. Tato síť s klinikou funguje dodnes.

Ke konci roku 2018 byl zahájen proces vystěhování La Ilusión. FAGC reaguje na výzvu a na základě petice samotných sousedů je SIGC znovu založena. Svazu se vystěhování La Ilusión podařilo zabránit a od té doby zabrání v průměru 400 evikcím každý rok.


Společenství Los Girasoles, které vzniklo těsně před obdobím reflexe SIGC, se připojuje ke společenství Miraflor. SIGC má v současné době více než 600 členů a 80 organizátorů s různým stupněm zapojení.


Na začátku roku 2020 se na Gran Canarii uskutečnila premiéra filmu Precaristas. Byla to na ostrově výjimečná událost. Slaví se tam, kde se slavit má: na náměstí, ve čtvrti Guanarteme, v přírodě, se sousedy, s našimi lidmi.


Nájemní stávka

V dubnu 2020 pomáhají FAGC a SIGC propagovat první nájemní stávku ve státě v tomto století (bylo to příhodné, protože SIGC je prvním svazem nájemníků v tomto státě v 21. století, což mnohým vadí).

Někdy bychom měli napsat interní historii této stávky. Jedni se ji snažili sabotovat, jiní kontrolovat a mnoho lidí ji kritizovalo. Rychle jsme se distancovali od oficiálního proudu a omezili jsme se na vytváření stávkových výborů a poradenství tisícům lidí.

Více než 600 lidí (mluvíme pouze o údajích z FAGC, SIGC sám o sobě řešil minimálně stejné množství případů) na Kanárských ostrovech a na poloostrově (řešili jsme mnoho případů z celého státu) si vybojovalo ústupky ze strany majitelů.

Moratoria nebo snížení nájemného ani nepočítáme, protože nebyly cílem stávky. Nebyla to generální stávka a vláda platby nájemného nepozastavila. Dosáhli jsme však toho, že organizovaná sousedství porazila velké pronajímatele.

I dnes se najdou lidé, kteří si stále užívají sníženého nájemného. Jiní nájemníci začali platit až poté, co skončil výjimečný stav, a žádný pronajímatel kvůli tomu hlady neumřel (ve skutečnosti jsme některým malým pronajímatelům radili s hypotékou).

Ke konci roku 2020 zahajuje FAGC projekt El Refugio II, komunitu pro pronásledované migranty, kde nyní žije 190 lidí. Bylo nutné vytvořit celou infrastrukturu soběstačnosti (zahrady, pece atd.) a nákupní síť, která je stále méně potřebná.

V těžkých měsících pandemie FAGC také rozvinula síť vzájemné pomoci s nákupy ve výši 50 eur pro každou rodinu. Využilo ji více než 30 našich sousedů, kteří se tak vyhnuli tomu, aby se museli plazit před nevládními organizacemi, které je ponižovaly a kontrolovaly dokonce i značku vložek.

Na začátku roku 2021 se kolektiv Los Olmos se svým stávkovým výborem dohodne s majiteli nemovitosti, že na místě budou žít osm let výměnou za 2000 eur ročně. Vše díky té „posrané stávce“, na kterou se všemožné militantní elity a samozvaní mudrcové dívali svrchu.

Na začátku letošního roku jsme se dozvěděli, že byl obnoven proces proti našemu compañerovi Ruymánovi. FAGC a SIGC se tak vracejí do ulic. Boj stále pokračuje a my potřebujeme vás, vás všechny, abychom zvítězili.


Zdroj:
https://organisemagazine.org.uk/2021/08/06/the-history-of-the-fagc-theory-and-analysis/

Mezititulky redakce


Verze pro tisk 17.8.2021 Zahraniční sekretariát AF
Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Odkazy

Critical Readings: Lifestyle Politics and Radical Activism

7. 10. 2021, Praha

Kritické čtení. …(více)