Analýza od projektu Antijob zkoumá, co se v posledních čtyřech letech stalo s ruskou ekonomikou, jak to ovlivnilo pracující a jestli jsou schopni čelit zhoršování své situace.  

Od okamžiku, kdy Rusko vtrhlo na Ukrajinu, se vedou četné spory o tom, jakým způsobem válka ovlivnila ruskou ekonomiku. Zpočátku mnoho ekonomů předpokládalo, že se ekonomika země rychle zhroutí, ale tyto prognózy se nenaplnily. Po poklesu způsobeném přizpůsobením se válečným podmínkám zaznamenala ruská ekonomika v letech 2023 a 2024 výrazný růst, který byl podmíněn značným přílivem státních prostředků. Tyto prostředky byly (a nadále jsou) investovány především do samotné války a vojenské výroby. To se v ekonomické vědě nazývá vojenským keynesiánstvím. Mohlo se zdát, že tento postup zafungoval, ale už na konci roku 2024 a začátkem roku 2025 se objevily velmi zřetelné krizové jevy a ke konci roku 2025 se Rusko dostalo do regulérní ekonomické krize. Tyto poklesy a vzestupy nepochybně ovlivnily blahobyt námezdně pracujících v Rusku a jejich rozpoložení. V tomto článku se pokusíme rozebrat, co nová válečná ekonomika přinesla pracující třídě: znamenají pro ni tyto změny výhru, nebo prohru?

Žádný plán nebyl

První věc, kterou je třeba zmínit při pohledu na ekonomické problémy v prvních měsících války, je to, že Putin neměl žádný konkrétní ekonomický plán pro případ, že by se nepodařilo dosáhnout rychlého vítězství. Doslova všechna odvětví ekonomiky se okamžitě potýkala s obtížemi a mnohé z nich dosud nebyly vyřešeny.

Týká se to především automobilového průmyslu. V roce 2022 činil pokles výroby v důsledku odchodu zahraničních společností a sankcí 67 %; v letech 2023 a 2024 došlo k částečnému oživení, ale objemy se už nevrátily na předválečnou úroveň. Navíc automobily vyráběné v Rusku (hlavně společností AvtoVAZ) začaly v konkurenci s vozy montovanými v Číně prohrávat. Možná ruské úřady očekávaly, že na místo západních firem nastoupí čínské, ale ty se rozhodly v Rusku výrobu nezřizovat a prodávat pouze hotové výrobky. Teď se odvětví potýká s novým problémem: ceny automobilů výrazně vzrostly a kupující nemají možnost získat levný úvěr. Poptávka prudce poklesla. V důsledku toho se ruské automobilky znovu ocitly v obtížné situaci.

Obr. 1: Ukazatele výkonnosti ruského automobilového průmyslu (graf za posledních 10 let)

Naopak uhelný průmysl zpočátku z vypuknutí války profitoval. V roce 2022 se uhlí obchodovalo za velmi vysoké ceny, mimo jiné kvůli geopolitickému napětí. Hlavním důvodem byl ale nedostatek nabídky na trzích s palivy, který nastal v době, kdy se svět vzpamatovával z pandemie koronaviru. V roce 2023 se proto trh vrátil do rovnováhy a ceny začaly klesat. Mezitím Evropská unie zavedla embargo na nákup ruského uhlí, které začalo platit od srpna 2022. Do té doby Rusko ovládalo polovinu evropského trhu s uhlím, ale kvůli sankcím ho úplně ztratilo. Na východě přitom od Ruska nebylo zvláštní očekávání: Čína jako hlavní spotřebitel dává přednost nákupu levnějšího uhlí indonéského a australského. To jasně dokládají statistiky dodávek z Kuzbasu – regionu, kde se těží více než polovina ruského uhlí. Dodávky na západ se v posledních letech snižovaly: z 86,9 mil. tun v roce 2021 na 48,4 mil. tun v roce 2024. Směrem na východ se za toto období výrazně nezvýšily: z 52,4 na 53,6 mil. tun. Pokles cen, ztráta evropského trhu, vysoké náklady na dovoz zařízení (při kterém je nutné obcházet sankce) a nedostatek levných úvěrů společně přivedly ruský uhelný průmysl do nejhlubší krize. Zatímco rok 2023 byl celkově ještě ziskový, i když zisk klesl na polovinu ve srovnání s rokem 2022, rok 2024 skončil se ztrátou více než 100 miliard rublů. V roce 2025 ztráta za pouhých sedm měsíců dvojnásobně překonala loňskou a podle prognóz se za celý rok ztrojnásobí.

Obr. 2: Čistý import černého uhlí, EU, 2013–2023

Kvůli trvajícím sankcím Rusko přichází o evropský trh se zemním plynem. Před válkou mělo v tomto odvětví 40% podíl. Po zahájení invaze se země EU rozhodly upustit od ruského plynu, v důsledku čehož jeho dovoz prudce poklesl. V roce 2024 se objemy ve srovnání s rokem 2021 snížily na třetinu. Připomeňme, že podle prognóz se tento ukazatel v roce 2025 sníží ještě dvakrát až třikrát. Výsledkem je, že hlavní ruský monopolista v plynárenském sektoru – Gazprom – je od roku 2023 až do současnosti ztrátovou společností.

Není to ovšem úplný seznam postižených odvětví. Je třeba přidat ještě lesní průmysl, který se nikdy nevrátil k původnímu objemu, a hutnictví, zasažené krizí v roce 2022, která pak pokračovala v roce 2024 a přetrvává dodnes. Je také důležité si uvědomit, že Rusko je silně závislé na západním vybavení a sankce se přímo projevily na jeho nákupech: jeho ceny jsou nyní mnohem vyšší, což má dopad prakticky na všechna odvětví ekonomiky. Kromě toho vysoké výdaje na válku a vojenskou výrobu vyvolaly vysokou inflaci a donutily Ruskou centrální banku výrazně zvýšit základní úrokovou sazbu, v důsledku čehož podniky přišly o možnost získat levný úvěr. To se také projevilo ve všech odvětvích, dokonce v těch, která nebyla postižena sankcemi: například ve stavebnictví.

Při přípravách na válku (pomineme-li veškeré morální úvahy: invaze na Ukrajinu je samozřejmě ohavným zločinem) bylo nutné předem alespoň částečně přeorientovat odvětví závislá na exportu na nové trhy. Ruské úřady nečekaly tak tvrdou reakci Evropské unie, protože embargo na dovoz fosilních paliv výrazně přispělo k ekonomické krizi v Evropě (zejména v Německu). Nedá se však říct, že by tyto kroky EU byly z oblasti fantazie. Putin dlouho využíval energetické zdroje jako nástroj politického vydírání – proto válka velmi rychle přiměla Evropany k jejich odmítnutí. Výrazná závislost ekonomiky na exportu v zásadě nepřispívá k suverenitě, o které tak rád mluví ruský diktátor. Kdyby Putinovi skutečně leželo na srdci blaho lidu a země, mohl by za 25 let, s bájnými příjmy z ropy a plynu, rozvinout domácí zpracování surovin a high-tech odvětví. Slova o nahrazení dovozu však zůstávají jen slovy. Například ruské letecké společnosti ztratily možnost nakupovat letadla v zahraničí, na což úřady reagovaly prohlášením, že do roku 2030 obstarají více než 1 000 domácích letadel. Přitom do roku 2025 slibovaly 110 nových dopravních letadel, ale za 3,5 roku války jich sjelo z výrobní linky pouze 13.

Pokud jsou potřeba nějaké důkazy o tom, že Putinova politika je nanejvýš nepromyšlená, tady jsou. Proto bychom se také měli kriticky zamyslet nad ruským vojenským keynesiánstvím.

Vojenské keynesiánství a „vojenské keynesiánství“

Je zřejmé, že úspěch uplatňování politiky vojenského keynesiánství bude záviset na podmínkách, za nichž se provádí. Jako úspěšný příklad se často uvádí hospodářská politika USA během druhé světové války. Při srovnání s aktuální ruskou politikou je nutné poukázat na několik důležitých rozdílů.

Zaprvé, ruská ekonomika nepřešla do vojenského provozu v takovém měřítku, v jakém k tomu došlo v případě ekonomiky USA. V Rusku se nárůst výroby obrněné techniky a tanků odehrával hlavně díky zprovoznění starých sovětských zásob bojových vozidel a jejich renovaci. I když vojenský průmysl RF až donedávna vykazoval výrazný růst, k rozměrům USA v roce 1945 má ještě velmi daleko. Zatímco v USA bylo díky rozšíření vojenské výroby vytvořeno 17 milionů nových pracovních míst, v Rusku je toto číslo podstatně nižší. V ruském obranném průmyslu pracuje přibližně 3,8 milionu lidí – před válkou to byly asi 2 miliony. Za zmínku také stojí, že v USA bylo v době druhé světové války dost nezaměstnaných, kteří hromadně nastupovali do práce ve vojenském průmyslu. V Rusku je nezaměstnanost nízká, a proto si dokonce i podniky zbrojního průmyslu stěžují na nedostatek pracovníků. A konečně možná ten nejdůležitější rozdíl: profese inženýra v Rusku není tak výdělečná, a tudíž ani tak oblíbená. V USA je situace opačná, a to jak tehdy, tak dnes. Profese inženýra je v Rusku nepopulární zhruba od rozpadu SSSR – a to už uplynulo 35 let –, proto úřady ani při nejlepší vůli (a ta jistě existuje) nemůžou navýšit vojenskou výrobu: není pro ni zkrátka dostatek zainteresovaných odborníků a odbornic.

Zadruhé, USA nebyly tak závislé na exportu surovin – ty se spotřebovávaly převážně na domácím trhu. Právě tehdy se masová válečná výroba stala hnacím motorem pro hutnictví a uhelný průmysl, což v Rusku nepozorujeme. Navíc měly USA k dispozici jak volnou pracovní sílu, tak odborníky inženýry.

Zatřetí, na americké výrobky nebyly během druhé světové války uvaleny žádné sankce. USA patřily do koalice zemí, jejichž HDP výrazně převyšoval HDP protivníků. Totéž nelze říct o Rusku. Samozřejmě přitom bereme v úvahu HDP spojenců Ukrajiny – Rusko se takovými válečnými partnery pochlubit nemůže.

Začtvrté, vláda USA neplatila svým vojákům obrovské náborové prémie. Přestože Putin na podzim roku 2022 zmobilizoval přibližně 300 000 lidí, jádro jeho armády tvoří žoldnéři, kteří v některých regionech dostávali a nadále dostávají pouze za podpis smlouvy částku ve výši 2–3 milionů rublů. Tento způsob náboru souvisí především s tím, že hlavní taktikou Ruska ve válce jsou takzvané „masové útoky“, které si vyžádaly obrovský počet životů. Na seznamu padlých je uvedeno asi 209 000 ruských vojáků (údaj k 15. dubnu 2026 – pozn. red.), a pokud použijeme tyto údaje a statistiky o dědických řízeních, vychází z toho, že padlých je asi 219 000. USA ztratily 407 000 vojáků při bojových operacích zcela nesrovnatelného rozsahu. Je zřejmé, že by nasazení takového počtu mobilizovaných vojáků jako kanónenfutru namísto žoldáků vyvolalo sociální napětí. I v důsledku první a zatím jediné masové mobilizace, ke které došlo v roce 2022, kdy mnoho Rusů kvůli své apolitičnosti nemuselo vědět o nepříjemných skutečnostech bojových operací, opustily zemi stovky tisíc lidí, což je srovnatelné s počtem mobilizovaných.

Zapáté, hlavní území USA nebylo vystaveno nepřátelskému útoku, což se o Rusku říct nedá. Například benzinová krize s prudkým nárůstem cen a někde jeho nedostatkem byla způsobena právě útoky ukrajinských dronů na ropné rafinerie.

Přesvědčili jsme se, že rozdíly oproti úspěšnému příkladu jsou tak velké, že Putinovo vojenské keynesiánství by bylo správnější srovnávat s méně úspěšným Hitlerovým. Ale ani v tomto případě by srovnání nebylo v Putinův prospěch. Hitler byl netvor, stejně jako Putin, ale přesto připravoval německou ekonomiku na válku. V Německu začala vojenská průmyslová výroba růst dlouho před začátkem bojových operací. Ruské úřady neprováděly žádné ekonomické přípravy, snad kromě hromadění finančních prostředků. Přitom se téměř třetina těchto prostředků ocitla na Západě v rukou „nepřítele“. Je třeba si uvědomit, že Putinovo vojenské keynesiánství je vynuceným krokem a jeho výsledky budou nakonec žalostné.

Krize

K těmto žalostným výsledkům jsme dospěli na konci roku 2025. Růst HDP slábne. Ve 3. čtvrtletí tohoto roku činil 0,4 % a prognóza pro 4. čtvrtletí nepřináší žádné naděje. V rozpočtu vznikl deficit ve výši 4 bilionů rublů a podle prognóz dosáhne do konce roku téměř 6 bilionů. Tato částka převyšuje zásoby (likvidní aktiva) peněžních prostředků, které má ruská vláda k dispozici. Klíčová sazba centrální banky je stále velmi vysoká, což podnikům neumožňuje získat úvěry. Navíc se v roce 2026 výrazně zvýší zátěž na podniky. Daň z přidané hodnoty se zvýší z 20 na 22 % a hranice ročního zisku, od které společnosti začínají platit, se nejprve sníží z 60 na 20 milionů rublů a poté až na 10 milionů.

Můžeme tak nyní s jistotou říct, že Putinovo vojenské keynesiánství vydrželo dva roky. V letech 2023–2024 došlo k růstu mezd (ten je však nutné srovnávat s inflací). I podle údajů centrální banky byla inflace velmi vysoká (prakticky 12 % v roce 2022, 7,5 % a 9,5 % v letech 2023 a 2024), ale tomuto číslu se nedá věřit. Existují výpočty založené na skutečných nákupech Rusů – byly zkoumány údaje z účtenek –, z nichž je patrné, že reálná inflace je 2,5krát vyšší. Proto je třeba ke zprávám o podstatném růstu blahobytu Rusů – s výjimkou vojáků – přistupovat skepticky. Řadě kategorií pracovníků a pracovnic, například v zbrojních závodech, se sice mohly skutečně zvýšit příjmy, ale život nekončí rokem 2025 a v ekonomice se schyluje k velmi velké krizi. Odtud plyne hlavní otázka: „Co bude dál?“

Někteří pracovníci už krizi pocítili: největší ruské podniky zavedly zkrácený pracovní týden s odpovídajícím snížením mezd. Mezi nimi jsou AvtoVAZ, LiAZ, Kamaz, GAZ, JaMZ, JaZDA (automobilový průmysl), Uralvagonzavod (vagony), Rostselmaš (zemědělská technika), a také Cemros (cement), VSMPO-Avisma a Čeljabinský elektrometalurgický kombinát (hutnictví). Celkem za tři měsíce od srpna do října 2025 se počet zaměstnanců převedených na částečný úvazek zvýšil více než 2,5krát – z 50 000 na 130 000. A pokud k nim připočteme zaměstnance, kteří byli převedeni na nucené volno nebo u nichž se plánuje propouštění, dostaneme se už na 250 000.

V některých odvětvích a regionech je krize pociťována obzvlášť silně. Například v Kemerovské oblasti pozastavilo činnost 19 uhelných podniků. Dalších 30 se nachází v ohrožení. Celkově dluží svým zaměstnancům přes 500 milionů rublů. V jiných odvětvích dluhy vůči zaměstnancům také rostou: ke konci září 2025 činily téměř 2 miliardy rublů. Ve srovnání s rokem 2024 se tato částka zvýšila čtyřikrát! Zvlášť vysoké dluhy vůči zaměstnancům mají stavební firmy – tvoří skoro polovinu celkové částky.

K propouštění a snižování platů dochází i ve veřejném sektoru. V mnoha regionech byly učitelům zrušeny motivační příplatky a v Jakutsku se kvůli nedostatku finančních prostředků plánuje propouštění zaměstnanců škol a mateřských škol. Ministerstvo financí Irkutské oblasti navrhlo snížení výdajů na zdravotnictví o více než 2 miliardy rublů. Toto rozhodnutí může vést k tomu, že 8 000 místních zdravotníků nedostane mzdu za listopad a prosinec 2025. Jelikož rozpočty téměř 80 % regionů jsou letos deficitní, brzy se s podobnými problémy setkají i mnozí další státní zaměstnanci.

Je důležité poznamenat, že zatím jsme svědky teprve počátku krize. Je zřejmé, že problémy zaměstnanců v Rusku budou jen narůstat. Přitom se zdá, že uvedených nepříjemností by už mělo být dost na to, abychom byli svědky masových protestů a stávek, ale ve skutečnosti je nepozorujeme. Proto je dobré nezapomínat, že kromě ekonomiky existují i další faktory, které ovlivňují protestní potenciál pracující třídy.

Bezpráví

Ruské pracovní právo v oblasti práva na stávku se výrazně liší od evropského. Zákoník práce (ZP RF) stávky přímo nezakazuje, ale stanoví tolik podmínek, že je prakticky nemožné je uskutečnit v souladu se zákonem. Navíc zavádí omezení stávek pro určité kategorie zaměstnanců (článek 413 ZP RF), kteří pracují v energetice, vytápění a zásobování teplem. Stejná pravidla se vztahují na oblasti zásobování vodou, plynem, leteckou, železniční a vodní dopravu, telekomunikace a nemocnice. Zaměstnanci z těchto odvětví mohou stávkovat pouze v případě, že to „neohrožuje obranu země a bezpečnost státu, život a zdraví lidí“. Pro některé skupiny to ve skutečnosti znamená úplný zákaz. Například většina zdravotnických pracovníků zjevně nemůže stávkovat, aniž by ohrozila život a zdraví lidí. Pro jiné skupiny to představuje vážné potíže, protože soudy, které jsou plně pod kontrolou výkonné moci, mohou tento bod vykládat velmi široce – obvykle ne ve prospěch zaměstnanců. A konečně, Zákoník práce Ruské federace povoluje přijímat samostatné právní předpisy, které mohou stávky zcela zakázat. Takovou smůlu měli zaměstnanci železničního odvětví: díky takovému samostatnému zákonu jsou práva na stávku zbaveni úplně.

Zákoník práce Ruské federace byl přijat v roce 2001. Samotný tento zákoník stávky nezastavil: zmizely sice z oficiálních statistik, ale sociologové z Centra pro sociální a pracovní práva je zaznamenávali v rámci monitoringu pracovních protestů na základě skutečného zastavení práce – a takových případů bylo nemalé množství. Během válečných let počet stávek prudce klesal: zatímco v roce 2021 byl jejich podíl na celkovém počtu pracovních protestů 31 %, v roce 2022 to bylo už 19 % a v roce 2023 pouhých 12 %. Na první místo se jako forma boje rychle dostaly stížnosti a žádosti adresované úřadům. Tento druh aktivity se stal významným jevem v roce 2021, kdy jeho podíl činil 37 % z celkového počtu všech akcí. A od roku 2022 se více než polovina všech pracovních protestů odehrávala právě v této formě.

Obr. 3: Podíl symbolických protestů na celkovém počtu protestů v letech 2015 až 2023 (v procentech)

Odborníci se domnívají, že zaměstnanci se uchýlili k podávání stížností a žádostí kvůli zpřísnění postoje úřadů vůči jakékoli neschválené veřejné činnosti. V Rusku může být každé shromáždění lidí podle libovůle úřadů prohlášeno za nezákonné a soud se postaví na stranu úředníků. Došlo to dokonce tak daleko, že nahrávání videozpráv občanů do „přímé linky“ prezidentovi úřady považují za veřejné akce a posílají policii, aby je rozehnala. Mimochodem, není to ojedinělý případ. V Rusku stačí dostat dvě správní pokuty za organizování nezákonné veřejné akce a při třetím porušení zákona – z pohledu úřadů – budete do 180 dnů stíháni podle paragrafu, který obnáší pět let vězení. Je tedy zřejmé, že obavy zaměstnanců jsou zcela oprávněné.

Autoři monitoringu pracovních protestů poukazují na zásadní rozdíl mezi stížnostmi a přímými formami odporu:

„… stížnost úřadům a stávku samozřejmě nelze považovat za jevy stejného řádu. Jedná se o zvláštní druh protestu, při kterém zaměstnanci nejednají, ale pouze dávají najevo své problémy. Podáním stížnosti redukují svoji subjektivitu a přenechávají možnost přijetí nezbytných rozhodnutí jiným aktérům.“

A s tím je těžké nesouhlasit, protože skutečná síla pracujících spočívá právě v tom, že se dokážou samosprávně organizovat a díky přímému tlaku donutit zaměstnavatele k ústupkům. Právě tak vznikají skutečné odbory, a s těmi je v Rusku problém.

Pokud bychom k otázce síly odborů v Rusku přistupovali formálně, stačí zmínit, že v nich je zapsáno asi 20 milionů lidí. To je čtvrtina všech občanů v produktivním věku. Problém je, že většina z nich jsou členové tzv. žlutých odborů, které jednají v zájmu vlády a zaměstnavatelů. Samozřejmě existují i skutečně nezávislé odborové organizace, ale těch je mnohem méně. A ještě méně než lidí, kteří jsou pouze členy odborů, je aktivistů, kteří jsou připraveni se na jejich činnosti podílet. Proto ani nezávislé odbory často nevedou ofenzivní boj, ale snaží se pouze zachovat status quo.

Důsledky války mají také negativní dopad na sílu nezávislých odborů. Hromadné propouštění v automobilkách v letech 2022–2023 po odchodu západních partnerů tak výrazně oslabilo Meziregionální odborovou organizaci „Asociace pracujících“ (MOOAP). Kromě toho museli vystoupit z mezinárodní odborové federace IndustriAll, protože ruská prokuratura ji označila za nežádoucí organizaci (kvůli odsuzování ruské invaze na Ukrajinu). Kdyby toto rozhodnutí nepřijali, všichni členové MOOAP by se automaticky stali extremisty a skončili by ve vězení.

Je zřejmé, že represivní politika státu odborové činnosti nijak nepomáhá. Několik málo sdružení, která působí v zájmu zaměstnanců, je nuceno zabývat se převážně informační a právní činností. Proto ani personální krize, ani takzvaný závod o mzdy, které byly pozorovány v letech 2023–2024, nedaly ruskému odborovému hnutí žádný zvláštní impulz.

Budoucnost

Dá se předpokládat, že krize v ruské ekonomice přispěje k nárůstu protestních nálad mezi zaměstnanci. Odbory jsou ale slabé a hlavním prostředkem boje v pracovních sporech se stalo oslovování úřadů, a proto nelze od pracujících očekávat žádné masové radikální akce.

Pracující třída v Rusku je atomizovaná. Každý se snaží vypořádat se svými problémy sám, opírá se o rodinu a přátele. Lidé proto nebudou v první řadě protestovat, ale budou měnit zaměstnání a přecházet do odvětví, která jsou krizí zasažena v menší míře. Část z nich možná odejde do války. Tak se pracovníci chovali i dříve, když čelili nízkým mzdám. Přestože válka s postupem času ztrácí na popularitě, nouze může některé lidi donutit zvolit i tuto možnost.

Zvláště kritická bude situace ve městech, kde občané pracují v jednom nebo několika podnicích. V Rusku je takových měst asi 300 a žije v nich téměř 10 % celkové populace země. Tam budou mít pracující velmi malou šanci najít si jiné zaměstnání, a proto je velká pravděpodobnost, že se obyvatelé z těchto míst budou stěhovat do větších měst, přecházet na práci na směny nebo se přidávat k armádě.

Hospodářská krize přispěje k nárůstu skutečné i skryté nezaměstnanosti a zaměstnavatelé, kteří se snaží už teď snižovat náklady, si to vybijí na zaměstnancích tím, že sníží mzdy a celkově zhorší pracovní podmínky. Pracující na to nebudou mít jak reagovat, ale v jistém smyslu to může být zlomový okamžik.

Pokud se krize protáhne, dosavadní vzorce chování, které jsou v ruské společnosti široce rozšířené – loajalita k nadřízeným a apolitičnost –, přestanou fungovat. To sice pravděpodobně nepovede k nějakým rychlým změnám, ale taková situace bude postupně připravovat půdu jak pro rozpad diktatury, tak pro nové hnutí pracujících, které by mohlo vzniknout už za demokratičtějšího režimu.

Zdroj:

https://avtonom.org/news/voennaya-ekonomika-i-rabochiy-klass-v-rossii

29.4.2026 Avtonom

War Economy