Jako ochutnávku z nejnovějšího čísla anarchistické revue Existence zveřejňujeme překlad článku od Susan Song, který řeší relevantnost queer teorie ve vztahu k anarchismu a důvody, proč mohou anarchisté a anarchistky kritizovat povinnou monogamii jako jedinou přijatelnou formu vztahu.

Jako ochutnávku z nejnovějšího čísla anarchistické revue Existence zveřejňujeme překlad článku od Susan Song, který řeší relevantnost queer teorie v anarchistických sexuálních zvyklostech a důvody, proč mohou anarchisté a anarchistky kritizovat povinnou monogamii jako jedinou přijatelnou formu vztahu.

Více informací o Existenci č. 4/2014 s tématem „Válka“ naleznete [zde]

Průniky queer a anarchismu

Queer teorie odporuje heteronormativitě a zkoumá hranice politiky identity. Pojem „queer“ předpokládá odpor k „normě“, kde „norma“ je to, co se zdá být přirozené a zvnitřněné. Heteronormativita je pojem popisující soubor norem založených na předpokladu, že každý je heterosexuální, označuje se za muže nebo ženu a je monogamní – zároveň s předpokládanou a implicitní neměnností a stabilitou těchto identit. Queer teorie současně kritizuje i homonormativitu, která od neheterosexuálních vztahů očekává, že budou připomínat ty heteronormativní, například že budou genderově normativní, monogamní a založené na vlastnění partnera nebo partnerky. Queer teorie a praxe tímto způsobem odporuje očekáváním, že každý musí mít monogamní, cisgenderový [1] heterosexuální vztah.

Saul Newman ve své práci Anarchismus, poststrukturalismus a budoucnost radikální politiky odlišuje anarchismus od ostatních radikálních politických bojů. Newman chápe vynořující se antikapitalistická a protiválečná hnutí, která jsou „antiautoritářská a neinstitucionalizovaná“ jako „anarchistické boje“. Popisuje tyto boje jako ty, které „vzdorují centralizačním tendencím mnoha radikálních bojů, které se odehrály v minulosti… neusilují o uchopení státní moci jako takové nebo o využití mechanismů a institucí státu“. Anarchismus je zde chápán jako vzpírání se institucionalizaci, hierarchii a úplnému nebo částečnému politickému přizpůsobování se státu.

Newman také cituje anarchistické autory jako „Bakunin a Kropotkin, (kteří) odmítali být podváděni teoretiky společenské smlouvy, obránci státu, jako Hobbes a Locke, kteří viděli svrchovanost založenou na racionálním konsenzu a touze uniknout přirozenému stavu. Pro Bakunina to byla fikce, ‚bezcenná smyšlenka‘… Jinými slovy je společenská smlouva pouze maskou pro nelegitimitu státu – pro fakt, že svrchovanost byla uvalena na lidi násilně, místo aby vzešla z jejich racionálního konsenzu.“ Newman popisuje odpor vůči státu tím, že připouští jeho nelegitimitu coby zdánlivě dobrovolné formy. Podobně může queer teorie kritizovat biologické diskurzy „přirozeného“ genderu a sexuality tím, že poukazuje na jejich proměnlivé formy, které jsou konceptualizovány a ovlivněny historickými a sociálními kontexty. Queer teorie trvá na tom, že ačkoliv sexualita jako kategorie a způsob sebeidentifikace považována za „biologicky přirozenou“, je ve skutečnosti společensky konstruována.

Ukazují to způsoby, jimiž byly vytvořeny biologické kategorie „homosexuální“ a „pohlaví“. Na konci 19. století se začal používat pojem „homosexuální“ k označení identity těch, kteří se účastnili sexuálních styků se stejným pohlavím. Homosexualita jako pojem vznikla kvůli definování heterosexuality, což poukazuje na její společensky vytvořený a nepřirozený původ. Biologické a lékařské diskurzy genderu a sexuality se v průběhu historie posunují. V kapitole „Objevování pohlaví“ si Thomas Laquer všímá, jak bylo pohlaví konstruováno z politických, a ne medicínských nebo vědeckých důvodů „někdy v osmnáctém století“. „Orgány, které předtím sdílely jméno – vaječníky a varlata –, teď byly lingvisticky rozlišeny. Orgány, které předtím nebyly rozlišovány vlastním názvem – například vagina –, teď název dostaly.“ Ženský orgasmus a jeho role, pokud nějaká byla, byly také diskutovány jako aktuální téma. Pohlavní odlišnosti se staly cestou, jak vyjádřit hierarchii genderu, kde je na ženy nahlíženo jako na podřízené mužům. Takový model pohlavního rozlišování je, jak Laquer píše, „produktem kultury stejně tak, jak je a byl model jednoho pohlaví“. Tento přechod je zřejmý na příkladech, jako je de Graafovo tvrzení, že „ženská varlata by se raději měla nazývat vaječníky“. Anatomové 18. století také „vytvářeli detailní ilustrace explicitně ženských koster, aby dokumentovali fakt, že pohlavní odlišnosti jsou hlouběji než na povrchu kůže“. V tomto modelu jednoho pohlaví je mužské tělo normou, s níž jsou srovnávána ostatní těla. Tento model problematicky předpokládá, že biologická odlišnost vytváří „normální“ společenskou odlišnost. Myšlenku pohlaví jako „přirozené“ kategorie, která poukazuje na podstatné biologické rozdíly, Laquer každopádně problematizuje a místo toho předpokládá, že vytvoření pohlaví je ovlivněno a tvarováno hierarchií genderových a politických impulzů.

Třídní politika bez hranic

Queer teorie narušuje původní hierarchie genderu, sexuality a politického vlivu a je cenným nástrojem anarchistických zkušeností. Queer teorie se ptá, co je „normální“ a co mezi námi vytváří hierarchické rozdíly, čímž otevírá nové možnosti boje mimo samotnou třídní politiku. Feministická teorie přišla s myšlenkou, že gender je vytvářen společensky a ne biologicky, a tím pádem není vrozený, přirozený, stabilní nebo „nezbytný“ pro lidskou identitu kvůli její „biologii“. Místo toho je gender produktem společenských norem, individuálního chování a institucionální moci. Gay/lesbické studie do diskurzu o genderu a sexualitě přispěly tím, že představily homosexualitu a LGBT identity jako oblasti hodné výzkumu. V návaznosti na feministickou teorii a gay/lesbické studie chápe queer teorie sexualitu a sexuální chování jako navzájem podobně společensky konstruované a historicky podmíněné. Queer teorie bere v úvahu rozmanité sexuální praktiky, které napadají heteronormativitu, jako jsou třeba nemonogamie, BDSM vztahy či práce v sexbysnyzu.

Queer teorie otvírá prostor pro kritiku toho, jak navazujeme vzájemné společenské kontakty, zřetelně odlišným způsobem, než je u anarchismu běžné. Zatímco se klasický anarchismus zaměřuje zejména na analýzu mocenských vztahů mezi lidmi, ekonomikou a státem, queer teorie posuzuje lidi ve vztahu k normálnímu a úchylnému, a vytváří tak nekonečné možnosti odporu. Queer teorie usiluje o rozvrácení „normálu“ ze stejného popudu, jako to anarchisté a anarchistky dělají s hierarchií, vykořisťováním a útiskem. Queer teorii můžeme použít k tomu, abychom konceptualizovali nové formy vztahů a společenských poměrů, které vzdorují patriarchátu a ostatním formám útlaku tím, že vytvoříme odlišnou „queer-anarchistickou“ podobu společenských vztahů. Queer-anarchistické praktiky dovolují napadat stát a kapitalismus a stejně tak sexuální útlak a normy, které jsou často ukotveny ve státě a jiných hierarchických společenských vztazích, tím, že připouštějí vícečetné a proměnlivé podoby sebeidentifikace a navazování sexuálních poměrů, které jdou za hranice gay/straight binarity.

Queer anarchismus jako společenská forma

Queer zavržení instituce manželství může mít stejný základ jako anarchistická opozice vůči hierarchickým společenským vztahům a přizpůsobování se státu. Když si jako alternativní způsob vytváření rodiny vezme anarchista nebo anarchistka na starost něčí děti, dá se to považovat za přijetí principu queer vztahu. Gustav Landauer v knize Revoluce a další spisy píše, že „stát je společenský vztah; určitý způsob, jak lidé navazují společenské vztahy. Může být zničen tím, že se vytvářejí vztahy nové, tedy že lidé navazují vztahy odlišným způsobem.“ Jako anarchisté a anarchistky, kteří se zajímají o sexuální politiku a angažují se v ní a v boji proti všem druhům útlaku, teď můžeme vytvářet novou „queer-anarchistickou“ formu vztahů, která kombinuje anarchistické koncepty vzájemné pomoci, solidarity a dobrovolných svazků s queer analýzou normativity a moci. V anarchistických hnutích musíme usilovat o vytvoření a akceptaci nových forem vztahů, které mají zničit stát a které bojují proti útlaku uvnitř našich ložnic i mimo ně.

Jednou z cest, jak se můžeme společensky sejít s queer-anarchistickou analýzou, je uplatňování alternativ ke stávajícím státním a heteronormativním konceptualizacím sexuality. Můžeme přijmout rozmanitost sexuálních praktik, včetně BDSM, polyamorie a queer heterosexuálních praktik – ne je nastavit jako nové normy, ale jako jedny z mnoha praktik, které jsou v našem normativním chápání sexuality často marginalizovány. Praxe mít v polyamorních vztazích více než jednoho partnera nebo partnerku napadá nucenou monogamii a státní pojetí toho, co je to vhodná nebo normální sociální vazba. Polyamorie je jenom jednou z praktik, která vyvstane, když přemýšlíme o formách vztahů, jež mohou (ale automaticky nemusí) zřetelně ztělesňovat queer a anarchistické aspekty. BDSM umožňuje destabilizaci mocenských vztahů tím, že přehrává a dekonstruuje mocenské vztahy ze skutečného života v konsenzuálním, domluveném prostředí. Queer heterosexuální praktiky umožňují proměnlivost genderových a sexuálních praktik v rámci heterosexuálních vztahů. Ačkoliv praktikování těchto vztahů samo o sobě nedělá z člověka revolucionáře, můžeme se z těchto praktik naučit, jak vytvářet nové konceptualizace sociálních vazeb, a zejména napadat normativní indoktrinaci ve svazující, omezující a hierarchické sexuální kultuře naší společnosti.

Polyamorie jako queer-anarchistická forma

Polyamorie odkazuje k praxi, ve které mají lidé otevřeně a upřímně více než jeden intimní vztah najednou, s vědomím a souhlasem všech zúčastněných. Zahrnuje to vztahy jako swinging, „kamarádství s výhodami“ a lidi v otevřených vztazích. Otevřený a upřímný aspekt polyamorie poukazuje na anarchistické koncepce dobrovolných svazků a vzájemné pomoci. Polyamorie také dovoluje volnou lásku takovým způsobem, jaký monogamní státní pojetí sexuality nedovoluje. Emma Goldman v „Manželství a láska“ píše: „Člověk si koupil mozky, ale všechny ty miliony lidí na světě si nedokázaly koupit lásku. Člověk si podmanil těla, ale na Zemi se nenašla síla schopná podmanit si lásku. Člověk dobyl celé národy, ale žádná z jeho armád nemohla dobýt lásku… Láska má zázračnou moc udělat z žebráka krále. Ano, láska je volná; nemůže spočinout v žádné jiné atmosféře. Ve svobodě se rozdává bezvýhradně, hojně a úplně.“

Ve volné lásce přebývají anarchistické představy vzájemné pomoci. S ohledem na předchozí bod polyamorie napadá chápání něčího partnera jako vlastnictví nebo majetek. Místo toho, aby měli partneři nad sebou výhradní vlastnictví, dovoluje jim polyamorie, aby sdíleli lásku s tolika lidmi, na kolika se domluví. Na rozdíl od povinné monogamie dovoluje polyamorie více než jednoho partnera, čímž může napadat státní pojetí toho, co je normální/přirozený vztah a sehrávat queer formu poměru. Povinná monogamie může odkazovat na vztahy, které se tvoří v kontextu, kde je vyvíjen tlak na přizpůsobení se monogamii. Povinná monogamie je koncept, který prostupuje naše zákony a instituce, kde očekávání a nátlak na přizpůsobení se monogamii jsou odměněny hmotnými a společenskými zisky. Tohle ale nemá naznačovat, že ti, co se rozhodli pro monogamní vztahy, jsou omezenější než jejich polyamorní protějšky. Kritika toho, jak se monogamie stala povinnou, je něco jiného než souzení jednotlivých romantických/sexuálních praktik.

Polyamorie rovněž napadá státní pojetí vlastnictví a majetku. Manželství jako instituce je oddáno představám o heterosexuální reprodukci a patriarchátu. K další konceptualizaci polyamorie může být nápomocna práce Sary Ahmed. Píše: „Svým způsobem nám přemýšlení o politice ‚čar života‘ pomáhá přehodnotit vztah mezi dědictvím (čáry, které jsou nám dány jako naše body příchodu do rodinného a společenského prostoru) a reprodukcí (požadavek na to, že vrátíme dar té čáry tím, že ji prodloužíme). Fakt, že zreprodukujeme to, co zdědíme, nebo že vždy proměníme naše dědictví v majetek, není automatický. Nátlaku na to, abychom takové proměny udělali, musíme věnovat pozornost.“ Její analýza ukazuje, jak polyamorie napadá myšlenky dědictví a vlastnictví. Polyamorie jako forma dovoluje mnohočetnost partnerů a není nutně oddána heterosexuální reprodukci stejným způsobem, jako tomu může být u manželství jakožto státní instituce. Tak může polyamorie narušovat zvyklosti reprodukce a dědictví vytvářením nových forem rodiny a vztahů, které nejsou oddány sexuálnímu vlastnictví a tomu, abychom se stali součástí vztahů státem vynucených a kontrolovaných.

Volání po sexuální svobodě

Můžeme se ptát, jak se mě polyamorie týká, když nemám zájem ji praktikovat? Jaký je smysl kritizovat monogamii, když jsem v uspokojivém monogamním vztahu? Tím, že přeneseme queer teorii do našich ložnic a do ulic, můžeme začít rozšiřovat to, co jsme zatím nepovažovali za potřebné osvobozovat. Když lidé ve spokojených monogamních vztazích vezmou v úvahu historii sexuálního útlaku, mají nástroje na pochopení toho, co to znamená stát se sexuálně osvobozenými navzdory této historii, i když se rozhodnou setrvat v monogamních vztazích. Můžeme se osvobodit od svazujících a svévolných genderových norem a očekávání nejenom v našich romantických vztazích, ale i v našich každodenních životech. Queer teorie nám dává prostor překračovat gender a pohrávat si s ním, zpochybňovat hranice politiky identity, abychom dále brali v úvahu, že sexualita a jiné identity nejsou stabilní a nemusí takové být. Sexualita může být proměnlivá a objevovat se ve vícečetných formách, stejně jako naše genderové projevy.

Chceme víc než jenom třídní osvobození. Chceme být osvobozeni od buržoazních očekávání, že bychom se měli oženit/vdát, že je zde jenom binarita mužů a žen v rigidních normativních rolích, kteří můžou randit monogamně a projevovat svůj gender normativními, restriktivními způsoby. Měli bychom bojovat za genderové osvobození pro naše genderově-transgresivní přátele a soudruhy a bojovat za svobodu konsenzuálních sexuálních projevů a lásky. Tenhle boj není jenom v ulicích. Je na našich toaletách, kde transgenderovým a genderově nenormativním lidem určují pravidla ti, kteří neberou na vědomí trans- nebo jiné genderově nenormativní identity, ať už tím, že vynucují genderovou binaritu cisgenderových identit a ignorují proměnlivost genderových identit, nebo tím, že ostrakizují transgender lidi jako „jiné pohlaví“. Jsou to naše rodinné struktury, co v našich životech vytváří buržoazní řád. Je to v naší produkci diskurzů sexuality, kde je sexualita vnímána jako něco, co se má studovat podle západního, lékařského, biologického modelu. Je to na našich schůzkách a v našich hnutích, kde se marginalizují kritické hlasy, které nenáleží straight bílým cisgenderovým mužům. Měli bychom tvořit nové, odlišné způsoby života a umožňovat formy navazování vztahů a žití, které jsou více queer.

Sexuální osvobození vypadá pro každého jedince jinak. V mých zkušenostech je osvobozující, když mě přítel po domluvě sváže a zbičuje. Líbat a objímat někoho, s kým jste si pečlivě sjednali souhlas, je výbušně uspokojivé. Být v otevřeném, upřímném polyamorním vztahu pro mě vytvořilo jedny z nejvíce osvobozujících romantických vztahů v mém životě. Každopádně je sexuální osvobození hluboce subjektivní zkušenost. Problematická binarita vzniká, když se polyamorie jako taková konceptualizuje jako queer-anarchistická forma a potenciálně vytvoří a vynutí novou „normu“ polyamorie jako něčeho nadřazeného monogamii a jiným heteronormativním vztahům.

Zpátky k Ahmed: podstatný při uvažování o nových formách vztahů je tlak na provádění změn a to by se mělo brát v úvahu, když formujeme nové způsoby navazování vztahů, které napadají patriarchát,[2] kapitalismus a heteronormativitu. Naše ideje musíme rozšířit kolem toho, jak vypadají anarchistické sexuální praktiky a ujišťovat se, že ničení genderových norem, přijímání toho, že sexualita a gender jsou proměnlivé a nestabilní kategorie, a napadání nátlaku na to, abychom byli monogamní, je součástí naší anarchistické praxe stejně tak jako napadání státních forem navazování vztahů. Měli bychom žít, organizovat se a pracovat takovými způsoby, které vědomě budují kulturu, v níž je ztělesněna norma odporu vůči patriarchátu a heteronormativitě. Tato práce je stěžejní pro naše sdílené osvobození od kapitalismu – ale také od patriarchátu, heteronormativity a restriktivních a nátlakových očekávání všeho druhu.

Poznámky:
1) Pojem cisgenderový odkazuje na jedince, jejichž genderová identita nebo genderová role odpovídá pohlaví při narození. Například cisgenderová žena je žena, která byla u porodu určena jako žena a identifikuje se žensky. Tento pojem se někdy používá jako protiklad „transgenderu“.
2) Patriarchát odkazuje na mocenský systém ukotvený v institucích a jiných způsobech společenské organizace, který privileguje a uděluje moc mužům nad ženami a lidmi, kteří nejsou cisgenderoví.

Zdroje:
Saul Newman, “Anarchism, Poststructuralism and the Future of Radical Politics.” SubStance (36)(2) (2007)
Thomas Laqueur, Making Sex: Body and Gender from the Greeks to Freud (Cambridge: Harvard University Press, 1990), 27.
Gustav Landauer, Revolution and Other Writings: A Political Reader, ed. and trans. Gabriel Kuhn (Oakland: PM Press. 2010)
Emma Goldman. Anarchism and Other Essays. 3rd ed. (New York: Mother Earth Association, 1917)
Sara Ahmed. Queer Phenomenology: Orientations, Objects, Others. (Durham: Duke UP, 2006)

Z originálu „Polyamory and Queer Anarchism: Infinite Possibilities for Resistance“ přeložili František Kusý a Greta Nowak.
Více informací na téma polyamorie můžete najít například na webech polyamory.eleferno.cz nebo otvorenevztahy.sk, detailněji pak v angličtině doporučujeme knížky „Opening Up: A Guide to Creating and Sustaining Open Relationships“ nebo starší „The Ethical Slut: A Guide to Infinite Sexual Possibilities“ (obě jsou k nalezení i na internetu v elektronické podobě).