Překlad e-mailu, který nám zaslali naši turečtí kamarádi. „Zahlédli jsme pod dlažbou pláž. Zdvihli jsme černý prapor vzpoury!“

Zahlédli jsme pod dlažbou pláž. Zdvihli jsme černý prapor vzpoury!

Na Astiklalské ulici, před francouzským konzulátem, 200 metrů od policie, držíte v jedné ruce kameny z pláže a v druhé prapor revoluce a střetáváte se s policií. Kus vlhké látky a tableta talcidu jsou vaší plynovou maskou, policie na vás stříká z vodního děla, hází na vás bomby slzného plynu jednu za druhou, zůstáváte uprostřed oblaku plynu, ustupujete, házíte kameny, lapáte po dechu, dusíte se, a v tu chvíli okolo vás někdo proběhne, postříká vám tvář vodou s protiplynovým přípravkem a zeptá se vás: „Jak je? Je to OK?“ Není vám OK, ale okamžitě je vám lépe. Vezmete do jedné ruky kámen z pláže, do druhé prapor revoluce. Opíráte se o barikádu, sotva dýcháte. Váš dech se občerstvuje svobodou vzpoury. Protože všude kolem tu vládne solidarita, solidarita je ozdobou této vzpoury, padáte, ale jiní vás zvedají, ptáte se, když jste unášeni, pískáte a křičíte právě ve chvíli, kdy explodovala zvuková bomba, dýcháte spolu, když dopadají bomby se slzným plynem. Když se blokáda uvolní, zpíváte společně a provoláváte svou vzpouru. Nekonečný tlak vody, plynu a odporu. Unaveni si sedáte na dlažbu, někdo přichází s vodou v ruce a dává vám napít, někdo jiný přináší sendvič. Nemáte žízeň ani hlad, protože všechno tu lidé sdílí společně, není tu ani „minea“ ani „oursa“.

Všichni jsou tu spolu. Není tu žádná slabina, kdybyste měli upadnout, ten vedle vás neupadne. Není tu žádná sklíčenost, kdybyste měli upadnout, ten vedle vás neupadne. Zbavujete se strachu, který ve vás roky utvářel tento systém, a máte odvahu dělat to, čeho jste se obávali. A zakoušíte to. Vyvíjíte tlak na policii a postupujete vpřed. Policie dělá, co může, aby vás zastavila. Dokonce i když někdy polevíte, zvuk jiných bojů vám šeptá do ucha: „Postupujeme vpřed.“ Zmocňuje se vás nadšení a znovu a znovu vyvíjíte tlak. Po závěrečném úderu vidíte, že policie ustupuje, ne, vidíte, že utíkají, možná zažíváte to, co jste tak dlouho očekávali. Setkáváte se s ostatními na Taskimském náměstí, máte radost, že zase vidíte své milované přátele. Poté co se s každým na chvilku obejmete, začínáte stavět barikády. Neztrácíte čas. Ostatní okolo vás začínají polohlasně zpívat píseň z 30. let, píseň španělských anarchistů. Přidáváte se. „Za chléb, spravedlnost, svobodu, každý na barikády...“ Jak zpěv sílí, barikády jsou postaveny; z převrácených policejních aut, policejních dodávek, zátarasů, „ukořistěného materiálu“. Ať si přijdou, ať přijdou a vidí, že jednota a solidarita roste. Každý chce odhodit sobectví, založené na soutěživosti. Stany jsou vztyčeny a stoly postaveny. Vytvořilo se lidové náměstí. Je tu několik pokrytců, ale o ty se nestaráte. Protože v každém okamžiku přichází odevšad vzpoura – z Ankary, z Izmiru, z Anatolye, z Dersimu. Solidarita narůstá, roste počet těch, kteří se na ní podílejí. Revolta se rozšířila, protože vítězíme.

Vzpoura nám nyní vypráví sama o sobě, říká nám, co jsme zapomněli. Vypráví nám o významu společenství, solidarity, organizace a o tom nejdůležitějším, o svobodě. Věčný žhavý uhlík v našich rukou zazářil vzpourou. Teď, uprostřed revoluce, se díváme jeden druhému do lesknoucích se očí. Držíme se navzájem za ruce, které svírají kameny z pláže, držíme prapor revolty, která byla zapálena plynovými bombami. Objímáme se navzájem a v našich tělech jsou srdce plná revoluce. A ačkoli to neříkáme dost nahlas, říkáme jeden druhému děkuji, se štěstím, že spolu prožíváme tento okamžik. Je to dočasné poděkování, které není projevem spokojenosti. Nejsme spokojeni, očekáváme zítřek, ode dneška bok po boku.

Taskimská revoluce / 4. června

Devrimci Anarţist Faaliyet (DAF)

DAF

DAF

DAF

Související odkazy:
Vzbouřené Turecko
Čáslav: Solidarita s tureckými protesty
Praha: Demonstrace proti policejnímu násilí v Turecku