Bilance a vyhlídky boje za právo na důstojné bydlení a proti zákonným spekulacím s nemovitostmi v Itálii.

V Římě se konala velká demonstrace pod heslem „Bydlení, příjem, důstojnost“. Účastníci, z větší části patřící k různým iniciativám a skupinám, které se věnují boji za právo na bydlení, protestovali proti nedávno přijatému zákonu, který redukuje problémy nedostatku bydlení na otázku veřejného pořádku a současně připravuje půdu pro spekulace s nemovitostmi.

Demonstrace se uskutečnila 12. dubna 2014 a po celou dobu ji provázela obrovská přesila policistů. Akce vyvrcholila bezprecedentním napadením demonstrujících ze strany pořádkových sil, jehož výsledkem bylo podle oficiálních zpráv více než 30 zraněných (z toho jeden vážně) a 5 zatčených.

Podle převažujícího názoru veřejnosti byla tvrdost policejního zásahu příkladem toho, jak si chce nové vedení státu poradit s rostoucími projevy sociální nespokojenosti v Itálii. Mattia Tombolini, člen Alexis Occupato, v rozhovoru pro Desinformémonos zdůrazňuje ještě významnější fakt: ani týden po demonstraci se žádný z členů vlády oficiálně nevyjádřil k tomu, že lidé v ulicích mluví o těch nejobyčejnějších věcech: „Nemáme dům, nemáme práci a především nemáme důvěru ani k vládě, ani k její politice.“ Jako by jim vláda prostřednictvím represí odpovídala: „Tím hůř pro vás.“

Tombolini upozorňuje na to, že problém s bydlením není v Itálii nový, stejně jako odhodlání lidí hájit svá práva. „V Římě je například zkušenost ze 70. let, kdy lidé ve čtvrtích, jako je San Basilio, začali kolektivně obsazovat domy, nebo Magliana, kde se celý blok domů kolektivně a jednostranně usnesl na snížení nájmů. Byla to jedna z přípravných akcí toho, co později vešlo ve známost jako hnutí Autonomia Operaia (Dělnická autonomie).“

„Dnes máme bohužel daleko k tomu, co se dělo tehdy. V současnosti skoro všichni, kdo obsazují domy, fungují izolovaně, to znamená, že obsazení provádí jedna rodina nebo omezený počet lidí, a když se objeví hrozba vystěhování, organizuje se místní solidární akce. Ale celkově jde na jedné straně o velmi nejednotné snahy spojené s potřebami, kladenými na nás tíhou mimořádné sociální situace, ve které žijeme; a na druhé straně není boj za právo na bydlení skoro nikdy propojen s bojem proti ekonomice škrtů, privatizaci nebo za důstojnou práci. Ale naštěstí pro všechny se to pomalu začíná měnit.“

Itálie

Problém nedostatku bydlení je v Itálii vícerozměrný. Obecně jsou lidé, kteří obsazují domy, často z chudých vrstev společnosti, včetně obyvatel předměstí a početných skupin imigrantů, kteří se nacházejí ve složité situaci. „Když jdete na demonstraci za právo na bydlení, ve skutečnosti je realita zřejmá – není to výhradně italské hnutí a zajímavé je, že tahle zkušenost vlastně vedla k ustavení antirasistického diskurzu, který ovlivňuje širší cíl vybudování skutečně mnohonárodního města,“ říká aktivista.

„Různá hnutí, která se formují v boji za bydlení, disponují většinou strukturovanou organizací, někdy dokonce velmi pevnou. Zatím to ani nemohlo být jinak, protože hnutí se skládá z mnoha lidí, kteří přicházejí z nejrůznějších prostředí. Například Alexis Occupato sdružuje asi 30 nebo 40 lidí a víme, jak se organizovat, abychom navzájem dobře koexistovali, ale představte si, že je třeba organizovat 1000 nebo 1500 lidí. My v Alexisu navíc nejsme reprezentativní skupina, jsou tu mladí lidé mezi 20 a 30 lety, hodně z nás jsou studenti a všichni nemají zajištěné trvalé zaměstnání. Ke kolektivnímu organizování jsme se rozhodli nejen kvůli tomu, abychom zlepšili naše podmínky k bydlení, ale abychom také posunuli dopředu náš politický projekt,“ dodává Tombolini.

Pro hnutí také není tak jednoduché, aby se organizovala, když mají zohlednit fakt, že lidé přicházejí i z okraje společnosti, řeší problémy s drogami a alkoholem, domácím násilím apod. „To jsou všechno věci, které je třeba řešit dlouhodobě a každodenně. To, co se jeví jako boj za bydlení, znamená i práci uvnitř hnutí, která vede k obnově pocitu jednoty, k ozdravení sociální tkáně, jež byla poškozena krizí,“ zdůrazňuje.

Stále větší množství lidí každý den zjišťuje, že nejsou schopni dál platit za byt nebo splácet hypotéku. Mnoha z nich se poštěstilo získat podporu solidárních lidí a bojujících kolektivů a díky tomu poznali nutnost organizovat se. Přesto ještě převážná většina lidí dál snáší tyto problémy jako svou individuální tragédii a dokonce se za to cítí sami vinni jako ti, kteří sociálně neuspěli. Jak zdůrazňuje Tombolini, jde o jeden z nejzhoubnějších důsledků dnešního systému, který viní oběti a zbavuje veškeré odpovědnosti ty, kteří zavinili tuto krizi a kteří disponují mocí.

Itálie

„Minulou zimu vláda přerušila vystěhovávání kvůli ,mimořádným mrazům‘, ale teď začali znova vyhazovat rodiny na ulici. Demonstrace proti vystěhovávání se staly jediným způsobem, jak sjednotit lidi ve společném boji za bydlení. Stává se to natolik rozšířeným jevem, že jsem přesvědčený, že vláda je znepokojena možností vzniku velmi výbušných nálad ve společnosti. Když má vláda za to, že neexistují zvláštní důvody k nespokojenosti, ale naráží na množství lidí, kteří se organizují a vědí, že nemají co ztratit, je to jiná věc.“

V prvních dvou dubnových týdnech nařídilo ministerstvo vnitra provést vystěhování řady obsazených bytů po celé Itálii v souvislosti s tím, že vstoupil v platnost nový zákon. Podle Tomboliniho „tento zákon neuznává možnost problémů s bydlením, a proto vládě neukládá žádnou odpovědnost ve smyslu povinnosti řešit takové potřeby lidí. Vláda tedy nahlíží na problém bydlení jako na otázku veřejného pořádku, jak jsme viděli při vystěhováváních v posledních dnech, prezentovaných jako obnovení zákonnosti. A tohle bez ohledu na bezprecedentní úroveň násilí, kterou jsme viděli v Římě, například v samosprávném studentském projektu Godot 7. dubna nebo 16. dubna, kdy byly desítky rodin vystěhovány z budovy v ulici Baldassarre Castiglione.“

Jednou z nejspornějších věcí tohoto zákona je jeho pátý paragraf. Jde v něm mimo jiné o to, že ti, kdo svévolně obsadí byt, nezískají oficiální bydliště. V Itálii je bydliště důležité, pokud jde o zdravotní služby, zápis dětí do školy, účast ve volbách atd. Na druhé straně fakt bydlení v obsazeném objektu pomáhal v tlaku na úřady, aby řešily narůstající sociální problémy tohoto typu. Tombolini vysvětluje, že po formální stránce „existuje pořadník, v němž místo závisí na míře zoufalství situace žadatele: dřív například dostane byt rodina se čtyřmi dětmi, z nichž je jeho vážně nemocné; v jiných případech, kdy není situace zjevně tak špatná, musí žadatelé čekat deset nebo patnáct let“.

„Do nedávné doby bylo obsazení převážně pokusem vyvinout tlak, který by urychlil přidělení bytu. Obsazení nikdo nebral jako definitivní řešení, nechtěl navždy zůstat na místě, kde nejsou ani minimální podmínky pro život. Lidé obsazují domy, protože nemají kam jít a protože tak jasně říkají vládě, že je povinna věnovat prvořadou pozornost problémům s bydlením a sociálním problémům v zemi namísto toho, aby zachraňovala banky a korporace.“

Ostatní části zákona fungují tak, aby řešily pomoc bohatým, v daném případě těm, kdo spekulují s nemovitostmi. Záměrem zákona je nahradit model bydlení s nízkými nájmy (které plně závisí na státních subvencích) takzvaným social-housingem, což v praxi předpokládá převedení státních prostředků do soukromých rukou prostřednictvím údajně nízkých plateb, které jsou povinni odvádět uživatelé takového druhu bydlení. Za tuto „veřejně prospěšnou činnost“ poskytne vláda daňové zvýhodnění a další stimuly stavebním firmám a podnikatelům, kteří se do projektu zapojí.

Bereme-li v úvahu násilná vystěhovávání v posledních týdnech a potlačení demonstrace 12. dubna, vyhlídky při fungování vlády Mattea Renzi nejsou podle aktivistů příliš dobré. „Musíme udělat kvalitativní změnu oproti tomu, co se dělá a co se dělalo doteď. Nemůžeme si myslet, že lze pokračovat každý na vlastní pěst. Na jedné straně je nutné překonat obrovské rozštěpení společnosti, v kterém se nacházíme všichni, kdo se boje za bydlení účastní, a v tomto smyslu se musíme spojit s dalšími bojujícími iniciativami. Na druhé straně musíme růst jako hnutí, musíme usnadnit příchod dalších lidí, kteří zatím zůstávali mimo, a to je možné jenom za pomoci nové komunikační strategie. A je třeba pokračovat v obsazování. Když nás vystěhovávají, neznamená to, že máme zůstat stát na místě – musíme pokračovat v organizované a kolektivní odvetě.“

Itálie

Zdroje:
http://www.aitrus.info/node/3735
http://www.kaosenlared.net/territorios/t2/internacional/item/85916-se-extiende-la-lucha-por-el-derecho-a-la-vivienda-en-europa.html